Grense Jakobselv

Záda mi zahřívají kamna naložená uhlím, v místnosti té podivné chaty vyrobené z železničního vagónu je sálavé horko a venku už možná sněží. Ta podivná obyvatelná Faradayova klec tlumí signály mobilních telefonů a zvyšuje tak pocit podzimního osamění. Chybíš mi; ta palčivá touha Tě vidět mě opět ovládá, nic jiného najednou nemá smysl. Všechny ostatní neexistují, nepřitahují mě, nelákají ani nezajímají. Jen Ty. Jsem v podivné mlze a Ty možná taky; nebo je vše jinak a Ty už víš, co chceš, a já už jsem dávno pryč z Tvého života, neexistuju, jsem jen vzpomínka, která Ti otevřela oči. Chce se mi spát a přitom vím, že bych nedokázal usnout. Chci zmizet na opačný konec sluneční soustavy, ale mám pocit, že i tam bych na Tebe myslel. Nedokážu před Tebou utéci a nevím ani, jestli to chci. Ještě pár měsíců či let budu takhle halucinovat; nic nového – to už znám i umím. Jen jsem nečekal, že to přijde tak brzy po tom, co Tě potkám. Že to přijde dříve, než spolu stihneme něco zažít. Zase, znovu…



Napsal jsem Ti; nevydržel jsem. Chci Tě vidět. Chci Ti říct, že spolu musíme žít. Že prostě musíme být spolu, že není jiná možnost, že každé jiné řešení je špatné. Že já jsem Ty a Ty jsi já, že jsme stejní i rozdílní zároveň, že se budeme milovat tak dlouho, dokud budeme žít, že Tě nikdy neopustím a Ty mne. Že voníš a že mi chybí Tvé tělo, tak nečekaně krásné. Že Tě chci ochutnat a vyčítám si, že jsem tak ještě neudělal. Chci, abys věděla, že nechci o ničem přemýšlet. Že Tě chci; jednoduše a prostě. Že se mi líbíš. Že si rozumíme. Že s Tebou chci být. Že Tě mám rád. Že patříš ke mně a já k Tobě.



---

Jak to tenkrát bylo? Pamatuji si to naprosto přesně, jako by to byla včera, a ne před několika měsíci. Grense Jakobselv. Míjím ukazatele s nápisem Murmansk, cesta se pomalu mění v blátivou, po asfaltu ani stopy, začíná hustě pršet. Za okny auta se prohání vítr a žene krůpěje deště přímo proti čelnímu sklu; o jeden stupeň Celsia méně a místo bubnování deště by člověk mohl slyšet ztichlý šelest sněžení. Pár osamělých domů. Hraniční řeka a za ní ostnatý drát se strážními věžemi. Konec civilizace; jako Trajánův val chránící římskou říši protíná bezejmenné kopce ostnatá linie dělící Norsko od Ruska. U silnice pochmurný kamenný kostel, tak moc nepatřičný a sem se nehodící, a pod ním zarůstající hřbitov. Vytrvale prší a studeně fouká. Jsem u Barentsova moře. Dál na sever už nic není. Jen šedivé vlny nekonečného ledového oceánu.



Přicházím k přístavu. Rozpadající se kamenné molo, opuštěné domy, na útesech vysoko nad mořem maják a mezi skalisky malá pláž s jemným světložlutým pískem. A na ní, jako tenkrát, volejbalová síť. Nic více nepatřičného by zde snad nemohlo být. Možná je to jen jeden den v roce, možná dva, kdy slunce vysvitne a je možné pár desítek minut hrát; lidé bojují se vším a proti všemu a já tu bydlet, bojuji také. Dívám se na východ ke strážním věžím. Otáčím se dokola.



