Proč?

Proč? Nerozumím... Včera to bylo tak moc silné, ten pocit, který mě ničí, volání minulosti, mávání kouzelnou hůlkou, dojímání se nad sebou samým, zase znovu, od začátku na konec a pak zase zpět; klíží se mi oči, chci usnout a ráno se probudit na jiné planetě, ze které bych viděl Zemi a každý večer mohl přemýšlet, co se pod modrobílým krémem stratosféry děje...



Kolem prošel malý kluk a kyprá maminka a slunce osvětluje zkosené lány a někde vlevo pluje Labe a fotbalisté na malém hřišti budou ještě chvíli běhat, než si nakonec dají několik povinných dvanáctek jako vykoupení z upoceného snažení plného štěstí a radosti z pohybu i hry... Kukuřice za okny a na zádech mráz a já jsem zase sám, zase, znovu, jako vždy...

Li Mu Bai: I've already wasted my whole life. I want to tell you with my last breath that I have always loved you. I would rather be a ghost, drifting by your side as a condemned soul, than enter heaven without you. Because of your love, I will never be a lonely spirit.



Tak jak? Kdy to přijde?

Zvednu telefon, abych Ti psal, a v ten moment přijde jiná zpráva a já telefon zase položím a začnu se dívat z okna na šťastné lidi, poutníky slunným večerem, a někde hluboko v sobě mám zase ty samé otázky smutného příběhu, zase se vracím někam, kde nemůžu nic nalézt, a to jediné, co mi to přinese, je konec něčeho jiného, co by mohlo mít smysl, kdybych to neničil hledáním a blouděním v kraji ztracené minulosti.



Jestli ztratím a zničím to, co teď začíná, budu navěky bláznem a poustevníkem, králem zoufalců a matkou představenou řádu zaslepenosti; venku voní spálené dřevo a já mám pocit, že jestli teď uhasím rozfoukané plaménky naděje, skončím ve tmě, z které se už nikdy nebudu moci vrátit. Mám na sobě tričko, v kterém jsi spala poslední noc, a cítím z něj Tebe, Tvé já, které zatím nemám rozpoznané, zatříděné i prozkoumané, Tvé já, které je zatím stále ještě příliš daleko a jen opatrně dává tušit přísliby souznění.



Nevím, jestli mi budeš rozumět; to je ta hlavní otázka, to jediné důležité, co je třeba zodpovědět. Vím, že se mě nebudeš bát ani mě nebudeš obdivovat; jen mám strach, že i v těch momentech, kdy k sobě budeme mít nejvíce blízko, budeme od sebe zároveň strašně vzdáleni. S tím bychom nemohli nic dělat – nic. Zmizeli bychom jeden druhému ze života a to jediné, co by zůstalo, by byla nejasná vzpomínka – a hlasy pár přátel, kteří by mi dosvědčili, že jsem to opravdu zažil, že to byla pravda, že se to skutečně stalo, že jsem byl – těch pár dnů – opravdu šťastný.

Jen Yu: Make a wish, Lo.



Tenkrát mi tekly slzy za zavřenýma očima. Těch posledních pět minut... nejsilnější záběry a konec, jaký jsem kdy viděl, sekvence beroucí dech tím, že člověk nemůže mluvit a zároveň by chtěl křičet ‘takhle to přece nemělo být!’, chtěl jsem zastavit čas a říci tomu obrazu, ať stojí a vrátí se a na plátně by se pak možná něco stalo jinak, jenže stejně tak jsem věděl, že takhle to bylo jediné možné i správné – protože nakonec vše končí tak, že člověk něco ztratí - to, bez čeho nemůže žít a co je pro něj nejvíce důležité.

Slunce začíná zapadat. Prosím... sám sebe; neznič to.



NP Marcelo Zavros - The Door In The Floor (2004 - The Door in the Floor (OST))

Just an ordinary day...

Začíná život, nebo alespoň jeho další příběh. Vše staré je najednou odváto a pryč, stejně jako dny horkého léta a jeho bezstarostných večerů, přestože ráno nade mnou stále ještě plavou modravá oblaka sedmé ranní s příslibem lehkosti vstávání. Léto se klopí do svého druhého poločasu a já tak činím spolu s ním; v místnostech přibývají předměty žití a artefakty bydlení, červená na účtu káravě mává učitelských ukazováčkem a na prázdné sebezpytující řeči už není místo – přichází život, skutečný a dospělý, průměrný a obyčejný. Získávám i ztrácím, nemám v tom úplně jasno – ale něco se láme. Poločas, slunovrat života, obratník mé existence; něco se děje, zemské desky se pohnuly o pár desítek centimetrů.

Všechno, na čem opravdu záleží, jsou nepatrné drobnosti – když přestanou existovat, člověk začne lapat po dechu, protože mu najednou chybí ty minuty a momenty obyčejné každodennosti. Byla to jenom krátká hodina; byl jsem bez možnosti inhalovat těkavé melodie a polykat všechny ty tóny, všechno zmizelo – a já si náhle uvědomil, že tohle nikdy nepřestanu potřebovat. Nepostradatelná zbytečnost, bezvýznamná nezbytnost; součást mého života, součást mého já.

Jsi zpět. Mluvíš a směješ se a chceš působit jako světácký námořník s mnoha přístavy, do nichž bys se chtěla vracet po svých cestách, jenže ve skutečnosti jsi poutníkem hledajícím jen to jediné a pravé. Jako já.

Kouzlo oddalovaného, příslib příštích dnů a calvados jako urychlovač naší chemické reakce, přibližovač duší a sbližovač těl. Vlastně jsem Ti to neměl říkat, když Ti to říká každý – ale já neumím moc hrát a taktizovat, nechci, nezvládám to – nejsem to já. A teď tu sedím, za okny jsou červené budovy a procházející lidé, a já se těším i bojím, protože to, co nás čeká, nás buď katapultuje mezi hvězdy, nebo spálí na popel.

Jsme jiní ve všech těch věcech, které tvoří většinu našich denních grafů, a stejní v tom malém zbytku, o kterém se tak těžko mluví, protože k jeho vyjádření většinou chybí slova. To si teď myslím – jenže zároveň o tom vůbec nejsem přesvědčen. První den ve škole, první třída. Slabikář jako příslib poznání. Ale co přijde zítra?



Stojíme na černé pláži šedivého oceánu, jako já tenkrát tam, když jsem křižoval pustou zemi všemi směry. Pomalu se procházíme, usmíváme, díváme se na sebe – a občas skloníme hlavu a přemýšlíme o budoucnosti postavené na základech minulosti, které je téměř nemožné vykopat a upravit. Probleskují vzpomínky a střetávají se s představami a sny, Ty jsi krásná a klidná i divoká zároveň jako před několika dny, kdy jsem se rychlovýtahem ponořil dolů dovnitř mezi myšlenky Tvého já, na pár prchavých kratičkých chvil a okamžitě odplynulých okamžiků.



Je léto, jak má být. Šedivá oblaka nad posmutnělými kopci, slunce odešlo a zmizelo pryč. Je někde daleko – a plýtvá svými optimistickými paprsky na kremačních plážích kdekoliv, kde se rozpadají dovolenkové představy a sny, jež byly malovány v umakartových jádrech nad barevnými katalogy štěstí a odpočinku s prchavým pocitem naděje na vykoupení.

Jsem rád, že jsem tady, a ne tam.

Vše je jedním; musí to tak být.

NP Suzanne Vega – Luka (1987 – Solitude Standing)