Když s basketbalisty cestovali po Slovensku, všude vcházeli do stejných neútulných hospod. Seděli v nich neoholení muži s dechem páchnoucím včerejším vínem a borovičkou. Podlahy byly ztmavlé od zažrané špíny, stěny natřené do výšky chlapa olejovou barvou. Všelijaké nepohodlné židle, kulhající stoly bez ubrusů. Ubohý výčep s matným pultem a sklenicemi naskládanými jako kusy ledu. Ale stejně tak, jak tento způsob pití odmítal, tak cítil, že sem patří, že je tu doma.
Silvie, lásko moje! Nedá se to říct jednoduše. Ani napsat ne. Protože skoro všechno, co napíšu, Ty už víš, tak jako jsme vždy věděli a víme o sobě všechno. Stále Tě mám plnou hlavu, a i směrem dolů a stranou a všude možně jinde jsem Tě plný, protože jinak už to nebude. Jestliže si mi v životě hodně dala, tak o jednu strašně důležitou věc jsi mě připravila: ztratil jsem schopnost být šťastný sám. Naučila si mě, že nejšťastnější je člověk s někým.
Už přicházela, kráčela tak, jako chodí baletky, špičkami ven. Měla na sobě šaty z červené froté látky s velkými kapsami. Za těch pár dní byla už krásně opálená. Vlasy měla vyčesané nahoru a ohromně jí to slušelo. Na světě není lepší chvíle, než když někoho milujete, toužíte být s ním, domluvíte si s ním setkání a on právě přichází.
Pochopil, že muži chtějí vždy nahotu a ženy téměř nikdy, ale když k ní dojde, jsou ženy v o hodně větší pohodě. Muži nahota nesluší, ale pro ženu je nejnádhernějším kostýmem. Nahá žena je ozbrojená, nahý muž je bezbranný.
Sex je posvátná věc, která jako hodně posvátných věcí zevšední. Ale v lidském životě je pár okamžiků, bohužel jen pár, pokud vůbec jsou, kdy je takové milování se z lásky, ze skutečně velké lásky, vesmírným zážitkem nejvyšší úrovně. Je tak silný jako narození, jako smrt, jako nanebevstoupení.
Jedenáctá. Dvanáctá za chvíli. Zima odumírá, pomalu, neslyšně; za okny tma, sobotní večer, vedle mne archivní Barolo a z reproduktorů tiše hraje Colin Stetson svoji variaci na Goreckého masterpiece. Směřuje to všechno vůbec k něčemu? Co má přijít zítra, co je vlastně smysl? Jen další dny, další rána, východy a západy slunce? – Ale vždyť vím, vím; zázraky se nedějí, svatý Grál neexistuje, každý další den je požehnáním, to přeci stačí, nic více není potřeba...
Za posledních pár měsíců jsem přečetl tři knihy, jež mají hodně společného: minulost – tu naši českou, třicetiletí komunistické ztráty v čase posledního století. Část svého života jsem v těch dobách prožil a dnes, s odstupem času, jsem tolik moc rád, že to byla jen chvíle, deset let, ne o moc více. Teď máme vše a pokud snad ne, můžeme mít, nesvítí-li nám černé slunce nepožehnání. Žádné zákazy, omezení; jen svoboda, prostor – je to na nás. Dýchá se nám lépe, o tolik lépe...
Filanův Klimtův polibek je přístupný, s příběhem, s nádechem melancholie. Láska je křehká a její přitažlivost nakonec vždy silnější než cokoliv jiného, i než ta sebevíc silná sebekázeňská předsevzetí tesaná s předtuchou blížícího se neodvratného a nenavratitelného odjezdu. Pomalé odpočítávání začátku lásky a stejně tak pomalá a neustále oddalovaná konzumace. To už nikdy nezažiju: na lásku už moc nevěřím a pomalost už pro mě taky není. Vlastně je to škoda, uvědomit si, že člověk už nikdy nebude hořet tak, jak může sám sebe i ostatní spalovat ve věku do dvaceti let. A nebude hořet ani tak, jak je to možné jen do třiceti, kdy rozum sice začíná pomalu a občas vítězit, ale touha ho stále ještě dokáže rozsekat ze dne na hodinu a z hodiny na den. Tyhle nebezpečně krásné okamžiky v životě člověka, kdy je život jediný opravdový, silný, bez přemýšlení a rozumu; jen srdce, vnitřnosti, mozek vypnutý, naše duše nepřemýšlí, emoce nám pumpují krev do hlavy a všech orgánů, chceme nepřemýšlet, chceme milovat, hořet, spálit se na popel... V další dekádě života jsou to už jen okamžiky, které nás mohou takto pohltit a ve kterých můžeme takto plát. Okamžiky. Hodiny. Dny. Ne více...
