Vídeňská

„Mám rád mraky, protože mraky se hýbou. Mám rád věci v pohybu. Možná proto, že sám se pohnout neumím.“

Obzor není hladký. Je hrbolatý, protože hrbolaté jsou i mraky. A naše sny. A naše životy.
Noci nikdy nejsou beze snů a nebe nikdy není bez mraků. Jsou tam, i když nejsou vidět ani cítit.

Míjeli jsme nástěnky. Program kina. Nějaká hesla. Desku cti. Nejlepší pracovníky. Mezi nimi jsem zahlédl tvář svého táty. Ale možná to byl i jiný táta. Tátové si tenkrát byli podobní, stejně jako všechno. Všichni nosili stejné obleky, kravaty, trenýrky i účesy s pěšinkou. Všichni měli stejné brýle a stejné řeči.

Tma spadla teprve nedávno, ale vypadá to teď, v temném a chladném podvečeru panujícím na vídeňském nádraží Simmering, jako by odpoledne ani neproběhlo. Jakoby slunce přestalo existovat a my žili ve tmě, od rána do večera venku jen tma – a jediné světlo bylo to z venkovního osvětlení a pokojových zářivek. Je pátek, bude večer a já jsem znovu na cestě. Rok se chýlí ke svému konci. Kam jdeme? Kdo jsme? Odkud pocházíme? Mám pořád v paměti obraz Paula Gauguina a jeho název – i teď, když přemýšlím, kdy se zvednu a odejdu do jídelního vozu. Cesta je dlouhá. Může být i cíl. Je vysvobození. Účel. Hraje Abel Korzeniowski – čím taky jiným začít tuto dlouhou cestu, než smyčci ze Single Mana.

Profrčel jsem posledními měsíci neuvěřitelnou rychlostí – snad ještě nikdy mi čas nepádil tak rychle a nezastavitelně, jako poslední čtvrtrok. Byl jsem v Africe, na otočku v Gruzii, toulal jsem se v Grónsku, a byl jsem taky v několika dalších zemích, co jsou okolo nás. Soukromé cesty dovedně smíchané s těmi služebními. Letištní salónky, připojení na wi-fi, mobilní aplikace, sbírané míle. Už mě čeká jen Kuba – a pak bude konec, konec roku, konec podzimu, nesmyslný Silvestr, přehoupneme se do zimního bláta a teplot okolo nuly. Světla za okny pomalu mizí, vlak opouští vídeňská předměstí. Je mi dobře – možná až překvapivě, vzhledem k rozpadajícímu se mému fyzickému já. Nedbám o sebe a nedělám dobře. Moc piju. Necvičím. Ztrácím čas. Nestíhám. Nestíhám... nestíhám, a vlastně ani nevím, co nestíhám – a o co vlastně přicházím.

Přečetl jsem Grandhotel a líbil se mi ten příběh z(pod) Ještědu. Mám rád outsidery, kteří sní, a můj pravidelný ranní Flickr je stejně marně obohacující, jako každodenní záznamy počasí. Pár týdnů poté jsem přečetl Svíce dohořívají; koupil jsem tu knihu před pár lety, když jsem si tenkrát vzpomněl, že jsem někde četl, že se ji chystal zfilmovat Miloš Forman. Byl to příběh, který se jen velmi zvolna rýsoval na prvních desítkách stran; nebylo vůbec zřejmé, co přijde, proč a jak. Ale pak se to začalo dít a odehrávat. Věty a odstavce do sebe začaly zapadat, byly najednou čím dál jasnější i silnější. Byla to chůze po tenkém ledu, kdy probořit se znamená propadnout se do melancholie, zranitelnosti, přehnané citlivosti – a byly to reminiscence vlastních zážitků a proher, posledních otázek, které nebyly položeny – a pravděpodobně nikdy nebudou.

„Na důležitější otázky člověk vždycky nakonec odpovídá celým životem. Není důležité, co mezitím říká, jakými slovy a argumenty se brání. Nakonec, na konci všeho, odpovídá fakty života na otázku, kterou mu svět tak tvrdošíjně adresoval. Tyto otázky znějí takto: kdo jsi? ... Co jsi chtěl doopravdy? ... Co jsi věděl doopravdy? Čemu jsi byl věrný a čemu nevěrný? ... K čemu nebo ke komu jsi byl odvážný nebo zbabělý? ... Toto jsou ty otázky. A člověk na ně odpovídá, jak umí, upřímně nebo lživě; to ale není moc důležité. Důležité je, že nakonec odpovídá celým svým životem.“

