Film a kniha o lásce

Píšu o tom, co mi chybí. Dívám se na životy jiných a sám sobě předčítám příběhy, které bych chtěl žít. Je mi smutno. Mám vše - ale to nejdůležitější postrádám. Mezi tím, kde jsem, a místem, kde bych chtěl být, je oceán bílé mlhy. Chtěl bych žít v jiném tisíciletí.

Ona byla ve skutečnosti tou, která nebyla v místnosti přítomna. Zamilování ji odhalovalo, jak je ve skutečnosti divná, jak bývá ze zvyku uzavřená ve svých každodenních myšlenkách. Kdykoli se jí Edward zeptal: Jak se máš? Nebo: Na co myslíš?, odpověděla zpravidla nějak nešikovně a trapně. Muselo jí tak dlouho trvat, než přišla na to, že postrádá nějaký jednoduchý duševní trik, který všichni ostatní znají, mechanismus tak obyčejný, že se o něm nikdy nikdo nezmíní, bezprostřední smyslový kontakt s druhými lidmi a událostmi i s vlastními potřebami a tužbami? Celé ty roky žila v izolaci svého vnitřního světa a podivuhodně zároveň izolována sama před sebou, přičemž se nikdy nechtěla a netroufala se ohlížet zpět.



A co jim stojí v cestě? Jejich osobnosti a minulost, jejich nevědomost a strach, ostýchavost, přecitlivělost, nedostatek nároků, zkušeností nebo nenucenosti, a dále pak poslední zbytky náboženských zákazů, jejich angličanství a třídní původ, dějiny samy.



Když na ni myslel, vlastně ho udivovalo, že nechal to děvče s houslemi odejít. Dnes už samozřejmě chápal, že její ponižující návrh nebyl vůbec důležitý. Jediné, co potřebovala, byla jistota jeho lásky a ujištění, že nemusejí nikam spěchat, když mají celý život před sebou. Láska a trpělivost – kdyby jen tak tehdy měl obojí – by jim určitě pomohly všechna úskalí překonat. A jaké nenarozené děti mohly dostat svou příležitost, jaká dívenka se stuhou ve vlasech se mohla stát jeho milovanou příbuznou? Právě tak se může změnit celý běh života – tím, že člověk nic neudělá.



Film o lásce; tenhle film je především o ní. Ve skutečném příběhu, který se odehrál a odehrává, najdeme všechny její formy. Sebelásku, lásku plnou zamilovanosti, vyzrálou lásku živenou odžitou minulostí, lásku k lidem, k práci a ke světu, lásku k pořádku, ke krásným věcem, k humoru – a k životu. Je to zvláštní; už dlouho se mi žádný film nezaryl pod kůži tak, jako tento. Realita vždy zůstane realitou a smyšlenost smyšleností, stárnutí vepsané ve tváři zanáší do srdce stopy smutku, naděje vnáší víru a odhodlání naopak naději. Vyšel jsem ven z toho malého kina, které mám rád, a zamířil jsem na pár plzní na stojáka; někdy člověk jedná bezmyšlenkovitě a automaticky, pod vlivem okolností, emocí a pocitů. Stál jsem, pil, přemýšlel – a v duši cítil podivně krásný smutek...

Dnes ráno jsem se probudil a oči měl plné slz. Probouzím se vždy ve stejný čas bez ohledu na to, kdy jdu spát. Vstal jsem, vytáhnul roletu, otevřel okno a nechal chlad prostoupit mým tělem. Přál jsem si vyklonit se z okna tak, aby mně na tváři mohly ulpět naporcované kusy deště rozkmitané vanoucím větrem. Obloha je šedivá, je zima, nedostatek světla. Přestalo slunce svítit? Je mi smutno; smutno nad tím, že ve hře svého života, kterou hraji sám se sebou, prohrávám...



NP Rogier van Otterloo - Rosa Turbinata (1973 - Turks Fruit (OST))

To, co nevidíme...

