Znáte se z jedné dávné, kdysi hlučné party. Mnozí ztichli, mnozí přestali mluvit vůbec. Tenhle kluk, řečený Daktyl, však mlčel už tenkrát, v létech naplněných debatami spletenými z načtených pravd, opilého veselé a předsudků.
Jednou jsi s ním zůstal sedět na hostinské zahrádce v novostavbách za Spořilovem – tehdy mluvil souvisle do rána o skrytých rozměrech, cyklickém vesmíru, hledání finální energie, o babách, o svém mládí.
Sedíte, držíte pivo.
„Je dost banální sedět a držet pivo,“ podotkne.
„Je,“ souhlasíš, „jenže víno hází žáhu, panáky je třeba omezovat, na kolu chuť nemám, džus je pro mladý a po kafi bych nespal.“
Úvod máte za sebou. Je čas na půlhodinku, hodinku ticha.
„Na ústupu... Poslední dobou si ale řikám, že bych v tý Praze docela rád hodil kotvu, to ovšem znamená mít kde bydlet.“
„S tim bych ti rád pomoh, bohužel nemám jak,“ říkáš.
„Nevadí,“ uklidňuje tě, „škudlivost – neznám horší vlastnost. Cíleně se vomezovat, šetřit, kombinovat, vymejšlet, jak na to vyzrát. Nedokázat se vodvázat, ani když cálujou jiný. Hlídat užitnou hodnotu, procenta, snažit se, vnucovat, zešednout, vyschnout, vodevzdat nastřádaný žetony. A eště v urně rotovat kvůli tomu, co s tvejma žetonama prováděj tvý nejbližší.“
„Jak to přijde, že s každou vydržíš dva, dva a půl roku – a dost?“
„Jsem tak naprogramovanej, nevim... Vztahy jsou tajemný jak vesnická vražda. Když vedle mě kráčí milá, tolerantní, duchapřítomná ženská a já se utápim v dojmu, že je to konečně ta, co by ze mě udělala chlapa, už vim, že zklamu. Vim, vo koho přijdu. Rozpadám se steskem, ale nemůžu jinak – jsem tak naprogramovej.
...
„No a jak to bylo s tou poslední?“ nedá synkovi zvědavost.
„Co myslíš – průběh nebo střih?“
„Průběh znám – střih.“
„Jdeme jen tak bezcílně po nábřeží, povídáme si, zpíváme, sedáme do Kuželky, dáváme si rajskou se šesti, dojíme, pochválíme jídlo, chvíli na sebe koukáme. Vona vstane, hodí na sebe bundičku, lípne na stůl dvoukilo, řekně: promiň, pohladí tě po řepě a jde. Koukáš za ní. Její ruka zavírá dveře. Sedíš, objednáš si pivo, sleduješ akrobatický výkony pingla. Poslední člověk vodchází z tvýho života a tebe to nechává klidným.“
Jsi ve Varšavské, kousek od Blatouchu. Jenže ten má až od deseti, čili pokračuješ Americkou na náměstí Míru. Každý krok je malý svátek. Koupíš od báby v kiosku dva párky v rohlíku, stojíš na zastávce, polykáš první, dijonská tě pálí v nose. Deštník jsi někde nechal, škoda ho.
Chrám svaté Ludmily srší všemi svými špicemi vzhůru, do pročištěného vzduchu nového dne. Socha dívky vypouští holuba k nebesům. Utíráš hubu ubrouskem, se zájmem sleduješ spoluobčany. Snažíš se odhadnout, jakým bodem na stupnici mezi nadějí a zatracením kdo prochází.
Ticho. Je ticho. Půlnoc, přelom mezi dny volna. Ještě můžu pít do rána a snídat obědem. Praha je o víkendu tak tichá, prázdná, vylidněná... město pro osamělé snílky, zbloudilé duše, unavené stárnoucí souputníky. Před chvílí jsem přijel z Ořechovky; stačí vyslovit to slovo a v mysli se mi začnou promítat zážitky z toho starého domu a kina s dřevěnými sedačkami. Co všechno jsem tam viděl? A s jakými dívkami jsem tam byl? Dnes jsem byl sám; Ty v Bratislavě, já zde, Ty s kamarády, já sám, Ty ve městě, já na promítání Markéty Lazarové.