Ivan Binar ve Šmouze po nebi píše ve třech rovinách; z doby přistěhování, o pozdním návratu a o podivných snech, které mohou něco znamenat. Ještě trochu tlačit na pilu, a bylo by to až příliš alegorické – a i tak mi ta jeho snová (zbytečná) rovina nesedí. Přemýšlím, je-li to smutné či šťastné vyprávění; je to vyprávění bez přívlastku, životní příběh, který jako každý jiný má své vzlety i propady, sinusoida života se týká každého, nikdo nežije čistě dle přímky. Pálí zbabělost, vypočítavost, prospěchářství; co ale pálí nejvíce, je ten pocit marnosti, uplynulého času, pohled zpět na to, co se nedalo změnit, ovlivnit, co nešlo žít jinak. To pálí nejvíce. Žít v nesvobodě, nebo svobodné zemi, je to ale nakonec tak velký rozdíl? Vždyť Antonín v nesvobodě získal to, co svobodný ztratil... V jedné věci mu pak rozumím: jsou příběhy, které se neotevírají, které se staly, zůstanou ve vzpomínkách, ale navázat se na ně nemá (a ani nedá). A když přijde obálka z minulosti, skončí ve stole ve spodní přihrádce, tak jako i já mám příběhy, kde roky plynou a čas vzpomínek se občas stáčí zpět, ale příběh skončil, nic dalšího není, nic nepokračuje, žádná bramboračka nebo chudý vývar minulých štěstí a potěšení, nic takového...
A pak návrat k Jiřímu Hájíčkovi. Mám jeho příběhy rád; někdy mi sice chybí možnost podtrhnout, vypsat si pravdu, myšlenku – ale o to více je v jeho stránkách lidskosti a opravdovosti. Jeho hrdinové i teď, v znovu vydaných Zlodějích zelených koní, nosí obstarožní svetry, spravované kalhoty a mají boty od bláta. Takový je Hájíček: vesnický, lidský, obyčejný. Je mi tím sympatický; protipól nabubřelé intelektuální nadřazenosti a stejně tak opak hospodského zevlování, hnití a zoufalství.
Vybrat jen jeden film – byla by to Ex Machina. Neotřelý příběh, krásná Alicia Vikander, střet naivity, chytrosti a vypočítavosti. Jak to všechno skončí? Jeden z nejoriginálnějších filmů poslední doby. Působivé velmi, jiné a netradiční, vtahující, překvapivé; dobře po všech stránkách připravené. My love for the deep north... to místo je krásné a já už se teď dívám, kdy a jak bych tam mohl jet, do toho krásného hotelu v Norsku, kde se film točil... Příběh se odehrává plynulým tempem bez přerušení, stejně tak jako AI myslí; my máme city a emoce – někdy to může být méně, než více...
Před několika týdny jsem poprvé viděl EOST live; splacený dluh. Ale Manon Meurt, kteří hráli před nimi – ty mám rád. Ne všechno od nich, jen pár věcí, a nejvíce pak To Forget. Asi nikdy nebudou úplně slavní, dříve nebo později skončí, rozpadnou se. Ale v mých vzpomínkách vždy zůstane, jak jsem je slyšel tuhle skladbu hrát, v Arše letos a loni na Střeláku, kdy se den měnil v noc a já měl pocit, že jsem o deset let mladší. Mám rád umění, nadšení, nadčasové momenty; tohle byl jeden z nich, v české hudbě jich moc podobných není. Perfektně stavěné gradace, kontrasty ticha a distorze, krásný hlas, krásný úvod, silný závěr.
