It's easy to be lonely

Klíč k tomuto chápání mně poskytl jeden Hallerův výrok. Když jsme jednou hovořili o takzvaných ultrakrutostech středověku, řekl mi: „Ve skutečnosti to žádné ukrutnosti nejsou. Středověký člověk by si celý styl našeho dnešního života hnusil ještě daleko víc než jen jako ukrutný, příšerný a barbarský. Každá doba, každá kultura, každý mrav a tradice má svůj styl, má svou sobě vlastní jemnost i drsnost, krásu i ukrutnost, a pokládá určité utrpení za samozřejmé a trpělivě snáší určité zlořády. Skutečným utrpením, skutečným peklem se lidský život stává tehdy, kdy se navzájem přetínají dvě doby, dvě kultury a náboženství. Antický člověk, který by musel žít ve středověku, by žalostně zašel, tak jako by musel zajít divoch uprostřed naší civilizace. Existují období, kdy se celá jedna generace natolik ocitne mezi dvěma epochami, dvěma životními slohy, že pozbude veškeré samozřejmosti, veškerého mravu, všeho bezpečí a nevinnosti. Přirozeně ne každý to pociťuje stejně silně. Taková povaha jako Nietzsche musela protrpět dnešní bídu o celou generaci dřív – co musel zakusit osamocen a nepochopen on sám, to dnes zakoušejí tisíce.“

Ostatně mám rád i to, jak kontrastuje můj život, ten osamělý, uštvaný, naveskrz nepořádný život bez lásky s tímhle rodinným, měšťanským prostředím. Rád na schodišti vdechuji tu vůni klidu, pořádku, čistoty, slušnosti a mírnosti, která mě i přes mou nenávist k měšťáctví nějak dojímá, a rád pak překročím práh svého pokoje, kde to všechno ustane, kde se mezi hromadami knih povalují zbytky doutníků a láhve od vína, kde je všechno v nepořádku, neútulné a zanedbané a kde všecko, knihy, rukopisy, myšlenky, je poznamenáno a prosyceno strádáním osamělců, problematikou lidství, touhou dát lidskému životu, který znesmyslněl, nový smysl.

Možná těchto několik stálých hostí, které jsem všechny od vidění znal, bylo naveskrz šosáckých a ve svých maloměšťáckých bytech měli stát jalové domácí oltáře blbých bůžků spokojenosti, ale třeba i oni byli osamělí a vykolejení chlapi jako já, tiší, přemýšliví zapíječi zbankrotělých ideálů, třeba i oni stepní vlci a chuděrové, to nevím. Každého z nich sem táhl nějaký stesk, zklamání, potřeba náhražky, ženatý tu hledal atmosféru let za svobodna, starý úředník si vybavoval svá studentská léta, všichni byli spíš mlčenliví a všichni se rádi napili a stejně jako já raději seděli u půllitru alsaského než u nějaké dámské kapely. Tady jsem zakotvil, tady se to dalo hodinku i dvě vydržet. Sotva jsem si poprvé zavdal alsaského, hned jsem pocítil, že jsem kromě chleba k snídani dnes ještě neměl v ústech.

Kolem břečťanu, trávníku a jedličky jsem prošel k domovním dveřím, našel klíčovou dírku i vypínač, proplížil se kolem skleněných dveří, naleštěných skříní a květin v kořenáčích, odemkl svou světnici, svůj zdánlivý domov, kde na mne čekala lenoška a kamna, kalamář a krabice s malováním, Novalis a Dostojevskij, tak jako na jiné, skutečné lidi při návratu domů čeká matka nebo žena, děti, služky, psi a kočky.

A tak stepní vlk hynul na svou nezávislost. Dosáhl svého cíle, byl stále nezávislejší, nikdo mu neměl co poroučet, podle nikoho se nemusel řídit, svobodně a sám rozhodoval o svém konání. Neboť každý silný člověk bezpečně dosáhne toho, co mu opravdový pud přikazuje hledat. Avšak uprostřed dosažené svobody si Harry náhle uvědomil, že jeho svoboda znamená smrt, že tu stojí samoten, že ho svět zvláštním způsobem nechává na pokoji, že se ho lidé netýkají, dokonce ani on sám sebe ne, a že se pomalu dusí ve stále řidším a řidším vzduchu bezvztažné osamělosti. Neboť věci se nyní měly tak, že samota a nezávislost již nebyly jeho přáním a cílem, nýbrž jeho osudem a odsouzením, že kouzelné přání se splnilo a nedalo se odvolat a že už nebylo nic platné, když pln touhy a dobré vůle rozpínal paže a byl ochoten ke vztahům, k pospolitosti: ponechávali ho o samotě. Přitom snad nebyl nenáviděn a nebyl lidem protivný, naopak, měl velmi mnoho přátel. Leckdo ho měl rád. Vždy však nacházel pouze sympatii a přívětivost, dostával pozvání a dary, psali mu hezké dopisy, avšak nepřiblížil se mu nikdo, nikde nevzniklo spojení, nikdo nebyl ochoten ani schopen sdílet s ním život. Obklopovalo ho ovzduší osamění, tichá atmosféra uplývání okolního světa, neschopnost navazovat vztahy, a proti tomu nebyla s to ničeho zmoci žádná vůle ani touha. To byl jeden z nejdůležitějších znaků jeho života.

