... tak nečekaně a rychle, tak moc jistě, tak zvláštně; a já teď mám najednou tolik možností, kam dál jít, tolik otevřených cest, tolik nadějí a tolik snů...
Stačí vždy tak málo; třeba poznání toho, že tak moc zničující a vysilující, jako byl náš příběh, to už nikdy nemůže být, protože už nikdy nebudu muset tolik bojovat sám se sebou, s Tebou, s ním, s Tvým okolím, s mým okolím, se všemi...
(A najednou jsem silný a plný energické víry; jen mám strach (NEMÁM, a to je tak krásné!), jak dlouho mi tento stav duše vydrží...)
Filmy zůstávají prázdnými náhražkami a namísto nich se objevují další hrdinové a jejich příběhy; 32 týmů a v každém z nich je ukryta alespoň jedna zvláštnost, která stojí za rozkrytí a vstřebání...
(A já jsem až nepříkladně šťasten, nechci se opakovat lítostivými větami, nechci stále přemýšlet řádky o tom samém, už nechci žít náhražkami namísto skutečného žití...)
NW (now watching) Ali Daei; chtěl bych ale znovu vidět Gabriela, to byl můj hráč...
(Jako by to bylo nepřípadné - otázky smyslu existence v porovnání s několika poločasy; jenže tentokrát vítězí přímočarost a já se s radostí vzdávám nutnosti hledat neexistující pravdu...)
