2016

„Byly doby, kdy neexistovala žádná mapa, která by odpovídala realitě, již jsme se snažili vytvořit.“
„Jaké realitě?“
„Vytváříme si ji, každičkým mrknutím oka. Lidské vnímání je příběhem uměle stvořené reality. Ale my vymýšleli věci přesahující dohodnuté hranice, jež bylo možné uznat a objasnit. Lži jsou potřeba. Stát musí lhát. Ve válce či v přípravě na válku neexistuje lež, kterou by nebylo možné obhájit. My šli dál. Snažili jsme se přes noc vytvářet nové reality, pečlivě sestavené řady slov, které jsou tak dobře zapamatovatelné a citovatelné, že se podobají reklamním sloganům. Tato slova se nakonec měla složit do obrazu a stát se trojrozměrnými. Realita stojí, kráčí, dřepí. Ale někdy taky ne.“

„Umím si přesně představit tvoje manželství,“ prohlásil Elster v kuchyni. „Bylo to takové to manželství, v němž si partneři všechno říkají. Svěřoval ses jí se vším. Máš to vepsané ve tváři. To je vůbec to nejhorší, co můžeš v manželství udělat. Říkat všechno, co cítíš, o všem, co děláš. Proto si myslí, že jsi blázen.“
„Pochop, není to otázka strategie,“ pokračoval Elster u večeře nad další omeletou a mávl přitom vidličkou. „Nemluvím o tajnůstkářství a klamání. Mluvím o tom, co znamená být sám sebou. Když všechno odhalíte, obnažíte každý svůj pocit a žádáte o pochopení, ztrácíte cosi klíčového pro vnímání sebe sama. Potřebuješ vědět věci, které ostatní nevědí. To, co o tobě nikdo neví, ti umožňuje znát sebe sama.“

Jessie střídala sklenice a talíře v kredenci, abychom nepoužívali pořád stejné a neopomíjeli ty ostatní. Prováděla to v pravidelných návalech energie jako posedlá, vytvářela systematický plán v dřezu, v odpadovém sítku a na policích. Její otec to podporoval. Utíral talíře a pak sledoval, jak je skládá do předem určených přihrádek. Pracuje, pomáhá v domě a dělá to s maximálním nasazením, což je dobré, skvělé, prohlašoval, protože jaký smysl má mytí nádobí, když člověka nepohání nic než pouhá nutnost?

Takže další rok. 2016. Letí to, letí; čím dál více. Snažím se neuměle a neustále zastavovat čas, co to jen jde, co to jen umím. Mávám pažemi, vysílám signály, tiše křičím: zastavte to, zpomalte, neutíkejte pryč! Omezuju hodiny strávené prací, snažím se ztrácet, netrávit u ponku pondělky až pátky: oběť je příliš velká, můj čas cenný a vzniklá nerovnováha, pokud o ní člověk přemýšlí, je bolestivě zraňující. A tak pluji časoprostorem vstříc neznámé a přesto tak důvěrně blízké budoucnosti, neohlížím se zpět, nelituji ničeho, méně sním a více piju, jsem realista a dusím v sobě nerozvážného snílka. Jen tu melancholii, tu si stále držím a nechávám, je vzácná, obohacující... měl jsem jí v sobě kdysi více, mizí mi, ztrácí se.

Ale teď se sem pomalu vkrádá, jako tichý pozvaný host; je po jedenácté, venku roztál čerstvě napadaný sníh, páteční večer, hraje Helios, na stolku vedle pohovky láhev Barola z italských týdnů v Lidlu – koupil jsem tenkrát celý kartón. Na náhrdelník zážitků navlékám další a další poznané krajiny; čím více pěšky, tím lépe. Sarek ve mně navždy zůstane – musím se tam příští rok vrátit. A teď, když třídím fotky z Argentiny, mi dochází, že čas v Los Glaciares byl krásný neuvěřitelně, byť tam jsem si to tolik neuvědomoval; snad pro tu přemíru lidí – či snad barvy léta namísto podzimu.

A kde jsi teď Ty, můj temný letní příběh barvy noci? Má zničená karma, nesplněné sny, přetržené vyprávění? Nevím vlastně, co o tom všem psát, jak a proč, komu, nač... Blížilo se léto a já měl pocit, že zůstávám sám. Možná jsem chtěl ještě něco zažít. Byla si mi vždy sympatická, i když jsem Tě vlastně neznal. Myslel jsem si, že by z toho mohlo něco být... a bylo.

