Abel

Bylo to k vzteku, fotografové vůbec Jeda štvali už dlouho, obzvláště velcí fotografové, kteří si namýšleli, že ve svých snímcích odhalují o svých modelech pravdu; přitom neodhalovali vůbec nic, jenom si před vás stoupli a mačkali nazdařbůh spoušť přístroje, kvokali a pořídili stovky snímků, z nichž potom vybrali ty nejméně špatné. Tak bez výjimky postupovali všichni ti velcí fotografové, Jed jich pár znal osobně a cítil k nim jen pohrdání, považoval je do jednoho za zhruba stejně tak kreativní jako fotoautomat na nádraží.

Bylo dokonce s podivem, že když potkala Jeda, neměla oficiálního milence; ještě více s podivem bylo, že si vybrala jeho. Jistě, byl poměrně sladký, avšak v malém a hubeném balení, které ženy tolik nehledají – už několik let se vracel typ mužného zvířete, co to umí v posteli, a po pravdě řečeno nešlo o pouhou novou módu, nýbrž o návrat k přírodním fundamentům, k sexuální přitažlivosti v nejprostší a nejbrutálnější podobě, stejně tak éra anorektických modelek nadobro skončila, a přehnaně kypré ženy zajímaly už jen některé Afričany a úchyly, ve všech ohledech se třetí tisíciletí na samém začátku vracelo po různých výkyvech, jejichž význam vlastně nikdy nebyl valný, ke zbožňování jednoduchých, prověřených typů: krásy vyjádřené naplněností u žen, fyzickou silou u mužů.

Olga začínala být skutečně nervózní, protože věděla, že se o jejím životě rozhodne tady, v několika příštích minutách, a muži byli v dnešní době tak nečitelní, ze začátku tolik ne, minisukně fungovaly vždycky, ale potom se měnili stále k divnějšímu. Michelin vážně usiloval o posílení svého postavení v Rusku, které pro něj představovalo jednu z prioritních os rozvoje, a její plat se měl naráz ztrojnásobit, měla mít pod sebou padesátku lidí, šlo o přeložení, které nemohla v žádném případě odmítnout, v očích generálního ředitelství by odmítnutí bylo nejen nepochopitelné, nýbrž dokonce zločinné, od určité úrovně mají zaměstnanci povinnosti nejen k firmě, ale i k sobě, musí pečovat o svou kariéru a milovat ji tak jako Kristus církev nebo manželka manžela, přinejmenším věnovat volání své kariéry pozornost dostatečnou na to, aby jejich konsternovaní nadřízení neusoudili, že nikdy nebudou hodni postoupit z nižších pozic.

„Proč toho nenecháš?“ zeptal se Jed. Otec se na něho podíval bez reakce s výrazem naprostého nepochopení.
„Chci říct, žes vydělal dost peněz. Určitě bys mohl odejít a užívat si trochu života.“ Otec na něj stále hleděl, jako by slova nemohla proniknout až do jeho mysli nebo jim nedokázal přiřadit smysl, až se po dobré minutě zeptal hlasem ztraceného dítěte: „Ale co bych dělal?“

Zmlkl, dopil na ex koktejl, objednal si další, prohlédl si Jeda se směsí výčitky a melancholie. „Víte...“ vylezlo z něj, „Olga vás milovala.“
Jed se lehce shrbil na židli. „Chci říct...“ pokračoval Beigbeder, „doopravdy milovala.“ Odmlčel se, potřásl hlavou a nevěřícně se na něj podíval. „A vy jste ji nechal odjet do Ruska... A nikdy jste se jí neozval... Láska... Láska je vzácná, hrome. To jste nevěděl? Nikdy vám to neřekli?“

„Co definuje člověka? Na co se ptáme jako první, když nás zajímá jeho stav? V některých společnostech se nejdřív ptají, zda je ženatý, jestli má děti; v naší společnosti se ho ptáme v první řadě na profesi. Západního člověka definuje především jeho místo ve výrobním procesu, nikoliv reprodukční status.“

Stárnutí, zejména to viditelně, vůbec není souvislý proces, život lze popsat spíše jako sled mezipater oddělených prudkými spády. Když potkáme někoho, koho jsme léta neviděli, máme dojem, že zestárnul; občas máme naopak pocit, že se nezměnil. Tento dojem klame – než se chátrání projeví naplno, klestí si cestu nejdříve tajně, vnitřkem organismu. Olga se deset let udržela na oslnivé podstatě krásy – aniž jí to přitom stačilo ke štěstí. I on, věřil, se za tu dobu moc nezměnil, něco po něm zbylo, jak se říká, aniž dosáhl štěstí nebo o něm vůbec uvažoval.

