Teď je mu ale ještě pořád čtrnáct let, a tak píše – jako Breton a Nezval – zeleným inkoustem.
„Řekl jsem, že se vydám na cestu do světa, neboť toto pochmurné město mi pro nejbližší dobu nemůže nic darovat. Kdyby umřel někdo, koho bych miloval, nosil bych v knoflíkové dírce umělou černou květinu. Mohl bych chodit ulicemi, které jsou dosud průhledné, a byla by to smrt, jakou miluji. Představuji si bez hrůzy rakev, smuteční hudbu, nehraje protivná dechová kapela s pláčem, který křiví ústa. V průvodu jede klavír tažený nejkrásnějšími vraníky. Pro tento smutek bych nikam neodjížděl, byl bych šťasten, že mohu dýchati vzduch poznamenaný krásnou smrtí, a říkal bych si, že mě zanechá navždy melancholickým jako dnes. Lidé budou málokdy nešťastni, když porozumí kráse hřbitova, na němž ztrácíme nejdražší ruce, budou milovati z kulis nejvíce lepenková zábradlí podivně řezající obzor. Rakev se zavírá, házíme na hrob dvě karty: pikovou sedmičku a křížové eso...“
„Obávej se, Ivánku, dne, kdy tě již nevzruší vlak!“ ocituje bez přechodu svého zamilovaného Apollinaira.
Následuje několik schůzek, než dojde k tomu okamžiku:
„Filip viděl stoupat Alžbětu po vysokém schodišti vily, kde bydlil. Stál u okna a venku svítilo slunce. Tu chvíli si dlouho představoval ve svých snech. Hle, přijde a pohladí mu čelo a ruce. Filip bude malý, nekonečně malý, a bude se chtít skrýti v záhybu jejího šatu...
Po krátké rozmluvě se Alžběta Filipovi nabídne. Je to štěstí a veliký okamžik.“
Jenže o týden později dostává Alžběta – stejně jako její předloha z masa a kostí – strohý dopis končící slovy:
„Nemiluji a nebudu moci milovat žádnou ženu. To budu vždycky já, koho budu milovat nejvíce.“
Toužit je totiž mnohem důležitější – a koneckonců umělecky plodnější – než dosahovat... Zvláště když dosažené se jen těžko může rovnat tomu, co nadaná fantazie uhnětla v představách.
A nemysli, že tě zradím! (Jiří Orten, 30.8. 1938)
V tom pokoji kde píši nyní
jsem se prý kdysi narodil
nevím co říkávají jiní
však přenešťastný den to byl
Mám naříkat anebo smát se
zajíkající se duše má
snili jsme spolu o veliké lásce
a ona je v nás pohřbená
jak my jsme pohřbeni v tom světě
plném zlých snů a nemocí
Veliká lásko odejděte
nebo my musíme utéci
---
Celý svět je jeviště (Ivan Blatný, 1933)
Bylo to jednou zvečera
v divadle se hrála opera
a sladká vůně jemných parfémů
se nesla do šera...
Melancholické procházky (Ivan Blatný, 1940)
Kouř vlaků dívá se, jak padá krůpěj rosy
na vrásky baráků a unavených čel.
Tiše se otáčí, jak by se ohlížel,
jak by se ohlížel a hledal ještě cosi.
Pilíř národa (Ivan Blatný, 1944)
Houpací křeslo, v kterém sedávali
Rodiče, tety mého přítele!
Rodiče, tety, bratři, všichni známí,
Dřív než si pro ně přišla jejich mammy
(Řekni to tiše:) Smrt.
Odchod (Ivan Blatný, 1946)
Jdou zvolna všední dny, úterky, čtvrtky, pátky,
blíží se vánoce ořechů, chvojí, ryb.
V mrznoucí zahradě zaskřípal vítr vrátky
a hvízdá vesele svou píseň: Bude líp.
Zapískám si ji s ním. Tu právě. Žádnou jinou.
Na tebe, litanie stížností.
Vítr a vločky víří nad krajinou.
A mrzne do kosti.
LM: Keby ste mal formulovať svoje najväčšie želanie v tejto chvíli.