Někde hluboko v paměti je pár vzpomínek, které z hlavy nevymažu, nepůjde to, nechci a nelze to. Byl to vlastně jen sen, říkám si stále a skoro si myslím, že opravdu byl, že se to všechno ve skutečnosti nestalo. Poslední bláznova epizoda, posledních pár nocí a dní. Nestala se z toho nakonec bramboračka, i když to bylo v posledním dechu trpké a zvláštní, dospělé, smutné. Hlavně pro Tebe. Jenže já nejsem zachránce a nemohu být, nemohl jsem nabídnout více, nemohl jsem Tě zachránit a převézt na druhý břeh; mohl jsem, snad, na pár dnů s Tebou plout a tvářit se přitom, že před námi nejsou peřeje, že to vše dobře dopadne, že doplujeme, zvládneme to, že dny budou začínat krásnými rány a ne zataženou potemnělou oblohou. A tak jsme spolu chvíli byli, než to skončilo, já zatáhl za ruční brzdu – pozdě, pohříchu – a od té doby mlčíme, já mlčím, Ty rovněž, není co říci, není co psát. Stačí jen výmluvný pohled; oči mlčí stejně jako ústa. Ticho je vypovídající více, než jakákoliv slova. O čem bychom taky spolu ještě mluvili? Tahle kniha byla krátká a o to více je uzavřena a navždy bude. Je to tak dobře; to vím jistě.

Trpím autocenzurou; nemůžu psát otevřeně, co bych chtěl a co mě napadá. Jenže to, že se to stalo, popřít nemohu. Ani nechci. Letní sen, snová přeháňka, poblouznění okamžiky, splav u řeky, stříbrný měsíc, prchavé okamžiky. Skoro by se dalo říci, láska – jenže ty jsou trvanlivější. Tohle byl jen přelud, bláznovství, pár červencových týdnů. Navzájem jsme se rozbalili a já si uvědomil, jak moc je pravdivý Kundera, kterého jsem před léty četl:

Dokud jsou lidé ještě mladí a hudební skladba jejich života je teprve u svých prvních taktů, mohou ji psát společně a vyměňovat si motivy (tak jako si Tomáš a Sabina vyměnili motiv buřinky), ale když se setkají a jsou už starší, jejich hudební skladba je více méně uzavřena a každé slovo, každý předmět znamená něco jiného ve skladbě jednoho i druhého.

A Ty jsi svoji skladbu psala s jinými a hlavně s jiným, a proto je zcela jiná, než ta moje. Těžko se mi o tom všem píše, protože za tím vším vidím hlavně své chyby a svá selhání – a proto se snažím nemyslet, vytěsnit to, nechat být a zapomenout. Odstranit všechny zlé věci, podivnosti, smutné konce – a nechat ve vzpomínkách jen těch pár frajerských momentů, na které vzpomenu v Sareku či domově důchodců, tak jako každý muž, který chtěl rozumět ženám, netrhat jich po tuctech, ale nezůstat u jediné.

Ale teď jsi zapadaná sněhy minulosti, hlouběji a stále níže, ztrácíš se jako všechny ostatní, které prošly mým životem, aby nezůstaly, plavaly dál, jiným směrem, s někým či za někým jiným. Za chvíli pustím Abela Korzeniowského; blíží se půlnoc, bude čas. Barolo je výborné. Jsem tu sám. Ticho, ticho, dejte mi více ticha – a k tomu trochu více času...

Tolik věcí bych ještě chtěl stihnout – filmy, knihy, hudba, cesty, poznání. Ale budu muset udělat trade-off. Měl bych. Zpřeházet svůj život – a posunout se dál. Redefinovat. Chci a ani se nebojím. 2016. Nemohu nevnímat ten svistot, tu světelnou rychlost času, která se o mě odírá a nenechává mě spočinout a vydechnout, zraňuje mě a trápí. Ta rychlost mi neustále říká a křičí: nečekej, dělej něco, nestůj na místě, nespi! Žij! A tak někdy, z marnosti pozorování oněch peřejí času, piju, abych se unavil, a pak spím, abych zapomněl.

Podívám-li se na posledních devět měsíců, z hromady vizuálních příběhů mě jich přikovalo jen pár: Villeneuvův thriller o Zmizení. Začíná pozvolna, táhle, rodinná sešlost, pohodová atmosféra, ale něco podivného a zlého visí ve vzduchu. Jake je výborný, Hugh možná až příliš vzteklý, a vše je plné překvapení a zvratů. V žánru thrilleru jedna z nejlepších věcí - dokázala vtáhnout i v horkém (před)letním večeru. Příběh Amy; to byla rána na solar. Tolik talentu... a tak málo schopnosti ho přežít. Je jednodušší být závislý, než mít život ve vlastních rukách, ten druhý nás může stahovat tam, kam sami nechceme, a hlavně, ocitnout se v nekonečné komfortní zóně může pořádně narušit smysl našeho bytí. Back to Black si dnes nepustím, ale za pár týdnů ano – tenhle film ve mně rezonoval ještě dlouho...

