Potichu

Klára měla na sobě tričko s britskou vlajkou a seprané džíny. Byla bez podprsenky. Vysoká a hubená, z dálky spíš kluk než holka. A hlavně byla úplně dohola. Možná i tohle na ní Petra bavilo. Vzrušovalo. Určitě.
„Máš hrozně hezký oči.“
„Hezký?“
„Takový jako... modrý. Se mi zdá.“
„To jsem nevěděla. Malmö, seznam se, pan Všímavý,“ podrbala svého psa.
„Petr.“
„Klára... Tak jaký mám teda oči?“
„Takový jako šukací.“
„Trochu hustý, ne?“
„Trochu upřímný.“
„Jdeš na to nějak ostře.“
„To já ne.“
„A kdo teda?“
„Ty.“
„Hele, já si právě kvůli jednomu takovýmu oholila vlasy. Taky mi furt říkal, jak krásný mám oči. Tak klid, jo? Zařaď zpátečku.“
„Jasně... Ty oči vlastně zas tak krásný nejsou.“
„Ty ses hajzl.“
„Hm...“
„Blbečku.“

Kouřili, jedli na odpočívadlech, milovali se na sklopených sedačkách volva a Malmö se na ně dívala.
„Chci si s tebou povídat. Chci o tobě vědět úplně všechno,“ řekla mu hned na autobánu do Drážďan. „Chci, abys mi šedesát tisíc hodin jenom vyprávěl.“
„Umřeš nudou.“
„Clověk musí na něco umřít.“
„Mám za sebou jen nudnej českej život. A před sebou nejspíš taky.“
„V Čechách ani jinej žít nemůžeš.“
„Možná, že to tak je vždycky.“
„Vždycky?“
„No, že máš pocit, že skutečnej život je jinde než v tom tvým vlastním životě, kterej ti přijde nudnej a prázdnej. Přitom někomu jinýmu přijde úžasně napínavej.“

Egon krčil obočí a holky odvedle se na něj usmály.
„Určitě budou dole vyholený. To mě bere.“ Egon se dlouze nadechl a pokračoval: „U holek existuje něco jako hranice dospělosti. Ty nad pětatřicet se holí jen trochu, takový mišmaš. Holky pod pětatřicet naopak hodně, většinou si tam nechaj čárku, trojúhelník nebo jiný geometrický prvky. A když je holka vyholená kompletně, je to zcela user friendly, jestli rozumíš, co tím chci říct.“
„Myslím, že jo.“
„Zarostlý holky jsou prostě písíčka a ty vyholený apple, chápeš? User friendly. Apple jde po logice věci, proto je Mac čím dál oblíbenější. A holky, co se holej, to věděj. Ty nejkrásnější holky jsou hladký jablíčka. Chlupatý broskve jsou over.“
„Ty ses vážně debil.“
„Jsem realista a ne nějakej nadrženej romantik. Nejsem Emil Holub, abych se prosekával deštným pralesem k pramenům Amazonky.“

Přitulí se k Petrovi.
„Přes den nemůžeš město vůbec slyšet. Jediná chvíle, kdy slyšíš, jaký město doopravdy je, přijde nad ránem. Nikdy jindy není úplně potichu jako právě teď.“
Město bylo neskutečně tiché. Slyšet byl jen vítr, který od Severního moře přinášel podzim.
„A co si dělala, než si začala hledat něco novýho?“
„Cestovala. A ty?“
„Taky. Hlavně po Praze. Tramvajema a tak.“
„Chce se mi spát, trochu...“
„Tak spi.“
„Dobrou.“
Zavřela oči. Přitiskl ji k sobě. Hezky voněla. Slyšel, jak oddechuje. Díval se na spící město a představoval si, jaké by to bylo, probudit se vedle ní ráno v posteli.