Pak stojím přímo u břehu a vlny mi naplavují zpěněnou vodu k botám. Sehnu se a ochutnám; chci cítit sůl na jazyku. Zvednu oči k nebi, roztáhnu ruce, dívám se na šedivé mraky, obličej mi zalévají neustávající potoky deště a já stojím přímo proti poryvům mrazivého slaného větru. Stojím na místě. Minutu. Dvě. Možná více. Modlím se a děkuju. Děkuju neznámým bohům za to, že mohu žít a že stojí při mně. Že mi věří a dávají šanci. Ještě jednou se chci zamilovat, v duchu je prosím s vnitřním pocitem, že pak už lásce nedovolím, aby mi jen tak protekla mezi prsty…



Tenkrát to byla prosba a před několika týdny skutečnost; teď mi dochází, že mé přání se splnilo, splnilo zcela. Já se zamiloval. Měl jsem si přát více, abych mohl více získat? Není to, co mám, vlastně dostatečné? Ty jsi teď někde pryč a chybíš mi; já nemůžu nic, nedokážu nic; mám svázané ruce a před očima to šedivé moře, kde jsem si Tě přál nečekaje v tak brzké splnění – a tak kruté procitnutí…



---

Dokud jsem jí nepoznal, přišla mi ta země vždy taková... nudná. Nic zvláštního. Nic světového, neopakovatelného a dechberoucího. Blahořečím svému nevědomí, protože právě díky neexistujícím očekáváním jsem mohl být tak moc překvapen. Překvapen tím, že všude – ale opravdu všude – jsou lesy. A že všude – ale opravdu všude – jsou jezera. A že podzimní barvy tundry jsou neuvěřitelnou barevnou koláží všech odstínů žluté, červené, hnědé a zelené, a že Laponsko je zemí, jež neuznává hranice, a že na úplném severu sníh někde vůbec neroztaje.



Nemyslím si, že by někde jinde na světě mohly být lepší podmínky pro trekování, než ve Finsku. Národní parky sice nejsou protkány sítí barevných stezek, ale hlavní cesta je vždy osázena volně přístupnými chatami či laponskými lávvu, kde znavený poutník může přespat, ohřát se, uvařit a opít, obtěžká-li batoh dostatečně odpovídajícími proprietami. Když jsem poprvé přišel do chaty, kde bylo úplně všechno, co člověk potřebuje k strávení příjemného večera i noci, a v krbu navíc plápolal oheň, nechápal jsem. Na konci putování jsem už rozuměl. A děkoval. V duchu i perem; třeba se někdo ozve, zanechal jsem pár stop...



Chybí tu hory a o to více cennější je proto jakýkoliv pohled dále, než jen na nejbližších sto metrů. Pahorky vysoké několik set metrů jsou zde alpinistickou výzvou – a já vím, že pocity jejich zdolání jsou totožné; euforie nemá vícero typů. Z vrcholků se pak člověk dívá na neohraničeně nekonečnou zelenou barvu, je-li léto, na bílo, je-li zima, a na barevnou koláž, když se blíží podzim či je ve svém začátku. Ruska je fenomén barev, při kterém člověk zapomene, že nad polárním kruhem ve vnitrozemí pod hladinou jezer není nebe, jenom zebe…



„Maybe you won’t go this way,“ říkal ostřílený veterán vícedenních treků, když jsme mu ukazovali náš plán vrátit se zimní cestou v Pallas-Yllästunturi. „There might be swamps...“ Měl pravdu, pochopitelně. „There is not that much cold if you do something...“ řekla nám paní obtěžkaná borůvkami, jež si přisedla k našemu ohni v Pyhä-Luosto. Měla pravdu. Lidé tu moc nemluví. Ale těch pár vět, které od nich člověk uslyší, dává smysl. I proto mám sever tak rád. Jeden ze sta důvodů…



---

Chtěl bych se tam ještě jednou vrátit. S Tebou, víš? Stáli bychom na tom samém místě v té samé vesnici, ve vzduchu by levitoval horizontální déšť a od šedivého moře by foukal prudký vítr. Byla by Ti zima; otočila by ses ke mně, dala pusu, a v očích bych Ti četl optimismus a radost. Řekl bych Ti jen, že tady to bylo, že tady jsem si Tě přál, že tady jsem stál a doufal, že se můj sen splní. A pak by přišla noc a my bychom se přitulili k sobě a venku by pršelo a já už bych nemusel vůbec nic říkat, protože najednou by vše bylo zřejmé a jasné, dané a neměnné… Jednou tam spolu pojedeme; vím to. Vím, prostě vím…



All photos

NP Mono – Yearning (2008 – Gone (A Collection of EPs 2000-2007))

Proč?

