Když zamžourala proti slunci, tak rozpoznávala růžovou kopuli Mitchellovy plešatějící hlavy. Madelaine Sheridanová, která měla pro hovězí velkou slabost a často si večer připadala osamělá, se zamyslela, zda v sobě najde sílu Mitchellovo pozvání odmítnout. Usoudila, že ano. Když nějaká dvojice nabídne azyl či pokrm tulákovi nebo samotáři, nebere ho ve skutečnosti mezi sebe. Hrají si s ním. Předvádí se před ním. A když si to odbydou, nejrůznějšími oklikami dají bezprizornému hostu najevo, že už musí odejít. Dvojice se vždycky nemůžou dočkat, až se budou moci vrátit ke svému úkolu, tedy ke snaze zničit svého životního partnera pod záminkou, že jim jde pouze o jeho dobro. Nezadaný host je pouhým rozptýlením od takového úkolu.
A potom vytáhl zápisník a černé plnicí pero, které ráno zmizelo, s vědomím, že Isabel je odzbrojena vždycky, když se on tváří, že píše, a když spolu mluví o své dceři. Těmito zbraněmi dokázal svou ženu umlčet a udržet si ji, udržet rodinu pohromadě, plnou chyb a nepřátelství, ale stále to byla rodina. Jeho dcera byla jeho hlavním vítězstvím v tomhle manželství, tou jedinou věcí, kterou udělal správně.
Nemůžu vystát LIDI S DEPRESÍ. Mají to jako povolání, je to to jediné, na čem dovedou opravdu tvrdě makat. Jé, výborně, mé depresi se dneska daří moc dobře. Jé, výborně, dneska mám další záhadný příznak a zítra budu mít zas jiný. LIDI S DEPRESÍ jsou plní nenávisti a žluči, a když zrovna nemají panický záchvat, píšou básně. Co chtějí těmi svými veršovánkami DOKÁZAT? Jejich deprese je na nich ta NEJŽIVOTNĚJŠÍ věc. Jejich básně jsou výhrůžky. NIC NEŽ výhrůžky. Neexistuje pro ně zřetelnější ani živější vjem než jejich bolest. Neoplácejí ničím jiným než svojí depresí. Je to jen další nezbytnost. Jako elektřina, voda, plyn a demokracie. Nedokázali by bez ní žít.
Je pondělí. Týden začíná. Jsem na cestě; ten omamný pocit svobody, pro který mi dnes stačí už jen pohybující se krajina za okny. Cesta, moment, během něhož člověk nikam nepatří; jsem sám, bez závazků, bez povinností, bez minulosti a budoucnosti. Ještě pár hodin, než se objeví rakouská metropole. Budu sledovat jarní zelená pole – tolik se změnila od březnových či listopadových dnů – , a poslouchat Abela Korzeniowského. Budu přemýšlet o všech těch zbytečných věcech i o těch, o kterých si naivně a bláhově myslím, že jsou podstatnější a důležitější. Květen se láme směrem k létu a Morava za okny dýchá optimismem. Je snad vše, jak má být? Tak bych se snad mohl ptát, kdyby můj pohled občas přes uličku nezavál k cestující na druhé straně, jejíž noha tančí a podupává v náporech Parkinsonovy nemoci. Ne, není tomu tak. Nic není dokonalé. Mám jen pár vypůjčených hodin, které jsem si ukradl rozhodnutím použít vlak – a teď se je snažím naplno využít. Pracovní hovory a maily nepřetržitě synchronizovaného telefonu jsou jak nálety s občasným bombardováním. Prší povinnosti a zbytečnosti. Ale ne, nechám to všechno být. A třeba vystoupím v Břeclavi a nedojedu. Ztratím se. Odejdu. A zmizím.
Vrátil jsem se z řeckých ostrovů před týdnem – Santorini a Folegandros to byly – a stále si ještě nemohu zvyknout na tu naši jinou realitu, kterou žijeme. Dýchal jsem mořský vzduch, vítr vál, slunce svítilo intenzivněji a řecké bílé víno a olivy nás provázely dny, které se líně a přece tak krásně děly. Pláže byly malé, kamenité a prázdné, a většinou k nim vedla stezka, ne silnice. Jaro znamená trochu zelené barvy ve Středozemí, jež se jinak mění v hnědou vyprahlou zemi s rozpáleným vzduchem v průběhu léta; cestoval jsem po mapě mezi těmi ostrovy s magickými jmény, pročítal kapitoly historie z dob perských válek a říkal si, že se sem jednou budu muset vrátit. Tak jako kamkoliv jinam, kde jsem kdy byl. Jednou. Někdy. Až budu moci a nebudu nic muset.
