.jpg)
Jako každý inteligentní člověk mám sklony k neurotismu, hypochondrii a jiným preciznostem.
Sedím jak Lajka ve vesmírném modulu těsně před tím, než toho důvěřivého psíka dobří lidé navždy vystřelili do mrazivých hlubin kosmu. Jsem na tom hůř, dámy a pánové, já dobře vím, co přijde, nevěřím nikomu, nikdy už nebudu.
Můj dobrý přítel je spisovatel, jenže se mu hnusí příběhy. Díky němu jsem pochopil, co to je tréma. Tréma je hrůza z příběhu vlastního života.
Sylvie nemyslela na gravitaci, ale na parfém, který jí v letištní hale koupil Martin jako malé překvapení. Vůně byla mohutná a těžká. Ležela Sylvii na ramenou jako trám z nějakého cizokrajného dřeva. Jako zdřevěnělá Martinova paže, z jejíhož křečovitého objetí se už nevyvlékne. Cítila dítě, které jí přes tenkou břišní stěnu kopalo do dlaně, čichala parfém, pozorovala okolí, čekala. Čekala dítě. Tím dítětem ji Martin přišpendlil do svého života jako nějaký exotický hmyz. Před půl rokem byla Sylvie rozhodnutá, že Martina opustí, chystala se na to každý den, už to skoro vyslovila, ale pak po jedné obzvlášť smutné hádce, která skončila stejně smutným milováním, zjistila, že je těhotná. Rezignovaně si navlékla prsten, který jí Martin nabídl, a z posledních sil se přesvědčila, že má toho muže vlastně ráda.
...
Martin do Sylvie, která se před ním tyčila jako mrazivá stěna Mount Everestu, zasekl cepín jejich dítěte a vší silou jej svíral v slábnoucích dlaních.
Je tohle láska? Ptala se Sylvie často.
Ano, takhle nějak vypadá láska, odpovídala si. Martin Sylvii miloval každým centimetrem svého těla: choval se jako idiot, jako mladý Werther, byl by pro ni udělal cokoliv.
Martin se vrátil pod slunečník, políbil ji na tvář a posadil se do písku. Vzal do svých dlaní její ruku a začal ji hladit. Usmál se, ale Sylvie zůstala chladná.
„Nech mě,“ řekla nepřítomně a ruku vyprostila.
Martin rozpačitě sklopil oči.
Večer začal od moře foukat vítr, na kůži posledních opozdilců zvedl hroty husí kůže a zabalené v ručnících je vyhnal z pláže. Sylvie stála na terase a poslouchala zlověstný hukot vln.
V noci okenní skla drnčela deštěm a ona si všimla, že Martin je vzhůru a dívá se do tmy. Zavřela oči a dál předstírala, že spí.
Anno, tvé oči to vidí, vášeň dávno neexistuje, jen návody na ni, smutné návody, které nás občas vzruší, smutná videa, kde kulturista podle scénáře znásilňuje anorektičku. Erotické stránky, kde je žal rozdělen do dvaceti kategorií podle různých praktik, starých tak, že je člověku do pláče. A když pak někoho potkáš, když potkáš muže, se kterým by to mohlo za něco stát, který se ti líbí, hned se jak svlékneš, jako by se rozsvítilo rudé světlo v laboratoři I. P. Pavlova, jako by někdo práskl klapkou a zařval akce! Vidíš, jak se polekaní muži s oroseným čelem pokoušejí vpravit do některé z dvaceti kategorií, jak kolem tebe poskakují a cvičí podle scénáře, a nakonec, když leží, strojeně oddechují a předstírají, jak v nich dohasíná slast, se jako malí polekaní chlapci oklikami ptají, jestli se divadlo povedlo, jestli byli dobří ve svých rolích, a tobě se v koutcích očí sbírají slzy. Mlčíš a muži se stahují do svých ulit a sami sebe uvnitř hladí, utěšují se a zadělávají v sobě na ještě hysteričtější akrobatickou show, ještě šílenější hru na divokost a vášeň.