A zase Tě ztrácím. Nepíšeš mi, nelíbáš mě, nechybím Ti. Žiješ svůj druhý život a já tu sedím, píšu, piju a chce se mi spát. Kdy to přijde? Kdy se přestaneme vzájemně okouzlovat a staneme se pro sebe pouhou rutinou? Kdy začneš mít pocit, že jsi měla zůstat s ním, a ne se mnou? Kdy si uvědomíš, že uvnitř sebe jsem povrchní a zkažený? Kdy Ti dojde, že mé jednání je motivováno snahou neztratit, co mám? Kdy pochopíš, že jsem získal vše, co jsem kdy měl, a teď jsem spoután nesnesitelnou možností ztráty? Kdy Ti začne vadit, že nejsem schopen ztratit své povrchní já? Kdy Ti začne být nepříjemné, že máme společnou minulost, s kterou se stále potkáváme? Kdy Tě pohltí představa, že život se mnou Ti už nic nepřináší, že je na čase odejít? Kdy začneš cítit, že už nesneseš, abych obětovával tolik a tolik věcem, v něž nevěřím a jimiž pohrdám? Kdy začneš chtít, abych přestal toužit po všem, co život nabízí, a začal víc dávat, než brát? Kdy Tě poprvé napadne, že nechápeš, proč potřebuju vítězit? Kdy mi poprvé přes den nenapíšeš? Kdy mi poprvé nezavoláš a neodpovíš? Kdy mi řekneš, že dnes ne, že musíš domů? Kdy najednou přijde, že odjedeš pryč a vůbec se Ti nebude stýskat? Kdy si znovu uvědomíš, že ta křivka je vždy stejná, že po euforii přijde zklamání a po vítězství porážky? Kdy se přestaneš činit krásnou, krásnou pro mě? Kdy dovolíš, aby nám každodennost vzala výjimečnost společných okamžiků? Kdy mi konečně řekneš, že si přestáváme rozumět? A kdy mi povíš, že je možná čas, abychom se na chvíli přestali vídat? A kdy mi pak napíšeš, že už nemůžeš dál? A kdy mi potom do očí řekneš, že odcházíš? A pak, nakonec, kdy se mi ozveš s tím, že jsi šťastná? Svobodná? Zamilovaná? Svá? Kdy? Kdy to přijde? Ještě letos? Příští rok? Další desetiletí? Století?

Seděl jsem ve svém bytě na Baseinaya, pil druhý Bernard koupený v nedalekém supermarketu a trápil se přemýšlením; měl jsem vše – a mohl jsem o vše přijít. Teď nemám nic – a jsem znovu svobodný. Byl to vlastně zázrak: jen několik málo hodin, během kterých jsme o vše přišli. Přišli jsme o nás. Už nejsme my; už ne. Ráno jsi ležela na posteli, krásná v černých kalhotkách, a já stál u okna a díval se do mlhy, která pokrývala město. Když jsi vyšla ven z koupelny, čekala jsi tázavě, zda-li se ještě usměju a dám Ti pusu, tak jako vždy; už jsem nemohl. A pak venku, když jsme seděli v Tvém autě, jsem Ti to musel říct: že ve mně během noci něco umřelo. Že jsem ztratil Tebe – část svého já. Že jsem utopen v prázdnotě. Že nevím, co budu dělat. Naposledy jsem Tě přitiskl k sobě a políbil; ta chuť Tvých slz na jazyku, ta mě bude pronásledovat, stejně jako ten poslední pohled do Tvých modrých očí. Odvrátil jsem hlavu, rychle otevřel dveře a odešel; bylo páteční ráno, já šel ulicemi ponořenými do ranní mlhy, srdce mi divně bušilo, červené oči se leskly, a rozum nechápal, stejně jako srdce. Proč? PROČ?