„Na dně tvé duše se však choulila křečovitá touha být jiný, než jaký jsi. Toto je ta největší rána, jako může osud postihnout člověka. Touha být jiný, než kdo a jací jsme: bolestnější touha v lidské srdci ani hořet nemůže. Život totiž ani jinak vydržet nelze, pouze s vědomím, že se smíříme s tím, co znamenáme sami pro sebe a pro svět. Musíme přijmout, že jsme takoví nebo onací, a musíme vědět, že sotva se s tím smíříme, život nás za tuto moudrost nepochválí, nepřipnou nám na prsa záslužný řád, když víme a snášíme, že jsme ješitní nebo sobečtí anebo jsme plešatí a břichatí – ne, musíme vědět, že žádnou odměnou ani pochvalu nedostaneme. Toto tajemství pozůstává jenom z toho, že to musíme snášet. Musíme snášet svůj charakter, povahu, její chyby, sobectví a nestřídmost nezmění ani zkušenost, ani poznání těchto vlastností. Musíme snášet, že naše touhy nenalézají ve světě plnou odezvu. Musíme snášet, že ti lidé, které máme rádi, nás rádi nemají, anebo nás nemají rádi tak, jak doufáme. Musíme snést zradu a nevěru a musíme snést charakterovou anebo intelektuální výjimečnost jiného člověka, což patří k nejtěžším lidským úkolům.“

„Když se osud v nějaké podobě obrátí přímo k naší osobě, jako by nás oslovil jménem, ze dna, zpod úzkosti a strachu nás vždycky k němu něco přitahuje, protože člověk chce nejenom žít stůj co stůj, ne, člověk chce úplně poznat a přijmout svůj osud, za každou cenu, i za cenu nebezpečí a záhuby.“

„Říkala, že nikdy nechce přede mnou něco skrývat, tajemství nechce ani sama před sebou, a proto zaznamená všechno, o čem je jí zatěžko mluvit. Jak říkám, pochopil jsem mnohem později, že kdo se takto utíká do upřímnosti, ten se něčeho bojí, bojí se, že jednoho dne se jeho život naplní něčím, o co se nebude moci se mnou podělit, opravdovým tajemstvím, nepopsatelným a nevyslovitelným.“

„Člověk a jeho osud se drží navzájem, přivolávají se a tvoří. Není to pravda, že osud vstupuje slepě do našich životů, ne, není to pravda. Osud vstupuje dovnitř dveřmi, které mu my otevřeme, a pobídneme jej, aby vešel. Žádný člověk není dostatečně silný a moudrý na to, aby slovem anebo činem zamezil přístupu k tomu neblahému údělu, který se železnou zákonitostí vyplývá z jeho povahy, z jeho charakteru.“

„Dlouhá doba a mnoho hodin o samotě mě naučí, že ustavičně jde o totéž, že všechno, ženy a muži, přátelé, vztahy ve světě, závisí na té jinakosti, která rozděluje lidstvo na dvě strany. Občas si už myslívám, že na světě jsou pouze tyto dvě strany, a rozmanité varianty této jinakosti, třídní rozdíly, světonázorové a mocenské odstíny vyplývají pouze z této jinakosti. A jako ve chvílích nebezpečí si mohou pomoci pouze lidé patřící do stejné krevní skupiny, dají-li svým blízkým svou krev, stejně tak duše může pomoci jiné duši pouze tehdy, není-li ‚jiná‘, je-li podobné její nazírání, skutečnost ještě tajemnější než přesvědčení.
...
Cit, který mě poutal k matce, k tobě a ke Kristině, byl týž: byla to táž touha, táž hledající naděje, táž bezmocná a smutná vůle. Vždycky milujeme to ‚jiné‘, to hledáme ve všech situacích a variantách života.“

„Co je věrnost, kterou očekáváme od toho, koho milujeme? Není věrnost vlastně takové strašlivé sobectví, sobectví a ješitnost, jako většina lidských věcí a nároků v životě? Chceme, aby byl ten druhý šťastný, když vyžadujeme věrnost? A pokud toho druhého nemilujeme tak, abychom ho učinili šťastným, máme právo něco vyžadovat, věrnost nebo oběť?“

„Člověk stárne pomalu: nejdříve zestárne jeho chuť do života a zájem o lidi.
...
Potom ti zestárne tělo; ne najednou, to ne, nejdříve ti zestárnou oči nebo nohy anebo žaludek, srdce. Člověk stárne takto po částech.
Potom ti najednou začne stárnout duše: protože tělo je nadarmo hříšné a podléhá zkáze, duše ještě touží a pamatuje si, hledá se a těší se, touží po radosti. A když tato touha po radosti pomine, nezůstane nic jiného než vzpomínky nebo ješitnost; a tehdy člověk stárne doopravdy, osudově a definitivně. Jednoho dne se probudíš a mneš si oči: už ani nevíš, proč ses probudil. ... Už nic překvapivého se nemůže přihodit: už tě nepřekvapí ani nečekané, neobvyklé, strašlivé, protože všechny možnosti znáš, se vším jsi počítal a nic už neočekáváš, ani špatného, ani dobrého. A toto je stáří.“

