1. DEN
Zbláznil jsem se. Fakt jsem to udělal. Jestli je něco jistého, tak je to fakt, že ta 20-ti kilová krosna mi pořádně srovná má záda opečovávaná kancelářskými židlemi a zdravotními matracemi. Jen donést ji na nástupiště a tam pět minut čekat na vlak vedlo k existenciálním otázkám typu „opravdu potřebuji dvě bomby do vařiče?“, „opravdu je nutné brát si s sebou tři trička?“, „opravdu jsou nutné dvě fleece bundy?“ a tak. Lehce se proklínám, sleduje krajinu z oken jedoucího vlaku.
Přestupy, zpoždění, výluky. České dráhy jsou zázračné – tři vlaky jsou zpožděné, každý o dvacet minut (naštěstí na sebe čekají), na trati je výluka, takže ke slovu přichází i projížďka autobusem, ale do cíle, Prostřední Lipky, přijíždíme jen s pětiminutovým zpožděním. Unglaublich. Mám energie na rozdávání a hlad jako vlk – těším se na roštěnou, než vyrazím do kopců.
Hospoda zavřená. Aleluja. Aspoň je klid a nezpiju se hned v první knajpě. Hladový obědvám na prvním kopečku; miňonky, okurku, müsli tyčinku, korbáčiky a Ondrášovku. Výživné, stylové, plnohodnotné.
Masakr! Je to nářez. Bolí mě záda, krk, šíje, nohy i kolena, zpocený jsem komplet, štiplavý pot v očích a v duši první pochyby. Ušel jsem první tři kilometry a tak nějak nevím.
Osmý kilometr. Někde hluboko v sobě jsem našel síly. A hlavně. Mám trik s krosnou – vyzvednout ji výše, utáhnout bederní pás – a váha se přenáší na pánevní kosti. Bříško je sice trochu proti, stlačené, chudák, ale to má za tu rozežranost. Pěkně do původních tvarů!
Na Králický Sněžník je to deset kilometrů. Chci tam vylézt, vyfotit západ slunce a ráno jeho východ. Snad tam nebude moc foukat. A snad tam bude kde postavit stan. Jde se mi dobře – asfaltka jemně stoupá, pět kilometrů dávám za hodinku; je lehce před šestou a já mám před sebou posledních pět kilometrů.
Jsem v prdeli. Cesta brutálně do kopce, odpočívám na každém hraničním patníku. Bolí mě nohy, lýtkové svaly, jde se mi opravdu zle. Vylézám na vrchol – a skoro se hystericky rozesměju; ten vrchol byl jen domnělý. S větou „to je teda kurevsky hezký představení“ odbočuju vpravo na poslední kilometr přímo na vrchol.
Vleče se to. Proti mně pár Poláků – zdravím a dělám, jaký jsem frajer. Melu z posledního.
Konečně vrchol. Fičí jako v pohraničí, což bude asi tím, že jsem opravdu v pohraničí. Oblékám se, rychle napít a něco malého sníst. Pár fotek. Na vrcholu stanování nebude – mizím do údolí. U pramene Moravy doplňuju vody a fotím nádhernou vysokou trávu tancující ve větru. Je mi lépe. Hledám místo, kde to zapíchnout.
Je po osmé, našel jsem plácek mezi stromy, kousek trávy uprostřed borůvčí. Poprvé stavím nový stan. Naštěstí je vše OK, jen jsem trochu pomalý. Zítra to bude lepší. Myšlenky na vaření berou za své – padá tma, já jsem rád, že jsem rád, a nemám vůbec chuť ani sílu vařit. Donutím se sníst tuňáka a pár rajčat. Zapíjím vodou. Hygiena před spánkem. Těším se, až si ráno prohlédnu puchýře – to bude super. Jdu spát.
2. DEN
Neuvěřitelné ráno. Slunce vychází a prosvětluje stan – je nečekané teplo, i vítr se utišil. Před sedmou vstávám. Balím karimatku, spacák, věci, batoh. A stan. Tohle mě nebude bavit, každé ráno. Naštěstí mě probudí a naladí snídaně – mýtina, slunce, ranní kafe a pár kousků papriky a sýra. Je nádherně! Nasazuji krosnu. Cítím ramena, a to dost. Ale ono to půjde!
