Zápisky z cesty

Jiří nebyl zdaleka první. Já nebyla nána, která si myslí, že to s každým novým vydrží do konce života. Jde přece o to předsevzetí, o opravdovost, kterou já většinou uměla odhadnout. Že to prostě myslel se mnou vážně. A pak jsme to klidně mohli dělat při světle nebo před zrcadlem, na židli a tak. Tohle všechno jsem dovolila a i víc. Když pomalý doteky přešly do šeptání, laskání na krku a jinde a když já jsem cejtila, že si můžem ráno povídat, držet se za ruce a on necukne, když nás spolu někdo uvidí, bylo všechno možný. A já si plula jak víla v kočáru taženým labutěma někdo vysoko v mracích.

Holky vždycky zapluly do jeho pokoje, já je stěží znala jménem. Nocovaly jen výjimečně. Nezdálo se mi to vhodný a Jiřímu taky ne. Ale když nás Ondřej umlouval, tak jsme je nechali. Ráno byly pryč a já je často už nikdy neviděla. Nebylo mi to příjemný, ale těm představám se někdy nešlo vyhnout. Nahý tělo mýho syna a takovýhle holky. Zvlášť když dělali hluk, tak to bych tloukla hlavou do zdi. A když jsme se náhodou ráno potkaly, ty holky klopily oči a zdravily mě nahlas jak nahluchlou. Já věděla, ony věděly. Mezi pokojema nebylo víc než tenká stěna.

Brno zmizelo, blíží se Břeclav – podruhé za několik měsíců jsem na cestě do rakouské metropole, úsměvné to a zbytečné setkání nad jednoduchým tématem, jenž by se dal vyřešit krátkým telefonátem; přehlídka korporátní zbytečnosti, ohňostroj marnosti. Jedu vlakem a jedu sám, pochopitelně – jak bych mohl nevyužít těch pět hodin samoty, jeden z nejcennějších darů, jež může služební cesta, je-li dobře zorganizována, nabídnout? Dívám se z oken na zelená předjarní pole nížin u Břeclavi, v uších Ólafur Arnalds (snažím se proniknout do jeho poslední desky, která mě nechytla na první poslech), na sedačkách přes uličku tučnoucí Američanky a v polích občas moravské vesnice. Kontrastní pohledy, kontrastní den, kontrastní čas.

Zdá se mi, že se stále více vzdaluji od normálního žití, od toho nejobyčejnějšího, nejzákladnějšího, nejdůležitějšího a nejkrásnějšího, co naše planeta nabízí. Vzdaluji se od druhého pohlaví. Dívám se ještě občas kolem sebe a říkám si, tu bych chtěl poznat a tu bych chtěl možná někdy mít – ale pak si uvědomím, že ve skutečnosti nechci a že bych nemohl. Realita je už dávno jinde. Už bych nedokázal předstírat, že bych snad ještě mohl splnit všechna ta očekávání a udělat protistranu šťastnou. Milovat – fyzicky i duševně –, souznět, chápat, pomáhat a podpírat, rozumět, být opravdovým partnerem a milencem, dávat to všechno, o čem se píše v knihách a ukazuje ve filmových příbězích – a jak možná jeden z deseti párů i žije; jeden z deseti, jsem optimista. Tohle všechno mě drží zpět, rezignovaného i vyrovnaného zároveň. Chybí motivace. Na otázku „proč?“ chybí odpovědi. Viděl jsem až příliš mnoho začátků a konců, okolo sebe i se sebou v hlavní vedlejší roli.

A pak Ty – my. Náš příběh, náš život. Zastabilizováni v komfortní zóně, uháníme vstříc dovoleným; pracovní čas, kradoucí nám život, od sebe oddělujeme víkendy, co mizí rychleji než voda v jarní řece. Směřujeme k samotě uvnitř našeho vztahu. Já určitě; Tebou si nejsem jist. Míjíme se. Ubývá věcí ke sdílení. Chce se mi mlčet, když podruhé vidím Pod pískem a Ty poprvé, a Tobě se to vůbec nelíbí a mně naopak líbí o dost více, než tenkrát před pár lety. Mám pak chuť být sám, pít, cítit ticho půlnoci a dívat se do černé noci, když se blíží prvá ranní, otevřít přitom okno, polykat chladný vzduch odcházející zimy a přát si, aby vítr nepřestal nikdy foukat a já cítil volnost a oceán, jak v dokumentu o Shetlandách, který sis včera pustila k dopolednímu žehlení.