To byla zlá doba. Černá doba růstu. Když ti bylo čtrnáct, začala ses líbat a jinak dotýkat s chlapci, protože se to jaksi muselo. Dospívající lidé jsou jako stroje. Celé dny dělají to, co si myslí, že se dělat má, a dost se v tom natrápí. Všechny ty předem připravené rebelie, pozice a pózy. Ty strašlivé večery prvních polibků, kdy se k době dva náctiletí lunatici naklánějí jako svázaní ve svěracích kazajkách a dýchají a tmí se jim před očima a trnou, jestli se všechno odehrává podle manuálu líbání.
Večer pokročil, stála jsi u baru se zakloněnou hlavou a polykala vodku. Mluvila jsi s Ondřejem o etických problémech drůbežích velkochovů, o Xenakisovi, o józe, pornografii a kompostování. Rozuměli jste si naprosto ve všem. Kolem tančil dav. Podobné večírky byly tenkrát v módě – bylo narváno k prasknutí. Do rytmu tu podupávala spousta kostnatých srnčích chlapců v úzkých kalhotách a obrovských brýlích. Někteří měli plnovousy – poslední hit, pečlivě předžvýkaný a natrávený v Berlíně a jiných velkoměstech. Bylo velmi žádoucí vypadat ve dvaceti staře a použitě. Vůbec tady tančila spousta nefalšovaných mladých lidí. Na mobilních telefonech psali krátké textové zprávy na facebook o tom, že právě tančí. Všichni ti designéři vlastního ega. Brusiči diamantových avatarů na sociálních sítích.
Auto uhánělo rovnou večerní krajinou, protrhané mraky nad polem, kapky na čelním skle. Minul několik vesnic, objevily se první zlé sny: příměstské satelity, paranormální úkazy, které na mapách a katastrálních plánech vypadaly jako zhoubná nemoc. Monokulturní čtvrti, v nichž se kolektivně kazí touha po rodinném životě. Do nichž zubatí, solárními panely opálení netvoři z plakátů developerských společností nalákaly celé regimenty důvěřivých úředníčků, kterým hypotéka vyžrala rozum z hlavy a oni – otroci toho se drolícího se betonu, těch hroutících se novostaveb – nakonec beztak skončí v kyselou maltou páchnoucích sklepích jako hrušky visící na vlastních kravatách.
Je první jarní den; dle kalendáře i reality. Alespoň tady v Praze, pár prvních dopoledních hodin, než mraky po obědě začaly opanovat oblohu a teploměr přestal vykazovat dvouciferně kladnou anomálii. Byl jsem běhat a pak venku, na jídle a pár pivech – a teď jsem zpět doma, hraje Pat Metheny, deska z 1982 – při sledování Divočiny jsem objevil tuhle krásnou skladbu, tak ji sjíždím ve všech možných provedeních.
Příjemné sobotní odpoledne – dávám červené, pak asi čaj, pak možná zase víno – nic se nechce dělat, doháním resty, provádím mentální jarní úklid. Večer pivní speciály, večer s Tebou, víkend se přelomí do své smutnější poloviny; nic zásadního to ale nebude znamenat, nic se nebude dít. Žádné deprese, žádné smutky, žádné výčitky. Jen metronom života bude i nadále tikat tím samým tempem, neustále stejně, bez zastavení a přestávky, stále dál, dopředu, směrem k tomu, o čem ještě nevíme, že přijde.
Nemohl jsem se nevrátit k Marku Šindelkovi; jeho povídkový soubor mě před pár lety uhranul, a tak jsem chtěl další porci. Je možná méně vyrovnaná, ale o to více jsou některé pasáže přesnější, jasnější, nás vystihující. Ty naše hry, předstírání, slabosti; dobrovolné volby kompromisů, touha nic neztratit, o nic nepřijít, a někdy možná ještě něco získat.
A další Hakl; jeden z těch starších. Mám ho tak nějak rád – jak kreslí obrazy ztracených osudů a předurčených životních ztroskotanců, kteří jsou vlastně normální, nejnormálnější a nejopravdovější – protože nic nepředstírají, žijí sami sebou, žijí pro sebe, své životy, nic neobětovávají, nic neztrácejí, nic nemají. Nic. Osvobozeni od všeho, nic nevlastní. Tak moc mě láká takhle žít – jednou třeba překročím ten most a začnu žít ze ztrát, ne ze získávání... Tak moc to nechci - a tak moc to nelze vyloučit...