První tři kilometry. Cesta je kopce, jde se samo. Jen se děsím, kam zase polezu. Potřebuju doplnit vodu, pomalu mi dochází. Je nádherně a po žluté proudí první turisti nahoru na Sněžník. Odbočuju na solitérskou červenou. Ještě šestnáct kilometrů. Mazec.
Cesta se vine po vrstevnici a je lesní, to je dobře. Pořád víceméně klesám – taky je z čeho. V duchu si říkám, že odpoledne to zase bude výšlap nahoru. Beru vodu z pramene a potkávám pár lidí. Nádherná holka. Sama, bez ničeho. „Ahoj,“ říkám ve stejnou dobu, jako ona mě zdraví „Dobrý den.“ Doplňuji „dobrý den“, míjíme se, v duchu se usmívám, ona pospíchá. Začínají mi chybět lidé. Já, solitér, escapist, útěkář, mám najednou s každým chuť si povídat. Zdravím první, jsem slušný hoch, a navíc je mi hloupé nepozdravit.
Scházím k hájenkám; jsem v půli dnešní cesty. V jedné z nich je občerstvení – není co řešit. Vida červenou, jak se klikatí dále do kopce, dávám klobásku a dvě Holby. Dobíjím baterky. Obrazně i v reálu – foťák ještě vydrží, ale kdo ví, kdy zase potkám elektřinu. A už vím, co je největší problém – nohy. Chodidla. Ráno jsem přelepil náplastmi bolavá místa, ale nestačí to. Dvacet kilo navíc je znát, navíc mám tenké ponožky. Zítra jdu do trekových a doufám, že to dnes nějak dojdu a vydržím. Ještě deset a půl kilometru. Do kopce. Je poledne – a já jsem šťastný. Momentální pocit; zítra může být vše jinak. Uvidíme, co naleznu na konci cesty. Je s podivem, že vůbec nejsem unavený, i když jsem toho dnes moc nenaspal, sklouzávaje spacákem po nakloněné karimatce. V noci bývá teplo – je léto a já blázním, čekaje zimu jak na severu. Tak. A jdu dopít tu Holbu. Chutná kurevsky dobře – a je to ionťák, ne?
To byl teda vejvar! Dva kilometry do kopce mi přišly jak pět, totální mazec, nahoře odhazuju bágl a klopýtám na louku s flaškou vody. Masakr. Ještě osm a půl kilometru a já mám pocit, že to bude fakt hustý. Vleče se to a je hicák – mám zasolený obličej jedna radost. Tričko má víc soli než slánka mořské soli u mě doma. Potkávám cyklisty v dresech – jó jede jim to rychleji. A dvě sympatické slečny jdoucí z Paprsku se psem – slibujeme si, že se odpoledne potkáme.
Doklopýtal jsem na Paprsek. Nemůžu chodit, nohy mě neposlouchají, puchýře tuším snad na celém chodidle a přidávají se kolena. Holt mám, co jsem chtěl. Dávám jednu Holbu – ionťák. Ještěže tu je hospoda. Stavím stan v přilehlém lesíku a vracím se zpět na pivo a jídlo. Konverzace se slečnou z odpoledne – shledání, v které asi nevěřila, když mě viděla, jak se plazím do kopce. Slunce začíná zapadat a padá chlad. Ležím na sluncem ozářeném kusu louky a nedělám nic, ale vůbec nic. Jakmile slunce zapadne, odpotácím se do stanu. Jdu spát. Zítra chci trochu zklidnit – a zagrilovat.
3. DEN
Vstávám s prvními paprsky slunce ve stanu. Noc byla OK, srnky chodily kolem stanu, až se větvičky lámaly. Dávám na nohy náplasti a obhlížím situaci – nic moc. Už vím, kde bude největší problém – v nohách. Puchýře, lýtka, stehna, pánev; vše bolí. Balím a vstávám – už mi to jde rychleji, vím jak na stan; do pouzdra nejprve všechny stanové tyčky.
Snídám u turistického ukazatele: paprika, sýr, džus. První lidí – a na dlouho poslední. Postarší manželé popřejí dobré chuti a pekelným tempem mizí – to se jim to jde, bez 20 kg navíc. Balím a vyrážím.