Protože jsme byli tři. Protože Tvůj příběh s ním ještě neskončil – a možná ani neskončí. Protože já stál na zemi a Ty na rozhoupané loďce. Protože na Tebe z břehu pořád někdo volal. Protože jsi mi nemohla dát vše. Protože jsem Tě začal spoutávat nevyřčenými očekáváními. Protože… Mohl bych jmenovat sto důvodů, proč ne, a tisíce, proč ano. Ještě jsme neskončili; vím to. Přeju si to. Doufám v to. Nemohli jsme skončit, když jsme měli všechno…

Dotkli jsme se bolesti a tmy, stejně jako dne a radosti. Teď tu sedím a za okny se zase pohybuje krajina; ten druhý film, který v nás zanechal spoušť, mám pořád před očima. Nikdy na to nezapomenu; tu sílu, kdy jsem si zakrýval oči, a přál si a modlil, aby to už skončilo. Jenže ono to tam muselo být. Muselo. Protože ve skutečnosti to bylo ještě tisíckrát horší. Po tom druhém filmu ten první jakoby už neexistoval. Nemohl. Hravost, optimismus, Paříž, láska, život… nic neexistovalo. Nebo možná ano – ale dávno, v jiném paralelním světě, v jiném vesmíru…

Za pár hodin tam budu stát, opilý, a budu chtít vidět světla věčnosti skrze hlukové stěny, které mě obklopí a pohltí. A pak pojedu domů, nočními tramvajemi a autobusy, a když nakonec vystoupím, budu muset jít ještě kus cesty do kopce; venku bude zima, mlha i tma, a já budu myslet na páteční ráno, kdy jsem o Tebe přišel, kdy jsi mi odjela, kdy skončilo to, co nikdy skončit nemělo…



NP Mogwai – Cody (2005 - Government Commissions)

O nás

S každým nadechnutím zaháníme smrt, jež nás neustále napadá… Smrt nakonec musí zvítězit, neboť je nám souzena zrozením, a než svou kořist pozře, jen si s ní chvilku pohrává. Přesto dál žijeme, samý zájem a plno ochoty, jak dlouho to jenom jde, jako když vyfukujeme mýdlovou bublinu, aby vydržela co nejdéle a byla co největší, i když víme s naprostou jistotou, že nakonec praskne.

A především tady byla Zarathustrova často opakovaná otázka, zda bychom byli ochotni do věčnosti znovu a znovu přesně opakovat život, který jsme žili. Nietzsche nám vzkazoval, že máme žít svůj život tak, abychom byli ochotni tentýž život navěky opakovat.

Extáze v aktu kopulace. A je po všem! To je pravá podstata a jádro všech věcí, cíl a účel veškeré existence.

Šťastný život není možný; maximum, čeho může člověk dosáhnout, je hrdinský život.

Kdybychom byli prozíraví, viděli bychom, že jsou údobí, kdy se děti mohou jevit jako nevinní vězni odsouzení nikoliv ke smrti, ale k životu, a dosud si vůbec neuvědomují, co jejich rozsudek znamená. Každý člověk si nicméně přeje dosáhnout stáří… toho stavu života, o němž lze prohlásit „dnešek je špatný a každý den se bude zhoršovat, až se stane to nejhorší ze všeho“.

Jenom proto, že děsivá podstata pohlavního systému teprve dřímá, zatímco mozek už čile naplno pracuje, je dětství časem nevinnosti a štěstí, rajskou zahradou života, oním ztraceným Rájem, za nímž se toužebně ohlížíme po celý zbytek života.

Ty noci nám nejdou. Končí večer a Tobě zvlhnou oči; já nevím proč. Blíží se půlnoc a já se vnitřně začínám lámat, znovu a znovu mě začíná děsit pomíjivost všeho kolem nás, začínám se bát dočasnosti nás samých. Včera jsem Tě chtěl doprovodit, ale Ty jsi byla proti. Cítil jsem z Tebe, jak moc si přeješ být sama – jak mi nechceš ublížit, ale musíš odejít. Poprvé jsem ještě vystoupil s Tebou; podruhé už jsem Tě musel nechat být. Když autobus odjížděl, zamával jsem Ti; dvě zprávy o pěti slovech, na více jsme neměli sílu. Seděl jsem pak na zastávce a čekal – půlhodina uběhla a teprve pak jsem s překvapením zjistil, že poslední autobus mi už dávno odjel. Nad ránem, když jsem se probudil, jsem Ti musel napsat, jaký mám strach: z toho, že Tě do něčeho nutím, že Tě k něčemu zavazuju, že něco očekávám. Nemáme víc, než pár společných dnů; ten náhrdelník zážitků je podivně a bolestně krásný; může zranit, ublížit… Nevím, co máme před sebou. Náš příběh není vyčpělou prázdnotou několika setkání – náš příběh je hledáním cesty k sobě navzájem i k sebe samému, náš příběh je zapomínáním minulosti a postupným uvědomováním si budoucnosti, naše setkání jsou odeznívající současností, v níž se skrývá podivný zármutek a melancholie…