IB: Největší přání... Mít na oddělení americký psací stůl, jaký jsem měl v obchodě. S tím krytým předkem, kde je člověk schovanej, a mít všecko v pořádku v zásuvkách v tom stole... A mít vlastní velkou knihovnu jenom na knihy, který jsem napsal já, a vydat tolik knih, že bych zaplnil tu knihovnu, to je snad moje největší přání.
LM: Keby ste si mal vybrať život ešte raz, kde by ste ho chcel žiť a ako by ste ho chcel přežiť?
IB: Znovu? To je někdy těžký... protože já jsem hodně iracionální, jsem velký snílek, sním často i přes den, jenže vím, že existuje i úplně racionální pohled na vesmír a na život... Kdybych si mohl vybrat, tak bych se nenarodil. To jsem napsal i ve Starých bydlištích, snad to tam je, nemuset se narodit. Lásku k životu mám taky, to je mně upřímný taky, ale nemuset se narodit, to by nebylo k zahození. To bych si vybral, ale když už to musí být, tak s tím osudem se smířit a být šťastnej.
Edensor (Ivan Blatný, 80. léta)
Je skutečně pravda, neuvěřitelná pravda,
co mi řekl Orten na plošině pražské tramvaje,
když vyjížděla z mostu Legií
a zahýbala kolem Národního divadla.
Řekl mi, že jen staří lidé
mohou být skutečně šťastní...
Vlak se s trhnutím rozjel. Pokolikáté už toto píšu... mám cestování vlakem rád a nikdy nepřestanu mít. Jednou za čas se podívám do Vídně a zpět a snažím se přitom využít železného oře – jídelní vůz má magickou moc, na stole se vlní hladina točené plzně v jemných záškubech vlaku a za okny se klidní podvečer vídeňských předměstí. Dám gulášovku a hovězí nebo svíčkovou, ještě nevím. Plzní asi dnes padne více; jsou to čtyři hodiny cesty a je to 50:50, zda se stanu štamgastem až do cílové stanice. Čtvrtek lepší pátku pro návrat z rakouského centra – zítra tomu dám pár hodin a pak víkend, poslední víkend, než zmizím na dva týdny na opačnou stranu planety.
Stabilizován ve všech směrech a šťasten – tak to nějak právě teď je. Nehledám nic, co nemám, netoužím po ničem, co nemohu získat, nesním o nedosažitelném a neutápím se v odžité minulosti. Jen existuju, ze dne na den, ve stereotypu, který uklidňuje a zabraňuje depresi, víkend od víkendu, dovolená od dovolené. Říkám si teď, že jednou budeme muset náš vztah nějak posunout a redefinovat, jak by řekl jeden můj blízký přítel – takhle totiž nelze žít věčně. A není to o slibech před svědky a oddávajícím, ale o tom, jestli vsadíme na kartu rozmnožení a změníme náš život nezvratitelně, zásadně a navždy.
Vlak přejíždí Dunaj; hausbóty na stranách řeky a uprostřed motorový člun, za nímž přivázán na laně surfuje jinoch na vodních lyžích či prkně či něčem jiném. Slunce se schovává za mraky a krajina za okny je zelená – je jaro, duben, stromy jsou stále ještě obalené květy, zima skončila. Přemýšlím a napadá mě, že to je všechno umělá bublina, skořápka, ve které jsem se dobrovolně uzavřel, abych mohl být šťastný. Že jsem sám sebe přesvědčil, že náklady obětované příležitosti mého života jsou tak nízké, že nemá cenu o nich vůbec přemýšlet. Že žádná jiná cesta pro mě neexistuje; že budu žít tak, jak žiju, stejná práce, lidé okolo mne, Ty, žádné změny a výstřednosti, žádné hlouposti či dobrodružství. Je to vlastně jednoduché – mám až příliš mnoho, co ztratit. Takže zbývá jen jediný krok – ještě to vše spoutat hypotékou, ať už není cesty jinam, a měsíční splátka ať ve dne v noci ukazuje přikázaný směr životní jízdy, který nebude možné na příštích deset let změnit.