Cesta se vine po vrstevnici kolem 1000m – občas nahoru, občas dolů. V nižších polohách původní smíšený les s převahou buku, výše jen smrky a spousta borůvčí. Občas potkávám česače a sběrače – velké plastové nádoby od barev plné borůvek. Cesta k Smrku je nádherná – na hřebeni tráva, občas stromy, jde se skvěle. U Smrku pán, co jde k Paprsku opačným směrem – chvilku povídáme, pak odchází. Ležím na slunci a opaluji záda. Prohřívám se. A lenoším. Je nádherně – slunce a obloha bez mráčku. Strhaná utahaná Polka nese kyblík s borůvkami. Je čas jít.
Když si můžu postavit krosnu na lavici či stůl a vlézt si do popruhů, je to OK. Ale vyhazovat ji na ramena mě zmáhá – mám z toho odřené ruce a vůbec, je to 20 kg! A mám pocit, že krosna vůbec není lehčí, přestože by měla být – spousta jídla je už pryč... Jdu po hřebeni a prvních sto metrů se pohybuju jako kačer. Bolí mě nohy. BOLÍ MĚ NOHY!!! Puchýře, přestože mám trekové ponožky – nebo možná právě proto. V různých ponožkách se dělají puchýře na různých místech. Empiricky právě dokázáno. Scházím z hřebene do údolí k Sokolím skalám. Má tu být otevřená chata s krbem – a JE TU! Začínáme vše dávat do pořádku – cestou stolky, přístřešky, prameny, teď chata a krb. A ono to půjde – a né že né!
Nirvána. V krbu se topí, praská dřevo a na roštu se pečou plátky slaniny – já věděl, že ji mám vzít. Rošt je vysoko v komíně, grilování trvá tak hodinu – meju se mezitím v potoce a peru. Konečně je oběd hotov. Voní dřevem. Křupe. Chutná. Neuvěřitelné. Aleluja!
Po dvou hodinách balím a vyrážím směrem dále z kopce, k Nýznerovským vodopádům. Nad kolenem v stehenním svalu pravé nohy náběh na křeč – novinka, to tu ještě nebylo. Pajdám dál po asfaltce a říkám si, jestli jsem cítit na dva metry jako ten turista, s kterým jsem chvíli mluvil při grilování. Asi jo. Odhazuju bágl na rozcestí a k vodopádům jdu dál pěšky bez batohu. Stojí to za to – kaňon s masou vody, velký vodopád na české poměry. Jdu po asfaltce, nahoře potkávám zapocené odresované cyklisty. Každý máme to svoje, že.
Očistec. Zpátky na hřeben trhákem přímo do stráně. Jeden a půl kilometru do kopce mě stojí sil jako deset po rovině. Pot ze mě teče, opírám se o velký klacek, který jsem našel. Masakr. Vůbec to neutíká. Jdu krokem. Nahoře pramen – vrážím pod něj hlavu a nechávám se chladit. Kryoterapie – studené jak voda z ledovce. Do knížky na rozcestníku KČT přidávám vzkaz – stylově escapistický. Jak jinak.
Cesta po hřebeni. Hledám místo k utáboření, slunce začíná pomalu zapadat. Pábitelé jsou ti, které potkávám; starší kluk s kolem a věcmi k přespání – tlačí ho po hřebeni, nemůže jet, příliš mnoho kamenů. Babička na borůvkách – vzpomíná, jak ji kdysi polští pohraničníci na koních posílali zpět do Čech, ať trhá borůvky tam. Pletou se mi nohy, ale jdu dál – dávám na radu babičky a vyhlížím louku k přespání. Nikde nic. Potkávám mladý pár – chystají se zakempovat. Ukazují mi rovné místo k přespání uprostřed bukového lesa nedaleko hájenky a pramene. S povděkem dělám zábor a stavím přístřešek.
Večeříme. Naivita a sny mládí; je to krásné. Ona chce být vojenskou lékařkou, udělá-li přijímačky, a on se už nechce nechat vyhodit z VUT. Povídáme si o cestování a pijeme slivovici. Krásný večer – nechávám jim jejich sny, které jsou prozatím ještě nezkalené kompromisy, a odcházím zpět. Bude k jedenácté a je neuvěřitelně teplo.
