„Jsem hrozně unavená, souhlasím se vším. Nezajdem radši na panáka?“ zeptala se tak nevinně, jak jen to bylo možné. Věděla, že se ten den potkají; měla černé šaty, rafinované punčochy, voněla jako vždy a působila stejně zranitelně a přitom nezničitelně, jako už tolikrát předtím.
Vlastně na to čekal; kdyby to neřekla ona, udělal by to sám.
„Půjdem. Za chvíli se sejdeme dole,“ řekl a vstal. Chtěl si s ní povídat, vidět jí – po několika měsících mu chyběla její přítomnost. Byl stejný jako ona; kvalitní košile narůžovělé barvy ladila s kalhotami, botami i páskem, i on se připravoval na setkání, o němž dopředu věděl, že nastane.
Nic od toho nečekal, nic si nesliboval, nic nechtěl. Byl prázdný jak vypuštěný rybník, na jehož dně poklidně odpočívá a schne hnijící bahno. Jak se taky mohl jinak cítit? Vše, o co se za uplynulé dva roky snažil, zmizelo bez náhrady, a jediné, co mu zbylo, byly poslední stopy ironického nadhledu nad vlastním životem. Chtěl vědět, jak to dopadne. Chtěl ještě něco zažít, přidat další list do špatného románu polovičaté lásky. Další čárku, výsměch sám sobě. Zmačkaný list, který už nikdy nebude chtít číst.
Možná si to všechno přestal uvědomovat, když tam pak spolu seděli a povídali, na schované zahrádce schované restaurace. Čas líně tekl vstříc padajícímu večeru a ve vzduchu bylo cítit podobenství příštích minut.
„A co jinak, jak se máš?“ rozhodl se po hodině sešlapávání stohu prázdnoty přejít k něčemu, co mu přišlo smysluplné a zajímavé. Dopíjel třetí pivo a jemně se houpal v nadcházejícím letním večeru, ona pila svůj druhý drink. K jejich práci už nebylo co říci; věty přirozeně protekly nad dřevěným stolem, oba si postěžovali i pochlubili, svých pravidelných deset hodin probrali ze všech možných stran i směrů. Byli přitom neuvěřitelně flexibilně perspektivní – přesně tak, jak se žádalo, čekalo, slušelo i patřilo.
„Někdo přijde a pak odejde, tak nějak žiju. Byt, kuchyně, znáš to...,“ začala svou obvyklou hru samozřejmé dokonalosti, kterou vždy dokázala protkat nenucenou okázalostí. Tentokrát už ale na lep neskočil, už ji znal – všechny ty věty a slůvka byly prázdné a bezcenné, hra na mondénní světáctví byla směšná svou nabubřelostí a někde mezi těmi všemi šťastnými větami našel to, co už předtím tolikrát – slabost, nerozhodnost, pokrytectví a sobectví.
Smáli se, hltali se očima, občas se nevědomky dotkli. V momentě, kdy se k ní přiblížil obličejem, se nenáviděl; opovrhoval sebou i jí, to byl ten pocit. Jenže ona měla rty stejně jemné, jako kdysi, a jejich ruce do sebe zase zapadly s přesnou přirozeností. Okolní stoly, lidé, ulice i svět přestali existovat; pár minut s přivřenýma očima předtím, než se venku rozloučili úsměvy, za kterým on skrýval přetvářku a ona cokoliv, co nemohl rozpoznat.
Zatměl se mu mozek; najednou zapomenul, že jí nikdy nemohl věřit a nikdy se na ní nemohl spolehnout. Tohle byla její síla; dokázala ho vždy očarovat svou přítomností. Byl s ní hodinu a spoutala ho na půl dne. Dvě hodiny, na den. Čtyři hodiny, dva dny. Přímá úměrnost. Ona žila jako kometa letící sluneční soustavou a svým ohnivým závojem pálila všechny, co ji měli rádi. On se tenkrát kdysi pomalu a potichu snažil prokopat do jejího nitra k čistotě a kráse, kterou tam vevnitř někde čekal a tušil. Tušil... na začátku o tom byl přesvědčen, jenže ona mu pak nevyvratitelnou pravdu vyvrátila všemi těmi dny, které přišly, a on jako výsledek toho všeho přestal uznávat náboženství lásky bez kompromisů a začal vzývat bohy reálného života.
Za pár hodin mu šlo jen o to, dobýt zase po čase tvrz nedostupné vášně; jízda na horské dráze s příchutí testosteronu, chtěl se svézt a pak možná ještě jednou. Pár posledních zpráv kolem půlnoci, kdy ji chtěl vidět a ona se vrátila z míst, kam před ním utekla. Ten pocit, ten strašný pocit – už je pozdě, dávno už je pozdě. Už nic není, nic, vůbec nic, tma – mezi nimi je oceán mrtvého moře; on to ví, ona to ví, oba to ví – ale neřeknou si to, protože by museli křičet do rána v agónii poznání nemožnosti vrátit čas a odčinit své hříchy.
„Tak dobrou noc a odpočiň si,“ rozloučil se rychle poskládanými písmenky. Pak se převalil na bok a napil se z blízko stojícího hrnku; na jazyku ucítil pachuť sebepohrdání. Nestálo to za to; věděl to od začátku. Nikdy to za to nestálo.
To jediné opravdu důležité, co v jejich příběhu kdy získal, bylo to, že jí ztratil.
---
Město červených cihel a velké katedrály a podivného přízvuku a šedivých mraků, město řeky, větru, smrákavého mrholení, město obstarožního hotelu a disharmonických zvonů, město plné historie s příchutí dávno ukrytých tajemství.
Po zádech mi běhá mráz; řítíš se po špatné cestě přímo do propasti.
NP Nick Drake - One of these Things First (1994 - Way to Blue: An Introduction to Nick Drake)