Přečetl jsem Básníka Martina Reinera – v lecčems mi připomněl Sebaldovy Saturnovy prstence, ale Reiner je mile přístupnější a pokornější, bez zbytečného lehce nabubřelého ega, které by mohlo opanovat jednotlivé stránky. Básník je příběh jednoho zvláštního života, podivného génia, ztracence, který nemohl žít, jak by chtěl, protože neměl sílu nebo chuť poznat, jak žít doopravdy chce. Spokojenost v kompromisu, touha neztratit to málo, co mám, klidné přežívání. Nežiju vlastně o moc jinak. Jen už dávno nic netvořím.
A přečetl jsem taky Hájíčkovy povídky – sebrané spisy z tohoto tisíciletí a možná i o pár let starší. Některé příběhy jsou silnější, jiné člověk hned zapomene, jak to s povídkami bývá. Klasické venkovské kulisy, lidé, vesnice, historie. Není to Rybí krev ani Selské baroko, ale i tak na vnímavého čtenáře znovu zavane duch venkovské romantiky a čestné opravdovosti. Takhle se už dávno nikde nežije, přijde mi; naše společnost je už dávno jiná. A samozřejmě, ani horší ani lepší – jen jiná.
Ve Středozemním moři se dál potápějí bárky s hledači naděje a zoufalými sázkaři posledních karet. Odstoupím-li od reality všedních dní a získám-li nadhled, nemůžu se neptat, dojde-li opravdu k onomu střetu civilizací, jak nastylizoval Huntington již v minulém století. Vše k tomu potichu směřuje, přijde mi. Je velmi obtížné najít správnou trajektorii v onom rozkladu a střetu hodnot, je těžké říci, jak to všechno vyřešit. Zrušil jsem příspěvky Člověku v tísni; získal jsem pocit, že ztratili smysl pro realitu.
Samba. Asi nejvíce zůstane v paměti právě reálný pohled na přistěhovaleckou problematiku; z pohodlí našich vytápěných obývacích pokojů a ložnic, z života plného příspěvků sociálního státu na cokoliv, co nemáme, je najednou zřejmé a jasné, jak moc dobře se nám žije a život lehce krájí. Všichni se dobře mít nemůžou – tenhle svět takto není nastaven, takováto rovnováha neexistuje. Ale láska může vzniknout v jakýchkoliv podmínkách a vyhoření a deprese jsou průvodní rysy naší civilizace. Některé momenty jsou neuvěřitelně vtipné, z jiných naopak mrazí. Skoro bych napsal Hřebejkův film, ale to by vyznělo moc pejorativně. Einaudiho melodické ornamenty rámují krásné scény a člověk si podvědomě přeje, aby byl konec šťastný, milý a hřejivý. Je takový?
Febiofest jsem letos spíše odflákl. Krajina smrti - velmi autentické a syrové, velmi reálně působící. Tak to asi mohlo fungovat, v těch dobách daleko v minulosti, kdy boj a soupeření bylo součástí života stejně, jako východ či západ slunce. A pak znovu film o cestě z jihu na sever - snílci; takoví občas jsme. Sedávat na útesu nad mořem, dívat se na vlny a toužit po něčem, co nemůžeme mít. Vsadit vše na jednu kartu, která asi nemůže nikdy přijít. Z příslibů a domněnek stavět jistoty a skutečnost. Bez lásky se nedá žít. Ne všechny cesty ale musí nutně dobře dopadnout...
Po letech a poprvé s Tebou jsem znovu viděl Šeptej – a s pořádnou dávkou nostalgie. Mám tenhle film mnohem radši, než další Ondříčkovy opusy. Nejen proto, že zde nestraší a humorem nejiskří Macháček. Střelecký ostrov na podzim je krásný a Muchowovy dvojzvuky s echem mám zaryté pod kůží. Být v pohodě a parkovat jsem už skoro zapomněl, ale teď se usmívám, vzpomínaje na devadesátá léta a začátek tisíciletí. A Colorfactory mám hluboko v podvědomí; pustím si je tak jednou za dva roky, ale tuhle jejich první (českou) desku mám fakt rád. V Kmotře jsem už dlouho nebyl a pohled na Roxy bez Lokálu vedle je hodně archaický. Nostalgie.