Nakonec se narovnám; věřím tomu. Vždycky to tak dělám, musím-li, jsou-li argumenty dostatečně pádné a jiná cesta prakticky neexistuje. Můj alkoholicko-cestovatelský životní lifestyle získal několik trhlin, a já se chci soustředit na to podstatné a nadčasové a omezit to příjemné, ale zbytečné. Začínám rozumět ostatním, kteří jsou stejní jako já, ale v něčem daleko dále než já. Vždycky si připomenu tu jednu Kurtovu větu: tenhle život je nejzajímavější ze všech životů, které budeme žít. Nemá cenu si ho ničit. Dělám si radost nákladnými maličkostmi. Protože on to je dobrý nápad, naslouchat na prvotřídní aparatuře čemukoliv uloženému na terrabytových discích v jiné místnosti, za použití bezdrátové technologie. Protože ono má smysl, konečně si koupit piano a navečer, když člověk přijde z práce, jen tak začít hrát. Stejně tak má smysl pračka se sušičkou. A myčka. A trouba s varnou deskou. Gauč. Několik kytar. Postel. Skříně. Baví mě to. Obyčejný život je daleko více, než blouznění a sny.



Jsem už takový; nedokážu si kupovat obyčejné věci. Nebavily by mne. To je moje prokletí: alergie na obyčejnost. Nemůžu ji vystát, vidět, žít s ní, každodenně ji potkávat, dusit se v ní. Tohle neumím – a asi nikdy nebudu. A další překvapivé zjištění: blahosklonně a lehce ironicky se usmívám nad těmi, kteří se chtějí jen tak bavit bez čehokoliv hlubšího, ale sám dělám to samé, jen možná někde jinde a trochu jinak, přičemž své jednání kořením pocitem odlišnosti od ostatních. Další zbytečná vnitřní touha, která můj život ovlivňuje více, než by měla; tahle snaha o jinakost je exponenciální křivkou, která končí někde v nedohlednu v něčem hodně podivném, čemu bych se neuvěřitelně rád vyhnul, ale pokud se to nepovede, nebude mě to mrzet. Nebo jinak: teď, při pohledu do budoucnosti, si myslím, že mě to nebude mrzet. Pak, v budoucnosti a s pohledem do minulosti, mě to bude mrzet a pálit strašně moc.



Čeho všeho se máme vzdát? Jak moc velký koláč své sobeckosti a vlastního štěstí je třeba ukrojit a rozdělit někde jinde, aby člověk získal vnitřní pocit rovnováhy? Vnitřní rovnováha vytváří tu vnější; jenže my jen bereme, nikde nic nevracíme. Moc dlouho jsme žili ve stínu a o hladu a teď, když je konečně dost světla a pulty pomalu přetékají čímkoliv, co je alespoň trochu zpeněžitelné, v sobě stále máme zakódovanou vnitřní obavu, že vše může okamžitě skončit a staré pořádky se mohou vrátit, a proto konzumujeme a závodíme v tomhle novodobém sportu se všemi, které známe, a chceme si dopřát vrchovatě všeho, co nám bylo odpíráno a někdy i utajeno. Nikdy nebudeme mít dost, dokud kolem nás bude někdo bohatší, úspěšnější a spokojenější. Dokud bude komu závidět, kým se inspirovat, koho obdivovat a koho následovat, budeme neustále tvrdošíjně válčit se světem za svoji dávku konzumně-rodinného štěstí, již si vrazíme do žíly, a přitom budeme snít o lepších zítřcích, jež nikdy nepřijdou, a budeme odsouvat do budoucnosti vše, co se netýká našeho sobeckého štěstí, ale přesahuje někam dále.



Ten film byl výjimečný – nikdy jsem neviděl nic podobného. Na plátně bylo všechno to, o čem podvědomě víme, že existuje, ale nad čím raději zavíráme oči a nechceme o tom nic vědět, abychom se nemuseli trápit a řešit to. Snažíme se posunout náš mozek zpátky do nevědomosti, abychom mohli klidně spát a bezstarostně žít; jenže vždycky, jednou za čas, vytanou na mysl ty stejné otázky. Proč se to děje? Mohu to nějak ovlivnit? Můžu nějak pomoci? A odpověď? Jen to prokleté Já nevím...

NP Jaromír Nohavica – Sloní hřbitovy (2008 – Ikarus)

Stárneme...

John Rambo: Why'd you come back?
Sarah: Waiting for you.
John Rambo: I told you before, I can't help you.
Sarah: Well we need to go and help these people, we're here to make a difference, we believe all lives are special.
John Rambo: Some lives, some not.
Sarah: Really? If everyone thought like you, nothing would ever change.
John Rambo: Nothing does change.
Sarah: Of course it does! Nothing stays the same.
John Rambo: Live your life cause you've got a good one.
Sarah: It's what I'm trying to do!
John Rambo: No, what you're trying to do is change what is.
Sarah: And what is?
John Rambo: Go home.