Markéta... zůstane mi v paměti. Mám rád Údolí včel a kdybych si měl vybrat, příště si pustím právě to, jenže Markéta je prostě až příliš silná, dokonalá, neuvěřitelná, nadčasová, strhující, drásavá, dlouhá, svá. Těžko se o tom píše, tak jako o čemkoliv, co stojí mimo tento prostor a čas. Co se tolik vymyká. Co nezmizí a neupadne v zapomnění za pár let. Je to zvláštní, ale v hlavě mi z hlavních hrdinů zůstává Alexandra – ta, jejíž příběh vlastně filmově neskončil. Interpretace je na nás. Líbila se mi. Třinácté století... tak dávno, tak blízko. Je toho tolik, tolik věcí mě napadá, náboženství a jejich střet, těch sedm století není zas tak moc, opravdu není, historie naší doby je jen záblesk v životě téhle planety a těch, co na ní žijí...
Skáču mezi měsíci i roky a vybavuju si, že tenkrát si měla modré kalhotky, které jsem svlékal u Tebe doma, a to odpoledne bylo vášnivé a zvláštní, plné touhy, snahy jít dál, dotáhnout ten flirt – a pak, jako vždy, vystřízlivění: tohle by nemohlo fungovat, to nejsem já, já nejsem Tvůj zachránce a Ty nejsi moje druhé já. Pít večer tu nejlepší whisky a ráno se pracně drápat z kocoviny. Jsem unavený, stárnoucí, už dlouho tomu tak je.
Noci jsou chladné, začne říjen; já a Ty spolu za chvíli budeme začínat rok čtvrtý, a to mám přitom pocit, že se vlastně moc neznáme. Možná, kdyby sis tohle všechno přečetla, trochu mě poznáš – ale jak mám poznat já Tebe? Vlastně nevíme, neznáme se: kdybychom měli říct deset našich největší snů a přání, trefili bychom se aspoň z třetiny? Nebo alespoň jeden zásah? Čím více čtu Emila Hakla, tím víc si připadám, že jsem jako on: nejdůležitější lidi mého života mohou můj život opouštět – a já si dám další pivo a možná o tom budu přemýšlet. Mám Hakla rád; není to Balabán, ale v některých pocitech se mu podobá.
Co dál kromě Markéty?
Návrat mě minul tenkrát před lety a já se k němu vrátil až teď. Ty dlouhé obrazy, kdy kamera jede do strany a zahýbá široký prostor krajiny... tak málo a tak moc v tom filmu vlastně je: cesta pryč, cesta k počátku; teď už pro ně nebude nikdy nic stejné, jako před jeho Návratem.
Hlavu v oblacích si doporučila Ty; zvláštní příběh, který se pomaleji rozjíždí a boří dobové i dnešní konvence – pak ale zasáhne momenty, kdy ideály a povinnosti začnou vítězit, obracejí naše životy a dávají jim poslání či snad osud.
Viděl jsem taky polo-dokument o jednom z nejobdivuhodnějších horolezeckých příběhů o přežití; když nezdolná vůle nevzdat se a žít znamená nejvíc.
Valhalla Rising. Působivé, jiné, zadumané a násilné. HDR obrazy se střídají s přirozenými barvami. Lidé umírají a je jen otázkou, kdo dříve. Důvody nejsou; snad jen osud – nastíněný ve snech. Před tisícem let to tak mohlo být. „Podobenství“ bych napsal, kdyby to slovo nebylo tak zprofanované. Mám zas chuť jet na sever.
In the valley of Elah. Sám bych ten film nenašel; od Tvé kamarádky se dostal k Tobě a od Tebe ke mně – Ty jsi usnula, já se dodíval. Bylo to... zvláštní, nepatetické a nehollywoodské – o to více pak reálné, uvěřitelné, nečernobílé. Válka nemůže přinést nic pozitivního. A frázovitá věta nemůže popsat film. Rozumím té neuhasitelné a neuvěřitelně silné touze každý večer zapomenout. A chápu, že někdy z té touhy vyroste ještě něco víc, než jen nesplnitelné a nerealizovatelné přání.