Ospalé vesnice a malá města v krajině před Kolínem. Ranní světlo posledního lednového dne nasvěcuje unavené ostrůvky listnatých stromů, které tiše a spořádaně čekají, až je někdo za pár týdnů jarně probudí. Poslouchám soundtrack z Heat; nedávno jsme si ten film znovu pustili. Je stejně dobrý, jako byl tenkrát před lety – a hudba mi přijde ještě o něco lepší, než jsem si ji pamatoval. Elliot Goldenthal a Terje Rypdal. Tenkrát jsem stáhl Rypdalovu kompletní diskografii, abych ji, jak už to bývá, nikdy nedoposlouchal. Půl jedenácté dopoledne. Někde mezi snídání a domácím obědem, k němuž směřuji.

Něco se změnilo. Před pár týdny, před pár měsíci; nevím, kdy přesně. Dřív jsem býval na Vysočině doma – teď už jsem jen návštěvník. Dříve jsem utíkal z Prahy, protože o víkendech jsem se v ní dusil a nemohl dýchat. Náklady obětovaného času mi přišly až příliš vysoké. Probudit se v Praze v sobotu ráno – je snad něco horšího? To jsem si vždycky říkal a tak to vždy cítil. Jenže teď je to jiné. Něco se změnilo – Země se možná začala otáčet opačným směrem a já začal mít Prahu rád. Sobotní rána i odpoledne. To samé v neděli. Asi jsem až příliš cestoval poslední měsíce. Příliš moc. Teď se zastavuju, zpomaluju, hledám klid. Nikam neutíkám, cesta přestala být cíl. Kolín – zastávka. Za chvíli kolínský most přes Labe a zdymadlo. Ten pohled... stokrát jsem ho viděl. Tolikrát jsem tu byl. Za skly brzdícího nebo rozjíždějícího se vlaku; nikdy jsem ale na tom nábřeží nestál. Tak blízko i tak daleko.

Přečetl jsem dalšího Murakamiho; bylo to možné jen proto, že jsem darem dostal hodiny v letadle mezi kontinenty a tiché večery v socialistickém království, kde mě bolelo být. Tisíc stran. Příběh. Nešlo v něm o velké pravdy či poznání. Byl to příběh. Plastický, opravdový, reálný; byl to film, který se odehrával na stránkách těch dvou knih. Střihy kamer, různé dějové linie, různé pohledy. Nějak se mi to vrylo do paměti – ti hrdinové mi přirostli k srdci. Nebyli to ti takoví, co po přečtení knihy a zavření její poslední stránky zmizí. Tito byli opravdoví. Znal jsem je. Díval se na ně a žil jejich příběh s nimi. Držel jim palce, fandil jim, přál, věřil a doufal.

Rudišovo Potichu jsem taky zhltnul při cestě odněkud někam. Scénář; tak bych tu knihu popsal. Reálné, přímé. Takhle žijeme – neustále putujeme, od jednoho vztahu ke druhému, a konce bývají novými začátky. Nebo možná, takhle jsme putovali. Než jsme se zastavili. Než jsme si podvědomě řekli dost. Než jsme zpohodlněli. Než jsme přestali chtít jít dál. Než jsme si uvědomili, že teď stojí za to, zkusit zastavit čas. Že teď jsme v rovnováze, že jsme přestali kulhat, že nás vítr přestal hnát a my jsme přestali vrávorat. Probrali se z kocoviny, s rozbřeskem nového dne si uvědomili, že potřebujeme zastavit. Zklidnit se. Začít dýchat zvolna, nechat čas plynout, nechat život žít.

