Divadlo Archa...

... se zaplňovalo postupně; chytřejší a znalejší věděli, že Ohm Square nezačnou dříve, než po desáté. Dal jsem si dvě deci bílého a sedíc (opřen zády o stěnu) jsem pozoroval dění okolo. Lidé se potkávali, zdravili, byli rádi, že se znovu vidí; jak na srazu spolužáků ze střední. V jeden moment jsem přemýšlel, že Tě oslovím - byla jsi sama, ztracená jako já, možná jsi na to i čekala, kdo ví. Nakonec jsem to neudělal; byl jsem pohodlný, chtěl jsem si užít večer a koncert osamoceně, bez nutnosti něco říkat a o něco se snažit.



Čekání bylo dlouhé, možná až příliš. Pak koncert začal - a mně se to líbilo. Líbilo se mi to přesto, že zvuk nebyl dobrý: až příliš se na nás valila hluková stěna, až příliš řezavý byl zvuk přebuzených kytar, ve vzduchu bylo až příliš jednolitého celku namísto jeho rozpoznatelně poskládaných součástí. I hudba samotná mohla být lepší; kytary mohly kreslit sóla, nemusely jen tvořit akordový background, syntezátory mohly znít zajímavěji, zpěvu bylo někdy až příliš, souhra mohla být dokonalejší...



Poznávacím znamením byly akordy blízko sebe: o půl tónu výše, o jeden níž a zase nahoru... Krásné bylo zapojení akustické kytary; Yarda kytary zvládá (a taky zvládal) obdivuhodně. Stejně krásné bylo nalézání refrénů v tak komplikovaných strukturách, kterými skladby Ohm Square obvykle jsou - několik songů bylo vyloženě chytlavých (přesto nikdy prvoplánově jednoduchých) a i ten zbytek měl vždy něco, co dokázalo zaujmout, překvapit a přesvědčit...

NP Hope Of The States - The Black Amnesias (2004 - The Lost Riots)