Atlantik

Posledních pár dnů – a zmizím do prázdnoty. V moment, kdy se letadlo odlepí od země, přestane můj stávající život existovat. Všechny povinnosti polykající hodiny od pondělí do pátku nebudou ani pouhou vzpomínkou – zmizí se a ztratí. Z okna budu pozorovat vzdalující se zemi, objednám si dvě deci červeného, vytáhnu všechny mapy i průvodce a budu jimi neurčitě listovat tak, abych se dozvěděl jen to minimum, co potřebuji vědět. Jeden kontinent se bude vzdalovat a druhý blížit a někde nad Atlantikem mi dojde, že to není sen, že opravdu budu na několik týdnů svobodný s možností jet kamkoliv a dělat cokoliv, že se budu toulat skalními městy národních parků, v poušti marně hledat vodu, že letos poprvé budu lyžovat, že budu putovat sněhem směrem vzhůru a projíždět planinami bez měst i vesnic, v zapadlých motelech si kupovat večeři a u poloopuštěných benzínových stanic zteplalé pivo a tvrdnoucí pečivo, že se budu smát všem těm hloupostem, které uvidím, a zároveň obdivovat víře, která je drží při životě, že budu hledat omezenost, abych na ní mohl ukázat prstem, ale přitom si budu uvědomovat, že nikde to není jinak, že před ránem budu vstávat s touhou vidět svítání a večer usínat s pocitem, že dne nebylo škoda, že se budu smát, povídat, snít, dívat se, číst, psát, fotografovat, že budu žít...

Úplně nenasytná, pomyslel si. Ty její boky, ty přirážely, jako by se řítila lokomotiva. A přesto, když pak vedle něj ležela a spala, byla její krásná tvář pod záplavou vlhkých kudrn tváří panny. Na nic se nedá spoléhat, pomyslel si generál Kilpatrick. V tomhle světě už nezbyla vůbec žádná morálka. A ať si tu malou děvku všichni čerti vezmou za to, co mi provedla: Já ji miluju.

Stephen cítil důvěru, kterou v něj vkládala, stejně zřetelně jako její ruce kolem svého pasu. Cítil její prsa, jak se k němu tisknou, a tlukot jejího srdce. Nebo to bylo jeho vlastní? Uplynuly celé hodiny, v nichž přijímal tuto důvěrnou blízkost, aniž by o ní přemýšlel, jako by ho Pearl vzala za ruku a dovedla ho k ní. Všechno to vyplynulo tak přirozeně, že to nejhorší, co by teď mohl udělat, bylo vyslovit svoje city k ní, a on to dobře věděl – poplašilo by ji to, vylekalo. Stehen o svých citech nemusel mluvit, aby ji ujistil, že existují, a sebe, že ona to ví. Věděla to, dokud to zůstalo nevysloveno.

Tohle je důležitá součást vůdcovských schopností, pomyslel si plukovník Teack, který byl rovněž přítomen a stál u jednoho z oken. Vědět, kdy se chovat lidsky, vědět, jak vyjádřit obdiv ke svým mužům, aniž by přivedl do rozpaků je nebo sebe. Pak, když přijde čas a bude to nutné, jsou pro vás ochotni i zemřít.

Těším se na Tebe. To nejkrásnější na nás je, že se mezi námi nic nestalo. Nic, vůbec nic. Všechno je jen v představách, myšlenkách a nejistě zaplašených přáních. Všechno je před námi – budeme-li chtít. Vím, že se nestane nic; opět. Ani teď ne. Ještě ne. Bylo by to příliš brzy. Někdy je lepší nechat věci budoucnosti, než je ulepit předčasnou přítomností a zbytečně poslat do minulosti.

NP Warren Ellis & Nick Cave - The Proposition #1 (2006 - The Proposition (OST))

Stále lze žít. Poněkud žít.

Zavírají se mi oči; až příliš brzy jsem ráno vstával, když jsem už nemohl déle spát po násilném probuzení, jež v sobotním ránu vůbec nemělo přijít. Nějak není o čem psát – ze všech zákoutí své duše jsem vymetl drobné nečistoty pohaslých příběhů a to jediné, co zůstalo, je poslední vyvřelá zkamenělina, které se nikdy nezbavím, protože to neumím. Jsem vyrovnán sám se sebou ve svém tichém posmutnění a nad vším krčím rameny s lehce ironickým úsměvem. Nechávám se hřát prvními paprsky jarního slunce a užívám si přitom tichého nicnedělání. Nevím, co dál; v ničem. A víčka jsou čím dál těžší, zavírají se, oči chtějí utéct před okolním světem. Jako bych byl vytvořen z podivného materiálu, který zrál tři desetiletí – ale teď má viskozitu pomalu tuhnoucího betonu, jehož obrysy a hrany jsou už dávno dané, a změnit lze možná ještě pár věcí na povrchu, ale už nic, co tvoří jeho základ a podstatu. Betonová pomníková skulptura někde daleko na východě, která se pomalu rozpadá, zarůstá mechem a vzbuzuje trpký úsměv. Sádrový trpaslík na zahradě domku v pohraničí, který by chtěl být někým jiným a mít veselejší osud. Betonové korýtko a dlažba pro stavbu parkoviště u nového nákupního centra. Rozmíchané vápno v míchačce, o jejíž kabel někdo zakopnul a vytrhl ho ze zdi. Součásti mého života nějak nepasují dohromady.