Mezerou mezi dvojitými silnými flísovými závěsy se šarlatovými a žlutými motivy prosvítaly první ranní paprsky. Olga vedle něj pravidelně oddechovala v krátké noční košili vytažené k pasu. Jed jí něžně pohladil bílé zaoblené hýždě, aniž ji vzbudil. Tělesně se za deset let skoro nezměnila, možná prsa jí trochu ztěžkla. I nádherná květina začne vadnout; a bude stále rychleji. Protože byla o dva roky starší než on, náhle si uvědomil, že mu za měsíc bude čtyřicet. Dospěli zhruba do poloviny života; uteklo to rychle. Vztyčil se, shromáždil své oblečení, které se válelo po zemi. Nevzpomínal si, že by se večer svlékal, nejspíš to tedy za něj udělala ona; měl za to, že usnul ihned, jakmile se dotkl polštáře. Milovali se? Pravděpodobně ne, a už jen ten prostý fakt byl vážný, protože po tolika letech odloučení měli, měli to aspoň zkusit, s tím, že okamžitě nedosáhne erekce, se po nadměrné spotřebě alkoholu dalo počítat, ale mohla se pokusit o felaci, nevzpomínal si, že by to udělala, možná ji o to měl požádat. I tato váhavost v oblasti jeho sexuálních nároků, ohledně toho, co se v rámci jejich vztahu jevilo jako přirozené a normální, byla znepokojivá, a pravděpodobně předznamenávala konec. Sexualita je choulostivá věc, tak těžko se s ní začíná, tak snadno končí.

Jasselin jí koukal výstřihem na prsa: ano, silikonová, před deseti lety si nechala voperovat implantáty, ale zákrok se povedl, chirurg odvedl dobrou práci. Jasselin silikonová ňadra bezvýhradně podporoval, protože prokazují u ženy jistou dobrou erotickou vůli, která je ve skutečnosti v erotické oblasti tím nejdůležitějším a někdy oddálí o deset, případně dvacet let konec sexuálního života páru.

Uvědomil si, že jemu samotnému právě bylo šedesát. Překvapilo ho to: neuvědomoval si, že by tak zestárl. Vlastní stárnutí si uvědomujeme ve vztahu k druhým a jejich prostřednictvím; sami máme vždy tendenci se považovat za věčné. Jistě, vlasy mu zbělely a obličej mu zbrázdily vrásky; ale k tomu ke všemu došlo neznatelně, bez toho, aby ho cokoliv konfrontovalo s obrazy mládí.

Letí to, letí. Pátky, odkrojené kusy víkendu, nevstávám, spím, nesnídám; oběd mi dovezou, pár pracovních věcí, na chvilku pak usnu, do kina pak, páteční odpoledne, ucpaná magistrála, v sále čtyři lidé, kteří mohli a chtěli před čtvrtou do prázdného sálu. Znepokojující obrazy od začátku a k tomu smyčce, které jsem hned poznal – Abel Korzeniowski. A film se odehrával pomalu, proplouval obrazy, ladné pohyby kamery, jak bruslař na zmrzlém holandském kanálu v šeřícím se odpoledni, melancholie, smutná krása – zapomněl jsem, že jsem na film šel, protože je od Toma Forda, a když se jeho jméno objevilo v titulcích, došlo mi, že od nikoho jiného být ani nemohl.

Hlavně se nezastavit, nezačít přemýšlet, nezpytovat minulost a už vůbec se nedívat příliš dopředu; tak žiju, v tom jsem nepřekonatelný, to jediné mi opravdu jde. Přijde mi, že tak žije i většina ostatních; spěchem, povinnostmi, dny přetékají aktivitami, není čas vydechnout, zastavit se; o štěstí a naplnění se nepřemýšlí a když snad ano, myšlenky na něj se zaplaší. Vždyť je přeci tady, teď s námi, teď máme vše, když jsme v přítomnosti. Něco ale nesedí. Na jedné straně houpačky sedíme a na tu druhou nakládáme kompromisy vlastního života. Jeden po druhém, vršíme je, skládáme, jejich váha roste – až se jednou zhoupneme, houpačka se zvedne a naše nohy opustí pevnou půdu. Pak už nepůjde vrátit se zpět; budeme v jiném světe, v jiné konstelaci, život ztratí svůj řád.