Philip hovořil klidně, tlumeně, stále bez jakéhokoliv očního kontaktu. „Tvoje žena je jedním z těch lidí, o kterých platí zvlášť výrazně, že nedokážou žít v přítomnosti, protože nese tak těžký náklad minulosti. Je jako potápějící se loď. Jde ke dnu. Moje rada zní skočit přes palubu a začít plavat. Nechá za sebou pořádnou brázdu, až půjde ke dnu, takže tě nabádám, abys plaval pryč, jak můžeš nejrychleji a nejusilovněji.“

Ten, kdo chce být vším, nemůže být ničím.

Když se na konci života většina lidí ohlíží zpátky, zjistí, že po celou dobu žili prozatímně. Překvapí je zjištění, že právě to, co nechali projít, aniž to docenili a aniž si to užili, byl zkrátka jejich život. A tak člověk, podveden nadějí, vtančí do náručí smrti.

Velká utrpení způsobují, že jsme ta menší sotva s to pocítit, a naopak, v nepřítomnosti velkých utrpení nás trýzní i ty nejmenší mrzutosti a nepříjemnosti.

Skutečně krásná žena je tak často oslavována a odměňována výhradně za svůj vzhled, že zanedbává rozvíjení dalších částí sebe samé. Její sebevědomí a pocity úspěchu jsou jen na povrchu a jakmile se krása začne vytrácet, zjistí, že nemá mnoho co nabídnout: nevypracovala si umění být zajímavou osobou ani se zajímat o druhé.

Čím více má člověk sám v sobě, tím méně toho chce od druhých.

Láska je v tom, kdo miluje, nikoli v tom, kdo je milován.

Veselost a bezstarostnost našeho mládí částečně vyplývá z toho, že stoupáme po svahu života a nevidíme smrt, jež leží na úpatí druhé strany kopce.

Sex neváhá obtěžovat svými nesmysly a vměšovat se do ujednání státníků a bádání učenců. Dnes a denně ničí ty nejcennější vztahy. Vskutku oloupí o mravní zásady ty, kdož byli dříve čestní a poctiví.




A Tata bojs hráli naprosto neuvěřitelně a Ahn Trio možná ještě více. To neskloubitelné spojení fungovalo nečekaně dobře; a ve vzduchu byla cítit radost a nadšení. To nebyly sladkobolné smyčce a piano slévané s okleštěným rockovým zvukem; to byl rovný souboj nečekaně složitých orchestrací s úderně působícími harmoniemi. Akustické nástroje pulzovaly energií a slova se blýskala hravostí, optimismus a hravost byla nezměrná stejně jako touha užít si ten neopakovatelný večer; tohle člověk musí brát, ocenit a uznat. Jednoznačně.

Pro ženu je omezení na jednoho muže během tak krátkého období rozkvětu nepřirozené. Očekává se od ní, že si uchová pro jednoho to, co on nemůže využít a co po ní toužebně chtějí mnozí další. A muž má v jednom okamžiku příliš mnoho a dlouhodobě příliš málo… půlku života jsou muži kurevníci, půlku paroháči.

Jednoho chladného zimního dne se několik dikobrazů namačkalo dost blízko k sobě, aby se navzájem zahřáli a nezmrzli. Brzy ale začali navzájem cítit účinky svých ostnů, a tak šli znovu od sebe. Když je pak potřeba tepla znovu přiměla jít blíž, opakovala se nevýhoda ostnů, a tak se zmítali mezi dvěma zly, dokud nenašli správnou vzdálenost, na niž dokázali jeden druhého nejlépe snášet. Stejně tak potřeba společnosti, vyvěrající z prázdnoty a jednotvárnosti života, svádí lidi dohromady, jejich mnohé nepříjemné a odpudivé vlastnosti je však znovu a znovu od sebe oddalují.