Jezera za Kolínem; zvláštní místo s několika chatami, borovicovým lesem, starou hájenkou, na níž před lety vlávala australská vlajka. Křižují se tu železniční tratě: koridor na Čekou Třebovou a obloukovitý železniční had do Havlíčkova Brodu, který se proplétá poli a lesy okolo Golčova Jeníkova. Říkám si vždycky, když cestuji vlakem, jestli bychom v tomhle století ještě dokázali začít z ničeho. Z ničeho postavit silnice, železnice, města. Jestli bychom dokázali přestat žít z minulosti a na dluh. Století, jež jako žádné jiné před ním využívá to předchozí. Úplně, zcela, bezezbytku. Jako ta nejlepší recyklace. Jsme už dávno za zenitem rozvoje naší civilizace. Svištíme na vlně směřující k útlumu; není to špatná jízda – je nám přitom přeci tak fajn. Všeho je dostatek, nic nám nechybí, nikdo nám neubližuje. Ještě nikdy jsme se neměli tak dobře. Přesto ale, je to cítit ve vzduchu – zpomalujeme, brzdíme; jedeme a žijeme z podstaty. Je to nekonečně dlouhý a mírný kopec, z něhož pozvolna klesáme volnoběhem. Plynový pedál je nedotčen, přesto se pohybujeme. Jedeme dál. Ještě chvíli. Pár desítek – či stovek – let.

Kdybych si měl vybrat jen jeden film z těch, které mi prolétly oční sítnicí až do mozku, některé aby zmizely a jiné aby tam zůstaly navždy, byl by to Leviathan. Co jiného, taky? Ty úvodní sekvence, kdy daleko na severu vlny naráží na skalnaté pobřežní útesy. Znám ta místa dobře; jsou moji součástí daleko více, než rovinatá krajina, kterou právě teď projíždím. Mraky se tam dotýkají země, jak jsou nízko, fouká, horizontální déšť studí do obličeje. Grense Jakobselv. Špicberky. Hornstrandir. Byl jsem tam, zažil to a viděl, a zůstane to navždy ve mně – ten pocit naší nepatrnosti a dočasnosti. Tam jsme ještě daleko méně, než tady. Tam jsme nic. Jen částečky dočasnosti ztracené v časoprostoru. Ztělesnění pomíjivosti, zrnka života v tichu věčnosti.



Železniční had se proplétá zkřehlými poli a mezemi a míří do ztichlých lesů. Slunce se snaží najít cestu skrze mraky; mám rád to nízké zimní světlo, kdy se slunci nikdy nemůže podařit vyšplhat se až na vrchol nebe. Golčův Jeníkov. Zastávka s železničním přejezdem. Auta stojí, několik unavených chodců. Zimní zahrady se zbytky sněhu. Oranice začínající hned za krajem města.

Proč tu jsme a co máme vlastně dokázat? Co je vlastně smyslem naší existence, co bychom měli vykonat? Nemůžeme přeci jen tak proplouvat životem, ze dne na den, beze smyslu, bez ničeho. Chybí nám kompas, přijde mi. Nevíme, kam máme jít. Pohybujeme se chaoticky z místa na místo, z jednoho okamžiku v našem životě přecházíme do jiného, ale naše kroky mají podivnou trajektorii. Kdybychom se podívali dozadu, zkusili tyto naše šlépěje zakreslit a pak na ně aplikovali statistická pozorování a disciplíny, nenajdeme žádné korelace ani závislosti. Najdeme opakované vzorce chování. To asi ano. Ale jinak nalezneme pouze náhodu. Střídání ročních období. Střídání dnů a nocí. Vše se opakuje, i my se opakujeme, přesto je ale naše putování plné náhody. A když se podíváme dozadu, tak zjistíme, že těmi zásadními křižovatkami nakonec nejsou životní rozhodnutí a zlomy, ale okamžiky nadčasovosti, vzpomínky na momenty, které nikdy nezmizí. Tak bych asi kreslil svůj život: nebyly by v něm narozeniny, rozchody a první milování s novým člověkem, změny škol a práce. Jako milníky by v tom grafu byly vzpomínky na okamžiky, kdy se čas zastavil. Kdy jsme vnímali prožitky tak hluboké, že je nikdy nezapomeneme. To jsou ty opravdové křižovatky našich životů. Měl bych si ten graf nakreslit, říkám si teď, kdy za oknem začal přibývat sníh a slunce je schováno za oblaky. Život v síťovém grafu. Spojnice nadčasových okamžiků. Byl by to zvláštní pohled – pohled, kterému bych dokázal plně rozumět jen já sám. Nebyl by totiž nikdo jiný, kdo by tu spletitost dokázal rozplést a zcela a úplně pochopit. Na mém náhrobku by pak mohla být tato videoprojekce okamžiků z mé mysli. Sto momentů. Ne více; déle by to nikoho nebavilo, tolik času by mi nikdo nevěnoval. Sto momentů. Zkusím je někdy sepsat. Někdy. Jednou. Až roztaje sníh.