John J. Rambo: Y'know what you are, what you're made of. War is in your blood. When you're pushed, killing's as easy as breathing.



Byl to zvláštní pocit. Směs lehké ironie, úsměvů, lítosti, nadšení, adrenalinu... a nostalgie. Právě ta byla nejdůležitější. Návrat do dob dávno minulých, kýč prošlapaný tolikrát, že se stává novodobou klasikou a něčím, na co se bude vždycky vzpomínat. Stará škola – žádné digitální hrátky, ale poctivá džungle. Je to plné protikladů: smích ve scénách, jež měly nutit k zamyšlení, cukání hlavou nad množstvím krve kdekoliv; film, o kterém musí člověk přemýšlet. Ne snad proto, že by obsahoval nějaké poselství či myšlenku; proto, že to podstatné, co říká, je schováno. To hlavní poselství, vyřčené mimoděk, je ale zřejmé: stárneme. Ale ještě chceme něco udělat, ještě není konec hry. Ještě ne. Film skončil – a lidé začali tleskat. Zvláštní. Nečekané. Příznačné. Trošku slavností. Nostalgičtí jsme totiž všichni.



John J. Rambo: Live for nothing... Or die for something... Your call.

NP Jerry Goldsmith - It's A Long Road (instrumental) (1982 - Rambo: First Blood (OST))

Měsíc

„Rudolfe, jsi rád, že máš kabát?“
„Moc rád, teto. A děkuju.“
Stál jsem znovu na ulici. Rychle za sebou zavřela dveře, bylo slyšet, jak zevnitř zapadl v zámku klíč. Zůstal jsem za dveřmi, poslouchal její vzdalující se kroky a měl jsem přesně týž pocit, jako bych byl doposud v domě. Viděl jsem tetu, jak otevírá dveře do kuchyně, jak si sedá, bere šití, jak nástěnné hodiny odměřeně a kovově tikají do ticha. Za chvíli se teta podívá na mé sestry a řekne: A o matce se ani nezmínil. Sestry začnou plakat, teta si utře několik slz a všechny tři dohromady budou šťastné.

„Líbilo se ti to? Ano, nebo ne?“
„Ne zas tolik, abych to chtěl zkusit znovu.“
Ztuhl se štětkou v ruce.
„Proboha proč? Byla odporná?“
„To ne.“
„Smrděla?“
„Ne.“
„Tak mluv! Nebyla snad hezká?“
„Byla..., snad byla.“
„Snad,“ smál se Schrader.
A pokračoval:
„Tak vám to teda neklaplo?“
Po chvilce ticha opakoval:
„Tak mluv! Řekni něco!“
„No,“ řekl jsem s rozpaky, „musel jsem s ní celou tu dobu mluvit. Unavovalo mě to.“

„Langu,“ řekl, „vy jste nebezpečný člověk.“
Vrchní dozorce se obrátil a přísně na mě pohlédl.
„A víte, proč jste nebezpečný člověk?“
„Nevím, pane řediteli.“
„Protože jste čestný.“
Zlaté brýle zajiskřily a ředitel pokračoval:
„Všichni čestní lidé jsou nebezpeční. Jenom darebáci jsou neškodní. A víte proč, vrchní dozorce?“
„Protože darebáci jednají jen z osobního zájmu, to je nízké.“

„Tak to tedy vysvětli, Elso.“
Odpověděla:
„Není to ani v tom, že nemluvíš, Rudolfe...“
Zarazila se, slyšel jsem její těžký dech, a pak řekla rozhodně:
„Jsi tak vzdálený, Rudolfe. Někdy, když sedíš u stolu a díváš se do prázdna těma svýma chladnýma očima, mám pocit, jako bych tu vůbec nebyla.“
Chladnýma očima. Schrader mi také připomínal chladné oči. Přinutil jsem se k odpovědi:
„Mám už takovou povahu.“