Tohle není výlet o přemýšlení – není na něj prostor. Cílem je jít, dojít – a přežít. Drobnosti a maličkosti jsou důležitými milníky dne. Čas plyne tak pomalu, že skoro stojí. Každý den dvacet kilometrů. Stále na sever. Mám najednou pocit, že jsem tu už tři týdny – a on je to teprve třetí den. Jsem šťastný – ale chybí mi blízkost a souznění toho druhého. Sám člověk nemůže být nikdy šťastný, zcela a úplně. To už vím.
4. DEN
Noc byla klidná – kolenní ani kyčelní klouby už nebolí natolik, aby každé obracení se ve spacáku bylo utrpením. Vstávám, vařím kafe a snídám zbytky zásob. Je krásně, už před osmou – úplně modrá obloha. Loučím se s přáteli z včerejška, u blízkého pramene nabírám vodu a chvilku si povídám s paní z hájovny – společně blahořečíme faktu, že Rychlebské hory ještě nejsou turisticky objevené ani zdevastované.
Neuvěřitelné. Cesta vystupuje ze smrkového lesa a přede mnou jsou najednou jen nedozírné neposečené louky bez známek civilizace. Jen ticho, cvrčci, léto a prostor bez ničeho. Z bývalé sudetské osady Hraničky zbyl jen jeden dům – na zahrádce tři mladí lidé; zdravím, kecáme a jsem pozván na víno.
Čas plyne, je tu tak krásně, že bych zůstal navždy. Nadále pijeme a vaříme guláš. Přichází starý pan majitel, který mým hostitelům dovolil postavit stany na zahrádce – a pábitel začíná vyprávět. O tetřívcích a diplomové práci, kterou někdo o tetřívkovi musel psát, o neexistující autobusové zastávce, kterou tu někdo kdysi hledal, o letadlech a jejich letových řádech, o životě a vlastně o všem. Guláš je výborný a víno též. Po obědě procházím loukami a nikam se mi nechce; je tu až příliš krásně. Kraj světa, který ještě neztratil své původní kouzlo.
Tohle je magické místo. Celý den jsem jen tak ležel, zevloval, opaloval se, občas se šel projít po louce k nedalekému rozcestníku a zpět. Užívám daru nicnedělání a královsky se nudím – je to neuvěřitelná slast. Cvrčci všude kolem, slunce spěje k západu – naprostá pohoda... Stavím stan – dnes tu zůstávám. Žijeme jen jednou – a neopakovatelné věci je třeba rozpoznat a užít si. Padá tma a jen uhlíky popela, v nichž se černají pečené brambory, občas zazáří do tmy. Blíží se devátá a vrcholky stromů pomalu nelze rozeznat od oblohy. Pravda, kterou nacházím, je neuvěřitelně prostá – život je krásný a svět kolem nás s ním.
Ty brambory – ve slupce se zbytky popela a se solí – jsou delikatesní. Jsem gurmán i gurmet, žrout i požitkář – ve tmě večeřím popel s brambory. Je mi dobře. Popel je fajn. Nekecám.
5. DEN
V noci se probouzím chladem – poprvé spím na louce a ne v lese a je to znát. O poznání větší zima – není nic, co by udrželo teplo při zemi. Jsa jen v tričku a spodním prádle, nevzdávám se – utahuju zip spacáku. To zaspím, tu zimu. A taky že jo.
Ráno spím a užívám si spánku. Slunce, co vychází nad chalupou, začíná prohřívat stan – vstávám právě včas, abych se neupekl. Kafe, čínská polévka; melu z posledních zásob. Balím. Voda ze studánky, všechno umýt a znovu do batohu. Tohle ranní balení mě ničí.
Jsou plni života, ale někde v duši, její hloubi, cítí, že to není ono. Že něco chybí. Je to strašný pocit – jsou si vědomi svého nevyužitého potenciálu. Mohli dobývat svět – ale přešlapují na místě. Nebo je to vše jinak? Jen mě žene něco pořád dopředu a nedokážu se nikdy zastavit?