Colin Stetson začíná druhou část Goreckého neuvěřitelného eposu. Vždycky jsem přemýšlel, proč se ve vážné hudbě tohoto a minulého století nerodí podobné skvosty. Proč je nepřístupnost a matematicky poskládaný kalkul harmonií vydáván za umění. Proč se z hudby, kterou někdo složil pro orchestr a zároveň nejde o film, ztrácí emoce. Proč se nelze klasikou dále dojímat. Jistě; mám v hledáčku Henri Dutilleuxe, kterého mi doporučil jeden německý uživatel Soulseeku, žívící se jako básník, bylo to před několika lety, během temné zimní noci blízko Silvestru. Emocí je v hudbě málo, čím dál méně. Ale i tak, je to pořád lepší přehrabování než knihy, kde vybrat a nalézt rovná se zázraku; časová investice do stránek je značná, zisk malý; u hudby to alespoň tolik nebolí, času totiž nežádá tolik a smutek z prázdnoty mizí okamžitě s vypnutím či přeladěním. Ale u knih zmařená investice bolí více; miliardy stran textu, co na světe jsou – co v nich vlastně je? Co by nám řekl ten, kdo přečetl vše? Vzpomínám si teď, že když jsem hledal svůj první příbytek k vlastnění, potkal jsem při prohlídce bytu nedaleko majitele, bývalého soudce; jeho byt přetékal knihami, police přeplněné stránkami v obýváku i jinde, stovky výtisků, spousta pravdy – a když jsem se ho na to zeptal, usmál se a řekl, že opravdu dobrých knih není více než padesát. Padesát... i tak je to příliš mnoho. Deset knih by mělo stačit. Ale které to jsou? Vybereme si deset nejlepších z těch, které jsme četli – a můžeme být úplně vedle, úplně mimo... Já jich mám pět. Co vy?
Zuzička nebyla to, co se mi zjevovalo ve slastných, úlevných snech, Zuzička nebyla ženská, Zuzička, aniž něco tušila, byla bytost utkaná z mého prahnutí po duchovním naplnění. Zuzička nebyla pro můj chtíč, jenž se ve mně hromadil, byla pro mou touhu po kráse, byla poskytovatelkou štěstí. Ani prstem nemusela pohnout. Vůbec mě nenapadlo, že bych se jí mohl dotknout, o tom, že bych se s ní mohl vyspat, ani pomyšlení. Čistému vše čisté... Ano, byl jsem čistý, naivní jak sotva vyklubané house, až to hraničilo s přitroublostí.
Nedokázal jsem ani v lukách Růžence říct, co bych jí rád řekl. Co bych jí rád řekl, nešlo říct jen tak, chyběla slova. Chyběla by komukoliv, každému, protože slov je málo, taková slova, jaká jsem potřeboval, nikde nejsou. Co bych rád sdělil, k tomu je zapotřebí ještě cosi. Ale co a kde to vzít? – Copak jsem tenkrát věděl, Mňau, že i koktání a zajíkání, rudé uši a zpocené dlaně jsou řečí srozumitelnou, sdělnější než slova, slova, slova... slova pečlivě promyšleně volená a správně jedno za druhé kladená? A tak jsem se držel zpátky, abych nepokazil to, co jsem stejně kazil, jak to jenom šlo.
Převážné většině občanů města Spáleného bylo srdečně jedno, kdo je nebo není jejich starostou a stojí-li na náměstí, které se dnes jmenuje tak a zítra zase jinak, Panenka Maria nebo domobranný gardista. Hlavně že mají kam chodit do práce pro peníze, že mají mísu masa a nehrozí zdražení piva. Ó, my se máme!
To bylo probuzení! V obývacím pokoji, v pruhovaném křesle, ani do postele jsem se nedoštrachal. A tys mě nezachránila, Mňau. Obě flašky prázdné, ani jsem do ložnice nedolezl. A to jsem si myslel, že se mi to už nikdy nestane. Bylo to horší než kdykoliv jindy, pokud si vzpomínám. A jak to bývalo tenkrát zlé. Skončil jsem s tím, abych neumřel hrůzou a sklíčeností. Abych mohl fungovat a probouzet se s čistým svědomím, aby mi chutnalo jíst; abych se nemusel plížit podél zdí, abych se nebál potkat pamětníka mého včerejška. Abych se nemusel bát, že vypustím duši na pochcaném záchodě, na chodníku v psí hromádce. Skončil jsem s tím a začal machrovat: Přestaňte chlastat, ožralkové, kdo vás nutí? Já taky nechlastám! Že se nestydíte, opilci opilí, smrdět kořalkou, zvratky, chcánkama a zoufalstvím! – A je to tu zas. Andělíčku, můj strážníčku, kde se flákáš? Maminko! Proč mě nedržíš za ruku! Bože, jaký já mám strach! Sebe se bojím... Bojím se, že umřu. Ne, bojím se, že až umřu, bude to dál, bude to trvat navěky, navěky budu trvat vyprázdněný v prázdnu nicoty. Není to díra v něčem, je to díra v ničem, nic v nicotě, nic na věky věků. Nic!
NP Colin Stetson - III (2016 - Sorrow: A reimagining of Gorecki's Third Symphony)