„Nedalo by se užívat pro zplynování dvou aut místo jednoho? Šlo by to přece rychleji.“
„Ne,“ odpověděl Schmolde, „mám deset plynových komor, do každé se vejdou dvě stovky lidí, ale nikdy nemám víc než čtyři auta schopná provozu. Když dám ke každé komoře jeden kamion, zplynuji za půl hodiny 800 osob. Kdybych dal ke každé komoře dvě auta, zplynoval bych – snad! – 400 osob za čtvrt hodiny. Ve skutečnosti bych tím nic nezískal. Protože by mi pořád ještě zbývaly čtyři stovky na zplynování.“

„Je to rozkaz.“
„Rozkaz,“ posmívala se Elsa.
A rychle skryla svou hlavu do dlaní. Po chvilce jsem k ní přistoupil a chytil ji za ramena. Prudce se roztřásla, vší silou mě odstrčila a řekla prázdným hlasem:
„Nedotýkej se mne!“
Začaly se mi chvět nohy a vykřikl jsem:
„Nemáš právo se mnou takhle jednat. Všechno, co v táboře dělám, dělám na rozkaz! Nejsem za to odpovědný!“

Měsíc svítí zsinalým světlem a je schován za částečky mlhy vznášejícími se někde vysoko ve stratosféře. Je tma, mrzne, a světla oken jsou rozmazána padajícím mrazivým oparem. Mojí duši opanoval zvláštní pocit: uvědomění si, že nejsem na správné cestě. Že se můj život neubírá tak, jak by měl. Že jen zavírám oči před zřejmou skutečností, že má práce neposunuje nikam nikoho dál, nikomu nic nepřináší, nezmenšuje bolest a nespravedlivost tohoto světa ani o píď – namísto toho jen zvětšuje rozdíly a tlačí neuvěřitelnou silou na stále více se rozevírající nůžky. Uzavírám se přede všemi do svého světa objevování stopových množství emocí v čemkoliv, co je neživé, a vyhýbám se všemu živoucímu, co by emoce mohlo vyvolat, ať už ve mně nebo v komkoliv jiném. Občas dělám věci jen proto, že vím, že je správné a žádoucí je dělat, než abych je dělal samozřejmě či z vnitřního přesvědčení. Stále mám pocit, že je na všechno spoustu času a že se nejprve musím vše naučit. Že jednou bude čas se zastavit, vydechnout a být s těmi, které mám rád. Žiju sám a dělám vše proto, aby to tak bylo i nadále. Sblížení s kýmkoliv je pro mě v tuto chvíli neatraktivní stejně, jako návrat kamkoliv do minulosti. Přeji svým láskám štěstí s kradmým pocitem touhy, abych jim někdy chyběl a já mohl alespoň na okamžik cítit pocit zadostiučinění. Jsem jako malý kluk, který si tvrdošíjně hraje na svém pískovišti v době, kdy ostatní už dávno vyrostli, ale on je rád za své pískové hrady, které staví bez ohledu na to, že brzy přijde déšť a ony se přirozeně sesunou k zemi. Nemám rád, když mi někdo něco nařizuje či vytýká; ale ještě více se mi nelíbí, když někdo jen tak mlčí a svým tichem mi dává najevo, že ví, že i já vím o nesprávnosti svého počínání. Chci vymazat všechny své příběhy jako zprávy z telefonu, chci zapomenout na všechna zklamání a zmařené naděje stejně jako na nepřijaté hovory, chci přestat vidět ta těla měnící se postupem času, chci smazat všechny obrazy jako rozmazané fotky v galerii obrázků, chci upgradovat svůj firmware a obnovit defaultní nastavení, chci vymazat všechny své customizace, chci přestat zběsile klikat po domnělých cennostech této planety, chci se zastavit, zklidnit, vyrovnat, vydechnout, pokleknout, rozhlédnout se, sklonit hlavu a říci: jednou se to povede. Ještě máš šanci – být lepším člověkem.

Ty knihy byly nezapomenutelné. Skutečně. První proto, že v ní nebyla naděje. A ta druhá, protože v ní byla.

„Stále se scházíme,“ řekla.
„Ano,“ kývl krejčí. „Každý si odpyká svou odměnu.“
Nepadlo už ani písmeno, a to ani z jedné, ani z druhé strany. Pan Vaksman se díval vytrvale do země. Ale ne, aby si připomněl jeden z nápisů na starých židovských hřbitovech „prach jsi a v prach se obrátíš“, ale proto, že v té chvíli pochopil, proč rasu a příslušnost neurčuje rasa a příslušnost o sobě, nýbrž ti, kteří z obou záležitostí učinili nezbytnost, podmínku; obvinění a zakryli tím sami u sebe to první, totiž rasu, nebo směs ras, a potom svou naprostou nepříslušnost; jinak by to ani nemělo smysl, který to právě takhle mělo.

