Taverny a moře

Taverna na Abbey Road, tiše hraje irská hudba a hned vedle mne praskají plameny otevřeného krbu. Jsem na sever od Dublinu a už vím, do jaké kategorie turistů patřím; včera večer jsem se to dozvěděl, když jsem v letadle listoval a četl a díval se, až jsem pochopil, že escapist je mé druhé jméno – a teď tu sedím, daleko od velkoměsta, blízko u moře, s plameny osvětlujícími útulnou místnost.



Ani nevím, proč jsem Ti včera psal a co jsem vlastně čekal; snad zázrak znovuzrození či prozření. Najednou jsem byl úplně sám, když jsem nad ránem bloumal dublinskými ulicemi mezi malými kamennými domky a posledními otevřenými bary. Chtěl jsem Tě, chyběla jsi mi, měl jsem pocit, že jsme měli vše, co jsme chtěli a po čem toužili, a že jen nešťastnou náhodou jsme vše nějak ztratili, že se nám to jen zatoulalo a zmizelo...



Byla to chyba, vím to. Miloval jsem Tě předtím, než jsem Tě měl, a budu Tě mít rád do konce života. Prostě to tak je; není to dobře ani špatně, jen je to tak správně – a já přesně vím, proč, co je příčinou – Tvé zvláštní niterně krásné já, které věří, že nalezne neexistující a nikdy v to nepřestane doufat.



Tělem mi proudí pocity vyrovnanosti a klidu; čekám. Z Michalova posledního vyprávění mi v paměti zůstala jediná věta.

V mládí jen málokdo tuší, že život není nic jiného, než loučení se životem. Ty nejjednodušší pravdy objevíme vždycky jako poslední.

(A oheň v krbu dál tiše praská...)



(Byly to dvě věty. Ta druhá je ještě smutnější a pravdivější. Milostná loďka se rozbila o všední život.)

NP Gregor Samsa – Even Numbers (2006 – 55:12)

55:12

Asi to nikdy nepochopím; připadá mi, že to bylo zbytečné, předčasné, neuvážené – bylo něco špatně? Kdo ví; třeba je chyba na mé straně – na ochotě akceptovat drobné kompromisy výměnou za to ostatní, co bylo skvělé, a výměnou za to, co jsme zažili a co jsme mohli zažít. Jsem unaven; slunce svítí a já mám pocit, že začínám rozumět svému nitru: získávám vyrovnanost a nadhled, už nechci bojovat s větrnými mlýny – není důvod.

Mám Tě rád a vážím si Tě; Ty jsi mi neublížila, do mých ledvin se nezabodl žádný další nůž. Jsi zvláštní; kdo pro Tebe bude ten pravý? Jsi vedena neuvěřitelnou silou své intuice, hledáš ho kolem sebe, zraňuješ ostatní a jsi zraňována, plaveš životem... Budeš nešťastná, dokud si sama neporučíš a neřekneš: dost. Budeš si to muset říci, dříve nebo později, víš to? Kdy to přijde? Za pár měsíců, za několik let či jejich desítek?

Even Numbers... to je ono, ty harmonie, melodie, sny... stále ještě dýchám...

Kdy a kde jí potkám? Za pár týdnů, měsíců, či roků? Možná jsem stejný jako Ty; taky nechci být svázán kompromisy, taky hledám vše... snad jsem jen potřeboval trochu lásky a citu po všech těch prohrách, snad jsem chtěl cítit přítomnost toho druhého, který je se mnou bez toho, aniž by byl někdo třetí v daleké blízkosti...

Možná někde na povrchu jsme byli jiní a neslučitelní; jenže hluboko v sobě jsme stejní, vím to – a Ty to musíš vědět taky. Protože v těch pár momentech, když nic jiného nebylo důležité, když jsme byli sami sebou a zároveň tak moc blízko, že už nešlo přiblížit se víc, jsem věděl, že oba hledáme to samé, chceme to samé, doufáme v to samé - a jsme to samé.



Jitka hrála a já jsem ji miloval; byla krásná. Chtěl jsem s ní žít, někde pryč a daleko; každý večer bych seděl či ležel v příjemně znaveném odpočinku a pil přitom červené nebo bílé. Ona by rozezněla struny schované v ušlechtilém dřevu, já bych měl zavřené oči a čas by stál a stejně tak letěl bláznivou rychlostí zpět do minulosti. I Smetana by pak nabízel nečekané a nadčasové, ona by byla krásnější každým dnem a já bych každý večer cítil závan dokonalosti, jako když poprvé začne vát jemný podzimní vítr konce září, první listy začínají klouzat vzduchem, pomalu klesají ve spirálách svých trajektorií a nakonec jemně dopadnou a ukryjí se ve vadnoucí trávě...

Jsem šťastný; miluju život.

Will we live forever?

The car’s on fire and there is no driver at the wheel.

Tak jak? Co přijde? Kdy? Těším se...

NP Gregor Samsa – Even Numbers (2006 – 55:12)

Prázdnota a naplnění

Kde jsme a kam jdeme? Co se děje? Sedím tu a poslouchám Red Sparowes; naproti mně, u okna, sedí krásna žena. Je jedno, jestli jí je čtyřicet nebo padesát, na tomhle vůbec nezáleží, stejně tak jako na skutečnosti, kolik komu zplodila dětí, s kým byla a s kým žila. Jediné, na čem záleží, je to, co je teď a tady: ona tu je, je tu s ním, a oba si toho vzájemně dávají strašně moc. Já tu sedím, přeju jim to – a závidím. Dotyky, pohlazení, úsměvy, svěřování, vyprávění... lásku.



Zbožňuju buranské lahvové pivo, zašlé ubrusy, nevětraný vzduch, padesátileté číšnice, prázdné zatuchlé lokály; co bych dělal bez Českých drah? O dvě minuty jsem nestihl první vlak a následné čekání jsem vyplnil dvěma dvanáctkami v prazvláštní restauraci plné zastaveného času, neexistujících příběhů, unavených spáčů a podivných existencí. Po půl roce znovu stejná zkušenost, stejně neopakovatelná jako ta předchozí, stejně silná i prázdná, stejně zvláštní a stejně tak úplně obyčejně normální.



Žiju - stále, pořád, jak dlouho ještě? Miluju život, přes to všechno a pro to všechno... „Jestli jsi to ještě nepochopil, právě tě opouštím!“, řekla, a já mlčel a vybrnkával e-moll a a-moll akordy na akustické kytaře tak, aby se mi kovové struny co nejvíce zakusovaly do prstů. Je mi to najednou úplně jedno. Byla jsi srab, víš? Něco jako bojovat, snažit se, usilovat, chtít... to je Ti tak vzdáleno, jako mně úcta k čemukoliv, a Tvé snahy nahradit neexistují rodinu kamarády v Tvém okolí jsou stejně tak zbytečné, jako jsou nutné zároveň. Nechápu Tě a rozumím Ti; je to jedno, konec, zbytečná slova a věty...

Mám pocit, že na ničem nezáleží. Na ničem. Na mně, na tom, co přijde a co bylo, na práci, na životě, na mých hodnotách; na ničem. Prostě tu jsme a ráno se probudíme, přežijeme světlo i tmu, usneme pod vlivem, další ráno, další poledne, další večer, ráno, světlo, tma, zase, znovu, zas...

Chtěl bych se vrátit o tisíc let zpět nebo se přemístit o tisíc let dopředu; nemožnost návratu by byla nutno podmínkou tohoto výletu. Tady už nic není; není z čeho brát a co hledat, kompromisy na váze života dávno převážily misku štěstí a naděje. Co tu ještě hledáme? Snad jen to jediné – jiné světy a kraje, neexistující noc a nekončící den, zimu v létě a jaro na podzim...



Srabe! Chápeš to? Mohl jsem to udělat taky, kvůli těm několika hloupostem, které mi vadily; ale proč?

...

Co dál?

Už ani není o čem psát...

Keep up the great life.

NP Red Sparowes - Our Happiest Days Slowly Began To Turn Into Dust. (2006 - Oh God, Lord Of Vengeance, Show Yourself!)

Proč jsme pošlapali bílé květy?

Tohle jsem nečekal; fakt ne. Je tu neuvěřitelné ticho, klid a teplo, ale já mám najednou na zádech námrazu chladu a v hlavě prázdné vakuum. Všechny mé myšlenky a pocity jsou odsáty a odoperovány; mysl se bojí rána a jindy plný byt je najednou pustý a prázdný. V mém pokoji je podivně uklizeno – v rohu už nestojí Tvé tašky a krabice, na zdi už nevisí Tvé šaty a dole na matraci, s polštářem opřeným o stěnu, už najednou neležíš a nemluvíš a nemlčíš a nesměješ se a nespíš: jsi pryč. Odešla jsi; myslím, že navždy.

Je to zvláštní. Bez sebevědomí bych nemohl žít, nemohl bych se prát se světem, kde je nutné vyhrávat, nemohl bych vítězit nad černými démony mého nitra; přesto ale, jako pokaždé, jsem najednou zaskočen pocitem, že jsem Ti nedával to, co jsi chtěla a potřebovala. Nikde není pachuť krve, nemám v zádech žádný nůž – my jsme si neublížili. Přesto ale... proč?

(Jdu otevřít láhev bílého, kterou jsem pro nás dal včera chladit; čeká mě osamělá tichá noc pijáka absintu, který ráno zkamení v okamžiku, kdy si uvědomí, že to nebyl sen.)