Jedna cesta vede ke světci, mučedníku ducha, k odevzdání se Bohu. Druhá cesta vede k tomu být zhýralcem, mučit se pudy, oddat se zániku. A mezi oběma cestami se pokouší v umírněném středu žít měšťák. Nikdy se nebude obětovat, nikdy se neoddá ani rozkoším, ani askezi, nikdy nebude mučedníkem, nikdy se nepodvolí zkáze – naopak, jeho ideálem není vzdát se svého já, nýbrž si je uchovat, jeho snažení neplatí ani svatosti, ani jejímu protikladu, bezvýhradnost je pro něho nesnesitelná, chce sice sloužit Bohu, ale i rozkoši, chce sice být počestný, ale také trochu se na zemi pěkně pohodlně pomět. Zkrátka se pokouší usadit uprostřed mezi extrémy, v mírném a neškodném pásmu bez prudkých vichřic a bouří, a také se mu to daří, jenže na úkor oné životní a citové intenzity, kterou skýtá život zaměřený na bezvýhradnost a extrémy. Intenzivně se dá žít jen na úkor svého já.

Současně jsem uvažoval: tak jako se teď já obléknu a půjdu navštívit profesora a vyměním si s ním více či méně vylhané zdvořilůstky, aniž to vlastně chci, dělá totéž a žije a jedná tak většina lidí z donucení den co den a hodinu co hodinu, aniž vlastně chce, koná návštěvy, účastní se zábav, odsedí si své úřední hodiny, všechno nuceně, mechanicky, nechtěně, všechno by to právě tak dobře mohly udělat stroje anebo by se od toho vůbec dalo upustit; a ten věčný, stále běžící mechanismus jim brání, tak jako mně, zkritizovat vlastní život, jeho pitomost a mělkost, jeho odporně se šklebící pochybnost, poznat a pocítit jeho beznadějný smutek a pustotu.

Zdálo se mi, že Marie je první skutečnou milenkou, kterou jsem kdy měl. Od žen, které jsem miloval, jsem vždy vyžadoval ducha a vzdělání, aniž jsem kdy vůbec zpozoroval, že ani ta nejduchaplnější a relativně nejvzdělanější žena nikdy neodpovídá duchovnímu řádu ve mně, nýbrž stojí vždy proti němu; přinášel jsem ženám své problémy a myšlenky a bylo by se mi zdálo naprosto nemožné milovat déle než hodinu dívku, která sotvakdy čte knihu, stěží ví, co je to číst, a která by nedokázala rozeznat třeba Čajkovského od Beethovena. Marie neměla žádné vzdělání, oklik a náhražek jí nebylo zapotřebí, všechny její problémy vyrůstaly přímo ze smyslů. Jejím uměním a úkolem bylo všemi svými smysly, svou nádhernou postavou, svými barvami, svými vlasy, svým hlasem, svou pletí, svým temperamentem dosáhnout takového smyslového a milostného štěstí, jaké je jen možné, a za každou dovednost, za každou svou oblou linii, každý nejjemnější obrys svého těla nacházet a vykouzlit u milence odpověď, porozumění a živou, oblažující souhru.