Ale potom mu už pan Brenske zásadně odpíral pozornost. Jeho pohled už také nebyl upřený, spíše zasněný. Cítil, že už lze udělat všechno; odsouzenec si ještě sám nasadí provaz na krk, protože i pod oprátkou je ochoten věřit, když mu to někdo vhodně namluví, že síra a oheň je cukr a smetana a že si pochutná, až ho pošlou někam, kde ho nikdo nezná. Je samozřejmé, že se klidně odpraví, protože mrtvý už nemůže svědčit proti sobě, že se mýlil. Nanejvýš si ještě zaživa zapláče s provazem pod bradou nebo s prvním douškem plynu v prsou, že to tak nemělo být.

NP John Williams – Theme from Schindler’s List (1994 - Schindler's List (OST))

Haj hou.

Co se týče těch, kdo na tomto hřbitově odděleném od zámku plotem již odpočívali: byli to většinou veronští pěstitelé jablek, jejich manželky a potomci, samí nevýznamní lidé. Mnozí z nich byli nepochybně právě tak nevzdělaní a nevědomí jako Melodie a Isador.
To jest: byli to nevinní lidoopové s omezenými prostředky ke konání zla, což je podle mého názoru, jakožto starého, prachstarého muže, všecko, k čemu byly lidské bytosti od počátku předurčeny.

Týden plný nezodpovězených příběhů bez konce; je to tak lepší. Odmítám na sebe vzít břímě sebemenšího závazku – nechci cítit povinnost, lítost a soucit; to radši nic. Místa, která bych chtěl vidět a navštívit, jsou ohrazena zákazy vjezdu, a ulice a třídy, jež lákají svým prostorem, se zdají nezajímavé a nebezpečné zároveň; to, že do nich člověk vejde, znamená morální závazek, že v nich bude muset nějakou dobu zůstat, i když vůbec nebude chtít.

Eliza a já jsme tenkrát věřili tomu, čemu já věřím dodnes: že pokud se nějaké desítce či více rituálům dostane patřičného klidu a pohody, aby mohly být donekonečna opakovány, může být život zcela bezbolestný.
Ideální život by měl být podle mého jako menuet, virginský rejdovák nebo argentinské tango, jako něco, co lze snadno zvládnout v tanečních.

Jak vlastně žijeme? Náš úkol je najít tu pravou hranici mezi našimi sny a kompromisy, které musíme udělat, a to tak, aby kompromisy byly ještě snesitelné a sny zůstaly ještě sny. Svět nám příliš nepomáhá, spíše nás ještě více svazuje. Jednadvacáté století má jedenáct nových přikázání, tak samozřejmých a tak očividně přístupných všem. Kdo je vymyslel? Jsou tak blízko: stačí vzít do ruky telefon, otevřít zprávy a rozkliknout šablony; na devátém místě je mantra všehomíra: Take te miluji. Co si myslet o světě, v němž ta nejkrásnější věta je uložena jako šablona a vzor tisíckrát opakovaného a opakovatelného?

Musím si dát pozor, abych na tom večírku na oslavu svých narozenin nepřebral. Kdybych se opil, mohl bych hostům vyslepičit tajemství: že život, který nás čeká po smrti, bude nekonečně nudnější, než je tenhle.
Haj hou.

Jste si tak podobné. Kdysi krásný příběh vybledlý ve světle prožitých měsíců a let, láska přetavená do hávu opakované každodennosti a zvykové právo pravidelného milování s klesající mírou opakování. A k tomu kopec naděje – že prsten či změna jména a oznámení i potvrzení mohou něco změnit, že mají moc znovu zažehnout jiskru dávno sfouknutého plamene, že mohou ukázat znovu ztracenou cestu a rozjasnit pobledlé barvy. Až nečekaně jsem opět cítil touhu, když jsem Tě svlékal a Ty jsi se bránila bojujíc s přáním podlehnout; tenhle příběh ještě nemá dopsánu poslední kapitolu. Ještě něco přijde. Musí; cítím to.