Nerozumím tomu a zároveň vše chápu, je mi to líto a stejně tak lhostejné; nad tím vším je ale pocit smířenosti. Můj svět Tě víc děsil, než Tě přitahoval, a má neúcta k čemukoliv, čeho si ostatní váží a na čem si zakládají, Ti nutně musela vadit a ubližovat, stejně tak jako mé domýšlivé a rozmazlené pózy, přestože byly jen stylizací a hrou se slovy.

Možná mi budeš něco vyčítat, něco, čím jsem se Tě dotknul; máš na to právo. Já Ti nevyčítám nic a nikdy nebudu – bylo to Tvé rozhodnutí, silné, pevné a proto krásné. Je na světě něco víc, než se rozhodnout a stát si za tím, vsadit vše na svůj pocit?

Trvalo to pět let, než jsme dopsali náš příběh. Já jsem si přál psát ho ještě dalších padesát, ale Ty jsi byla proti; zůstalo nám pár nezapomenutelných momentů a vzpomínek, pár darů, které jsme si předali, a k tomu moře nesplněných přání a oceán zmařených nadějí.

Jdu si pustit Tekuté písky; potřebuji je slyšet. Na parapetu tiše schne květina, kterou Ti přivezli v Tvůj výroční den, a přede mnou vadnou bílé květy, které jsem Ti dal jen tak, pro nic za nic a za to všechno, protože jsi byla se mnou a vedle mne, protože jsem Tě miloval a protože jsem v nás věřil.

Víš, co chceš?

Já ano. Už delší dobu. Není to nic konkrétního, Ty ani žádná jiná; jde jen o ten pocit...

Je to škoda; asi spíše pro mě, než pro Tebe. Ale stejně... bolí to. Ta zmařená šance, ty pošlapané a potrhané bílé květy na špinavé podlaze...

NP Karel Kryl – Tekuté písky (1993 – To nejlepší)

Jen tak...

Ranní slunce jako optimistická předzvěst návratu zpět do kraje, kde je ticho v době oběda, vítr tiše šumí a nikdo nikam nespěchá; jen ve vedlejším domě, za dveřmi ve velkém pokoji, kde nahlas a nepřetržitě hraje televize, leží někdo na posteli, dívá se do stropu, bojí se, má strach a tak moc rád by chtěl pospíchat a stihnout to vše, co nestačil... umírá.

Myšlenky, bez významu a uspořádání; proč taky?

Nebudu tam moci bydlet dlouho, tam v mém světě nových stěn, úspěšných osudů, hry na štěstí a úspěch. Pár let, ne víc; a pak budu hledat místo, kde jsou vzrostlé stromy, slunce při svém západu i východu jemným světlem osvětluje velké čisté místnosti, venku se louka jemně svažuje z kopce a večer vzduch voní tichem a dýchá klidem.

Lucía: Which do you prefer? Wild sex with a stranger? Or sex with someone you know, someone you love, but also wild?
Lorenzo: What?
Lucía: You have to choose. Wild sex with a stranger, or wild sex with someone who's crazy about you, and who you love? Go ahead. Be frank.
Lorenzo: With you.
Lucía: Finally...



Z mlhy vzpomínek vytahuji obrazy a sekvence příběhu, který se mi tenkrát líbil – v tom neuvěřitelném kině v kraji starých velkých vil, kde jsme byli sami a za několik hodin jsi u mě ležela čistá a umytá, já jsem nepřemýšlel a hrál si s Tebou, abych si nakonec znovu bolestně uvědomil, že je konec; Ty se teď budeš vdávat a já jsem ztracen stejně tak, jako jsem byl před několika lety...



Carlos: This really isn't an island.
Lucía: It isn't?
Carlos: It's a giant lid. A floating piece of earth. Like a raft.
Lucía: But it isn't moving.
Carlos: People get dizzy here during high tide. And no one knows why.
Lucía: Except you.
Carlos: I've dived underneath the whole island. It's totally hollow. Thousands of caves, but nothing else. Not a single rock connects it to the sea floor.

Pamatuji si, že byla krásná a on byl velký, a někde mezi nimi a okolo nich byla láska, city, krutost a skrývaná bolest, ale taky touha nevzdat se, nepřestat žít, vnímat a cítit... Víc nevím; je to důležité? Byl to složitý příběh, ale někde hluboko ve mně zůstaly pocity, které tenkrát vyvolal, a já se někdy, za pár let, pojedu podívat na ta místa, budu bydlet v malém domku na pobřeží a budu mít pocit, že to všechno má neuvěřitelně velký smysl...

NP Arcade Fire - Neighborhood #2 (Laika) (2004 – Funeral)

Tma noci a světla na druhém břehu...

Je to neuvěřitelný večer; ležím na starém dřevěném molu kdesi na Vltavě, kolem mne padá noc a její jarní chlad, z notebooku se tiše linou tiché jazzové tóny a já mám pocit, že někde strašně blízko jsou odpovědi na všechny skryté a utajené otázky, na vše, co je podstatné a důležité. Hladina se tmavě leskne, z druhého břehu probleskují matná světla přístavních mol a na nebi září hvězdy jiných galaxií; kolem mne panuje tichá tma – je noc, na kterou se nezapomíná.



Proč tu jsme? Co máme získat, co ztratit, pro co žít a pro co umřít? Neznám žádné odpovědi, tápu ve tmě, ale přesto jsem spokojen a šťasten – snad proto, že jsem s Tebou, snad proto, že zítra ráno vyjde slunce a já budu chutnat život v jeho dalším pokračování. Ničíme své tělesné schránky požitkářstvím, trápíme se navzájem sobectvím, tážeme se sami sebe nezodpověditelnými otázkami a při tom všem tak moc chceme nikdy nepřestat dýchat.



Nemám na to; dobývat jen pro ten pocit, získávat jen na pár chvil, předstírat více, než je pravda, lhát sobě i jí, hrát si... to nejsem já. Ostatní sedí v alkoholové pospolitosti v přetopené místnosti, já ležím v chladu padající rosy a ptám se, proč v duchu klesám do pravěku minulého života a hledám odpověď na to poslední, co zůstalo nezodpovězeno – proč jsem to nebyl já? Jsem unaven, ale šťasten; vítězství tmy nad světlem a noci nad dnem, výhra zdůvodnitelného štěstí nad neuchopitelnou krutostí, která mě tolik přitahovala... Proč? Proč jsem Tě musel vybojovat pro někoho jiného?



Už ani nevím, co mě baví a co je jen náhražka; tenkrát ale, když jsem zapomněl na vše ostatní a seděl v novém sále, jsem se stal klukem hltajícím příběh odvahy a síly: lanoví a stěžně praskaly ve větru, vlny se kolébaly v tichém zmaru krvavého oparu a muži bojovali za svou hrdost, nikoliv za své vlajky. Bach hrál své cellové preludium, krev a vnitřnosti pokrývaly palubu a já byl rád, že žijeme v jiném tisíciletí; je jiné a přece stejné, lepší a přitom horší, civilizované a přitom stejně krvavé...

[Toasting]
Capt. Jack Aubrey: To wives and sweethearts.
Officers: To wives and sweethearts.
Capt. Jack Aubrey: May they never meet.



Proč? Co přijde? Nevím; uvidíme...

NP Tord Gustavsen Trio – Kneeling Down (2004 – The Ground)

Nechci se vracet...

Tisíckrát je možné říci si ne, ale přeci se najde okamžik, kdy vzpomínky vyskočí znenadání jak papírové figuríny na střelnici, a já najednou tápu ve svém přemýšlení a tážu se, jestli je pravda, co jsme si tenkrát řekli u hnědozeleného rybníka obsypaného lidmi v letním večeru: můžeme být s kýmkoliv jiným, ale vždycky si budeme chybět, přes to všechno i pro to všechno...

Proč? Proč mě to vůbec napadá? Nechápu to... snad proto, že vím, že voníš stále stejně, tak, jako jsi voněla kdysi, a možná proto, že mi chybí jiskření a bouře vzájemné tělesné přitažlivosti, kdy jsi mi s široce otevřenýma očima šeptala do tváře, že se s Tebou nemiluju, ale že ... . A taky možná pro ten vnitřní pocit, že ve skutečnosti, někde úplně hluboko v Tobě, je dobro a ne samozřejmost mi ubližovat...

Naivita. Proč? Stačí se otočit, pohlédnout zpět a vše bude zpátky, ty dojmy a pocity zmaru a beznaděje, krutého poznání skutečnosti, že Tvé osudové jméno je jiné, než záznam v mém rodném listě...



Jako ten příběh z letošního Febiofestu, artistní pojednání o prázdnotě vyprahlosti a neupřímné vnitřní zvrácenosti – a Domenico Scarlatti jako připomenutí, že občas je nutné cestovat zpět, aby člověk nalezl diamanty minulých staletí.



Žiju, ale něco mi chybí; jedna setina koláče života je zoufale prázdná, nedostává se mi té vzácné substance. Chybí mi to, ten pocit, kdy se člověku zatmí v hlavě, krev pulzuje, svět okolo neexistuje a život je pohybem na planoucí hranici krásné agónie a stejně krásného trápení v pokračování...



Chtěl bych zmizet a probudit se až další ráno, v mokré trávě tam daleko na východě, v horách a stepi, které jsem viděl před pár týdny v pyšném příběhu, a chtěl bych se toulat údolími bez konce, s možností nepřemýšlet o ničem a nikom, s možností se ztratit a zmizet, ale přece žít a pozorovat svět do konce věků...