Chybíš mi; viděl jsem Tě jen jednou, ale nyní to tak cítím. Jedeme oba pryč tisíce kilometrů a stejně nás budou tisíce kilometrů dělit – já se budu toulat od rovníku na sever, Ty na jih. (Ne)jsi rozedraná na kusy stejně jako já; lépe řečeno, méně než já, přestože bys měla být více. Ironie života; jsi daleko silnější, odolnější, adaptabilnější, rozhodnější. Budu Tě chtít ještě vidět; vím to.



Všechno se slévá dohromady, z hromady zážitků vytahuji pocity, touhy a sny. Whisper in the Noise a jejich As We Were – po čase konečně silná melodie. Seděl jsem tam, pomalu pil, poslouchal – přes masu lidí nebylo nic vidět, ale u volných stolů bylo možné vytvořit si svůj vlastní svět, snít a nechat proudit zvuky do mozku. Čím více je zážitků podobného typu, tím rychleji omrzí a tím méně účinkují. Už si vybírám a zažívám méně, abych o to více prožil. Nepřímá úměra zážitků a prožitků, kde není zřejmé vůbec nic, ani jejich definice.



Oba filmy mělo jedno společné: neuvěřitelně silnou hudbu. V tom prvním byly táhlé melodie violoncella postříbřené černajícími ornamenty piana a k tomu basa udávala pomalé tempo odkapávajících záběrů lehce zasněžené krajiny. Nick Cave at his best, hudba beze slov tisíckrát silnější, než kdyby tomu bylo jinak. A ten příběh byl zvláštní svým smutkem a reálností, v níž nebyl prostor pro klišé, patos ani hrdinství: všichni byli ztraceni více, než si byli ochotni připustit, šedé barvy jejich duší byly daleko blíže černé, než bílé, a tak jako hudba tiše hrála, se stejně potichu blížil konec plný rozčarování pro všechny.



Druhý příběh se mi vryl do srdce, kde mi zůstane navždy. Byl o cestě za vykoupením, ke kterému nedojde, za poznáním, které vždy přichází jen jakoby mimoděk, a o tom, že sny a touhy mohou být stejně nebezpečné a zrádné, jako jejich absence. A k tomu Eddie Veder a Michael Brook, kytarové koláže z hudebně různých světů, které k sobě najednou měly nečekaně blízko. Neposlouchám teď nic jiného, není důvod; konečně pár alb, které má člověk chuť slyšet vícekrát...

Christopher McCandless: Mr. Franz I think careers are a 20th century invention and I don't want one.

Christopher McCandless: [written into book] Happiness only real when shared.



Mraky jsou prosvětlené pomalu zapadajícím sluncem a já se cítím být hrdinou Balabánových povídek:

Daniel Nedostál jen málokdy vydrží spát déle než dvě hodiny v jednom kuse. V potrhaných nocích bloudí po bytě, jí sušenky, pije vodu z vodovodu nebo mléky z ledničky, zbytečně usedá na desku záchodu a pak znovu zalézá do postele a vrací se k započatému snu, ve kterém domýšlí a dožívá to, co v životě nestihl.

Když pak v županu celá hebká a voňavá vstupovala do ložnice, malinko se styděla. Karel si nečetl, jak čekala, ale spal s tváří zabořenou do polštáře na samém okraji širokého lože. Pavla se k němu musela ze své strany tak trochu nešikovně dostat. Tak nějak poposedávat po matracích. Lézt po čtyřech jí připadalo vulgární. Přivinula se ke spícímu muži, který nespal. Urputně držel oči zavřené a krčil ramena. Co ji to napadlo, snad už ji to přejde, myslel si a ona ho hladila. „Karle, Karle!“ šeptala mazlivě a zadýchaně. Karel se tlačil do matrace a toužil po všech svých ostrovech. Chtěl být železnou kramlí zaraženou do dřeva, skobou, kterou nikdo nevytrhne a neobrátí, jak se teď o to snaží Pavla. Jak dlouho to ještě bude trvat?