Mark Lanegan podruhé byl stejně charismatický, jako tenkrát, ale snad to bylo místem, kde jsme byli, nebo nazvučením – tak dobré jako poprvé to nebylo. I když, Grey Goes Black... ta je dobrá vždy, má grády, zvedne ze židle, a povedlo se jí to i tentokrát. Warpaint hráli tak, jak jsem čekal – přesně, neartistně, s lehkou show, s invencí – jsem rád, že jsem je viděl. Mám jejich desky rád; je to něco jiného v krajinách opakování a maskulinní dominance. Ale Yann Tiersen byl nejlepší – a asi překvapivě, protože všichni čekali kytarovou dominanci, a on namísto toho prokládal kytary pianem, houslemi a čímkoliv dalším, co bylo na podiu, a časově se pohyboval mezi všemi svými deskami, které mám rád všechny, těžko vybírat nejlepší.
Viděl jsem Whiplash. Motivační sonda naruby, příručka pro manažery. I takto lze ten film brát. Fascinace hudbou a tempem. Touha po dokonalosti. Chtíč uspět, prosadit se za každou cenu, nezůstat v rybníku většinové průměrnosti. Nenechat si nic líbit. A nakonec se odevzdat své největší vášni.
Ale nejvíc mě rozsekal Broken Circle Breakdown. Nejsem fanda bluegrass, ale mám rád lidi, kteří se nebojí žít. Žil jsem s nimi ten příběh, a přestože se nikdy nenechám tetovat, tak po tomhle filmu jsem tomu byl nejblíže. Bylo to ve Full Moonu, kde jsem o tomhle filmu četl a poznamenal si nutnost jeho shlédnutí – a bylo to neuvěřitelně silné, podmanivé, krásné. Byla to láska. Nic jiného to být nemohlo. Ty poslední scény, poslední tetování...
V Sils Maria jsem žil příběh, který se rozmotával a zamotával zároveň. Zneklidňující, mnohovrstevnaté. To podstatné se odehrává mimo vyřčené věty a je na nás, abychom interpretovali. Když Valentine ráno spí jen v titěrných kalhotkách po těžké noci, dusno divadelní hry a její náboj je najednou velmi hmatatelný. Nikdo nechce zestárnout a mít vše pod kontrolou činí život jednodušším. Ne nutně však šťastnějším...
Tři srdce. Svěrací kazajka nevyhnutelného a krutého osudu; vášeň, co může spálit vše; kompromisy, které by nemusely bolet, ale bolí. Zakázané ovoce nejvíce chutná, zvlášť když není spoutáno rozumem.
Alpský western; dnes už je možné míchat cokoliv. Je v tom trochu Sergia Corbucciho a trochu všech dalších westernových bardů. Alpy jsou na podzim s prvním sněhem krásné a vše se schyluje k nevyhnutelnému střetu. Přímočaré, stylové, lehce Tarantinovské, velmi žánrové. A taky John Woo v tom je. Není to western století, ale charisma má. Některé věci nelze zapomenout a všechno má svůj čas; i v horském alpském údolí.
A dva filmy o putování. Mám sever rád a chodit v tundře v barvách přicházejícího podzimu je krásná kratochvíle. A vím, že to je příležitost vše promyslet, uchopit, probrat, uležet, nechat odeznít. To pravé přetrvá, to zbytečné ztratí svou naléhavost. A tak jsem chápal a věřil mu – i když trochu bláznil. V horách se kalhoty tak často nestahují – a vlastně, to ani v nížinách...
A Divočina. Někomu, kdo hodně chodí – patří mezi takové – se ten film nemůže nelíbit. Ty scény jsou tak známé, tak pochopitelné; nebylo málo momentů, kdy jsem si říkal, že kdysi jsem taky udělal podobnou hloupost. Příliš těžký batoh, příliš mnoho věcí, malé boty, málo vody... to se stává, tak to bývá. Bylo to hodně opravdové a skutečné. A velmi přitažlivé pro snílky a dobrodružné povahy. Vlastně nakonec ve mně zůstává hlavně ta touha – taky si ten trail někdy dát. Pár měsíců... najdu je někdy?