Uvědomil jsem ji, že národy ve svých válkách nikdy nemohou spatřovat tragédie, ale rodiny nejen mohou, ale musejí je takto vidět.
Sláva jim!

Haj hou.

NP Sometree - Elephants (Plaza Desesperados 2) (2003 - Moleskine)

Rekonstrukce

Na prahu nekonečna; takhle můžu žít věčně. Přijít, být, jít pryč; vždy za sebou zavřít dveře. Tak moc chci být svobodný, ale přitom sám sebe svazuji závazky, jež si dobrovolně vytvářím. Už se nemohu sebrat a jen tak odejít, už nemohu nechat vše plynout a zmizet, nemohu nepřicházet, nemohu spát do večera, nemohu si dovolit lhostejnost a netečnost, nemohu dělat rozmařilá gesta plynoucí ze sebejistoty vědomí všech dalších možných cest... Nejsem svobodný – a mám pocit, že už nikdy nebudu. A nikdy jsem vlastně nebyl. Vždy jsem dělal vše proto, abych jednou mohl být sám sebou – a teď jím jsem; jenomže cena, kterou platím, je příliš vysoká: až příliš mě má svoboda spoutává...



Z paměti vytahuji dávno viděné příběhy, které do mě zasekly háčky věčnosti. Nevím proč; možná v tom byl jen jeden záběr, jedna věta, jedna skladba – ale někdy i málo stačí. Vrátil jsem se a díval se, po letech ještě jednou; musel jsem. Ty obrazy jsou až příliš silné, snů je daleko více než skutečnosti, barvy jsou lehce rozmazány a v příběhu je všechna bolest nenaplněných pokusů a krása úvodních nadějí. Ten film není povrchní a stejně tak není ona i on; ani nemůžou. Je to jen film, rekonstrukce; ale stejně to bolí. Bije to do očí, přímo to křičí – ta evidentní skutečnost, že city jsou násobeny nemožností druhému zavolat a cíleně ho potkat...



Je to tu zase – století povrchnosti. Technologie nám umožňují mít všechny blízké okolo sebe, ale ve skutečnosti nás od sebe vzdalují. Nic nemá váhu, protože vše je jen otázkou několika vteřin či minut. A všeho je tolik. Nechceš? Nemusíš, jdu dál... Lovci vyhlížejí kusy zvěře z velké dálky, střídmost neexistuje – důležité je urvat si to nejlepší, a když to nevyjde, tak jen to o málo horší... Toulal jsem se a nahlížel do výkladních skříní a pozoroval unavené prodavačky pátečního večera – v pátek večer Praha umírá, je prázdná, odtažitá, mrtvá a děsivá. Přemýšlel jsem o Tobě, hlavní výhře v loterii těch nejvíce dotěrných; vypadáš spokojeně. Hodíte se k sobě. Krásní, úspěšní, chytří. A povrchní. Ale hlavně – šťastní...



Ten pocit prázdnoty, samoty a skutečnosti, že člověk nikam nepatří – je tak moc jednoduché ho zažít! Sobotní večerní vlak, poločas víkendu – všichni už odjeli a nikdo se ještě nevrací. Jen pár zoufalců, unavených chodců a opožděných cestujících dělá společnost nákupčím obtěžkaným taškami s artefakty marnivosti. Venku je temněji než kdykoliv předtím, světla ospale blikají, život je v komatu a čas je spoután svěrací kazajkou neexistence minulosti ani budoucnosti. Je tu jen přítomnost – krásný moment zastavení, ticha a světel za okny...

Nějak nevím, co dál. Jakékoliv rozhodnutí se mi jeví jako ukvapené; stojím a čekám na zázrak příštích dnů a přitom podvědomě chci, aby za mě rozhodnul někdo jiný. Nechci plýtvat energií na žití vlastního života – chci ji utrácet v přemýšlení a tázání se. I já jsem nákupčí – obtěžkán myšlenkami bez hlubší hodnoty, sny bez špetky reálnosti a pocity rozpouštěnými v kyselině minulosti. Stojím na křižovatce tisíce cest – a žádná z nich se mi nezdá dost dobrá. Stojím, dívám se, čekám... Nevím, kam jít. Nevím, jestli mám někam jít. A nevím, jestli mám vůbec chtít...

NP Sufjan Stevens - John Wayne Gacy, Jr. (2005 - Illinoise)