Je to zvláštní; jakoby mám pocit, že se nemusím bát: všechny ty moje obavy a strachy, které se do mě zařezávaly jako ocelová lana, jsou najednou pryč a já cítím, že je vše jasné a zřejmé, že jsme oba poznali pravdu, že oba víme...
(Jen nevím, kolik je v Tobě síly, to je jediná neznámá té nevyřešitelné rovnice, jejíž výsledek lze vždy jen odhadovat...)
A mezitím, někde v přítmí, se zase odehrává příběh těch dvou a té jedné, černé a bílé, jež se převrací ve své opaky jako den a noc, zvláštní momenty, nečekané zvraty... ale přesto, někdy jen těžko uvěřitelné...
Ale v ten okamžik, kdy hudba hrála, kdy auto po silnicích směřovalo vstříc nicotě, v ten moment jsem to cítil, tak jasně, tak naprosto samozřejmě; Lucerna byla poloprázdná, Ty jsi pracovala, já byl sám bez svých strachů, byl jsem soběstačně živý, domněle dospělý, silný bez slabostí, ale přesto tak moc slabý bez jakékoliv síly... (a Bratři nakonec skončili rozemletí tak jako bývám já; přesto ale - slunce nakonec začalo vycházet...).
NP Floex - Pointilice (2001 - Pocustone)