(Prázdné řeči; za pár chvil vlak zastaví, pózy zmizí a přijde život: kompromisní ve své pravdivosti, hmatatelný ve své reálnosti a silný ve své skutečnosti. Těším se, doopravdy...)

NP Explosions in the Sky – Welcome, Ghosts (2007 - All of a Sudden I Miss Everyone)

Jarní slunce, nedělní odpoledne, Ty, já; život...

Miluju Tě, víš? Někdy si nerozumím; dnes odpoledne, kdy slunce pálilo a já usínal na trávě vonící jarem, jsem měl chuť otevírat Pandořinu skříňku a psát a tázat se na něco, co je přikryté závojem minulosti... Nevím proč; snad proto, že moje hledání neexistujících problémů mělo pocit, že s Tebou už není o co bojovat a o co hrát. Za tohle se nenávidím a tohohle se bojím; může to zničit vše, vše krásné, co máme a co jsme získali, a vše se může ztratit a zmizet a skončit, a pak... Nedovolím to!



Někdy jsi tak moc zranitelná, až mě to zaráží, a jindy jsi ztělesněním soběstačné nezávislosti. Někdy se přitulíš, nechceš mě pustit, a když jsem unavený a nechci si hrát, objeví se Ti slzy na tváři v momentě, kdy se propadám do beztíže spánku. Jindy si hraješ a ukazuješ a dáváš a nabízíš, a hladíš mě slovy i tělem, a Tvé věci a barvy mají řád a styl, a Ty chceš knihovnu, kouzelný svět, Řím, dovolenou, mě, nás... Sedím tu a napadají mě protiklady a drobnosti a zásadní věci, vše dohromady jako krásný koktejl Tvé přítomnosti u mě mezi čtyřmi stěnami; žijeme, teď jsme šťastní...



Ty filmy byly vlastně podobné; úsměvné, s hořkostí poznaného, ale přeci plné radosti ze života. Co více říci? Krásné záběry sluncem ozářených vlaků a balonu klesajícího do bezejmenné přehrady při západu slunce; a vedle toho dřevěné kůly a k tomu melancholické klavírní zadumání dárce mého zneklidnění.



Příběhy o nás, o vztazích mezi námi, střípky bolestného poznávání, že nic nejde samo a kompromisy jsou někdy nevyhnutelně smutné a jindy nevyhnutelně krásné. Příběhy plné poznání a zkušenosti, moudrosti a nadhledu, a k tomu úsměvy, jiskření slůvky a situacemi, pohledy a záběry...

NP Taro Iwashiro - Chapter III Truth Of Resolution ~Oyuu of Odani's Theme~ (2002 – Onimusha 2 (Orchestra Album) (OST))

Když se znovu nadechneme, plni naděje...

Je Země studené a mrtvé místo? Dny mají desítky hodin a noci neexistují, svět a města tepou nepřetržitým životem a všude kolem nás je tolik možností, jak lehkovážně ztratit štěstí nabytého a začít se potácet tmavými ulicemi, bez naděje a budoucnosti, se zamlženým pohledem a bolavými vnitřnostmi.

Album začíná pomalu a pozvolna, jemným zvukem zabarveným do vůně kovu; první nádech po probuzení z komatu, kdy se člověk vrací zpět do života. Těsně před tím, než si uvědomí skutečnost a tíži reality, musí mít neuvěřitelně silný pocit, že život začne od začátku a on bude moci odčinit všechny chyby a hříchy, které dopustil a které učinil, a stejně tak bude bohatší o všechny ty zkušenosti, které si musel zažít a odžít, protože nedovolil nikomu a ničemu, aby je sám získal předtím, než se osobně a bolestně popálí o ostny života...

First Breath After Coma – tep života, je tam cítit – dýchá s každým akordem, pulsuje, sílí, zeslabuje. Vane jako večerní vítr od oceánu, po němž zůstane ve vzduchu vonět rozpuštěná sůl, která prostoupí šaty a vlasy a je cítit ještě ráno, jako připomínka neexistujícího odžitého času.

Six Days At The Bottom Of The Ocean – klesání na dno jednoduchým kytarovým motivem, a pak bezchybně vystavená instrumentace a kadence. Z jemného začátku a vlnění moře se stane příběh síly a touhy a volání po svobodě; je to jako sedět na zápraží rybářského domku někde na severu a dívat se na sílící bouři, a potom zajít dovnitř a napít se ostré pálenky, která ještě více rozbouří zneklidněný žaludek.

A pak se potkají – on a ona – a rozumí si beze slov a ticho je jim cennější, než prázdné věty a zbytečné myšlenky. Your Hand In Mine vhodí mezi nepřipravené neuvěřitelnou melodii pro dvě kytary, basu, bicí a rozervaná srdce; a po sto padesáti vteřinách se melodie začne vlnit a sílí jako sluneční paprsky pár hodin po rozbřesku, kdy je chlad noci dávno minulostí, ale horko dne je ještě několik hodin vzdáleno. Je to o těch dvou, ležících kdykoliv a kdekoliv, když pro ně platí, že okolní svět neexistuje a okamžik má větší cenu a sílu, než hodiny, dny a měsíce bezcenných zbytečností...

Explosions in the Sky začali hravostí, lehkostí a neuchopitelností a přes beznaděj a touhu vykřičet všechny bolesti a prohry dokázali najít naději v tomto světě, aby mohli pokračovat dál v hledání a putování. Post-rock je Explosions in the Sky a oni jsou post-rock, bez ohledu na všechny ty desítky kapel, jejichž kytaristé mají v zaprášených policích alespoň jedno jejich CD nebo jeho kopii.

Explosions in the Sky chtěli hrát rock, ale nikdo z nich neuměl zpívat, chtěli být indie kapelou a procestovat svět (se) svými kytarovými příběhy. Nyní, po několika letech, byli katapultováni do Billboard hitparády, přestavěli sedmiminutový příběh o vítání duchů do stravitelné podoby několika minut u Conana O’Briena a jsou synonymem pro světla pátečních nocí. Je to tak správné a stejně tak to nemá žádný význam – prostě tu jsou a hrají a nabízejí.

The Earth Is Not a Cold Dead Place; masterpiece pro čtyři hudební nástroje, který vzniknul nečekaně a možná trochu nepatřičně, a teď tu je jako lávový ostrov po nečekané erupci staletí spící sopky. A na ostrově zatím začíná uhasínat popel, zelená tráva pokrývá jeho úpatí, na nebi krouží první ptáci a přes odcházející mraky jsou v jarním ránu cítit jemné paprsky hřejícího slunce...



ED2K

NP John Barry – May Dances With Tomas - "Did You Call Me" (1994 – The Specialist (OST))

Jsme spolu...

Je jaro; venku i ve mně. Nějak je vše takové, jak má být – a já z nás cítím neutuchající sílu a touhu dávat, opatrnost našlapování a poznávání, city, které zatím stydlivě skrýváme tázajíce se sami sebe, není-li příliš brzo. A já se Tě přestávám bát, Tvého těla – a začínám vnímat jeho obrysy a zamilovávat si jeho nedokonalosti, a už vím, jak se chvěješ a jak voníš a chutnáš, a neustále mám tak moc silný pocit, kolik toho všeho je stále před námi...

Večery přestávají studit padajícím chladem a rána jsou prosvětlená paprsky nadcházejících měsíců. Už je možné ležet a dívat se na mraky, nechat se hřát odpoledním sluncem a opájet se nekonečným oceánem svobody, poslouchat křik ptáků a ticho kráčejících podvečerů; žijeme, dýcháme, mluvíme, smějeme se, milujeme – jsme tady, den za dnem, nekonečně šťastní, mající vše, omezení jen těmi pouty, která jsme si sami dobrovolně nasadili...



Nejde to – už jsem to psal. Vlajky nemůžou nikdy vlát s takovým účinkem, jako bolí a opájí šílenství krve; už nejde jít dál, tahle ulice je slepá.



Co teď?

Nějak nemám chuť psát; mám chuť žít. Je to lepší, výborné a vynikající, výživnější a výnosnější, výdělečnější a výtečnější. Namísto tápání s otevřenýma očima v rozlitém mléce dělám kotrmelce se šibalským úsměvem na rtech, slova jsou hračky malého kluka, který je skládá tak a jinak, se smyslem i bez něj, a nakonec vznikne hromada vět a obrazů, nedávajících žádný smysl, nepřinášejících žádné poselství; říkají jen, úplně mimoděk – je šťastný.

NP Erik Truffaz – Miss Kaba (2007 – Arkhangelsk)

Já a Ty...

Kde jsi? Začíná to být tu – začínám Tě milovat, víš? Nevím, jak se to stalo a jak se to děje, ale jedeme na zvláštní horské dráze, která někdy klesá a někdy stoupá, ale její nadmořská výška se stále zvyšuje... Poznáváme se: Tvé úsměvy a Tvé tělo, Tvé názory a Tvůj hlas, Tvůj spánek a Tvůj dech, Tvé touhy a sny, Ty sama o sobě... jsem šťastný, víš? Opravdu jsem, a chci Ti to říkat tak často, jak jen to bude možné, a chci s Tebou usínat každý večer, protože těch několik desítek minut před tím, než nás pohltí klid noci, jsme sami sebou – povídáme si a milujeme a svěřujeme a žijeme tak bezstarostně, jak jen můžeme ve světě, který skončí a rozplyne se v chladném březnovém ránu a jeho nuceném vstávání...