Proto je naděje přítomna jen v jakémsi nulovém stupni, ve vyprázdnění z bezcitných zbytečností. V té únavě zpřetrhaných spánků, použitých věcí a odmlčených lidí, hluboko v povídce, se vždy něco pohne. Od zbytečného k marnému. V tom druhém se dá poněkud žít. [průvodní slovo]

Ano. I v tom životě, kde chybí život, lze žít. Poněkud žít.





NP Eddie Veder - No Ceiling (2007 - Into the Wild (OST))

Obyčejné příběhy...

Obyčejný lidský příběh. Bez ambicí, bez artistních exhibicí, bez zbytečností. Film o tom, že vše nakonec dobře dopadne. Že pořád chybujeme, jen málokdy se z chyb poučíme, ale že nakonec se na nás přeci jen usměje štěstí. Že to všechno, co děláme a čím se trápíme, má smysl a že nikdy není pozdě. Ta úvodní scéna byla dokonalá: jednoduché akordové harmonie s měnící se barvou zvuku a k tomu prostříhané obrazy.



Obyčejný lidský příběh. Bez ambicí, bez artistních exhibicí, bez zbytečností. Film o tom, že vše nakonec nějak skončí; ani dobře, ani špatně. Že pořád chybujeme, jen málokdy se z chyb poučíme, a že štěstí se na nás vždy usměje jen chvilkově a dočasně. Že to všechno, co děláme a čím se trápíme, má smysl, a že nikdy není pozdě. Ta milostná scéna byla dokonalá: takhle by se vše opravdu mohlo stát. A někdy potom, jako tenkrát, Jeff Buckley. Tahle skladba je neuvěřitelně silná...



NP Just Village Cinemas' air-conditioning...

Dech

Město ožívá. Je krásné vidět ulice a domy v ranním oparu – člověk vstává o hodinu dříve, ale přeci ve stejný čas. Slunce je schováno za výškovými budovami, Vltava je obalena bělavým hávem ranní mlhy a ranní provoz ještě nenabyl své ničivé síly ucpaných křižovatek i silnic. Bloudím městem s cílem porovnat možnosti, jak jít dál. Ani nevím, jestli to vlastně chci; chci opustit vše, co se týká minulosti, ale stejně tak mám strach z toho, co přijde. Jediná jistota je přítomnost: dnešní den, schůzky, práce, večerní kino, noční osamění, dvě deci červeného a s nimi pár stránek a pár tónů.



Jsem prodejním artiklem a cenným zbožím. Nechávám se měřit a zpovídat, nechávám se nabízet, prodávám sám sebe. I tento trh je rychloobrátkový: vše jako by muselo být hned. Za několik dní už je pozdě! Jako vždy hledám něco, co neexistuje, abych si pak s uspokojením mohl nechat to, co mám. Nebo je to jinak? Svět je nespravedlivý: to, co rozhoduje, člověk nemůže ovlivnit – s tím se musí narodit. Úspěch je primárně podmíněn vrozenými předpoklady; naši startovní pozici si nemůžeme vybrat, ta je nám přidělena. Kdyby se mě někdo zeptal, v čem tkví základ kariérního úspěchu, řekl bych tři věci. Vzdělání; to, co se člověk naučil. Dvacet procent. Kontakty; ti, které člověk zná a kteří znají jeho. Dvacet procent. A to, s čím se člověk narodil. Šedesát Dvacet procent; rozhodující většina menšina. Vytrvalost; dvacet procent. A štěstí; dvacet procent. Děkuji.



Už dávno jsem pochopil, že o filmech nemá smysl cokoliv dopředu číst: když je film špatný, člověk to pozná tak nějak intuitivně sám a dopředu, ale když je film dobrý, tak už nikdy není tak dobrý, jak si ho člověk vysnil: chybí překvapení, síla a pointa. Proto nečtu ani nehledám – důvěřuju. A naslouchám. A proto jsem byl včera zase dojat – nevěděl jsem totiž vůbec, co čekat. A ve filmu byly zase ty podivné náhody a osudy, zvláštní příběh viny a trestu, naděje a vykoupení, začátku a konce. Zvláštní koktejl jako obvykle, namísto násilí tentokrát jemný humor a laskavost, ale někde mimoděk bylo opět schováno varování – žijeme špatně. Trestáme sami sebe svými chybami. Tím, že někomu ublížíme, se nám bolest vrátí mnohanásobně.



NP Mono & World's End Girlfriend – Palmless prayer/Mass murder refrain - 3 (2006 - Palmless prayer - Mass murder refrain)