Abel hraje, já přemýšlím, prosinec za okny, ticho a chlad páteční noci. My. Spolu a bez sebe, nedokážeme se opustit ani posunout dál. Vykrváceli jsme. Marionety na provázcích, neživá gesta, mechanicky se pohybujeme, utrácíme dny; kdy jsme k sobě naposledy měli opravdu blízko? Byl takový čas vůbec někdy? Když se chceš přiblížit, já nemám zájem, a když mám chuť, Ty jsi pryč a daleko, i když jen třeba v polštářích vedlejší místnosti. Čekáme. Čekáme na akci toho druhého. Bojíme se, nevíme, nechceme nic měnit, ale přesto víme, že takhle to nejde věčně. Ještě zítra, řekneme si pak, ještě zítra to zvládnu a pak se stane zázrak. Pak začneme fungovat. Láska, vztah, touha; bude to jak z filmu, příběh, který trvá věčně, kompromisy spadnou z mé a Tvojí houpačky, já budu na jednom jejím konci a Ty na druhém, zhoupneme se a zůstaneme viset ve vzduchu, stav Beztíže, jak z nové desky Priessnitz, budeme v rovnováze, jen vítr námi bude houpat, záchvěvy života, co nám bude přinášet a co se nám bude dít...

-----

Druhého svého Houellebecqa jsem náhodou našel ve své přeplněné knihovně; koupil jsem ho někdy před lety, když jsem v tisku či na Internetu zaregistroval pochvalné zmínky. Na čtení by člověk měl mít čas; pár spojených dnů, víkend, dlouhé cesty – kouskovat knihu po týdnech nedává smysl, dříve přečtené stránky a odstavce odvanou a dostat se zpět do příběhu bývá složité; paměť slouží někdy lépe a jindy hůře, ale pocity a emoce, které kniha vyvolává, se jen těžko vrací zpět.

Dal jsem takto Mapě a území pár spojitých dnů – a nelitoval jsem. Začínám mít Houellebecqa rád; takový enfant terrible francouzské literatury, provokatér, ironik, mistr slov svého vlastního proudu. Čte se dobře, skoro by se řeklo, že lehce: není artistní, neexhibuje (nebo jen s mírou), neblázní. Je přístupný, ironicky sžíravý, někdy kousavý, velmi často trefný, s nadhledem, bez pokrytectví, nazývá věci pravými jmény.

Mapa a území vtáhne. Příběh se rozjíždí zvolna, Houellebecqův klasický samotářský hrdina, odkrajující roky svého života v podivné symbióze s uměním, zažívá pár vztahů, umělecky přelétne mezi disciplínami, až se mu „podaří“, asi spíše nechtěně a nevědomky, úspěch. Zprvu bizarní setkání se samotným Houellebecqem – stylově vylíčeným jako ještě větší solitér a podivín – se stává ještě bizarnějším v poslední části knihy. Příběh se poté nakonec klidně dovypráví a uzavře v epilogu, otevřené otázky se zodpoví, nic nezůstane nejasné a nevyřčené na čtenářovi – a je to tak správně.

Není to dechberoucí epické vyprávění ani stoh nadčasových překvapivých myšlenek. Je to „jen“ literární mistrovství psané s vědomím, že méně je někdy více, že literatura má zůstat literaturou a ne experimentem; tedy, příběh pro čtenáře, nikoliv pro literaturu samotnou. A jistě, příběh i pro samotného spisovatele. Musel se určitě usmívat, když knihu dopsal a pomyslel na to, jak jeho vlastní zapojení na stránkách pobaví, překvapí i nadchne.

-----

Byl jsem v Bratislavě před pár dny; sobotní večer, soumrak v ulicích, šla jsi za kamarádkou a já náhodou zjistil, že dávají Paris, Texas Wima Wenderse, v malém sálu artového kina, stará popraskaná kopie, šel jsem za těch pár eur a díval se, o tomhle příběhu jsem věděl, ale tak nějak vždycky prosvištěl kolem mne, když byla příležitost – až teď, najednou, neplánovaně, se do mě zasekl: neznámý muž bloudí v kamenité poušti, nemluví, někam stále jde; pak už víme o koho jde; a nakonec už jen čekáme, jestli najde, co hledá. Ten monolog – nebo takový polodialog – v místnosti před a za zrcadlem, to byla jedna z nejsilnějších filmových scén, co jsem kdy viděl. V těch větách bylo všechno, jeden odžitý život, tolik bolesti, rozhodnutí, co se už nedají vrátit, bylo v tom pochopení, smíření, smutek. Vlastně je to příznačné – tenhle film a jeho vyznění a k tomu ten dnešní Fordův příběh, jsou si vlastně podobné, teď mi to dochází, tahle jedna Wendersova scéna a tenhle druhý Fordův film, jsou stejné krve, stejných nálad, stejného vyznání.

