Vlastně ani nemusí utíkat nějak o překot. Na jeho zpátečním lístku teď jsou vynechána všechna prázdná místa pro stanici cílovou i výchozí a vepíše je tam jako držitel dle svého volného uvážení. A potom, když se nad tím zamyslí, jeho srdce překypuje touhou vyprávět někomu o tomto zařízení na zachycování vody. A pro tohle vyprávění sotva najde lepšího posluchače než někoho tady z vesnice. Když ne dnes, tedy pravděpodobně zítra to někomu všechno poví.
O tom svém útěku může začít přemýšlet až potom, třeba pozítří.
Zvláštní kniha. Jiná, zneklidňující, zraňující a osvobozující. Podivný kafkovský příběh zaplněný pískem, Motýlek utíkající z jeho sevření a přemýšlení o jednosměrných a zpátečních jízdenkách.
--
Jako kdyby mne někdo probudil prudkým zasvícením do obličeje. Mé oči slzí, v hlavě mi třeští a já se snažím vyléčit kapkami fernetu. Připadá mi, že stárnu. Začínám fyzicky odpadávat. Po běhu mě bolí hlava, stejně jako po sedmi pivech. Ničí mě alkohol, ale přesto si nedokážu poručit a nepít. Něco je špatně, cítím to. Tělo mě varuje a já se snažím poslouchat, ale ne vždy se mi to daří. Nedokážu si poručit tolik, jak bych měl, a stále vše jen oddaluji. Chci být lepším člověkem, ale namísto toho porušuji všechno, co by mi mělo být svaté. Klíží se mi oči, ale nechce se mi spát. Mám strach, má vyrovnanost je tatam. V duši je neklid a v hlavě chybí rovnováha. Jako když někdo špatně namontuje závit, nakřivo ob jeden, a pak utahuje. Jde to, chvíli to jde. Drží to. Ale je to špatně.
V místnosti je podivné ticho; jen tikot hodin a šumění ventilátoru mého notebooku, do něhož arytmicky vyťukávám slova a věty. Stárneme. Začínám si uvědomovat, jak je vše starší a opotřebovanější. Dům, terasa, schody, obložení stěn i dlaždice na podlaze. Rodiče, prarodiče, přátelé i já sám. V pokoji je tma – odhrnuji záclonu a dívám se na tmavomodrou oblohu s zčernalými mraky. To jediné mě uklidňuje; noční vzduch, oblaka, mizející světlo, ztichlé hlasy. Někdo startuje auto. Nejsem tu sám; jsem za to rád.
Vím přesně, co nechci. Přečíst všechny podstatné knihy světa. Vidět všechny důležité filmy. Slyšet veškerou krásnou hudbu. Navštívit všechny země, jež stojí za to vidět. Nechci toto vše udělat a vykonat a potom najednou zjistit, že je to špatně. Že jsem šel špatnou cestou. Že vše, co jsem se naučil a dozvěděl, mi je vlastně k ničemu. Nejen, že to nemohu nikomu předat, ale nemohu se toho ani zbavit. Je to pořád se mnou; němá výčitka toho, čím jsem trávil čas, protože jsem chtěl, byť nemusel. A všude okolo mne hořkost nevykonaného. To je to, z čeho mám největší strach. Náklady obětované příležitosti. Náklady obětované příležitosti mého současného životního stylu jsou totiž neuvěřitelně vysoké; utíká mi totiž to nejdůležitější – život. Zapomínám žít v tom svém přemýšlení a útěcích mezi příběhy, které ani nedotahuji do konce. Nejsem šťastný; jen to nalhávám sobě i všem ostatním.
Kdybych měl cigaretu, zapálil bych si. S provinilým pocitem, že bych neměl. A přitom ta nejkrásnější vůně na mě dýchá otevřeným oknem – vůně padající letní noci. Záclona se hýbe v jemných pohybech větru jako tanečnice, lampa svítí namodralým světlem a v mém pokoji leží na stole oznámení o promoci. Zase je to tu. Stárneme. Děsím se, že to podstatné mi uteče, že budu vědět všechno, co jsem kdy chtěl znát, ale zůstanu s tím úplně sám. Nevím, jak najít tu pravou hranici kompromisu, po které se vydám, jak snížit své požadavky, aby se sen mohl naplnit a já přitom nikdy nelitoval, nepochyboval a neváhal. Potřebuji najít to stopové množství svých snů a potřeb, jichž se vzdám, ale přitom to nijak nesníží uspokojení z toho, co získám a budu mít. Buď to takto jde a já budu jednou šťastný, nebo to možné není a já budu pochybovat a tápat do konce života...
Poslouchal jsem Mozarta, ale musel jsem ho vypnout. Dnes bych to nezvládl celé. Dnes ne. Obloha zčernala a mraky už nelze rozeznat. Do pokoje stále fouká noční vzduch a hraje si s bílou záclonou, z ulice zní úryvky hlasů a naproti svítí několik oken. Je klidná usínající noc.
NP Wolfgang Amadeus Mozart - I. INTROITUS - Requiem (Adagio) (Requiem for soloists, chorus, and orchestra, K. 626)