Tenkrát v Akropoli jsem měl pocit, že žiju – tak intenzivní to bylo, že všechna průměrnost a každodennost mizela z mé mysli a já se nechal vtáhnout do podmanivého světa efektovaných melodií, ozvěn a kontrastů. A Nils hrál, povídal a smál se, vrstvil melodie a plochy, byl to koncert člověka, jenž došel k dokonalosti v tom, co dělá; klavír se syntezátorem dohromady v symbióze, někdy impresionismus, jindy romantismus – všechny styly, všechna staletí, všechny žánry.

Vrátil jsem se k Petře Hůlové; mezilidská črta s několika silnými momenty. Budeme se asi nadále míjet – nedokážu se přiblížit a nechat zasáhnout. Dva paralelní příběhy ze současné Paříže byly mnohem silnější. Nedalo se v nich nevidět, nepoznávat; byly o nás – o tom, jak nám naše životy splašeně pádí pryč, bez možnosti je kontrolovat, udávat tempo a směr – naše životy se nám žijí sami, bez nás. Udiveně sledujeme, kam jsme se to vlastně dostali – tohle jsme přeci nikdy nechtěli, říkáme, a někdy si možná dáme závazek něco změnit a jindy doufáme v zázrak, příslib štěstí, osudové znamení. Jenže znamení nejsou, zázraky se nedějí a štěstí je jen náš pocit. Vnitřní pocit. A ten nemůžeme změnit, nezačneme-li opravdově žít. Aspoň jednou, jednou udělat rozhodnutí – přestat jen udržovat, začít rozhodovat. Uchopit vše a vzít kontrolu. Zastavit se a změnit směr. Přepřáhnout. O tom vše se v té knize píše a já měl pocit, že rozumím a chápu jeho i ji; znám ten svět, který nelze zastavit, tu zrychlující se planetu, která nás nechce nechat vydechnout a nedovolí vystoupit...

Nedávno jsem si dal tříhodinový filmový maratón – pověsti nelhaly, Hořící keř mrazí náznaky a nehodnotícím zobrazením reality dob minulých.
Z Ozona tentokrát příběh o jednom domě, kompromisech a snech, naději a rozhodnutích. Mám Ozona rád.
Gattacu jsem znal dříve z melodií Michaela Nymana než prostřednictvím filmových obrazů. Líbily se mi ty obrazy z budoucnosti – směřujeme tam, myslím. Jednou budeme vědět všechno a budeme zařazeni v momentu narození. Nebude možnost úniku. Možná to nebude jak v tom filmu, ale stane se to – dobrovolně se svazujeme čím dál víc.
Příběh z prostředí předávání myšlenek těm, co většinou nemají zájem. Adrien Brody nehrál, on takový byl. A já byl on – vyhořelý, nic nehledající, srozuměný s nicotou, bez jakýchkoliv tužeb a snů. Jak moc jsem mu rozuměl. A jak ho obdivoval – pro tu sílu, ještě něco někdy udělat. Něco málo. Něco podstatného. Něco možná rozhodujícího – ne pro sebe, pro někoho.
A pak Prodloužený víkend. Byl by to jen pokus plný klišé a amerických snů, kdyby v něm nehrála Kate Winslet. Dostalo mě to; rozsekalo, rozemlelo. Nebyl jsem sám, tenkrát v podvečer v kině na Smíchově. Film o tom, že zázraky se nakonec přeci jen mohou dít; popření toho, o čem tu všude a pořád dokola píšu a budu psát.

Slunce venku začalo svítit a pole mají pravidelnější tvary; více symetrie, zelená střídá hnědou, fasády jsou udržovanější a ulice čistější. Blíží se Vídeň a já se pomalu začnu vracet ze světa myšlenek zpět ke své hře, jež mě živí a dává možnost poznávat a přemýšlet; nemůžeme mít všechno, vím. Přesto bych ale tolik chtěl. Neztrácet a neplýtvat. Aspoň jednou. Jednou se rozhodnout...