„Byl bych rád, kdybys mi pověděl,“ pokračuje tak potichu, jako by se obával, že mu někdo stojí za zády a naslouchá jeho slovům, „jaký máš na to názor? Také si myslíš, že smyslem života není nic jiného než vášeň, která nám jednoho dne prostoupí srdce, duši a tělo a potom hoří navěky, až do smrti? Ať už se mezitím děje cokoli? Vášeň tak hluboká, tak zlá, tak skvělá a tak nelidská? ... A snad ani není určena osobě, jenom touze? To je otázka. Nebo přece jen je určena osobě, která může být dobrá, může být špatná, ale niternost vášně, která se k ní pojí, nezávisí na jejích činech a vlastnostech? Jestli můžeš, odpověz,“ řekne hlasitěji, naléhavě.
„Proč se ptáš?“ zeptá se host klidně. „Víš, že je to tak.“

---

Viděl jsem Chlapectví; dobré nápady jsou výjimečné a toto byl jeden z nich. Čím byli všichni starší, tím více jsem jim fandil a rozuměl. Jak stárli, znal jsem je víc, chápal je víc a měl je rád víc. Byli mi blíže. Na konci jsem pak chtěl, aby příběh neskončil a pokračoval dále. Mohl pokračovat – ale stejně tak mohl skončit kdykoliv předtím.

Viděl jsem zvláštní podobenství o Nicku Caveovi; když jsem se vrátil domů, pustil jsem si po několika měsících jeho poslední desku, která mi už napoprvé nepřišla špatná – a teď byla samozřejmě mnohem lepší. Ty motivy a harmonie, na kterých se jen pozvolna staví a graduje, jsou krásné a silné. Nevěděl jsem, že žije v Británii; ženatý, s dětmi, svůj.

Chtěl jsem znovu vidět Pornografický vztah; mám ten film rád. Ten netradiční příběh o lásce, sexu, porozumění i nedorozumění – a úvodní scéna se smyčkami bicích, která mě tenkrát v Aeru přibyla do křesla. Je to tak dávno – více jak deset let. Začínám se pomalu vracet k artefaktům minulosti. Někdy mám pocit, že už ani nechci jít dál. Že už vím dost, viděl jsem dost, četl dost – že bych se měl vrátit k tomu málu, co mě někdy zasáhlo.

Ani nevím, o čem dál psát – Abelovy smyčce dále zní, pomalu se blíží Břeclav – páteční večer plyne. Vlak jede rychlostí 120km v hodině – jak ukazuje informační panel. V o něco menší rychlosti jsem se před pár dny otáčel mezi svodidly na tenkém ledu na silnici na jih od Znojma; bez svodidel bych už pravděpodobně neexistoval. Ten zlomek vteřiny – uvědomil jsem si v něm, že jsou okamžiky, kdy člověk ztratí kontrolu – a může jen čekat. Není to o modlení, doufání, nic se nepřehrává v duchu, nic se neděje – jen se čeká. Potichu se čeká. Na ten náraz. Na to, co přijde po něm.

Andrey Dergatchev mi zní v uších – propadám se dále. V kinech je nový film Andreye Zvyagintseva, který bych chtěl vidět. Mrzí mě, že doma filmy nikdy nemohou vyniknout – doma kino nikdy nemůže být. Ten domácí prostor je příliš malý a je v něm příliš málo lidí. A tedy příliš málo energie, příliš málo sdílení. A Zvyagintsev sdílení vyžaduje – i pro to společné mlčení, kdy začnou běžet titulky a film končí. I pro ten společný pomalý odchod z kina, ztichlé pohledy, sklopené hlavy.

Bojana, Eva, Lenka... přestal jsem poznávat lidi, přestal jsem poznávat opačné pohlaví – to jsem nikdy nedělal. Únava, nedostatek chuti – a Ty, které nechci lhát ani nic vysvětlovat. Nechávám věci být, nic se neděje, nic. 120km/hod. Takovou rychlost má vlak – a můj život stejně tak. Ani nestíhám nic říct, něco malého, nic – nic, co by mělo nějakou hodnotu a něco znamenalo. Něco víc, než jen fráze či banální konverzace. Nic takového se neděje. Jen stárnu, piju, jsem unavený, usínám okolo jedenácté a ráno se mi nechce vstávat.

Viděl jsem Mono v Kodani – letos nezvládnu Prahu, jel jsem někam jinam, někam pryč. Kodaň je krásná – i v podzimní zimě, kdy zem je vlhká, nestačí nikdy oschnout, po třetí se začíná smrákat, fouká celé dny a mraky neustále visí nad střechami domů. Christiania je krásné místo. S charismatem a vůní svobody. Jak dlouho ještě? Krásné věci jen málokdy vydrží...

Tak pojďme, pojďme dál. Něco pozitivního před námi přeci ještě je. Musí být. Státní hranice a za ní domov. Tak pojďme, pojďme dál...



NP Kleerup feat. Robyn – With Every Heartbeat