Chceme, aby to, co je teď mezi námi, nikdy neskončilo, protože v momentech, kdy jsme sami a cítíme, jak nám ten druhý chybí, máme najednou pocit, že v rukách držíme vše, o čem jsme kdy snili – jsou to představy pomalu stárnoucích snílků, kteří už párkrát ochutnali trpkost života dospělých, kteří už dokáží porovnat bláznovství s běžným dnem, jenž je pohlcen prací v jeho nejkrásnějších hodinách, a právě proto si dokáží vážit toho ukradeného společného času, kdy vše ostatní je jak aplikace běžící na pozadí a v hlavním okně je stará rozmazaná fotka nás dvou, zachumlaných do červeného listí posledního krásného říjnového večera...

Priessnitz zase hráli a já zase poslouchal; Ty jsi byla se mnou a oba jsme pili a líbali se a světácky kouřili a unaveně jeli domů poslední soupravou, která uzavírá tunely na čtyři nekonečně dlouhé hodiny ticha a zvuků znaveného úklidu. Ráno jsi byla krásná a já mám teď pocit, že se přestávám bát Tvého těla, že ho chci poznávat v krůčkách centimetrů... jsi skvělá! Fakt, jsi...



Přemýšlím, doluji z šachty dávných zážitků, hledám... o jakém příběhu psát? Ten film nebyl ani dobrý ani špatný, nebyl ničím výjimečný s výjimkou své obyčejnosti a civilnosti, byl to film o našich trápeních a průměrných životech, kterými opovrhujeme, vidíme-li je u jiných, a mlčky a tiše akceptujeme v momentě, když si uvědomíme, že ty naše vlastní jsou přesně takové.



Italština pro začátečníky byla časem setkávání a léčení – a nepravděpodobné bylo reálným a reálné skutečným. V každém byla bolest a slabost a strach a malost a nevyřčené obavy; někdo působil zranitelně, někdo dojemně, jiný vyrovnaně a někdo předstíral – všichni ale žili své životy, někde hluboko v sobě měli sílu, naději – a víru.



(Vše je tak moc stejné; vše už bylo napsáno a vyřčeno. Má smysl přebalovat to samé do stále povedenějšího obalu, s papírem o vyšší metráži a lepší kresbou? Budu ještě někdy vědět něco víc? (Samozřejmě že ano – zítra večer. Ale už i tohle vím.))

NP Craig Armstrong – Glasgow Love Theme (2004 – Piano Works))

Nic není špatně...

Čekám na Tebe, až se mi vrátíš, až přijedeš a obejmeš mě, až začneš být nejistá a plná nevyřčených obav a otázek – přesně taková, jaký jsem teď já uvnitř sebe. Mám Tě rád, vím to – a taky vím, jak mi teď chybíš, jak bych Tě tu chtěl cítit. Zůstal mi tu jen Tvůj červený svetr s nádechem francouzské elegance, který leží na posteli, a Ty jsi někde strašně daleko a já vím, že už teď jsi tak moc samozřejmou součástí mého života, že bez Tebe bych zase začal napadat na jednu nohu a halucinovat nad rány a v pozdní noci; jsi taková, jakou jsem čekal, že budeš. Jsi stejná, ale přeci úplně jiná. Tvé schované já je strašně moc zranitelné a Tvé oči se umí dívat s němou výčitkou, která mě dokáže pálit jako rozžhavené železo – a Ty jsi Ty a já zapomínám na všechen svět okolo, když si na mě lehneš a necháš se hladit a objímat, a když se stočíš do klubíčka, tak jsi najednou ten nejmenší člověk na světě a začneš se ztrácet na mých matracích, a já cítím, jak moc jsem rád, když vyžaduješ mou přítomnost tím, že nabízíš tu svoji plnými hrstmi, bez omezení a zábran...

A někdy se stane, že šeptáš s otevřenýma očima a chvěješ se a třeseš jako v zimnici, a pak mě obejmeš a necháš se hladit po návratu zpět na Zemi, a já vím, že bez vnitřního štěstí nemůžeš být šťastná fyzicky, že je v Tobě několik spojitých nádob, jejichž hladina musí být v rovnováze, a že se dokážeš stydět zbytečně a přitom tak strašně samozřejmě, a že jsi citlivá a dokážeš zachytit a hned se zeptat na ten první náznak pochybnosti, který by snad měl přejít v první mráček jinak blankytné oblohy jarního rána zalitého sluncem, a že se ptáš a dumáš nad sebou i mnou, že jsi silná ve svém zdravém pohledu na svět, který je spojením nereálných snů a reálného chtění, že jsi zásadová, soběstačná, bez potřeby si něco dokazovat, že jsi citlivá a že máš ráda lidi kolem sebe, že vnímáš a cítíš, co se děje, a že celá Tvá zranitelnost má svou druhou stranu, kde je vyryto a psáno, že neslevíš z ničeho, o čem sníš a čemu věříš...



Zažíváme své příběhy, které trvají hodiny, ale mají váhu týdnů; já jsem hrál za oponou jako tenkrát, Ty jsi byla blízko mne, bylo po půlnoci a já Tě líbal před osvětleným sálem, a pak nás vyvedli jako dva spiklence, kteří se zapomněli, protože chtěli – a v nás zůstal pocit toho zvláštního filmového příběhu, který byl vykreslen do barev jara a podzimu, čekání na návrat a lásku; byla to Cesta domů podmalovaná melodickými barvami, bylo to o světě, v němž je tolik těžké, ale přece tolik lehké žít...



A za pár hodin začal Yann Tiersen hrát a my jsme byli spolu s ostatními ve zvláštním světě melodičnosti zvonivých i dusivě temných kytar, houslí i cinkajícího dětského piana, harmoniky a bicích; bylo to jedinečné, protože jiné, bylo to krásné svou upřímností a chybějícím kalkulem. Tam, kde něco chybělo, bylo vždy v druhém kroku něčeho navíc, snad živelnosti a radosti, možná dovedně ukryté melancholie, a určitě harmonické síly neotřelých i opakovaných melodických postupů...



Jsi tu a já rovněž; chci, aby tenhle příběh nikdy neskončil, aby přetrval staletí. Jsme spolu deset dnů – a já vím, že za dalších deset dnů Tě budu milovat tak moc, jak to jen dokážu, a že mi budeš strašně moc chybět, když odjedeš, a vím, jak se budu cítit, když po pár hodinách budu koukat z okna na zamračené jaro šedivých ulic a přát si, aby svět zmizel a my zůstali sami dva v nekonečné noci...

Zhao Di, Young: I'll be waiting for you.

NP Moving Mountains – Grow On, Grow Up, Grow Out (2006 – Pneuma)

Květiny nás prorostly...

Tom Verde: Death is a disease, it's like any other. And there's a cure. A cure - and I will find it.
Tom Verde: I finished it.
Izzi: Is everything alright?
Tom Verde: Yes.
[kisses her]
Tom Verde: Everything's alright.

Začínám Tě mít rád, víš? Příboj příběhů, které jsou s každou další vlnou – každým dalším dnem či nocí – vyplavovány na břeh našeho života. Pobřeží je plné bílého písku jako tenkrát na severu, je večer, teplo a klid, a my jsme ty malé vlnky, které líně kloužou a lehce pění a jemně se vlní a vrní jako koťata v košíku, když se k sobě večer i ráno tulíme v okamžicích svátosti poznávání, a Ty máš v očích někdy tolik zranitelnosti, až mi to trhá srdce, a já vím, že někde uvnitř jsi tolik ztrápená nepovedenými příběhy, ale přesto máš sílu zůstat otevřená a šťastná a usměvavá a plná naděje, a zároveň jsi přitažlivě nebezpečná a nebezpečně přitažlivá v té správné míře dovedně namíchaného koktejlu, který je příjemný, když ho cítím na jazyku, a po němž se stýská, když najednou přestane být k dostání...

Jak se to všechno stalo? Jeden večer a pak druhý, Glinka rusky rozmáchlý, Sibelius romantický a Saint-Saëns zajímavě monumentálně varhanní, a pak bílé někde v pasáži těsně po půlnoci a těsně před zavřením, korporátní sleva na cestu nočním propletením, a potom další den a další večer, kdy jsme se potkali, a vše bylo vždy tak lehce nesmělé a najednou přestalo, Střelecký ostrov byl bez lidí, večer teplý, slunce zapadalo a stíny kreslily pohybující se obrazce na Vltavě, a potom přišel ten film, který okamžitě vytvořil novou kategorii, film – náš film! – a s ním jsem poslouchal Clinta jako předtím a znovu stejně se smyčci a znepokojivými kytarovými plochami v pozadí...



Není vůbec důležité, jestli to dává smysl, jestli je příběh kompletní a jak se vyloží či pochopí, to podstatné a jediné jsou emoce, těch pár minut, kdy jsem si říkal, že to je přesně ono, a teď vím, že nechápu a nechci o tom přemýšlet, protože daleko raději si uchovám ony pocity zvláštní krásy, které jsem viděl v obrazech, kdy kytky prorostly tělo a oči se naposledy zavřely a ...



V očích jsi měla strach, víš? Něčeho se bojíš, něco Ti brání – a nikdy, nikdy jsem Tě neviděl tak moc zranitelnou jako v momentě, kdy jsi přemýšlela, jestli si vše nezničila jen tím, že jsi mi vyhověla tenkrát v noci, kdy příroda byla proti a já vlastně ani tolik nechtěl, a Ty jsi tam pak ležela a přitulila se a já vlastně vůbec nevěděl, co říct a co dělat, a šeptal jsem Ti mezi vlasy neslyšitelná slova a hladil Tě a pak ráno, když jsi odjela, jsem najednou začal cítit, že Tě chci vidět zase...