----

Ke knize pochmurných povídek s melancholickým bezemočním nadhledem jsem se dostal skrze film. Viděl jsem Útěk ze Sibiře, téma lágrů, nějak se to všechno propojilo a já jsem místo u Solženicyna skončil u Kolymských povídek Varlama Šalamova. Sháněl jsem je složitě, jejich první část již není dostupná – naštěstí byly ještě na skladě v jedné prodejně v Ústí, odkud jsem si nechal výtisk poslat. Nebylo to pozitivní, laskavé čtení. Bylo to beziluzní vyprávění o tom, jak se z lidí stávají zvířata, jak existuje pouze dnes a maximálně zítra, jak teplo a jídlo jsou ty největší hodnoty, které mohou být, a jak přátelství nebo něco alespoň trochu přátelství podobného vůbec neexistuje: to maximální, v co člověk může doufat a při ohromném štěstí snad i vůbec zažít, je ojedinělé gesto lidskosti, soucitu, pomoci; gesto naprosto výjimečné a nepravděpodobné, zázrak okamžiku, sen, který by se možná ani reálně nikdy nemohl stát.

Chtělo by to nějaké rozuzlení, nějaký čin nebo snad znamení, něco by se mělo stát; ale hvězdy a planety stojí stále ve stejné konstelaci, roční období se střídají, měsíce putují a dny odpadávají z kalendáře, my se potkáváme, v noci se dotkneme vždy několikrát, ještě tohle nás drží pohromadě, když nemluvíme, když jsme ve stavu snů, potkáme se, nohy se dotknou, jsme pak spolu na pár blouznivých okamžiků, než přijde ráno, rutina, každodennost, pádí to tak rychle, něco se přeci musí stát, takhle nemůžeme žít věčně.....

Teploměr dělníkům neukazovali, a proč taky, do práce se chodilo, ať bylo stupňů, kolik chtělo. Navíc staří mazáci dovedli skoro přesně určit, kolik je stupňů, i bez teploměru: když je mrazivá mlha, je venku 40 stupňů pod nulou. Když při dýchání vychází vzduch z plic hlasitě, ale ještě se dá snadno dýchat, je 45 stupňů. Kdy je přes 50 stupňů, mrzne plivanec v letu. Plivance mrzly už čtrnáct dní.

Spal samozřejmě na horní palandě – dole byl ledový sklep a chlapi, kteří měli místa dole, postávali u kamen a jeden po druhém je objímali rukama – byla sotva vlažná. Dříví se věčně nedostávalo. Muselo se pro ně tři čtyři kilometry po práci a každý se té povinnost vyhýbal jak čert kříži. Nahoře bylo tepleji. Pravda, všichni spali samozřejmě v tom, v čem pracovali, v čepicích, vatovaných blůzách, prošívaných kabátech a kalhotách. Nahoře bylo tepleji, ale i tam v noci přimrzávaly vlasy k polštáři.

Ostatně, jaképak přátelení, když je hlad, zima a v noci nemůže člověk spát. Přestože byl Dugajev tak mladý, už pochopil, jak falešné je úsloví o přátelstvích, které se prověřuje neštěstími a pohromami. Aby přátelství mohlo být přátelstvím, musí se zakládat za podmínek, kdy způsob života ještě nepřekročil hranici, za kterou v člověku už není nic lidského, kdy už zbývá jenom nedůvěra, zloba a lež. Dugajev už dobře chápal trojí vězeňské přikázání, běžné na severu: nevěř, neboj se, nepros...

Koně se ničím nelišili od lidí. Zabíjel je sever, práce nad jejich síly, špatné krmení, bití. Přestože to všechno na ně dopadalo tisíckrát míň než na lidi, umírali dřív než lidé. A pochopil jsem to nejdůležitější. Že člověk se nestal člověkem proto, že je boží stvoření, ani proto, že má na obou rukou obdivuhodný palec. Stal se jím proto, že byl fyzicky zdatnější, odolnější než všechna zvířata, a později pak proto, že přinutil svůj duchovní princip sloužit úspěšně principu fyzickému.