Singles; viděl jsem ten film až teď, kdy už dávno nejsem tápaje dospívající a všelijak hledající. Seattle, grunge na začátku své vlny a předobraz všech budoucí epigonů, Přátel, filmů o vztazích, které jsou recyklovatelné jak plastové obaly a trvanlivé jako jogurty z místní sámošky.
Philomena. Líbilo se mi, že sentiment a líbivost neválcovala příběh a realitu, která se kdysi stala. Krásný film.
Dokument o Martě. Byla – a je – vždy svá. Kdo z nás to může říci? Já ne...
Polský film o jednom intenzivním poznání světa na hranici dospělosti. Ida. Byl jsem na ní v Oku, vedle mě lehátka místo sedaček a auto, pár lidí, melancholie; pil jsem před filmem i po něm, úplně to nešlo jinak.
Nejhledanější muž je skvělý film; byl bych překvapen, kdyby nebyl. Corbijn je až moc filmový a dobrý a i všechno ostatní hrálo tomuhle příběhu do karet. Srdcaři nakonec vždy dojdou hodně daleko, téměř pod vrchol – ale pak se vždy něco stane. Jako tady. A je to nevýhra, jak by řekli fotbaloví experti v ČT. Zůstává pachuť, silná jak lógr poctivého turka, nesplněné sliby na všech stranách, ztráta iluzí, smutek, rezignace.
Legendární Spielbergův film o souboji za dvěma volanty; i přes tu patinu oněch třiceti či kolika let se mi to líbilo – Spielberg umí dělat příběh a já si tenhle dlužil, slíbil jsem si ho před pár týdny v Grónsku, když jsme krájeli dlouhé hodiny slovy o filmech a příbězích.
Na školení před pár měsíci, kde jsem večer metastázoval v depresích a v dnech chrlil korporátní entuziasmus, jsem dostal knihu o jednom polárním dobrodružství. Endurance. Začal jsem číst a pomalu jsem se dostával do příběhu, ale teprve těch několik nepřetržitých hodin večer a ráno jeden víkend před pár týdny mě vtáhlo do děje tak, že jsem vše viděl a téměř se ho účastnil – neuvěřitelný příběh o přežití a lidské nezdolnosti. Dechberoucí, obdivuhodné, neporovnatelné.
V Krymské jsem byl dvakrát za poslední půl rok. Před týdnem na akci pořádané v pražských ulicích, a před několika měsíci na koncertě Marissy Nadler. Café v lese. Líbila se mi, moc. Krásný hlas a křehké tóny kytary i bicích zněly tlumeně celým sklepním prostorem a já měl radost, že po dlouhé době slyším něco zajímavého, autentického, krásného. Skoro jako Nylon Jail v jarním čtvrtletí roku v Akropoli; jenže, méně je někdy více (oblečení, zpěv).
Asi bych se měl ptát a přemýšlet a pak říkat, co bude dál. Co bude dál? S námi, bez nás, o nás? S touhle zemí a touhle planetou? Kam to všechno směřuje? Vyčítáš mi tiše a někdy hlasitě, že Tě mám rád jen málo, páčíš ze mě vyznání citů, srovnáváš náš příběh s těmi okolo, čekáš na znamení, které potvrdí, že je správné zůstat – nebo že přišel čas jít. Jenže znamení neexistují, ani správné volby, ani černá či bílá. Jsou to všechno jen odstíny šedi, kterými procházíme a ve kterých žijeme, a je to jen občas, kdy se nám uděje něco zázračného, něco, co v nás vyvolá pocit, že tu nejsme nadarmo. Má neteř mě má ráda a stýská se jí po mně; bylo mi to dnes až líto, že jsem odjel tak brzy a pak slyšel, jak by ještě ráda byla se mnou, ten dvouletý zázrak, který touží objevovat svět a je tak krásný, smějící se a svůj.
NP Johann Sebastian Bach – Air on the G string (Orchestral Suite No. 3 in D major, BWV 106)