Odcházím, loučím se se všemi, i s panem majitelem – pábitelem. Šlechtický titul, jenž nesmí užívat, Bavorsko v Čechách, minulost a přítomnost postavená na geniu loci toho úžasného opouštěného místa. Vrátím se sem. Někdy. Jednou. Možná...
Jde se mi skvěle, louky voní a slunce svítí. Pomalu sestupuji níže a níže. Přestože jsem den odpočíval, je to stále o tom samém. Nohy. Puchýře, lýtka, stehna, kyčle. Bolí to. Už o tom nechci psát a navíc ani není důvod – zvykl jsem si. Jde s tím žít. Červená klesá z hor přes pastviny pomalu do údolí. Potkávám tři trampy a skupinku sedmi mladých lidí s batohy. Jedna holka je lichá – ta nejošklivější je single. Jdu dál a poprvé bloudím; kdybych sledoval úhel směrovky na bříze a šel šikmo přes louku a ne rovně, nestalo by se to.
Rychleby. Krásná zřícenina; zachovalejší než většina těch, které jsem viděl. Manželský pár – ona ke třicítce, on přes čtyřicet, dvě dcery osm až deset let. Je to láska? Byla někdy? On je cíleně starostlivý, pečující, milující, snažící se; hraje si na otce. Ona v duchu lituje, že do toho spadla tak brzo. Bude ho podvádět, s řidičem autobusu od vedle nebo obrýleným knihovníkem z městské knihovny. Vyjde to na stejno.
Přes Čertovy kazatelny scházím do Račího údolí – tančírna, rozpadající se pod tíhou času, tu stojí tak nepatřičně – pomník zašlých časů. Na ramena mi sedá melancholie. Jdu a za mnou hřmí. Zatahuje se – v horách možná už prší. Mám panický strach z deště – ještě jsem ho nezažil a nevím, jak na něj reagovat. Cesta do Javorníku je po asfaltu. Informační středisko. Lékárna – dokupuji náplasti. Zevluju po městě. Díra jak ta má rodná. A tedy krásná.
V místní Taverně si naplno uvědomuji tíži buranství a prázdnoty. Obrazy a pohledy. Opálené svalnaté rameno s tetováním, ruka visí z auta, mezi prsty cigareta – a na zadním sedadle dvě malé děti. Padesátiletí on a ona, zoufalci na pohled, a mezi nimi dvacetiletá dcera; už teď vypadá na třicet. Z očí jí čiší tupost; do vínku dostala celý svůj osud – od narození až po smrt bude její život prohra. Polák s tričkem bez rukávů, sportovní boty a v nich ponožky až ke kolenům – uprostřed léta to je parádní číslo. Tři pruhy na triku. Na náměstí cikáni – okamžitě mě přechází nápad nechat někde stan s věcmi. Rasový předsudek nebo řízení rizika? A číšník má k černým kalhotám bílé tenisky. Objednávám čtvrtý Budvar a doufám, že budu mít dost sil vstát, nakoupit ve večerce, dojít zpět do hor a někde zakempovat. A hlavně doufám, že nebude pršet. Jednou ale bude. Nějak to zvládnu.
Pivo je nejlepší ioňťák na světě. Jde to vůbec, nebýt na něčem závislý? Střetávat se s životem bez možnosti úniku, bez možnosti vidět vše jinak, z jiných úhlů, v jiných barvách? V té zlaté tekutině je pravda dnešního podvečera a já vím, že po pěti Budvarech se potácet do hor bude zatraceně těžké. Jenže teď jsem ve městě – a ve městě se musí pít. Piju. Aby mi bylo smutno. Chci se dojmout sám nad sebou. Idiot. IDIOT. Utíká mi život a já se plácám po dírách beze jmen; jako ta vesnice dnes – začátek obce / konec obce a ta cesta ani nebyla asfaltová. Přál bych si vzít to nejlepší z mých minulých a sloužit do té jediné, jediné pravé. Jenže to nejde. Život je kompromis. Kurevský kompromis.