A včera jsme už byli spolu od začátku a já byl v Tobě někdy nad ránem; a zase Tvoje oči, v nichž je směs toho, že si nevěříš nevím proč, a taky ještě něco, co neumím rozpoznat a určit a co Tě bolí už hodně dlouho a ještě teď je to někdy cítit, vím to – a taky vím, že potřebuješ pocit, že je někdo s Tebou, to je ta substance, která Ti ráno dává sílu vstát a jít a žít...

Isabel: Together we will live forever.

NP Clint Mansell – Death is the Road to Awe (2006 – The Fountain (OST))

Cestou zpět...

Bylo to stejné jako tenkrát, ale přece tak moc jiné; dělo se to samé a na stejných místech, ale přece jinde; byl stejný čas, ovíněná noc, bílé víno a cigarety, dlouhý večer... Mám strach; mám. Co chci? Bojovat s větrnými mlýny?

Vím, že jsi skvělá, vím to. Chceš být lepším člověkem, jako já chci, máš své sny a zásady, které Ti nemůže nikdo vzít, stejně jako nikdo mně, jsi silná a zranitelná zároveň. Tápeme ve tmě a kolem nás jsou tisíce otázek a my můžeme odpovědět na dvě nebo tři z nich; víc ne. Vše je otevřené a já přemýšlím, přestože bych neměl, řeším a ptám se a mám pocit, že chci něco, co neexistuje. Chci, aby mě někdo zachránil – a utekl se mnou z tohoto do jiného světa, kde bychom mohli žít věčně...

Shit! Na prahu zkázy i naděje. Tam teď stojím a nevím absolutně nic. Vím jen, že nesmím; nesmím přemýšlet a vymýšlet a promýšlet. Nesmím plánovat a hrát. Nesmím dělat cokoliv z toho, co dělám. Nesmím si vysnít svůj vysněný svět a do něj se Tě snažit zasadit jako vzácnou orchidej na smetiště svých útrpných představ. Nemůžu hledat tu vteřinu štěstí a pak zjistit, že to takto nemá smysl. Ve svých představách jsem několik měsíců či možná let před námi, místo abych vnímal ten pocit, který jsi mi dala, a těšil se, co přijde; bez plánu a grafu, prostě co přijde, náhle a neočekávaně, nebo pomalu a předvídatelně.



Nepamatuji si ten příběh, jen jeho útržky – ale přesto vím, že to bylo ono, ta neuchopitelná a nepopsatelná substance toho podstatného, co svět nabízí, ta zlatavá stopa vzorku plutonia, chemická sloučenina neznámého původu, která činí život životem, neuvěřitelně lehkými tahy namalovaná lidskost, láska, city, síla a strach, slabost a zklamání, naděje; vše dohromady jako úzký pruh světla v neproniknutelné tmě okamžiků, kdy se život láme jak stromy za noční vichřice. Bylo tam vše, naprosto vše, emoce, nálady, zprávy a jejich útržky, noční světlo a denní tma, srdce jako dar a láska mezi všemi těmi propletenými osudy, příběh o smrti a zrození vyprávěný naopak a jinak a spojeně i odděleně, druhá šance jako východisko i závěr, cesta jako prvopočátek všeho a to poslední, co nám vždycky zůstane, i když vše ostatní se ztratí a navždy zmizí...



Žijeme! Tohle je život a já to vím, ale přesto... ne; prosím už ne... Jsi tam. Prosím Tě jen o dvě věci: dej mi šanci a neboj se mě. A já se budu snažit a budu rozumný a normální a jen občas budu potřebovat, abys mně pomohla vstát a ukázat ten kousek cesty, který ztratím a nebudu ho schopen sám najít... Ne! Prosím jen o jedno: neboj se mě. Zbytek je na nás, na mně a na Tobě, na nekonečných večerech s vínem i bez něj, na přiblížení a přitulení se ve světě otráveném prostupující sobeckostí, na pohlazení po vlasech a sdílení půlnočních záblesků končících dnů, na ranním probuzení do sluncem zalitého jitra s konvicí čaje v kuchyni, na čištění zubů darovaným kartáčkem a utření se do půjčené osušky, na čase tráveném ve starých pokojích a na starých matracích, na nemožnosti najít ta pravá slova a věty v prvních momentech setkání někde v kavárně i jinde, na tápání a nesmělosti a nerozhodnosti, co říct v první větě a jak se usmát a jak odpovědět a jak Ti říct, že jsem tady a že mě k Tobě něco táhne, co nedokážu ani popsat, ani vysvětlit, ani zdůvodnit...

A teď tu sedím a vím, že cokoliv přijde, přijde správně, bez ohledu na výsledek; prostě to dopadne a skončí tak, jak má. Ještě žijeme – a plujeme po řece na svých chatrných vorech, a někde před námi, hned za ohybem řeky nebo možná daleko po jejím proudu, jsou peřeje a vodopády, zkoušky našeho života, a tam někde se může vor rozbít a my s ním, a podél břehů jsou světy a příběhy a města a krajiny, kterými procházíme a ony prochází námi, a někde daleko, určitě daleko, kam nemůžeme a nechceme dohlédnout, řeka končí a stéká pod zem, kde je jiný svět, musí tam být, protože konec nutně musí být novým začátkem...

[last lines]
Paul Rivers: How many lives do we live? How many times do we die? They say we all lose 21 grams... at the exact moment of our death. Everyone. And how much fits into 21 grams? How much is lost? When do we lose 21 grams? How much goes with them? How much is gained? How much is gained? Twenty-one grams. The weight of a stack of five nickels. The weight of a hummingbird. A chocolate bar. How much did 21 grams weigh?

NP Godspeed You! Black Emperor – Providence (1997 – F# A# oo (Infinity))

Světla za okny...

Světla za okny v černé tmě; v těch světlech, daleko od nás, žijí ženy a muži a jejich děti a snaží se užít poslední hodiny svobody před pondělním ránem, kdy všichni zkamení na pár vteřin v momentě procitnutí a uvědomění si, že je třeba vstát a jít a živit sebe i je.



V těle mám kilometry pohybu a v mysli zvláštní melancholii; jsem prazvláštně šťastný, těším se na další dny, hlavu mám plnou snů i nadějí. Chtěl bych s Tebou být tam, kam chceš na pár dní jet, a večer pak pít červené a položit hlavu na Tvé nahé břicho a nechat se hladit po vlasech na pár chvil – a balkón by byl otevřený a do místnosti by se vkrádalo noční jaro. Oba bychom se vzájemně nořili do sebe samých, čas by stál a noc by byla věčná; jen světla venku a usínající život by dávaly tušit okolní svět, který by se stal kulisou nekonečné noci...



Příběhy se prolínaly – bylo to další pokračování stejného vyprávění; a když nastala tma a ozvalo se piano a violoncello, jejichž zvuk pozvolna přešel do kytarové akordové melancholie, v ten moment jsem znovu pocítil ten samý pocit, jaký cítím, když chci zůstat sedět nekonečně dlouho a pak se možná nechat vyvést, kdy si přeju, aby se nikdy nerozsvítilo a venku mi někdo na záda nehodil batoh plný nutnosti jet domů a ranního vstávání za zbytečnostmi... Jsou to magické okamžiky: vyjít ze sálu ven a cítit jemný jarní déšť, vidět lesknoucí se mokro pod září tisíce luceren, dívat se do tváří unavených a spěchajících s pocitem, že jsem před chvílí byl na jiné planetě nebo na ní každou vteřinu odletím...



Ostrov a hora a v ní stezky a tunely plné bolesti, odhodlání, strachu i nenávisti. Patosu bylo málo, ale stejně ho bylo moc; ty momenty, kdy on zoufale a nešťastně prosil o pár dalších chvil, ale jejich bajonet mu nedovolil se ještě jednou nadechnout – to byla válka. Válka je šílenství a nenávist, krvavé zaslepení, kam nepatří patos a hrdinství. Z lidí se stávají štvanci, kteří pudově touží po tom, ještě chvíli žít, a v noci sní své krvavé sny s otevřenýma očima a ve dnech zavírají oči před realitou, která se nemůže ztratit. Válka je apokalypsa a apokalypsa znamená válku; ten film je definicí a vše ostatní je a bude už jen další poznámkou pod čarou...



Válka je pro nás něco tak moc neuvěřitelného a nepoznaného, mediální realita z ní udělala jiný svět – všechny boje se přeci odehrávají v jiné galaxii, daleko a v jiném čase. Válka je pár vět ve večerních zprávách těsně před předpovědí počasí, válka je několik obrázků před výsledky fotbalové ligy. Válka jsou stejné události zkopírované a vložené do týdnů, měsíců i roků, válka je pokrčení ramen, smutný pohled, krátké zamyšlení – a nic víc.



A pár desítek minut na to jsem stál na kopci a díval se na pražská světla, nad domem za mnou ve větru vlála prezidentská standarta, kolem mne byla tma a ticho, jen prázdná plechovka se kutálela z kopce tam a zase zpět, vítr si s ní hrál – a já se opřel o zídku jako tisíce lidí přede mnou, sklonil se a zapálil si, a jen stál a mlčel a díval se a nepřemýšlel; prostě jsem byl a existoval, žil jsem prázdnotou, která mě bytostně naplňovala.