Tenga jiné ženy ani zvlášť nepřitahovaly. Jemu šlo ze všeho nejvíc o svobodu a klid. Pokud měl zaručený pravidelný sex, nic víc už od ženských nevyžadoval. Poznat nějakou svou vrstevnici, zamilovat se do ní, udržovat s ní sexuální vztah a brát pak na sebe odpovědnost, co z toho nevyhnutelně vyplývá, to bylo něco, co nemohl dost dobře potřebovat. Všechny ty psychologické fáze, kterými je nutno projít, návrhy toho, co by mohlo být, nevyhnutelné střety v očekáváních... celý tenhleten sled různých komplikací na sebe pokud možno vůbec nechtěl nakládat.

Sex se ženami mladšími než on bylo něco docela jiného. Od začátku do konce musel uvažovat o všem možném, volit z různých možností, rozhodovat se. To všechno Tengovi kazilo náladu. Na ramenou mu pak ležel náklad nejrůznějších odpovědností. Připadal si s ním jako kapitán malého člunu na rozbouřeném moři. S kormidlem v ruce musel kontrolovat stav plachtoví a vtloukat si do hlavy sílu a směr větru. Ovládat sám sebe, aby neztrácel důvěru lodníků. I drobná chyba, i malé škobrtnutí se mohly změnit v tragédii. To pro něj nebyl žádný sex, ale spíš plnění svěřeného úkolu. Takže pak nakonec celý vystresovaný nevrcholil, kdy měl, nebo mu, když přišlo k věci, pořádně nestál. Pročež o sobě Tengo začínal postupně pochybovat.

Jak se tak osamělý třásl ve spacím pytli, vybavily se mu dny, kdy žil obklopený svou rodinou. Ne že by se mu snad potom nějak stýskalo. Přišlo mu to na mysl jako příklad situace představující dokonalý protiklad k té, ve které je teď. Samozřejmě, že byl Ušikawa osamělý i v dobách, kdy měl rodinu. Jednak nedokázal nikomu důvěřovat a jednak stejně považoval podobný život řadového smrtelníka jen za přechodnou a pomíjivou záležitost. Na dně duše byl přesvědčený, že něco takového musí stejně jednoho dne vzít rychlý konec. Uspěchaný život právníka, vysoké příjmy, dům v Čúó Rinkan, jeho pohledná žena, dvě roztomilé dcerky na soukromé základní škole, pes s rodokmenem. Takže když se pak přihodila celá série všeho možného, celý ten život vzal rychlý konec a on zůstal po tom všem úplně sám, téměř se mu ulevilo. No jo, tak už se konečně nemusím o nic strachovat. Vrátil jsem se zas na samý začátek.

„A ty v tom případě zůstaneš už možná napořád sama. Bez jedinýho člověka, kterýho budeš mít ráda. To ti takový pomyšlení nenahání strach?“
Aomame se zadívala na červené víno ve sklenici. „Možná i nahání. Ale můžu si tak alespoň říkat, že je někde na světě člověk, na kterýho si myslím.“
„I kdyby on sám na tebe třeba nemyslel?“
„Když někoho dokážeš doopravdy milovat, i jen jednoho jedinýho člověka, znamená to, že máš naději. I když s tím člověkem třeba nemůžeš být.“

NP Terje Rypdal and The Chasers – Last Nite (1995 – Heat (OST))