„Myslíš, že nedovedu pochopit tvůj strach z foxtrotu, tvou nechuť k barům a tančírnám, tvůj odpor k jazzu a celému tomu harampádí? Až moc dobře to chápu a zrovna tak i tvůj odpor k politice a smutek ze žvástání a neodpovědných čachrů politických stran, tisku, tvé zoufalství z války, z minulé i z těch budoucích, z toho, jak se dnes myslí, čte, staví, jak se dělá hudba, co se oslavuje a čemu se vyučuje! Máš pravdu, stepní vlku, tisíckrát máš pravdu, a přesto musíš podlehnout. Pro tenhle jednoduchý, pohodlný dnešní svět, který se spokojí s takovým málem, jsi moc náročný a hladový, svět tě vyvrhne, pro něj máš o rozměr víc. Kdo dnes chce žít a radovat se ze života, ten nesmí být jako ty a já. Kdo žádá místo fidlání hudbu, místo zábavy radost, místo peněz duši, místo patlání opravdovou práci, místo hříček opravdovou vášeň, pro toho tenhle hezoučký svět není žádný domov.“

Ach, všechno jsem chápal, chápal jsem Pabla, chápal jsem Mozarta, slyšel jsem kdesi za sebou jeho hrozný smích, cítil jsem všechny ty statisíce figurek hry života ve své kapse, otřesen jsem tušil smysl všeho, byl jsem hotov začít hru znova, znova okusit jejích strastí, znova se chvět hrůzou před její nesmyslností, znova a ještě častokrát proputovat peklem svého nitra.
Jednou budu hrát hru s figurkami lépe. Jednou se naučím smát. Čeká na mne Pablo. Čeká na mne Mozart.

Kde začít? Stepní vlk. Není to jednoduché čtení a recenzenti na Kosmovi zmiňují, že vícenásobný průzkum stránek knihy může být jak nutný, tak velmi obohacující. Věřím a váhavě souhlasím. Myšlenky stepního vlka levitují, přelévají se, jsou umně schovány, netrčí z textu. Teď, když o knize přemýšlím, dochází mi, že jen to samotné přemýšlení mě vytrhává z měšťáctví, o kterém Hesse píše, tolik jej kritizuje (a tolik po něm nevysloveně touží) – ale v mém případě to je jiné měšťáctví, z kterého mě ta kniha a přemýšlení vytrhává; měšťáctvím naší doby je nestálost, nepozornost, prchavost – nespočineme na chvíli na jednom místě, nepostojíme v jedné myšlence či jedné věci, stále nás něco rozptyluje, telefon či notebook láká novinkami, statusy, updaty, přátelé se ozývají a pokud snad ne, čekají pak, že se ozveme my.

Někdy je Hessův text až neuvěřitelně předvídavý, fantastický, dopředu hledící, budoucnost věštící – ale možná (asi ano) byl stejně tak platný ve své době. Střet civilizací; víme, jaké to je teď, ale jaké to muselo být tenkrát, kdy noviny hlásaly válečné štváčství, porážka se nepřipouštěla a válka nebyla ničím jiným, než krátkým dobrodružstvím? Tenkrát to muselo být horší než teď, mít tu schopnost vidět mezi řádky, číst, chápat; tenkrát to muselo bolet, ta zoufalost uvědomění a poznání nevyhnutelnosti, kam se svět řítí – teď, když chápeme a vnímáme nelehkou opravdovost a realitu světa (je-li to vůbec možné), máme spíše než bolest pocit smutku a smutného úsměvu, vidíme-li, jak se zdravý rozum ztrácí a úsudky, jež jsou zřejmé a jasné, není jednoduché či vhodné (a to především) vyslovit...

I já mám rád kontrast svého nepořádku, vypité lahve, korkové zátky – ale jen do určité míry, potřebuji stejně tak pořádek a úklid. I já mám rád opuštěné lokály, nádražní restaurace, osamělé putyky, kde hosté jsou jednotlivci, tiše sedí, popíjejí a s hlavou skloněnou k pivním sklům nechávají tiše plynout času. Tak zdánlivě nekonečná je vzdálenost obou těchto světů, kraje osamělosti, úpadku, špíny, rozpadu – a naproti tomu svět štěstí, budoucnosti, žití, přátel, Tebe, nás. Jenže ve skutečnosti jsou oba tyto světy jeden, vzájemně se doplňují, tvoří a ovlivňují: není to záležitost volby, ale umění symbiózy. Rovnováhy. Tohle pochopení, přiznání si této skutečnosti, je klíčem ke všemu, je rozhřešením, rozuzlením, spásou i vystřízlivěním. Tyto dva světy se přitahují a jsou spojeny; ztratit jeden znamená utopit se v tom druhém.

A jistě, to dělání toho, co nechceme – všichni jsme spoutáni dobrovolně zvolenými povinnostmi (a kompromisy, o kterých jsem často psal). Pomineme-li životní nutnost (tu nelze nepominout), tak řešení je – a o tom Hesse nepíše – žít život vícekrát. Vracím se ke svým starým myšlenkám. Kromě těch dvou světů, osaměle-vágusovsky-melancholického a přátelsky-šťastně-partnerského, je tu ještě svět lovu (obživy) a spočinutí (všeho ostatního, co nás naplňuje). A člověk nemůže jen lovit, musí i spočinout. A aby mohl spočinout, musí lovit, spočinutím se totiž nelze šťastně živit... Dvakrát, proto je třeba žít život alespoň dvakrát – jedno žití bez druhého nelze, a pokud snad ano, je to pak přežívání prázdné, jednonohé, chudé.