Filmové jízdy: Marťan (je to zábavné, zejména videa ala Youtube a pak taky vědecky uchopené dílčí pokusy v akci přežití. Matt Damon je fajn a prostřihy do centra NASA a kosmické lodi neruší a v příběhu sedí. Film na nedělní večer u televize, ale samozřejmě tenhle příběh potřebuje velké plátno.), Equalizer (náboj, charisma a dovede udržet pozornost. Denzel je správně drsný a s ničím se moc nepáře – tak jak to máme rádi. Působivé. Strávil jsem s filmem 2 hodiny cestou na druhou stranu planety - a byla to dobrá volba.), Vetřelci (vlastně jsem je reálně viděl poprvé až teď, necelých třicet let po premiéře. Velké plátno filmu sluší. Na to, že to je osmdesátkové a mohlo by to být akčně hloupé a hláškově patetické, to není zlé. Naopak. Je to dobré. Velmi dobré. Profesionálně budované od začátku do konce, Cameron umí. Film graduje pozvolna a postupně, nenudí. Monstra jsou dokonalá. Sevřený zadek, i když člověk dopředu ví, že to dobře dopadne. Slizouni jsou hnus a ta jejich máma nejvíc!).

Everest (pro mě srdcová záležitost – když jsem před lety viděl Into the Wild, poté si přečetl Krakauerovu stejnojmennou knihu, byl to už jen kousek k Into Thin Air, která mě poctivě rozsekala. A pak se pár let nic nedělo, až jsem někde zahlédl zprávu, že se chystá film. A že ho točí Baltasar Kormákur. A kdo všechno v něm hraje a hlavně, kdo koho hraje. Čekal jsem trochu, že ten příběh bude vyrovnaný a bude se zaměřovat na obě skupiny, ale to by asi nefungovalo dohromady a bylo by jednoduché se v takovém množství postav ztratit. Takhle z toho ční Rob a Beck. A těžko rozklíčovat Scotta a jeho tým včetně Anatolije, kterému dal osud jen pár let navíc. Potěšilo mě, že se film neodlišuje od (Krakauerovy) reality. A že je to celé dobře natočené, udělané, že je to realistické. A silné, mrazivě silné. Mám procházky v pustinách a kopcích rád – ale tohle je trošku něco jiného. Trošku jiná liga...).

Revenant (syrové, byť možná trochu dlouhé, velmi realistické, zasněžené, zimní, chladné. Připomnělo mi to Sarek; takhle to tam musí vypadat v zimě... Leonardo je velmi uvěřitelný; během filmu jsem si vzpomněl na Jeremiah Johnsona Sydney Pollacka s Robertem Redfordem. Ty časy ještě nejsou tak dávno pryč, ten příběh se mohl stát (a taky se vlastně tak nějak podobně stal, jak se teď dívám). Není to nejlepší film za poslední rok, stejně jako 8. film Quentina. V něčem jsou si ty filmy vlastně podobné. Asi v té syrovosti. Ale tam, kde Tarantino dávkuje humor, nabízí Iñárritu ještě větší syrovost – a přírodu. Severní, zasněženou, mrznoucí; nebezpečnou a krásnou.).

Spectre (je to jízda; jako ostatně v posledních vydáních téměř vždy. Dokonalé to není, ale je to stále velmi dobré - pořád se něco děje, příběh pádí kupředu a umně spojuje předchozí vyprávění do jedné mozaiky. Mexiko, Řím, Londýn, Maroko, Rakousko – taková Bondova malá cesta kolem světa. Krásné obleky James má, jako vždy. Mám tuhle sérii s Danielem Craigem rád, asi víc, než kteroukoliv jinou...).

Osm hrozných. Tarantinův návrat ke kořenům, tedy Gaunerům, to je. Povídkové, v podstatě divadelně jevištní, setkání na jednom místě, co přinese? Nemohl jsem neocenit dostavníkovou jízdu hlubokým sněhem s Morriconeho hudbou – reminiscence Corbucciho úvodní scény k Velkému tichu. Je to vtipné, dobře vypointované, a Tarantinovsky spíše umírněné.