No a tak tu jsme. Nějak se dáváme dohromady. Snažíme se. Nějak se mi asi podařilo vysvětlit, že s Tvojí negací nemohu žít – že je jako mor, který ničí mě i Tebe. A já se snažím – věnovat, dávat, milovat se, být blízko. Nakonec z toho tu lásku uděláme, říkám vždycky, a už i Ty se směješ. Blázni, blázni do života, ale jinak než Kerouac, chceme jen být šťastní, milovaní, s pozorností, s chápaním a souzněním – a já s porcí svobody a možností být sám, a Ty s touhou po fyzické blízkosti a rozmazlováním pozornostmi. Tak dopíšu, dám si možná ještě jednu sklenku červeného – Rioja – , kterou jsem včera po Febiofestu ukořistil v Tescu, a pak asi půjdu trápit se s klaviaturou, tenhle song, jenom jeden song, jeden, poslední, nejlepší, jediný – ten bych chtěl umět hrát, opravdu, cele, bez chyb, dostat ze sebe to nejlepší, v tom průměru talentu na vše, co dělám, bych chtěl aspoň jednou překonat bariéru přičinlivého opakování, a naučit se to, něco přidat, něco víc, udělat z toho svoji píseň, svůj song, mé já...
Doktor z dálky přikyvuje. S uspokojením kvituje, jak se na té židli kymácím. Zdá se mu, že se vyznávám z čehosi hlubinného. Že pozdě, ale přece nacházím cestu ke svému stvořiteli.
„Vyhřezlý motory, pokroucený plechy, nejty vysypaný do písku,“ špitám do otcova odpojeného sluchovodu.
„Trubky, hadice, odpadaný krytky, zkroucený žebra, všecko zarostlý krušinou, posraný vod racků, víš. Úplně cejtim ty zpuchřelý pneumatiky, vyteklej volej, ten do křídel zadřenej nebeskej prach. Tenhle tejden se specializuju na vraky izraelskejch Kurnassů. V Berševě jich hnijou desítky, mezi nima eště předloni žárlivě utajovanej přízrak RF-4ES Peace Jack. Před čtrnácti dny mě zase braly MiGy-15 až 19, sprostý, křivě snejtovaný brachratý roury. S tou nesmlouvavou nasávací hubou vepředu, rozumíš.“
„Možná je divný, že se zabejvám takovejma kravinama,“ říkám. „Mě zkrátka fascinuje ten bezdůvodně prudkej optimizmus a traumata dvacátýho století, střídání jatek s rajskejma zahradama kvetoucích ekonomik. Plynulej přerod bezstarostnýho vejletu v pochod smrti. Zajímá mě pravá podoba těch chvil. Sbírám fotky, no. Jsem spotter. Vášeň můžeš vrazit, do čeho chceš. A nemusí to bejt nic vznešenýho. Naopak, čím stupidnější podnět, tím silnější rezonance.“
Tatík jemňounce pochrochtává. Držím ho za ruku. Někde tu visí cedule, že se návštěvy žádají, aby se nedotýkaly pacientů. Puchvaldek to naopak propaguje, tak se v tom vyznej.
„Možná si říkáš, že jsem se za těch padesát let nikam neposunul,“ šeptám. „Ale neni to tak – vidím věci z úplně novýho, mnohem zajímavějšího úhlu. Přinejmenším se dozvídám, že tenhle svět není jedinej, že světů je spousta. Dokonce i na stejným místě ve stejným čase se jich vyskytuje několik. Fakt je, že praktickej výstup je nulovej, nikoho to nezajímá. Známý jsou plný svejch vlastních objevů. A muj synek, tvuj vnuk? Ten trajdá po Evropě a vydírá pomocí rozštěpěnýho ega, který má po mně, starší bohatý ženský. Stal se z něj euro-gigolo. Ozve se jednou za rok. Sere na mě, jako já sral na tebe.“
NP - Pat Metheny Group - Are You Going With Me? (1982 - Travels)