6. DEN
V noci podivný sen o tom, že ke stanu jde někdo s rozsvícenou baterkou – probouzí mě ve snu s tím, že na parkovišti (!) se v zimě (!) nestanuje. Nevím, jestli tam v ten moment někdo ve skutečnosti byl, nebo se jednalo o čirý sen, těžko říci. Vstávám před sedmou – a je mi smutno. Postupem času odkrývám, že je to částečně kocovinou, částečně zataženou oblohou a částečně samotou předcházejících i nadcházejících dní. Spěšně balím; nevařím kafe, snídám Corny, džus a vodu. Vyrážím. To místo, které jsem nakonec na noc vybral, bylo skvělé – šikovně schované u rybníka na svažující se louce a navíc jen pár kilometrů od Javorníku.
Jde se mi tak nějak všelijak. Nejsem na tom moc dobře psychicky – vlastně nevím, proč tu jsem a co tu dělám. S postupujícím časem a vycházejícím sluncem se z toho dostávám – ono to nakonec půjde. Po vrstevnici se jde lehce, utíká to. Od hájovny v údolí mírné stoupání; stále je to OK.
Výstup přímo do svahu. Dnes musím vystoupat 500 výškových metrů a to není legrace; batoh mě tlačí zpět k zemi. Vleču se pomalu, metr za metrem, nohy necítím a potím se i na břiše. Konečně jsem tam. Vysoký kámen. Sundávám batoh a na vyhlídku jdu bez něj. Nádhera. Nečekaně okouzlující místo. Je tu fakt krásně – vidím do Polska a bavím se s Poláky. Matka a syn. Matka našla podivného načervenalého hřiba, zřejmě kováře či nachového – radím, že je jedlý. Občas mi dnes přijde, že od rána jsem na světě sám – kromě těchto Poláků jsem potkal jen starého pána v traktoru s manželkou tahající kusy dřeva – stylový obrázek. Sedím na vyhlídce, píšu escapist zápis do vrcholové knížky, dívám se do kraje a je mi krasosmutně – tak nádherné místo a já tu jsem tak zoufale sám. Někdy se sem vrátím – na západ slunce, ve dvou, na večerní grilování a stavění stanu pod skálou. Na jaře nebo na podzim. Jednou. Určitě.
Červená pokračuje po vrstevnici kolem pramene a pak přichází závěrečný výšlap přímo na vrchol. Jdu jak hlemýžď, pot ze mě lije, ale jdu. Bučina ustupuje a přichází smrky – a s nimi borůvky. Tuny borůvek. Mraky borůvek. Borůvková hora nemá své jméno nadarmo. Nahoře pár turistů; standardní modely. Mladý pár s dítětem. Tři ženy okolo padesátky bez manželů. A rodinka – otec, matka a dvě děti okolo dvaceti. Ta matka je tak ošklivá, že něco z té ošklivosti dcera musela získat – a je to tak. Pán valí třicet kilo na břiše, supící lokomotiva; prostě krásný a pohodový rodinný výlet.
Z rozhledny výhled na všechny strany, byť stále ještě v trochu v oparu, přestože už je poledne. Jeseníky. Sněžník. Smrk. Jezera v Polsku. Hory a roviny. Všechno okolo... Kluk – introvert – autista s batohem. Sbírá cestou rostliny nebo kameny; „má úžasný vnitřní svět“, řeklo by se – pravdivá fráze, odepisující člověka ze společenského života. Dost s tím sám bojuju, ale snažím se s tím alespoň něco dělat...
Obědvám jako pravý český paštikář: 2x rohlík, 1x paštika, 5x rajčata, 2x paprika a 1x pivo. Zásoby se tenčí a salám voní více, než ten nejostřejší parfém.
Do Bílé Vody je to deset kilometrů – většinou mírně z kopce. Na začátku trocha borůvkových orgií, potom se cesta začne více svažovat. Nikde nikdo. Prostě NIKDO. Do Bílé Vody nikoho nepotkám. Je tu zase ten divný pocit – jako by od rána přestali existovat lidé. Bez příčiny a vysvětlení zmizeli. Jsem tu sám, poslední člověk na téhle planetě; čas se zastavil úderem včerejší půlnoci.