Předtím to byl krátký čas v Londýně; někdy je jednodušší, cestovat delší cestou. Londýn zůstal stejný, jak jsem si ho pamatoval – hektický, multikulturní, pulzující. Takže bylo indické jídlo a čtvrti s denními trhy, které sis vybrala, pak procházky po nábřeží a večer koncert v Barbicanu, kde Nonesuch slavil své výročí; Devendra Banhart sólově nevyzněl tak melancholicky romanticky hravě, jak na deskách, ale Rokia Traoré tančila jak vítr, někdy tichá a smutnící, jindy radostná, a občas jak bouře, co nechce končit – znal jsem ji předtím, pár desek mám, ale naživo to bylo něco zcela jiného, mnohem lepšího. Končili jsme před jedenáctou – byl ještě čas na nejbližší anglickou hospodu a několik ejlů, jak by zdomácněle řekli pivní znalci; čas nás tlačil, libry se měnily v půllitry a já postupně prošel většinu nabídky – měl jsem chuť pít. Tenkrát to bylo pro radost, melancholie jen stopové množství. A pak už jen noční autobusy, přestup, krátká procházka, Peckham, hotel, spát, ráno vstát, letiště, jih, slunce, moře, svoboda...
Přečetl jsem knihu, která mi připomínala Ozonův Bazén; snad jsem tak díky filmu mohl vidět obrazy přímořského francouzského venkova, které kreslila, a příběh se do mě více a více zakusoval, jak pozvolna a nenásilně spěl ke svému (ne)překvapivému rozuzlení.
Bazén jsem viděl kdysi před lety a rozhodil mě stejně jako tenkrát. Ta Ozonova vždy přítomná zneklidňující atmosféra, horké léto a dusno, neexistující konvence, smrt; pozvolna a líně gradující příběh. Byla to fikce či skutečnost?
Z dob dávných jsem zkusil ještě jeden Ozonův film. Byl z časů, kdy si tvořil styl – zvláštní, fantaskní, morbidní filmové vyprávění; groteska překvapujících momentů, kdy člověk kroutí hlavou a na míře nadhledu pak závisí, zda se nechá vtáhnout či se bude smát. Já povlával někde mezi tím.
Malý kluk se díval na příběhy z historie římských legií; chtěl jsem vidět oba, za sebou, vrátit se staletí dozadu, kdy Římané postavili Hadriánův vál, za nímž nebylo nic, končily mapy, svět neexistoval – jen kmeny Piktů, nesrozumitelná nářečí a krutost. Stejná, pochopitelně, jako ta Říma. Orel deváté legie byl pak tím přístupnějším, který neurazí ani nenadchne, a Centurion temnějším a dospělejším filmovým bratrem, který tolik neobětoval potřebě příznivějšího ratingu a přístupnosti – líbil se mi více.
A jedna sci-fi záležitost z Marsu, o které jsem se náhodou dozvěděl. Nebyl to ani Měsíc ani Sunshine ani Alien, ale ostudu žánru to nedělalo; někdy doma večer nechce přemýšlet ani nic řešit.
