... a stránky mizely před očima, někdy rychleji a jindy pomalu a otupěle, většinou jsem se ztrácel v postavách, rodičích i dětech, neměl jsem před sebou žádný diagram, někdy jsem tápal, jindy jsem se znechuceně odvracel, většinou se nudil a nechápal; jenže nakonec přislo několik posledních kapitol a já najednou začal rozumět, v těch podivných bezcitných větách jsem začal cítit emoce a strašnou sílu, a pak jsem pochopil, že tahle kniha je jiná: je potřeba přistoupit na její hru, vyjmout mozek z hlavy a vrátit ho otočený naruby, začít naslouchat tichému šustění slov a levitovat v myšlenkách několik centimetrů nad zemí...
Když se dozvěděla, že zemřel, oblékla se do černého, zabalila boty do novin a požádala Fernandu, aby jí dovolila podívat se na nebožtíka. Fernanda ji však nepustila přes práh.
„Představte si, že byste byla na mém místě,“ prosila Petra Cotesová. „Pochopte, jak jsem ho asi musela mít ráda, když se dokážu takhle ponížit.“
„Není na světě ponížení, kterého by si souložnice jako vy nezasloužila,“ odpověděla Fernanda. „Počkejte si, až umře někdo jiný, a tomu je obujte; mužských je přece spousta.“
Konjuktura literatury a deprese filmu. Žiju svůj kulturní hospodářský cyklus a hledám ukryté pocity, které mě osloví, vstoupí do mě a zůstanou v mé duši navždy - hltám stránky, sedím v poloprázdných zšeřelých sálech, vnímám tóny; hledám úlomky věčnosti schované na zaprášených půdách pokrytých hojností průměrnosti...
Závojem slz Amarant Úrsula uviděla, že je to jeden z velikých synů Buendíova rodu, mohutný a svéhlavý na způsob José Arcadiů a s otevřenýma, jasnozřivýma očima Aurelianů, předurčený k tomu, aby znovu založil rod a oprostil ho od zhoubných neřestí a samotářských sklonů, poněvadž byl za celé století jediný, jenž byl počat z lásky.
Sto roků samoty; příběh o osudu i pomíjivosti, o předurčení a odhodlání, o lásce, rození a umírání...
Jednou večer, když Meme byla v koupelně, Fernanda náhodou vešla do její ložnice; bylo v ní tolik motýlů, že se tam sotva dalo dýchat. Sebrala první hadr, který jí padl do ruky, a odháněla je, a pak jí naráz ustydla krev v žilách, když si spojila dceřiny večerní koupele s hořčičnými náplastmi, které se válely po podlaze. Příštího dne pozvala na oběd nového starostu, který stejně jako ona přišel z náhorních rovin, a požádala ho, aby přes noc postavil na zadní dvůr hlídku, protože se jí zdá, že jim někdo krade slepice. Onoho večera strážný postřelil Mauricia Babiloniu, když zvedal tašky, aby vlezl do koupelny, kde uprostřed štírů a motýlů čekala Meme, nahá a rozechvělá láskou, jako na něj v posledních měsících čekávala téměř každodenně. Střela mu uvízla v páteři a odsoudila ho strávit zbytek života na lůžku. Umřel stářím, úplně sám, aniž si kdy postěžoval, cokoliv namítal nebo se pokusil něco vyzradit, sužován vzpomínkami a žlutými motýly, kteří mu nedopřáli klidu ani na okamžik, a zavržen veřejností jakožto zloděj slepic.
Můj vztahový ekvalizér je naplněn po okraj, emoce létají, příběhy končí a začínají, prolínají se; stane se zázrak, procitnu, najdu, pochopím? Nevěřím v to - ještě není ten správný čas; blizzard se blíží, cítím ho - ale ještě ne, ještě chvíli ne...
„Nedělej si starosti,“ usmála se. „Ať je teď kdekoli, čeká na tebe.“
NP Helios - West Orange (2004 - Unomia)