Nemají ponětí, co je taková firma, ten svět sám o sobě, plný ubohostí, pomluv, nemají ponětí, jak drkotá nápojový automat nebo výtah, jak šedivý je koberec, úsměvy navenek a zespod zášť, otevřený boj a zákopová válka, tajemství kuloárů a služební hlášení.

Už zapomněl, že je tak zranitelný. Tenhle pocit křehkosti, to je láska? Ten strach, že každou chvílí o všechno přijde, kvůli jednomu chybnému kroku, jedné špatné odpovědi, jednomu nevhodnému slovíčku? Je to ono, tahle ztráta sebejistoty, ve čtyřiceti letech stejně jako ve dvaceti? Pokud ano, existuje něco politováníhodnějšího, marnějšího?

Dost brzy narazil. Narazil, to je přesný výraz. Dost brzy narazil na její odtažitost, na její odstup, na její nepřítomnost. Velmi rychle pochopil, že ho dokáže milovat pouze ve vodorovné poloze nebo když ji drží na stehna nad sebou. Potom se na ni díval, jak spí na opačném konci postele hlubokým, vzdáleným spánkem. Od počátku narážel na tohle lhostejné chování, jímž se obrnila proti veškerému jeho úsilí o projevy citu, další dny pak na její odměřenost, nevrlou náladu v závěru víkendu, na její neschopnost se jakkoliv normálně rozloučit.

Lila byla jeho prohra. Jeho trest. Za všechny ženy, které nedokázal milovat, s nimiž se setkal jen na pár nocí a které nakonec opustil – protože pokaždé něco nesedělo, co neuměl pojmenovat. Bylo to směšné, ale měl přesně tenhle pocit: přišel čas, aby zaplatil účet.
...
Tentokrát prohrál on.
Miluje ženu, která nemiluje jeho. Možná neexistuje žádné krutější zjištění než tahle bezmoc? Možná není horší trápení, horší nemoc?
Ne, ví, že tak to není. Je to směšné. Je to nesmysl.
Nešťastná láska není nic víc ani nic míň než kalkul, který se zabodl v podbřišku. Ať už je velký jako zrnko písku, hrášek, kulička nebo golfový míček, krystalizace chemických látek vyvolává velkou bolest, snad i nesnesitelnou. Ale nakonec vždycky pomine.

Doufá, že jí bude chybět, prostě tak, zničehonic. Že jí nutně dojde to propastné prázdno. Doufá, že ji za pár hodin přepadnou pochybnosti, že postupně zjistí, jak jí chybí. Chtěl by, aby si uvědomila, že ji nikdo nikdy nebude milovat tak, jako ji miluje on, daleko za hranice, které mu vnucuje, za hradbu té její hlubinné osamělosti, kterou Lila staví proti všem ve svém okolí, ale téměř se o ní nezmiňuje.
...
Usmála se. Jako by to čekala. Jako by měla spoustu času, aby se na to připravila.
Řekla děkuji. Děkuji za všechno.
Copak může být někdo tak slepý k zoufalství druhého?

Občas sní o nějakém muži, kterého by se zeptala: dokázal bys mě milovat? I s tou její únavou minulých let, sílou a slabostí? O muži, který by se uměl pobláznit, strachovat i radovat. Který by se nebál slz za jejím úsměvem ani jejího smíchu v slzách. O muži, který by to znal.
Jenomže zoufalci se neseznamují. Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí. A často se navzájem odpuzují jako shodné póly dvou magnetů. To už ví odedávna.

Unášen hustým neuspořádaným proudem, myslel na to, že město bude vždycky vnucovat svůj rytmus, svůj shon a dopravní špičky, že už nikde nebude vnímat ty miliony osamělých drah, v jejichž protnutí není nic, nic než prázdnota nebo jen jiskřička, která vzápětí pohasne.

NP Ólafur Arnalds – Words of Amber (2013 – For Now I Am Winter)