Ty jsi pracovala a já Ti psal, zatímco jsem bloudil starými uličkami tam za řekou, byli jsme spolu, ale přeci od sebe, a další den zase a znovu; měl jsem pocit, že jsi tak blízko, že stačí otevřít dveře a vejít do druhého pokoje a tam Tě najdu, s růžovým vínem a rozečteným příběhem o Tomášovi, Tereze a Sabině.

Musíme se potkat; nebudu nic hrát, nic předstírat, nic slibovat ani chtít, nebudu nic nabízet – jen budu sedět naproti Tobě, budu mluvit a naslouchat, budu sám sebou a po Tobě budu chtít to samé. Co přijde? Nevím; a neřeším to, teď už ne. Nechci nic plánovat, chci žít – bez grafů a načasovaných odpovědí a setkání, chci Tě poznat, chci se spustit po laně do propasti Tvé duše, chci tam dole narážet do stěn a zapamatovat si obrysy Tvého já, chci být tak hluboko, jako ještě nikdo, chci Ti rozumět beze slov a mlčet a tak Ti sdělovat své pravdy a sny...

NP Mogwai – Team Handed (2006 – Mr. Beast)

Jsme tady...

Nikdo. Nikdo – nikdo – nikdo! V tom slově jsou tak bolestně obsaženi všichni, kteří člověka nezachrání. Jako by v tom slově přišli, ale ne k tobě, Emile, jen k okraji jámy, do níž jsi spadl. Žádné provazy, žádné žebříky, stojí tam nahoře stejně bezmocní jako ty dole. Každý jsme někdy někomu nikým.

Páteční podvečer, všechny pracovní neúspěchy a boje byly zastaveny na pár drahocenných chvil. Kupé, pár přátel, mladá dívka; v tom prostoru bylo cítit uvolnění, žerty a smích, někde vedle nás seděla bezstarostnost a nad námi se vznášely plány, plány na cestu na sever a s nimi snění, těšení se, otázky a odpovědi, jež neměly za cíl ptát se ani odpovídat.

Jako musí on, Marek, myslet na svou nedodělanou zkušenost s Pavlínou, s tou holkou, před kterou se jenom stydí, kterou vlastně už nenávidí, vlastně už ji ani nevidí, jako by při tom svém neúspěchu oslepl a ochrnul na mozek a ublížil jenom sám sobě, ne jí, jí rozhodně ne. Ona jen dělala, co se dělá na večírku, když se všichni opijou míchanicí ze všech donesených flašek, a nedělala to poprvé, jako on, který tam pak ležel jak prázdná flaška mezi jejíma nohama a ptal se, jestli ho má ráda. Tak trapné! Tak blízko a tak dokonale mimo, vypadlý jako cosi holého mrtvého s odporně rozpoznatelnými růžovými detaily, rozplácnuté na chodníku u sloupu a tam nahoře v hnízdě žádostivě pípají ti, co se ještě drží spolu.

Otevřely se dveře – a on si sedl proti nám. Ruce se mu třásly jako v tom nejtěžším heroinovém absťáku, berli pohodil pod sebe, chvěl se celým svým tělem. Když mu pak zazvonil telefon, bojoval s nemohoucností, chtěl mluvit a domluvit se – pomalu roztřeseně otevíral pouzdro a mačkal klávesy prsty, které vypovídaly službu, aby nakonec zvítězil; jenže, jako paralyzované celé tělo, stejně tak byl ochromen i jazyk. Nesrozumitelná slova se neochotně drala z úst, bylo téměř nemožné rozeznat těžce artikulované myšlenky, silou vůle vypouštěl do světa na druhé straně těch několik vět, které bylo třeba říci.

Kdo ví, co má udělat člověk, aby zachránil dítě, když se sám topí ve sračkách a ona s cizíma lidma zpívá Dona nobis pacem a její matka vedle tebe pořád zívá, třese se, potřebuje si šlehnout, ale vydrží a poslouchá a jste tam spolu, jako kdysi, jen na chvíli, která je tak krátká, že se vlastně nedá zkazit.

Všechno, všechno v něm, všechno odumíralo a trápilo se – s jedinou výjimkou. V jeho očích byl stále život: on chtěl tak moc žít, očima se smál, v těch očích bylo moře naděje a nezdolné víry, bojoval s plíživým koncem, minutu po minutě; byl podvečer a on bojoval o další ráno. Bylo mu něco přes třicet; před pár lety musel překypovat životem jako já nikdy a teď byl spoután svěrací kazajkou nemoci, kterou postupující čas pomalu utahoval, stále víc a víc, stále bylo těžší a těžší dýchat, nadechnout se, usmát se, promluvit, pohnout se, sednout si, vstát a jít...

„Ty jenom trváš v té depresi jako můj otec, když se vrátil z války. Moje matka tak prožila celý život.“
„Já asi taky,“ připustil Emil a zabylo mu líto vší té lítosti, která byla vlastně jeho životem. Jen jako ostrůvky světla v temné řece vystupovalo pár drahých okamžiků, kterých nelitoval.
„Ale tvůj život ještě není celý. Ještě tu jsi,“ připomenula mu Patricia.

Zbyla mu jediná naděje: že zvítězí v tom tmavém podvečeru, že vyhraje svůj boj a ráno uvidí zase světlo a pár slunečních paprsků, než je zakryjí šedé mraky studeného dopoledne... ještě žije svojí nadějí, vírou, sílou i odvahou, ještě má o co hrát a bojovat – je tady, jako my. Jsme tady.

NP Bjorn Lynne - Lottyr, Lady of the Hells (2001 – The Gods Awaken)

A ve vzduchu zůstala cítit hořkost...

Jak jsem si mohl vůbec myslet, že to může skončit jinak? Přátelstvím, možností neomezené ironie, otevřeností a upřímností? Zapomněl jsem na svou víru, která hlásá, že vše skončí špatně, nestane-li se zázrak a nepřekvapí nás šťastným koncem. V tom se lišíme; já počítám s horší variantou, byť doufám v tu lepší, zatímco Ty stále věříš svým snům o šťastném životě a pak jsi překvapena zvraty, které si bere výběrčí života jako daň za náš příběh. Musíme zaplatit, to jsem psal a to víš... a tohle je teprve pár drobných za drink na baru, uvědomuješ si to? Já s tím počítám od začátku...

Nejsem překvapen, jednou to muselo přijít – výčitky za to všechno, co se nestalo. Že jsem Tě nemiloval tak, abych bez Tebe nebyl schopen existovat. Že jsem si dovolil kráčet jinými příběhy. Že jsem nebyl uhranut tím vším, na čem si tolik zakládáš. Že jsem si před Tebou nekleknul na kolena a neděkoval bohům za to, že mi Tě seslali do mého světa. Namísto toho jsem byl pro Tebe tím, čím pro mne kdysi ona, ve smyslu nepolapitelné a nezískatelné substance, která nás ničí a živí zároveň. Náš příběh byl jak příjemné mravenčení v prstech strčených do elektrické zásuvky, kde je místo 220 jen 24 voltů; jenže dole u jističů stojí pán s nářadím a je připraven opravit závadu takovým způsobem, že vše – až na nás – bude zase fungovat.



Jako malé děti – tak jsme se chovali. Přesně tak. Ty jsi byla ona a já on a naopak, existovali jsme v obou rolích, zažili jsme to všechno - vzestup a pád, štěstí i smutek, naději a její ztrátu, začátek i konec. Takhle přesně žijeme: hledáme a věříme ve štěstí, ale pak se nedokážeme vzepřít osudu. Jeden chce vždycky víc, jeden vždy miluje víc, dává a nabízí víc, riskuje a ztrácí více. Jeden vždy táhne a druhý se veze. Vždy je někdo první, kdo začne přemýšlet a řešit, a vždy je někdo, kdo si uvědomí, že vlastně nechce jít dál; že je načase vrátit se domů. Do tepla důvěrně známých místností, osahaných klik u dveří, plné ledničky a sady povlečení v ložnici, auta s dětskou sedačkou a velkým kufrem na víkendový výlet.



Místo lehkosti a smíchu mi budeš vyčítat všechno, co se stalo, a přitom dávat najevo, jak mi přeješ štěstí ve všem, co přijde; je to jako přát popeláři, aby kontejnery málo smrděly, dát mu na cestu nové rukavice, které si zašpiní první vysypanou popelnicí, a do kapsy svačinu s prošlým ementálem. O tohle fakt nestojím, fakt ne; stojím a stál jsem o to, abychom si mohli i nadále rozumět a svěřovat, být si blízko... Nevím, proč to nejde, nechápu to. (Samozřejmě to vím; jsem hrubý a bez empatie. Jako vždycky. Ublížil jsem Ti ve chvíli, kdy jsi to nejméně čekala. Zapomněl jsem, že Tvůj cynismus je jen šátek uzlíku zranitelnosti. Mé rady Tě hladily jako zahradní kultivátor mlže v ranní trávě. Tohle fakt neumím.)

Takto jsem si to nepřál. Tohle jsi chtěla Ty, víš to? Povedlo se Ti to. Chceš po mně nemožné, a když to udělám, začneš mi to hystericky vyčítat. Namísto naděje, kterou jsem měl, mám jen další pocit zmaru; to, co může přijít, mi najednou připadá jako otevřené pivo z předvčerejšího večera (platí pro Tebe i pro ni). Namísto maloměšťáckých snů o štěstí u domácího kina je tu uvědomění si skutečnosti, že nic netrvá věčně (platí pro ni i pro Tebe). Je mi to jedno; nemám city, nic, všude je jen prázdno a nekonečná tma bílé barvy.

