Adíne… co Ti tak napoprvé říct? Narodil ses léta Páně 2020, krásný to rok v podobě sympatické číslovky, bylo to v dubenci, sedmého – uprostřed pandemie, která v té době nebyla, ale naše vláda s ní zarputile bojovala, aby se mohla vyhlásit „best in covid“. Císař to byl; neotočil ses, lumpe! Takže maminka musela pod kudlu; takhle jsme to nechtěli, ale život nám nedal na výběr. Asi to byl výraz Tvé individuality a víry v osobní svobodu (jednou možná poznáš, z jakého filmu tohle je). Možná taky nebudeš mít rád centrifugu (jako táta), protože jsi zůstal hlavičkou nahoru. A nakonec to proběhlo tak, že si ani nechtěl čekat na lékařsky stanovený termín – uprostřed noci si naznal, že je čas, a pak ses vyklubal na svět. „Je krásný!“ napsala maminka; dojatá, unavená, nevýslovně šťastná. Byl jsi uzlíček života; miminko nejmenší, tvoreček nejkrásnější, zázrak to stvoření.
Nevím, kdy se ve mně něco zlomilo, jestli už tenkrát, nebo až o pár týdnů později – ale stal ses součástí mého života, neoddělitelnou, neoddiskutovatelnou, neměnnou, nejsilnější – a to bez nároku na to, že bych od Tebe něco očekával. Tohle je one-way, tatínkova láska, jsem s tím srozuměn, je to tak správně – a od teď už jen budu sledovat, jak od naší nutné asistence s čímkoliv přecházíš do samostatnosti, až pak jednou, za mnoho to let, otočíš se ve dveřích a řekneš jako Charles Bronson v Tenkrát na západě: „Now I gotto go…“.
Máš hudební vlohy; sedíš u reproduktorů a je-li rytmus, kýváš se ze strany na stranu – líbí se Ti to. Elektro s rytmem a boostované kytary; takže Mogwai a Aiiso, tohle Tě baví a nejvíc se Ti líbí. Rozpaříš se na to vždycky! Jo a jasně, musel jsem dát do skříňky s receiverem a přehrávačem plexisklo na míru, prostě to muselo bejt, jinak bys ty knoflíky utočil k smrti a kdo ví, co by se stalo. Ne, nejde mi o to, že bys něco rozbil – ale otočil bys Volume doprava a lekli by se až v prvním patře, pár wattů ten zesilovač má… ale hlavně by ses lekl Ty. A já i maminka. A to přece nechceme, tak proto ta bariéra, promiň hošku.
Jsi jiný, než táta – nestydíš se, nesedíš v koutě, nebojíš se dětí, nestraníš. Naopak – jdeš pro kontakt, plácáš rukama, směješ se, očima mluvíš, seznamuješ se, hraješ si, nebojíš se; na Gran Canaria pán ze severu Španělska, který v krásném klimatu se svojí paní odžíval důchod, Ti i nám řekl, že s tímto se člověk rodí – prostě jsi a budeš sociální. Jsem za to rád. V tomhle to budeš mít v životě jednoduší; nebudeš se muset přeučovat.
Poprvé ses na mě usmál na naší terase; byl konec léta nebo možná začátek podzimu, už nevím, kdy to bylo. Seděl jsem tam, měl jsem vedle sebe pivko z Lokálu, držel jsem Tě před sebou, dívali jsme se na sebe – a pak, najednou a nečekaně, usmál ses, na pár chvilek, neznatelně, ale opravdově usmál – a já měl poprvé pocit, že spolu komunikujeme, mluvíme, že se vzájemně vnímáme.
Necháváš se rád vozit na longboardu – co se v mládí naučíš… tohle Tě třeba jednou chytne. Jsi frajer, co vyleze prudké schody – tohle ses naučil v Mogánu v domku nad pomerančovým sadem, kde ses těm oranžovým míčkům na stromech, jak jsi je poprvé viděl, pobaveně chechtal. Lechtá Tě, když Tě koušu do krku, to se směješ moc. A líbí se Ti, když péruješ na nohách a já Tě občas vyhodím do vzduchu; ne moc vysoko a ne moc často, spíš jen trošku a s citem – to se Ti líbí a tak to máš rád.
Miluješ naše mobily, ovladače všeho druhu; každé ráno si hraješ s ovladačem na venkovní rolety naší ložnice.
Miluješ vodu, moc – a vůbec se jí nebojíš. Ve vaně už stojíš, liješ vodu ven, škrábeš se po šampónech a gelech na mytí, hážeš je do vody jak Priessnitz kytky na jaře, hraješ si se sprchou, necháš se umýt, nebojíš se vůbec, když Ti voda teče po hlavě a přes obličej i oči.
Lezeš do myčky – otevřená dvířka jsou pro Tebe pozvánkou do ráje. Myčka má totiž dvě patra a je v ní spousta věcí. Odpadkový koš máš také rád, ale tady zůstávají maminka i tatínek neoblomní. V troubě, když se svítí, dějí se věci – a Ty to chceš sledovat. A ve špízové zásuvce si nejednou maminku potrápil, když ses dostal do mouky nebo něco načnul – prostě jdeš si po těch nových věcech, vůbec se neostýcháš, jsi příval energie, co nikdy nevymizí.
Když Tě bolí bříško nebo máš rýmu a nemůžeš dýchat, je mi Tě líto – chtěl bych Ti pomoct a ulevit Ti, ale moc to nejde. Pláčeš a bolí Tě to, musíš to vydržet, nakonec usínáš někdy po půlnoci, když už je to lepší.
Vstáváš brzo, ty skřivánku náš! Mamince se to nelíbí a mně taky moc ne, jenže Ty vstaneš s tím Tvým úsměvem, ještě se zalepenýma očima vstáváš, začínáš dělat zvuky – a očaruješ nás znovu svou upřímností a radostí ze života a jeho objevování.
Jsi náš miláček, naše láska, naše krásné miminko, z kterého je po roce batole, jež dělá první krůčky podél postele.
Byl jsi dvakrát v cizině a to Ti ještě nebyl ani rok.
Měl jsi hračky ve španělštině a v moři jsi byl v deseti měsících; písek Tě bavil moc, moře jen ze začátku a na chvilku – bylo studené a to moc nemáš rád. Jako táta.
Jsi objevitel, bojovníček, máš rád legraci, máš rád hudbu, baví Tě dospělé hračky, na tátu se vždycky usměješ a maminku zbožňuješ.
Jsi Aďásek, naše láska.