A tak si tu přemýšlím o stepním vlku i o té jeho myšlence o milování, o fyzické touze, která nakonec vůbec nemusí souviset s tím (a je ve skutečnosti spíše v protikladu), jak moc nás protějšek chápe, rozumí nám, je naším druhým já. Kundera nám přeci říká: milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen), ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě). A Hesse dodává: touha po milování se nevztahuje na nespočetné množství žen – a já souhlasím, ta množina je velmi úzká, a stále více se časem zužuje. Nevím jistě, jakým působením to je, kterým zákonem gravitace či pravidlem stárnutí, ale je to tak, děje se tomu neustále. Tak jako už netoužíme pít výčepní piva a krabicové zbytky z vinohradů, chceme i v lásce otevírat pouze ta nejlepší archivní vína, oceněná, s gloriolou, s puncem vítězství a získaného pokladu. Už nám nestačí jeden večer se opít a ráno bolavě vzpomínat na to, co bylo – nejde o počty, ale o momenty, které z podstaty své jedinečnosti už nikdy nezmizí z našich já.

A Hesse nám nakonec dává vědět – a tady byl evidentně nepochopen a z tohoto nepochopení sám poté zklamán – že nikdy není pozdě, začít znovu žít jinak, lépe; s těmi figurkami, které jsou okolo nás, hrát lepší hru, pravdivější, otevřenější, více vnímat, dávat, více se otevřít. Nevěřím, že jeho kniha je kritikou maloměšťáctví; naopak – je kritikou právě jednoho či druhého způsobu života, kritikou extrémů, kritikou nepřirozené povrchnosti či nemocné hloubavosti. Přestože to stepní vlk nikdy nevysloví, touží nevědomky po jediném – nechce skončit, přestat žít, zabít se; chce žít – šťastně, plně, v rovnováze...

-----

Je jaro. Sedím tu teď v slunečném, ale ještě trochu chladném nedělním ránu; za okny slunce, ale dovnitř útulného prostoru letenské The Farm proudí chladivý vzduch. Je jaro, začátek sezóny, a stromy mají všechny ty odstíny zelené, které jsou jen na světě možné; dříve jsem to tak nevnímal, jaro mi splývalo s nudně zeleným létem – ale teď vidím, že jaro má s podzimem mnohem více společného, než jsem si kdy myslel.

Dopřávám si luxus zastavení, krátkých výletů; pár dnů po West Highland Way a poté Bristol, kam jsem cestoval – s Tebou – primárně na Explosions in the Sky, které jsem viděl tenkrát kdysi ve Vídni, ale poté mne míjeli, snad pro své nečasté evropské koncertování. Byl to krásný večer; byl jsem jim vděčný, že mají pochopení a uvědomění, a nové věci dovedně střídají s opusy ze své zlaté éry druhého a třetí alba. Bristol je krásné město; mám tyto menší anglická či skotská města daleko raději, než přehektický a překosmopolizovaný Londýn. Tady jsou ještě okamžiky a místa skutečně anglické, pravé, tradiční; procházka okolo přístavu, svrchně kvašené ejly, Banksyho dnes již kultovní malůvky, hipsterské bary a kavárny – takový je Bristol, příjemný a neuspěchaný. A s přímým letem z Prahy...

Pár dnů po explozích v Bristolu jsem viděl na Dobešce Sophii; nečekal jsem mnoho, ale po vábivém doporučení Silver Rocket jsem neodolal a nechtěl tuto příležitost minout. Bylo to dobré, velmi dobré, nečekaně dobré: ne virtuózní, ale upřímné, pečlivě stavěné, s gradacemi, vhodnou stopáží. A Planety, které jsem viděl poprvé, byly dobré rovněž - a ukázaly svou nedoceněnost.

