Asi ani není nějaký zvláštní důvod se ohlížet a rekapitulovat; jenže tady teď svítí slunce, přišlo prosincové jaro a já mám zase ten zvláštní pocit, který mě nutí dopsat rovnice plné neznámých a naposledy se podívat na vyřešené úlohy, předtím, než se rozplynou v propadlišti ztraceného času... Dny se valí rychlostí, jakou vlak pluje krajinou, a stejně tak jako jen některé výhledy ze špinavých oken dokáží polapit duši tou zvláštní krásou zadumané zimy, tak i momenty a příběhy minulosti jsou mnoha různých kategorií, průměrné a šedivé i nezapomenutelné a výjimečně silné.
Top 10 letošních dvanácti měsíců. Bez pořadí, bez ohledu na to, zda jsem plaval v euforii štěstí a radosti, nebo se potácel v černé místnosti bez dveří a proklínal svůj osud; souhrn zážitků, nalezených pokladů, nečekaných i plánovaných střetnutí, průnik bolesti a štěstí, světla a tmy, černé a bílé, jara a podzimu.
Priessnitz ve "feťáckém doupěti", kdy hráli jen pro nás, všechny ty písně, které mi dávají smysl, protože cítím, že přijde Jaro a já přesto, tak jako vždy, skončím v pekle – však víš...
Okamžiky, kdy jsem přestal přemýšlet a užíval si Tebe a ty dva nekonečně krásné letní dny, které se rozplynuly do ztracena; a já i teď vidím Český Krumlov a jeho jezy, slyším tóny koncertního křídla, s jehož pomocí jsme zkoušeli podruhé vstoupit do stejné řeky, vidím Tvé tělo, jež se pode mnou zmítalo v opojných křečích v penziónu s výhledem na řeku, vidím Tvou bezprostřední samozřejmost, se kterou si ke mně doplavala a bez ohledu na všechny ty lidi kolem jsme tam daleko na jihu najednou byli... však víš.
Dny a týdny, kdy jsem se vrátil ke čtení, a jako dobrého vína, kterého tak rychle ubývá a už není žádná další láhev, jsem poněkolikáté a vlastně znovu poprvé četl příběh Vítězného oblouku, nacházel zlaté valouny poznání, pomalu obracel listy, cítil mrazení v zádech v replikách, kde jsem viděl mě i Tebe, dvě osamocené duše dávno ztracené v nemožnosti spolu žít...
Cesta hluboko do mé duše, kterou vyvolaly koncerty Mono, na něž jsem se tolik těšil; nedokážu popisovat, neumím to – těch pár hodin, to bylo něco neskutečného, všechna bolest i naděje světa byla schována v těch písních beze slov, které jemně začínaly, aby končily ve valící se erupci jednolité zvukové stěny...
Sever Evropy, kde jsem chtěl najít pravdu, ale místo ní jsem našel neuvěřitelně krásná opuštěná místa, hory, pustiny, jezera i moře... Tam se jednou vrátím; tam patřím.
Těch pár hodin, kdy jsi mi do zad vrazila nabroušené nože své sobeckosti s takovou razancí, že mi ani nemohly vyhrknout slzy – jako by se mě zřekla má vlastní matka, jako bych se dozvěděl, že mám před sebou už jen pár dnů života, jako bych poznal, že jsem žil celý život ve lži... Pak jsem si uvědomil Tvé pravé já a Tvé hodnoty: Ty, pak dlouho nic, pak auto s garáží, a pak, někde daleko na obzoru, první lidé – hračky Tvého života...
Brad Mehldau. Konec cesty, dál už nic není. Nebo ano, může být – něco, co Brad sám vytyčí, pokud bude chtít; on a nikdy jiný. Zeměměřič jazzu 21. stolet; jedinečný, jiný, neopakovatelný, uhrančivý a strašně silný...
To, že jsem to ustál – ten zvláštní projekt plný schovaných a nastražených pastí, ty momenty, kdy všechno viselo na vlásku a já nepřestal bojovat; je to jen práce – ale v tomhle mi dala opravdu hodně, bylo to silné a poučné zároveň.
Ty – nečekaná a neplánová, Ty a naše příběhy, končící mezi nocí a ránem okamžiky, kdy jsme hledali, co ještě můžeme a co už nesmíme... Ty jsi směrovač, ne já... Víš to? Vím, že víš...
Ekvalizér vztahů; hloupost bez významu, ale pod čarou je něco napsáno malým matným písmem: příběhy volají, je čas jít dál – někdo někde je...
NP Interpol - Leif Erikson (2002 - Turn on the Bright Lights)