Liam Neeson jako záplata v prázdném sobotním večeru. Poctivé, syrové, plné těch správných klišé. Když už nelze nic získat, jen ztratit, je třeba to učinit s grácií, stylově a velmi odpovědně. Po tomhle filmu mám chuť podívat se na starší Liamovy akční opusy, které jsem ještě neviděl.
Blíží se hranice s Bohemií; po nich Břeclav, Brno, Třebová. Slunce už je nízko a stíny se prodlužují. Venku je příjemně a za okny v prázdném jídelním oddílu též. Jsem jediný host, štamgast; čekám na gulášovku a pak se asi rozhodnu pro hovězí. Ještě pár plzní, než na mě sedne melancholická a já se začnu propadat do moře sebelítosti a krasosmutnění. Ale to teď ještě ne, až za chvíli, až slunce zapadne a vlak se bude proplétat kopci před Třebovou. Jsem šťastný, svobodný, spokojený. Mám vše, co jsem kdy chtěl. Život v rovnováze. Po tolika letech...
Pocit provinilosti z probuzení, ten úděl mnoha mých rán. A představa sebe sama v odrazu zrcadla, jak asi vypadám, oči nečisté od včerejšího alkoholu a pod nimi zarudlé rýhy. Stále jsem jen ležel a nehýbal se a naslouchal. Po delší době sprchování ustalo. A najednou ticho, takové ticho, které nejvíc svádí k představám a nejvíc dává hádanky. Zaklaply dveře a znovu kroky na chodbě, ale zněly mi už jinak, tak nějak čistěji nebo lehčeji, proměněné. Jako by z koupelny vyšel někdo jiný, než kdo do ní vstupoval. Po chvíli jsem uslyšel zvuky z kuchyně, vzdálené cinkání nádob a zase vodu z kohoutku.
Mátový čaj. Trochu hloupý pocit, třásly se mi ruce, když jsem si bral chleba a máslo z talířku. Eva zapíjela čajem suchý rohlík. Sedla si hned vedle mě přes rok stolu, trochu jsme se navzájem dotýkali lokty, voněla mýdlem nebo nějakou pěnou do koupele, tak nádherně čistá. Přepadl mě náhle strach, že budeme teď oba mlčet, a jak z toho ven. Hlavou se mi neuspořádaně honily myšlenky, samé hlouposti, jestli má den končit nocí, nebo ránem, jestli tohle ráno je konec včerejška, nebo začátek dneška. Nevěděl jsem, co s tím, a modlil jsem se k Eviným rtům, aby už konečně něco řekla.
Libuna za sebou zavřela plechová vrata, ráno se pomalu trhalo z oblohy a únava ležela ve svalech a v kůži a ve slovech, co scházela doříct.
„Až budeš mít náladu, tak se zase někdy stav, Libuš, přivez jsem z Prahy ňákou novou muziku, desky a kazety.“
Rozloučili jsme se a já jsem se vrátil zpátky po silnici, naše chalupa byla tichá, opatrně jako zloděj jsem vstoupil do svého pokoje a zavřel za sebou dveře. V okně plavalo světlounké časné ráno, ozývali se ptáci ze zahrady. Lehl jsem si na bílé povlečenou postel a v hlavě mi bušila krev, věděl jsem, že nebudu moct usnout. A jestli přece jen usnu, tak budu ve snu tancovat a bude hrát muzika, kolem stolu budou sedět hrozně povědomí, ale přesto jakoby cizí lidí, jeden přes druhého budou povídat a já budu jen sedět a poslouchat, ale stejně se nic nedozvím a nikdo mi nepoví, jak mám žít.
Paní Kűhlmayer se podívá se soustředěným výrazem na Terezu.
„Víš, co je podle mě mládí?“ chvíli jen mlčí, jako by čekala na odpověď. „Mládí je přece pomyšlení, že všechno to nejkrásnější teprve bude.“
NP Nothing. Jen vlak tiše vrní...