-----
Úterý večer. Vídeň. Černo venku, matné světlo uvnitř hotelového pokoje, tma okolo i součástí mé duše. Nevěřím. Nevěřím ničemu. Ničemu. NIČEMU. Vše se rozpadá, tahle korporace končí, nemůže přežít. A dříve nebo později skončí i naše civilizace. Utopíme se v našich komfortních zónách, které jsme si vybudovali, a uplácáme se k smrti v nedostatku touhy a v chybějící nutnosti přežít. Už nemáme, o co bojovat, proto nebojujeme a prohráváme; ztrácíme se, končíme, umíráme. Nevíme, proč tu jsme, a zmatenými pohledy okolo sebe se snažíme najít pevný bod, o který bychom se mohli zapřít. Jedenáctá pryč, já si objednal snídani s donáškou na pokoj a dopíjím červené; zítra další hodiny, kdy budu ztrácet čas a stárnout, další zbytečné konverzace, hry, povídání a sdílení. Jak mám být budoucí leader, když nevěřím v nic, v co bych měl věřit? Jediná rada pro všechny, kteří by se mě zeptali, by byla: zmizte, vypadněte, začněte žít, přestaňte předstírat a ztrácet čas. Tohle nechte na mě. To udělám za vás. V tom mě nemůžete překonat. Ztratím vše a tím vás zachráním. Fráze. Hlouposti. Prázdné řeči. Zbytečnosti. Prázdnota. Jak obrovská krabice v krásném papíru pod vánočním stromkem, ve které je po rozbalení jen vzduch – nejkrásnější to vlastně dar. Jak opuštěné Pyramiden na Špicberkách, kde jsem strávil dva dny před pár lety. Jak ztracený let z Indonésie do Číny. Jak zbytečné vztahy, zbyteční přátelé, zbytečné kontakty i známosti, zbytečný sex, zbytečné erekce i ejakulace, zbytečné vysvětlování a přemlouvání, zbytečné začátky i konce. Proč to všechno děláme? Proč tím vším ztrácíme čas, když víme, že jsou to zbytečnosti, náhražky, placeba, prázdné záležitost? Proč?
-----
Hej hej, říkám si teď, trošku jsem se včera či předevčírem propadl a nyní zase stoupám vzhůru, že? Čím to tak asi může být: krajina se pohybuje, je čtvrtek večer, slunce bude zapadat nad Rakousy a já se za chvíli přesunu do jídelního vozu; „happy hours“ nabídky na českém území nelze nevyužít. Mám rád ty kdysi zaprášené a unavené vozy, které se pozvolna mění v snesitelná místa k pobytí; jakoby o nich nikdo nevěděl, bývají poloprázdné, s lampičkou u okna, čepovanou plzní a kuchyní, kterou lze možná překvapivě i jíst. Občas zabloudí turisté z první třídy posledního vozu a občas vědoucí místní zepředu, obvykle hned po svém nástupu – vědí, moudří, že prosedět cestu v jídeláku má zvláštní kouzlo, nádech melancholie, náladu spiklenectví. Vzpomínám, teď když dopíjím plzeňskou třetinku, jak jsem kdysi opouštěl vysočinské kopce vstříc pražskému studiu právě v předposledním jídelním voze; tenkrát to byl Budvar, jeho lahve tančily na stole zvláštní tanec neposedů, když vlak rychlostí projížděl výhybky v Říčanech, a já si říkal, že jsem tak rád, že už nejsem na střední, že už nic nemusím, že teď už jen můžu. A teď tu sedím, plzeň je točená a ne v lahvích, a já mám pocit, že jsem rád, že už nejsem na posledním to stupni studia a že už nemusím vlastně vůbec nic, že teď už jen můžu, spoután jen vlastními rozhodnutími a kompromisy, které vědomě činím. Stárnu. Pokud to bude na konci sedmdesát, až požádám o účet, blížím se své polovině. Tělo začíná protestovat vůči nezřízenému i neřízenému životnímu stylu, mám občas ten pocit, záda bolí a tukový záhyb na břiše vyčítavě kárá, to když se sprchuji a vidím tu neforemnost, která se gravitací propadá níž a níž...
Přijedu domů za pár hodin, budeš už asi spát – hodím věci do pokoje, umyju se jen rychle, ale pak – pak si ještě sednu na gauč, rozsvítím tlumené světlo, otevřu okno a budu dýchat noc; možná ještě půl sklenky whisky na rozloučenou s dalším dnem, tma bude proudit dovnitř, vzduch bude chladit, já se budu dívat ven, bude ticho, klid po půlnoci, vše bude mít najednou smysl a řád a já budu mít pocit, že nakonec se vše v dobré obrátí, že je vše správně, že není potřeba nic řešit, o ničem přemýšlet, že vlastně stačí jediné – žít...
NP Abel Korzeniowski – Six Hours (2012 – W./E. (OST))