Jakmile cesta vykoukne z lesa a objeví se první posečené i neposečené pastviny, je to hned lepší. Potřebuji rozhled a prostor. Uzamčen v lese, bez slunečních paprsků, se spadaným bukovým listím, které tu zůstalo od loňského podzimu, to není moc dobré. Pomalu docházím do Bílé Vody – a křik a výskání signalizují to, o čem mi pár, který jsem před několika dny potkal, s nadšením vyprávěl: koupaliště. V klidu docházím, sundávám boty a zjišťuju, že puchýře jsou opravdu všude. Úplně všude. Jdu si zaplavat, myju sebe i oblečení, relaxuju na slunci, přemýšlím; těším se na večeři.
Scházím do vesnice; turistická cesta na návsi končí. Kostel, řeka, autobusová zastávka, prodejna smíšeného zboží. Hledám restauraci, slibovanou ukazateli i mapou; „stylový“ hostinec otevírá jen večer. Síla jeho stylu je dechberoucí – vousatá paní roznášející pivo, místní štamgasti, co přišlo na jedno až čtyři po šichtě, krásný vesnický pár (on žluté tričko s nápisem Brazil a modré kraťasy, ona opálené oplácané tělo v nitkách oděvu), myslivec stylově pijící Jägermeistera a k tomu já – zpocený zoufalec s batohem, hledající něco k jídlu. Zde pochopitelně nevaří. Večeřím čtyři Holby, chipsy a 2 čokoládové tyčinky. Po osmé odcházím.
Poté, co slunce zapadne a padá soumrak, stavím stan na dětském hřišti za vesnicí uprostřed prolézaček. Nejkrásnější západ slunce – mraky propouštějí světlo, oranžová přechází v růžovou a naopak, je to nádherné. Mladý pár z hospody přichází zevlovat na hřiště – když se dostanou do ráže a já sedím nedaleko jako nedobrovolný pozorovatel, začínám mít pocit, že teprve teď je večer kompletní. Naštěstí odcházejí vyrušeni jinými opilci ze stejné hospody. I ti nakonec odcházejí. Jen poslední opilec zůstává, aby se díval na západ slunce a poté zaplul do postaveného stanu.
7. DEN
Probouzím se do zvláštního rána. Cítím, že je konec. Jsem na konci cesty. Jít dál či jet někam jinam už nedává smysl; už bych více ztrácel, než získával. Miska vah je vychýlena na druhou stranu. Je čas se vrátit – a žít volné týdny jinak, jiným dobrodružstvím. Poslední okamžiky na autobusové zastávce s pohledem na skomírající vesnici – je to depresivní. Působí to, že ti, co mohli odejít, jsou už dávno pryč. Tohle jsem potřeboval. Vidět i tenhle svět. Tuhle část země. Pro srovnání. Pro ten kontrast. Pro ten pocit.
EPILOG
Musel jsem to udělat; dokázat si, že to zvládnu, a utratit čas způsobem, který mi přijde rozumný. Byl jsem týden na cestě; a vlastně stále jsem. Neboť cesta je stav duše – a já cestuju i teď, když píšu tyto řádky, cestovat budu i tam, kde jsem vyrůstal, na cestě budu v Praze, potom na severu – a i v nové práci budu na cestě do té doby, než míra vyhoření překročí únosnou mez a já budu mít pocit, že už nejsem svobodný. Třeba to bude hned první pracovní den, třeba až někdy ve vzdálené budoucnosti. Doufám v to druhé.
Rychlebské hory jsou opuštěné, tajemné, vlídné i hrozivé, krásné, různorodé, měnící se. Ty kopce v sobě mají podivné kouzlo odcházejících časů, jsou nostalgické a melancholické. Nezplundrované dosud turistickým ruchem zůstávající tak místem, kde člověk může najít svoji vlastní cestu tím, že se ztratí, jde, putuje – a tvář vystavuje slunci a s ním i přicházejícím příběhům. Protože ten, kdo je na cestě, zažívá příběhy. Desítky momentů a setkání, které jsou jedinečné ve své neopakovatelnosti a nepravděpodobnosti.
Týden, sám, jen s batohem a pár věcmi k přežití. Sám se sebou, bez nikoho jiného, po sedm dnů. Byl jsem týden na cestě. A jsem i nadále. Putuju, dýchám, dívám se. Žiju.