Mládí: to byl krásný příběh. Tak jak mi nádhera nepřišla Velká, Mládí se mi líbilo moc. Bylo a je mnohovrstevnaté. Když se díváme dalekohledem opačným směrem, je to jako ze stáří se dívat do minulosti. Nevím, jestli to tak je či bude. Zásadních témat je ve filmu více a jak jsem někde četl, je to jako hudební skladba; různé motivy, některé delší, jiné kratší, některé zásadní, jiné chvilkové. Harvey Keitel i Michael Caine jsou skvělí a u Rachel Weisz člověka opravdu nenapadne, že by snad měla zůstat sama. Krásný film. A abych nezapomněl – slyšet Godspeed You! Black Emperor v tomhle filmu, to mě docela dostalo (a potěšilo).

Ale film posledních devíti měsíců může být jen jeden. Hodně vtahující, nepovolí vydechnout a těžko se při jeho sledování dýchá. Klame tělem; opravdu to není běžná rutinní záležitost, nelze moc předvídat, co se bude dít. Na jih od mexické hranice platí jiná pravidla, než stanovuje zákon, to věděl už McCarthy. Stát se tu může cokoliv a taky se tak děje – a je to temné a silné. Herci jsou výborní; Benicio Del Toro si poslední čtvrtinu filmu v podstatě ukradne pro sebe. Méně temný a McCarthyovský než Konzultant, ale stejně dobrý a silný.

Přečetl jsem Bod Omega Dona DeLillo, který je trochu jako Ian McEwan a trochu jako Julian Barnes; je to dobré, to, co píše. Současné, vtahující, vícevrstevnaté. A pak přišel Cizinec. Nikdy jsem ten útlý román nečetl, ani na střední nebo po ní. Jen něco málo mi zůstalo v paměti z těch dob, kdy jsem se o knize učil: „zabije Araba“. Jak mnohoznačné v dnešním světě. Ta kniha je... silná, zneklidňující, čte se lehce a o to pak více působí. Proč to tak vlastně je, ten příběh, který se děje? Jak to Camus myslel? A jak to vnímám já?

Letošní zima zdá se být zvláštní: přináší sníh. A pod tím sněhem, který hned neroztává, zapadává jedno zmatené poblouznění loňského léta, které, tak jako každý podobný příběh, změnilo konstelaci světa. Svět je teď totiž jiný: je stabilnější, jasnější i předpověditelnější. A taky šťastnější. Alespoň ten můj – více vědět nemohu. 2016. Je ticho, noc, lidé spí. Ráno, až se probudím, budu spokojený a šťastný. To stačí. Nic více není třeba.

Ráno u mě Maria zůstala a já jí řekl, abychom obědvali spolu. Šel jsem koupit maso. Cestou zpátky po schodech jsem v bytě u Raymonda zaslechl ženský hlas. Za chvíli bylo zas slyšet, jak starý Salamano nadává na psa, z chodby se ozýval na dřevěném schodišti šramot podrážek a drápů a pak: „Svině, dobytku jeden!“ a oba vyšli na ulici. Vyprávěl jsem o dědovi Marii a ona se dala do smíchu. Měla na sobě pyžamo a vyhrnula si rukávy. Když se smála, ozvala se ve mně znova chuť. Za chvíli nato se mě zeptala, jestli ji miluju. Odpověděl jsem, že to je bezvýznamné, ale že se mi zdá, že ne. Zasmušila se. Ale při vaření se pro nic za nic dala znova do takového smíchu, že jsem ji začal líbat.

Brzy na to si mě dal zavolat šéf a já měl hned po náladě, protože jsem čekal, že mi zas jednou řekne, abych míň telefonoval a víc dělal. Jenže tentokrát šlo o něco zcela jiného. Oznámil mi, že si se mnou chce promluvit o jistém plánu, prozatím ještě velmi neurčitém. Chtěl by jen na to znát taky můj názor. Má v úmyslu zřídit v Paříži kancelář, která by samostatně pro něho vedla obchodní jednání s tamějšími velkými společnosti, a rád by věděl, jestli bych byl ochoten tam nastoupit. Měl bych možnost žít v Paříži a jistou část roku cestovat. „Jste mladý a já se domnívám, že by vám takový život vyhovoval.“ Řekl jsem, že ano, ale že mi na tom v podstatě nezáleží. Nato mi tedy položil otázku, zdali nemám vůbec žádný zájem o změnu ve svém životě. Odpověděl jsem, že člověk svůj život stejně nikdy nezmění, že beztoho je koneckonců jeden jako druhý a že ten můj mi zatím není ani dost málo proti mysli.