Přátelství nevzniká v nouzi ani v neštěstí. Ony „těžké podmínky“, které jsou, jak nám o tom vypravují pohádky umělecké literatury, nezbytnou podmínkou vzniku přátelství, nejsou prostě dost těžké. Pokud neštěstí a nouze lidi sblížily a pokud se z nich zrodilo přátelství, znamená to, že nouze nebyla nejhorší a neštěstí dost velké. Hoře není dost ostré a hluboké, jestliže se o ně člověk může podělit s přáteli. V opravdové nouzi člověk zkoumá jen svou vlastní duševní a tělesnou sílu, stanoví si hranice svých možností, fyzické odolnosti a mravní síly.

V táboře se spousta lidí snaží (a mnohdy úspěšně) vypadat starší a fyzicky slabší, než ve skutečnosti jsou. Nedělá se to vždycky vědomě, často spíš podvědomě. Ironie života přitom spočívá v tom, že větší část z těch, kdo si přidávají roky a ubírají síly, jsou už v horším stadiu, než jaké chtějí předstírat.

Jen něco vnějšího nás mohlo vyburcovat z lhostejnosti, odvést od pomalu se blížící smrti. Jen vnější, žádná vnitřní síla. Uvnitř bylo všechno vypáleno, zpustošeno, všechno nám bylo jedno a dál než do zítřejšího dne jsme plány nedělali.

„Jak vy, prosím vás... jak můžete takhle žít?“ šeptal horce.
„Ano, život vězně je nepřetržitý řetěz ponižování – od chvíle, kdy otevře oči a uši, až do chvíle, kdy ulehne k blahodárnému spánku. Ano, to všechno je pravda, ale člověk si zvykne na všechno. I tady bývají dny lepší a dny horší, po dnech beznaděje přicházejí dny naděje. Člověk nežije, protože v něco věří a v něco doufá. Chrání ho pud sebezáchovy, stejně jako jakéhokoliv jiného živočicha. Ostatně mohl by to říct i kterýkoli strom a kterýkoli kámen. Na pozoru se musíte mít, když musíte bojovat o život v sobě samém, když jsou nervy napjaté a zanícené, střezte se obnažit srdce a rozum z nějaké nečekané strany. Soustřeďte zbytky síly proti čemukoli, dávejte si pozor na ránu zezadu. Na ten nový nezvyklý zápas vám mohou chybět síly. Každá sebevražda je nezbytně následek dvojího působení, přinejmenším dvou příčin. Porozuměl jste mi?“

Celkově vzato je lágr bezezbytku zápornou školou života. Nic užitečného, potřebného si odtud nikdo neodnese, ani sám vězeň, ani jeho velitel, ani jeho ochrana, ani nechtění svědci, inženýři, geologové, lékaři, ani nadřízení, ani podřízení.
Každá minuta táborového života je minutou otrávenou.
Je tam mnoho z toho, co by člověk neměl znát, neměl vidět, a když už to viděl, měl by raději zemřít.
Vězeň se tam učí nenávidět práci, nic jiného se tam ani naučit nemůže.
Učí se tam podlézání, lhaní, velkým a malým podlostem, stává se z něj egoista.
Když se vrací na svobodu, vidí, že za dobu, kterou odseděl v táboře, nejen že nepovyrostl, ale že se jeho zájmy zúžily, jsou teď omezenější a hrubší.
Morální bariéry byly odsunuty kamsi stranou.
Ukazuje se, že člověk může být podlý, a přesto žít.
Dá se lhát – a žít.
Dá se slibovat, sliby neplnit, a přesto žít.
Dají se propít kamarádovy peníze.
Dá se škemrat o almužnu a žít! Žebrat a žít!
Ukazuje se, že na podlost se neumírá.
Postupně se tu každý naučí zahálce, podvodům, zlosti na všechny a na všechno. Obviňuje z toho celý svět a oplakává svůj osud.
Příliš vysoko si cení své utrpení a zapomíná, že každý člověk má své trápení. Už se odnaučil soucítit s trápením jiných – prostě ho nechápe a nechce pochopit.
Učí se nenávidět lidi.
Bojí se – je zbabělec. Bojí se, že se jeho osud bude opakovat – bojí se udání, bojí se sousedů, bojí se všeho, čeho se člověk bát nemá.
Je morálně rozložený. Jeho představy o morálce se změnily, a on si toho ani nevšiml.
Vězněného intelektuála tábor zničí. Všechno, co mu bylo drahé, je rozšlapáno na prach, civilizace a kultura z člověka spadnou za tak krátkou dobu, která se dá počítat na týdny.
Argumentem ve sporu je pěst, hůl. Donucovacími prostředky – pažba, rána do zubů.

NP Abel Korzeniowski – Wayward Sisters (2016 – Nocturnal Animals (OST))