(Ale... možná, někde v dálce, plápolá černý plamen, který je možné obarvit na jakoukoliv barvu a držet při životě neomezeně dlouho, budou-li oba chtít...)

(Takhle jsem to nechtěl. Jsem idiot - tohle se moc nepovedlo, opravdu ne.)

May McGorvey: You're a miracle, Ronnie. We're all miracles. Know why? Because as humans, every day we go about our business, and all that time we know... we all know... that the things we love... the people we love, at any time now can all be taken away. We live knowing that and we keep going anyway. Animals don't do that.

Francis Lai - Madame Claude 2 (1996 - 30 Ans de Musique de Cinema)

Maličkosti večera...

Posadil jsem na úzký práh zdi nástupiště, otevřel stránky a začal číst. Byl večer jako každý jiný, kolem proudily duše přetížené obsahy svých nákupních tašek - čtvrteční večer bez sebemenšího příslibu čehokoliv, co by jen vzdáleně mohlo připomenout slavnostně hřející paprsky poledního slunce, které jsem cítil před několika hodinami. Z tunelu začal vanout zimní vítr temnoty, jaro zmizelo a najednou bylo chladno; vlak přijel, zastavil, otevřel svou náruč - a já vešel. Když jsem na příští stanici vystupoval, bylo mi jedno, že jsem jel na opačnou stranu – snad proto, že nikde nikdo nebyl, nikdo nečekal, čas neexistoval a já chtěl cítit tu marnost osamělého večera mezi oprýskanými činžáky, cinkajícími tramvajemi a tiše se rozjíždějícími autobusy.

„To nejlepší, co ti mohu přát, mé dítě,“ řekla víla Černchůlka v Thackerayho Růži a prstenu, „je trocha neštěstí.“

Odmlčel se, neboť se mu ledacos připomnělo, a potom to shrnul: „Jenže, Franzi, já ještě nejsem tak otrlý jako ty; když uvidím takovou krásnou skořápku, vždycky mě trošku zamrzí, že nevím, co je pod ní.“

Baby nepokojně pohnula koleny – byla vtělením všech nespokojených žen, které před sto lety milovaly Byrona, ale přes tu tragickou záležitost s gardovým důstojníkem v ní bylo rovněž něco dřevěného, co dávalo tušit onanii.

Ale Dick Diver – to byla dokonalost sama. Tiše se mu obdivovala. Měl zarudlou a ošlehanou pleť a krátké vlasy téže barvy – přecházely v lehký porost, který se kudrnatil po pažích až na ruce. Měl jasné, tvrdé modré oči. Nos měl trochu špičatý a nikdy nenechal nikoho na pochybách, na koho se dívá nebo s kým mluví – a to je velmi lichotivá pozornost, protože kdo se vlastně na člověka dívá? – dotýkají se nás jen letmé pohledy, zvědavé nebo lhostejné, nic víc. Jeho hlas, v němž zvučela neurčitá irská melodie, se ucházel o přízeň světa, a přece v něm cítila tvrdost, sebeovládání a sebekázeň, své vlastní ctnosti. Toho si vybrala, a Nicole, která zvedla hlavu, viděla, že si ho vybrala, a zaslechla ten kratičký vzdech, že už někomu patří.

Potom se Rosemary schoulila k matce do klína a plakala.
„Mám ho ráda, mami. Jsem do něho zoufale zamilovaná – nikdy jsem netušila, že bych k němu mohla cítit něco takového. A on je ženatý, a ona se mi taky líbí – je to prostě beznadějné. Já ho mám tolik ráda!“
„Jsem na něho zvědavá.“
„Pozvala nás v pátek na oběd.“
„Jestli ses zamilovala, měla bys být šťastná. Měla by ses smát.“
Rosemary zvedla oči, obličejem jí proběhlo krásné zachvění a zasmála se. Matka na ni vždycky měla velký vliv.

Maminku potěšilo, že Rosemary udělala přesně to, co jí řekla, ale přesto si přála, aby se už dcera vrhla do života sama. Paní Speersová vypadala svěže, ale byla unavená; postele umírajících dokážou lidi unavit a ona bděla už u dvou.

Do temné zakouřené restaurace, kde bufet voněl vybraným syrovým jídlem, vklouzly Nicoliny nebesky modré šaty jako zatoulaný zlomek počasí venku. Vyčetla jim z očí, jak je krásná, a poděkovala jim zářivým úsměvem pochopení.

Ale Nicole zapadla ještě do jednoho obchodu a tam jim oběma koupila korzety a jeden poslala Mary Northové. Teprve potom se zdálo, že si vzpomněla, a najednou roztržitě zastavila taxi.
„Sbohem,“ řekla Nicole. „Dnes jsme si užily, že?“
„Ohromně,“ řekla Rosemary.
Bylo to těžší, než si myslela, a všechno se v ní vzpíralo, když Nicole odjížděla.

„Myslela jsem si, že dokud člověku není osmnáct, na ničem nezáleží,“ řekla Mary.
„To je pravda,“ souhlasil Abe. „A potom taky ne.“

V temné jeskyni taxíku, naplněné vůní parfému, který si Rosemary koupila s Nicole, se mu opět přiblížila, přitiskla se k němu. Líbal ji, aniž z toho měl potěšení. Věděl, že je v ní vášeň, ale v jejích očích ani na ústech nebylo po ní nejmenší stopy; dech jí byl slabě cítit šampaňským. Tiskla se k němu zoufale, políbil ji ještě jednou a zchladila ho nevinnost jejího polibku, pohled, který v tom okamžiku mířil za něj do noční temnoty, do temnoty světa. Nevěděla ještě, že nádhera je věcí srdce; ve chvíli, kdy si to uvědomí a roztaje ve vášni vesmíru, by si ji mohl vzít bez zaváhání nebo lítosti.

Pořád ještě byli ve šťastnějším stadiu lásky. Měli jeden o druhém plno srdnatých iluzí, nesmírných iluzí, takže jim připadalo, že jejich osobnosti se spojily na takové úrovni, kde žádné jiné lidské vztahy nehrají roli. Zdálo se, že se tam oba dostali neobyčejně nevinní, jako by je k sobě dohnal čistě jen sled náhod, tolika náhod, až nakonec museli nabýt přesvědčení, že jsou si určeni. Dorazili tam s čistýma rukama, aspoň se jim to zdálo, neposkvrněni pouhou zvědavostí nebo pokoutností.

Věděl, že to, co právě dělá, znamená obrat v jeho životě. Nehodilo se to k ničemu, co předcházelo, nehodilo se to dokonce ani k účinku, jaký to snad, doufal, bude mít na Rosemary. Rosemary v něm vždy viděla vzor korektnosti – ale obcházet tu takhle kolem dokola byla dotěrnost. Jenže Dick si nemohl pomoci a musel se tak chovat. Byl to projev nějaké skutečnosti ponořené pod práh vědomí: cosi ho tu nutilo obcházet, postávat, v košili s rukávy, které mu přesně padly v zápěstí, a v saku, jehož rukávy obepínaly košili, jako by to byl válec a košile píst, v límci, který mu seděl u krku jako ulitý, s perfektně ostříhanými rezavými vlasy, v ruce toliko se šviháckou aktovečkou – právě tak jako jiný muž, jenž kdysi zjistil, že musí zůstat stát před kostelem ve Ferraře jenom v pytli a posypán popelem. Dick tak splácel daň věcem nezapomenutým, nerozřešeným, nevykořeněným.

„Je to dítě.“
„Stejně je přitažlivá.“
Mluvili páté přes deváté, a každý říkal, co chtěl říci ten druhý.
„Není tak inteligentní, jak jsem si myslel,“ prohlásil Dick.
„Je docela chytrá.“

Když už ani nemůže hrát na piano, co chce, je to jistě příznak toho, že život se dostal do příliš přejemnělých kolejí. Zůstal dlouho ve velkém pokoji a naslouchal bzučení elektrických hodin, naslouchal času.

„Ne, není,“ trval tvrdošíjně na svém, obrácen k bezejmennému chuchvalci kožešiny. „Dobrým chováním jenom připouštíme, že všichni jsou tak jemní, že s nimi člověk musí zacházet v rukavičkách. A teď si vezmi lidskou úctu – člověk jen tak druhému neřekne, že je zbabělec nebo lhář, ale když celý život šetříš pocity druhých a podporuješ jejich marnivost, dostaneš se tak daleko, že už nedokážeš rozlišit, čeho by sis u nich skutečně měla vážit.“

Vzpomněl si, jak k němu jednou přiběhla mokrou trávou a tenké pantoflíčky měla promočené rosou. Postavila se mu na boty, uhnízdila se u něho, zvedla obličej a ukázala mu jej jako knihu, otevřenou na nějaké stránce.
„Mysli na to, jak mě máš rád,“ zašeptala. „Nechci na tobě, abys mě měl takhle rád pořád, ale chci, aby sis to pamatoval. Někde ve mně vždycky bude ten člověk, kterým jsem dnes večer.“

„Tak tys mě zničila, co?“ zeptal se ironicky. „Tak potom jsme zničeni oba. Tak-“
Ztuhla hrůzou a vtiskla mu do pevně sevřených dlaní i druhé zápěstí. Dobře, půjde s ním – znovu pocítila krásu noci, najednou tak živě ve chvilce úplného porozumění a sebezapření – tak dobře –
- ale Dick ji zničehonic pustil, obrátil se k ní zády a konejšivě vzdychl.
Nicole se na tvář řinuly slzy.