Večer za mnou přišla Marie a vyzvídala, jestli bych si ji chtěl vzít. Řekl jsem jí, že je mi to jedno, a jestli o to stojí, mohli bychom to udělat. Chtěla taky ode mě slyšet, jestli ji miluju. Odpověděl jsem jí totéž, co už jednou, že to přece je bezvýznamné, ale že ji podle všeho nemiluju. „Proč by sis mě tedy měl brát?“ řekla. A já jí vysvětlil, že na něčem takovém ani dost málo nezáleží, a jestli si přeje, můžeme se vzít. Ostatně s tím přišla ona a já jenom kývl. Poznamenala, že manželství je vážná záležitost. Řekl jsem, že není. Chvíli se na mě beze slova dívala. A pak zase začala. Prostě by ráda věděla, jestli bych takový návrh přijal i od jiné ženy, ke které bych byl poután stejně jako k ní. Řekl jsem: „Přirozeně.“ Potom si sama položila otázku, zdali mě miluje, a o tom jsem nemohl nic vědět. Na chvíli jsme se oba odmlčeli a pak zas začala breptat, že jsem podivín a že jistě jen proto mě miluje, ale že jí asi taky proto jednou půjdu na nervy. Nevěděl jsem, co bych na to měl říct, a tak jsem mlčel, a ona mě vzala s úsměvem za ruku a prohlásila, že si mě vzít chce. Řekl jsem, že to provedeme, hned jak sama rozhodne. Potom jsem jí vyprávěl o návrhu svého šéfa a Marie řekla, že by Paříž ráda poznala. Vysvětlil jsem jí, že už jsem tak kdysi žil, a ona se vyptávala, jak to tam vypadá. Řekl jsem: „Je to špinavé město. Jsou tam holubi a tmavé dvorky a lidi mají bílou pleť.“

Kohoutek povolil, prst mi sjel na hladké bříško pažby, a teď v tom suchém, ohlušujícím třesku všechno začalo. Setřásl jsem pot i slunce. Pochopil jsem, že se právě zvrátila rovnováha dne, výjimečné ticho pláže, na níž jsem prožil štěstí. Vystřelil jsem pak ještě čtyřikrát do nehybného těla, a kulky se do něho zakusovaly, ani to nebylo znát. Jako bych čtyřikrát krátce zaklepal na bránu neštěstí.

Na vlastní uši jsem se doslechl, že jsem považován za inteligentního. Jenom jsem nedovedl pochopit, jak se můžou z vlastností obyčejného člověka stát pádné důkazy proti zločinci. Když nic jiného, tohle mě zarazilo a já přestal prokurátora sledovat až do chvíle, kdy jsem ho slyšel volat: „A projevil snad alespoň trochu lítost? Ani dost málo, pánové. Za celé vyšetřování nedal ten člověk najevo jediný náznak pohnutí nad svým odporným přestupkem.“ Při těch slovech se ke mně otočil, ukázal prstem a cupoval mě dál, přestože mi nebylo dost jasné, proč vlastně. Musel jsem samozřejmě uznat, že má pravdu. Svého činu jsem nijak zvlášť nelitoval. Ale ta jeho zavilost mi přesto nešla na rozum. Byl bych mu rád upřímně, takřka přátelsky vysvětlil, že jsem nikdy nedokázal něčeho doopravdy litovat. Vždycky mě zaujalo jen to, co se právě odehrávalo, co se dělo dnes nebo zítra.

Už potřetí jsem odmítl kaplana. Nevím, o čem s ním mluvit, není mi do řeči a beztoho se s ním už brzo uvidím. Nic jiného mě teď už nezajímá, než jak uniknout mechanismu, jak zjistit, jestli existuje východisko z nevyhnutelného.
...
Ani při nejlepší vůli jsem nebyl s to se smířit s tou nehoráznou jistotou. Koneckonců tu byl přece směšný nepoměr mezi rozsudkem, na kterém se zakládala, a její uhrančivou sveřepostí od okamžiku, kdy byl ortel vynesen. Okolnost, že rozsudek byl vyhlášen spíš ve dvacet hodin místo v sedmnáct, okolnost, že mohl znít docela jinak, že o něm rozhodli lidé, kteří si převlékají prádlo, že byl přičten na vrub tak neurčitému pojmu, jako je francouzský lid (nebo čínský či německý), to všechno podle mého názoru taková usnesení značně znevažovalo. A přesto jsem byl přinucen uznat, že od té vteřiny, kdy byl rozsudek vynesen, jsou jeho důsledky stejně nepopiratelné a stejné závažné jako tahle zeď, o kterou si po celé její délce rozdírám tělo.

NP John Cage – In a Landscape (2002 – Alexei Lubimov – Der Bote (ECM 1771))