Tak jak to s Febiofestem většinou bývá, náhodné výstřely do nabídky filmů málokdy uloví nadčasové kusy; viděl jsem zajímavé filmy, které ale po pár dnech či týdnech z hlavy vyšumí a zmizí. Nezmizí ale Juliette Binoche v Čekání; to byl zásah, emoce, silný příběh. Juliette je jedinečná; od Modré až navždy. Řekla jsi mi pak, že Ti film připomínal Ozonův Bazén a právě Kieslowského Modrou; já tam tyto paralely neviděl. Ale ocenil jsem pomalé smyčce a tóny a label ECM v titulcích. Bylo to příliš natažené; scény z vesnice, kápě, metafory – to tam vůbec nemělo být, bylo to zbytečné. Devádesátiminutová stopáž by byla o mnoho lepší – a silnější. Co se mu vlastně stalo? Pršelo a neozýval se... to jediné se dozvíme. Touha nepřiznat si ještě pravdu, počkat ještě pár dnů a poznat tu, která ho znala... Mohl to být bičový kýč, ale nebyl a není. A k tomu Juliette...

Senna vs. Prost, pamatuju si to tak z konce osmdesátek a začátku let devadesátých. Pak jsem to přestal sledovat, na střední už mě formule moc nebraly, a Imolu jsem vlastně jen zpovzdálí vstřebal z novin, bez větších emocí. V osmdesátkách byl můj favorit Alain Prost: byl přístupnější, lidštější, měl šarm, intelekt. Ayrton Senna vypadal... jako sobec, dravec, ten, kdo nebere ohledy. Jsem rád za tenhle dokument, který mi pomohl vrátit se v čase a znovu prožívat velké ceny Japonska. Je to ohromný příběh a tenhle dokument mi vrátil Sennu na piedestal; jen ten smutný konec tam nemusel být, neměl...

Porn is killing all of us, a k tomu ta prázdnota, pádící dny, první století třetího tisíciletí; století povrchnosti, průměrnosti, prázdnoty. Vše se zrychluje, vše mizí. Každý má svoji drogu. Tak moc jsem mu rozuměl; jen chtěl být šťastný. Hledal, tápal, nenalézal. Stud není smutný film a už vůbec to není film amorální. Je to jeden z příběhů, které se dějí. Vzdalujeme se navzájem. Odcházíme a přestáváme si rozumět. Gramofon, Bach, krásný výhled a občas krásné tělo. Je to málo, vím – ale někdy je to o mnoho více, než nic, prázdné zoufalé nic...

Carol mohl být filmem zoufale nudně melodramatickým a herecky přehrávaným, ale nebyl. Stejně tak to mohlo být neuvěřitelné, nereálné, nepředstavitelné – a rovněž nebylo. Bylo to: lidské, citlivé, uvěřitelné; pozvolné, občas lehce úsměvné; s emocemi; o lásce. Když je člověk mladý, tak potřebuje rozumět, ptá se, hledá odpovědi; o deset let později přijímá zvraty života bez otázek a marného přemýšlení. Za tu poslední scénu jsem byl rád, moc...

A nakonec Boj. 236. film o válce, ale tenhle je... jiný. Vlastně i těch pár vět v popisu filmu jsou spoilerem; kdyby tam nebyly, člověk by mohl být překvapen kontrastem i návazností obou částí filmu. Lidské, pochopitelné, silné a uvěřitelné; nesklouznutí k lacinému moralizování je největší devizou filmu. Zachoval by se někdo z nás jinak? Takoví jsme – a to není povzdechnutí ani chlubení, to je jen konstatování bez jakýchkoliv přidružených emocí.

-----

A my. My dva. Téměř pět let. Jsme spolu, někdy nám to jde lépe, jindy o něco hůře; rozumíme si i nechápeme, sbližujeme i odcizujeme. Jsme taková společná jednotka života. Nejsme dokonalý pár a nikdy nebudeme; máme v sobě míru nekompatibility, která to znemožňuje – ale která nás drží pohromadě. Chybím Ti a chceš mě vždy více, když spolu nejsme, a když se vidíme, magická moc chybění rychle mizí. Je to zvláštní. Budeme si muset nějak říci, co dál. Nebo něco udělat; to spíš. Protože stárneme, dospíváme, okolo nás se rodí nové životy a my nemůžeme žít v naší jednoduché neřešené přítomnosti navždy. Budeme se muset podívat do budoucnosti. Myslím si, že bez sebe nemůžeme být – možná pár týdnů, ale pak bychom si chyběli. Moc. Zkusil jsem to – a od té doby to vím. A tak občas porovnáváme náklady obětované příležitosti, abychom se vždy vrátili k naší společné reálné existenci. Jak dlouho ještě... takto stejnosměrně dál? Přichází pomalu léto; uplyne, zmizí, vypaří se; co pak?

NP Sophia – It’s easy to be lonely (2016 – As We Make Our Way)