Tvá žena tě nemiluje,“ řekl Tommy zničehonic. „Miluje mě.“
Oba muži na sebe pohlédli s výrazem podivné bezmoci. V takové situaci nemohou muži navázat duševní kontakt, protože jejich vztah je nepřímý a záleží na tom, jak mnoho žena, o niž jde, každému z nich patřila nebo bude patřit, takže jejich city procházejí rozpolcenou osobností jako při špatném telefonickém spojení.

Po svatbě zůstávala Nicole s Dickem ve styku; vyměňovali si dopisy o obchodních záležitostech a o dětech. Kdykoli řekla, a říkala to často: „Milovala jsem Dicka a nikdy na něho nezapomenu,“ odpovídal Tommy: „Samozřejmě že nezapomeneš – proč bys také měla?“

Vsadím na jednu kartu; jiná cesta není. Mám jen strach, že namísto reality vidím jen své sny, že nebudu umět opatrně čekat, přešlapovat, vyčkávat, hrát a být nablízku – to vše dohromady je totiž jediný možný a správný způsob, jak nepodepsat naše parte před začátkem příběhu, který nás může oba spálit tak moc, jako neopatrné plavce ve vysoké peci, z níž odtéká řeka žhnoucí oceli... Chtěl bych a přál bych si, aby naše noc byla něžná, ale něžná navždy – vím, co jsi mi psala; chtěl bych s Tebou mlčet, poslouchat křupající sníh a vnímat vůni deště...

Guns n' Roses - November Rain (2004 - Greatest Hits)

Paprsky zapadajícího slunce...

Paprsky zapadajícího slunce mě oslňovaly, když jsem běžel, zimní vítr foukal do zad, cesta byla předjarně rozměklá a já rychle dýchal a pracoval, pohyboval se, ruce a nohy vykonávaly své pohyby v pravidelném strojovém tempu a plíce se chladily zimním vzduchem, který do nich přerývavě proudil. Při těch krocích a metrech, které ubíhaly, ze mi z hlavy dostávaly bolesti a smutky; mám rád běh – unaví mě, ale stejně tak nabije novou energií, nadějí přicházejících zítřků.

Nevím, co mi na Tobě chybí; snad jen, že mám pocit, že by mě to přestalo bavit – a ty bys pak nevyhnutelně ztratila i ty poslední zbytky víry a naděje, které Ti zbyly, a já bych si udělal další smutný zářez na pažbě předem jasných konců... Nejde to, myslím. Proč to dělám? Jsem králem povrchnosti, hledám to, co časem zmizí a přestane platit, baví mě překonávat nepřekonatelné a řešit neřešitelné; upravené cesty k sladkému životu přenechávám ostatním a sám volím horské stezky zimních měsíců, abych vždy dříve či později skončil pod lavinou něčí nevyrovnanosti a sobeckosti, trápil se a pomalu přestával dýchat, upadaje do spánku a letargie nadcházejících měsíců...



Naivita a pseudoromantika; nebezpečné rozhodnutí, cesta do krvavé říše bez pravidel, kde se umírá jen proto, že na čísi ruletě padlo špatné číslo a není možné jakkoliv vzdorovat, protože nebude žádná další hra, kolo se znovu nezatočí – žijeme jen jednou. Proč se to všechno děje? Žijeme teď a tady, s pocitem, že můžeme všechno a cokoliv; ujídáme porce velkých koláčů, dávíme se utrhanými kousky blahobytu, ale přitom jsme tak zoufale krátkozrací a omezení v růžových brýlích, ve světe vymezeném kolíky bezpečnosti. Jenže někde dál, v různých směrech a různě daleko, je jiný život; je to život strachu a smrti, život zápasu o každý nový den, žití bez naděje a víry, jen trápení, boj, slabost, prázdnota a přicházející konec...



Nedivím se už ničemu a počítám se vším; všechno, co máme, může skončit náhle a jasně, bez varování. Zachování řádu je motivem jednání představených a už tomu nikdy nebude jinak. Neexistuje koncepce žití; heslem je přežít – ještě my a naše děti, tím se řídíme, tak se chováme a jednáme, byť navenek máme erby pomalované záchranou příštích tisíciletí...

NP Vladimír Mišík – Variance na renesanční téma (2001 – Vše nejlepší)

Páteční noc...

Zvláštní večer; měl by být smutný a tragický, ale nějak není. Sedím tu sám, na opuštěném patře, tma je za okny i tu, jen stolní lampa osvětluje můj pracovní stůl a vrhá odlesky na stěny polepené artefakty náplní mého života. Přede mnou je souhvězdí usychajících kaštanů, v nichž je ukryta síla, kterou čerpám každé ráno, kdy přijdu, posadím se a unaveně otevřu oči, a já jsem teď unaven a prázdný a zvláštně melancholicky šťastný...



Jak to skončí? Mám rád život, strašně moc; před několika týdny jsem se sám sebe ptal, jak můžeme skončit, naše životy, náš styl – brát plnými hrstmi, nedívat zpět ani dopředu, žít naplno pro okamžiky dne, který může být posledním... Potomci lidí – jsme to ještě? Ten film nebyl dobrý ani špatný, byl filmem, jehož sledování nebylo ztrátou času – snad pro tu schovanou ironii či víru, možná pro jen naznačená varování, pro unavenost Clive Owena, nevím, ... líbilo se mi to; nečíst recenze je někdy tak dobré rozhodnutí, bez ohledu na to, jestli jsou dobré či špatné...




Ale... co teď? Jako rána palicí, prozření z divného snu, procitnutí do jiného světa. Jako když člověk procestuje celou planetu a sám je planetou a pak zjistí, že nedaleko je ještě planeta jiná; místo, kde už kdysi byl, něco zažil, něco krásného i strašného, něco schovaného v mlze dávno ztracených vzpomínek a snů – a teď najednou je ta země zase vidět a oběžné dráhy se mohou protnout, budou-li naše planety chtít...

Nechápu Tě a zároveň chápu, nerozumím i rozumím. Muselo to být podle Tebe, podlé Tvého scénáře, muselo to být Tvé rozhodnutí, vím – a Ty jsi teď bez něj, definitivně, a včera jsi mi to řekla, protože jsi chtěla, abych věděl. Je to schováno, bublá to, někde v nás to je – a bude záležet jen na nás, čemu chceme věřit a pro co chceme žít. Mám strach; trochu ano. Vím, co by to znamenalo – neustálý boj a snažení se, mé city by zase byly černým kouzlem, které by mě posedlo, a já bych žil s Tebou ze dne na den a snažil se alespoň trochu usměrňovat trajektorii Tvého planoucího života...

(A vím, jak to dopadne – náš příběh skončí za 10 let; a v tom oddělení, kde se míchají pracovní osudy jako lektvary v laboratoři, bude někdo vymýšlet důvody, proč a jak, tak jako jsem to slyšel před několika dny: musíme to nějak udělat, v takovém stavu není schopen podávat očekávané pracovní výkony, máme lékařské potvrzení...)

(Nevím nic, nevím - a baví mě to, tak moc...)

NP James Horner - Murron's Burial (2005 – Braveheart (OST))

Když začne být teskno bez důvodu...

Sedím tu, v kupé pro matky s dětmi, za okny je černá chladná zima a světla vesnic i měst, na rozvrzaném stolku stojí plechovka s nedopitým pivem – a naproti sedí dvě sestry nebo milenky; mají stejná prsa i stehna, jsou matkami ještě dávno předtím, než je někdo otěhotní, jejich plodnost dávno provoněla vzduch a sálá z jejich těl do netečného okolí...

Chybíš mi; ne nějak silně a tragicky, ale tak nějak hezky a nostalgicky... Před očima mám žluté kalhotky, v kterých si přede mnou chodila to sobotní ráno, kdy jsi se styděla za svou nahotu a já byl sám sebou, a znovu si můžu opakovat jen to samé – jsi skvělá. Opravdu. Ty jsi ze mě neměla strach! Naopak – chtěla jsi objevovat a nesla jsi a budeš nést riziko toho všeho, co se stalo i nestalo. Jsme blázni – tohle se vrátí nám oběma; jednou Ti někdo ublíží a stejně tak i někdo jiný mně. Musí to tak být, mělo by to tak být a bude to tak; myslím si to – účet přeci musíme zaplatit...



Už ani nečtu recenze, nemají smysl; vždy berou více, než dávají. Takhle jsem mohl jít hledat vymřelý národ a dávno rozpadlou říši bez toho, aniž bych cokoliv čekal a věděl i chtěl; digitální triky, počítačoví tapíři, zástupy lidí a pyramidy a všechny ty umělotiny byly stejně zoufalé, jako 3D počítačové hry, Rambův příběh byl stejně nečekaný, jako nutný, a dítě zrozené v kapalině života připomínalo pražské Podolí a tamní bazén. Přesto to bylo dobré; snad pro tu živočišnost, která byla cítit a dýchala ze záběrů, nebo možná jen pro to, že otevřené bylo vlastně úplně vše...



Chtěl bych najít tu, která bude mít vše; bez kompromisů, bez společné budoucnosti a minulosti, jenom s přítomností, která bude tak explozivně třaskavá, že nám nedovolí přestat se milovat... Chci žít! Dýchat a milovat a líbat se a cítit život, chci být s Tebou a nenechat Tě nikdy utéct, chci být zraňován Tvou upřímností a bezstarostností, chci to zažít... ještě jednou – to bych chtěl; a pak už budu mít opravdu vše a pouliční lampy budou moci zhasnout nad ránem mlhavé noci...

NP Priessnitz – Jezero (2006 – Stereo)