Firemní akce, konající se po několik dní mimo místo pracoviště (obvykle v nějaké malebné oáze klidu daleko od Prahy), mají pokaždé stejný průběh. Je celkem jedno, zda je den pracovní (to je ta lepší varianta), nebo "zábavný" (tragická varianta); večery bývají v obou případech vždy stejné.
Melancholická nálada, která se dříve nebo později dostaví, zapadající slunce, večerní chlad, třetí pivo... a všeobjímající prázdnota. Cizí prostředí, do kterého nepatřím, chybějící záchytné body, nutnost a povinnost zůstat, nedostatek svobody... bývá mi úzko v těch okamžicích.
Myslel jsem na Tebe, Kamarádko (K.). Na to, jak mám strach překročit jasnou a zřetelnou hranici, která mezi námi je, a na to, jak to ve skutečnostni chci udělat, byť se bojím. Myslel jsem na Tvůj upřímný smích, zvídavé otázky, které mě vždy překvapí, myslel jsem na Tvoji krásu - krásné tělo, krásné vlasy, krásný obličej a (to především!) krásnou duši.
Druhá nebo Kamarádka? D vs. K. Návrat nebo cesta dál... Rizika jsou jasná: může mi stačit to, co mi můžeš dát? A naopak, mohu Ti nabídnout já, co Ty hledáš a po čem toužíš? Jedno je však jisté: chtěl bych být kvůli Tobě lepší, Ty bys mě mohla změnit, o Tebe bych se rád staral, Tebe bych mohl milovat...
Nezničím svoji naději unáhleností a spěchem; dám všemu čas, nebudu pospíchat... Pokud k sobě patříme, stane se něco, co to potvrdí - doufám v to...
NP Birds' voices on an evening meadow...