„Neříkejte příteli, co nemá vědět váš nepřítel.“

„Jediný způsob, jak získat převahu při jednání s lidmi, je dát jim najevo, že jste na nich nezávislí.“

„Nevšímat si znamená získat pozornost.“

„Je lepší nechat lidi takové, jací jsou, než je mít za něco, čím nejsou.“

Měli bychom stanovit hranici svých přání, držet na uzdě své touhy a potlačovat svůj hněv, vždy dbalí skutečnost, že jedinec může získat jen nekonečně malou část věcí, které stojí za to mít…

Není růže bez trní. Ale je mnoho trní bez růží.

A teď tu sedím, v kanceláři s klimatizací, s výhledem do zčernalé ulice s tušeným večerním provozem. Měl bych pracovat, ale píšu; plýtvám slovy, abych plýtval časem. Musím plýtvat; nemůžu přemýšlet. Nedokážu to, nemám sílu. Myslet na Tebe, na nás… přemýšlet nad tím, jak všechno visí na vlásku, jak můžeme vše ztratit, jak se tu můžu utopit v prázdnotě oceněné dietami a zpátečními letenkami. Tělo mi koroduje, piju přespříliš, málo spím, kazím si oči; užívám života. Jsem tu a plaším myšlenky i smyšlenky, pojídám krajíce namazané pomalu plynoucím časem, těším se na pátek a mám z něj strach, děsím se večerní prázdnoty nicnedělání; jsem tu – pořád tu jsem…



Život se dá přirovnat ke kousku vyšívané látky, z níž každý v první polovině svého času vidí lícovou stranu, avšak v druhé polovině stranu rubovou. Ta druhá není tak krásná, je ale poučnější, protože dává možnost vidět, jak jsou nitě vzájemně propojeny.

Z pohledu mládí je život nekonečně dlouhá budoucnost: z pohledu stáří připomíná velmi krátkou minulost. Když odplouváme, objekty na břehu se stále zmenšují a je čím dál obtížnější je rozpoznat a rozlišit, a stejné je to s našimi uplynulými roky, se všemi jejich událostmi a činnostmi.

Jediný způsob, jak zachránit manželství, je být ochotný (a schopný) z něj odejít.

Jsme odsouzeni točit se donekonečna na kole vůle: po něčem toužíme, dosáhneme toho, užijeme si krátký okamžik nasycení, který rychle přejde do nudy, po níž bez výjimky následuje další „já chci“. Neexistuje cesta ven přes ukonejšení touhy – člověk musí z kola úplně vyskočit.

Každý, kdo je zamilovaný, prožije mimořádné rozčarování, poté co bude potěšení konečně naplněno; a bude udiven, že co si přál s takovou touhou, nepřináší nic víc, než co přináší každé jiné sexuální uspokojení, takže si nepřipadá nijak zvlášť obohacen.

Především platí, že člověk není nikdy šťastný, stráví ale celý život usilováním o cosi, o čem se domnívá, že ho takovým učiní; jen zřídka dosáhne svého cíle, a pokud ano, vede to jen ke zklamání: nakonec zpravidla ztroskotá a dorazí do přístavu bez stěžně a plachtoví. A potom vyjde nastejno, jestli byl šťastný, nebo nešťastný; protože jeho život nebyl nikdy víc než přítomný okamžik, který neustále mizí; a teď je pryč.

Když jsem tu knihu četl, došlo mi, jak výjimečná je její síla: tolik citátů, pravdivých vět a slov, jež otevírají oči! A občas, jen tak mimoděk, silná věta, se kterou si nikdy v životě neztotožním, nikdy… Protože kdybych souhlasil, neměl bych už pro co žít. Veškeré paprsky naděje, které občas ozáří tmavá místa mého života, by najednou pohasly, a tmavá noc by začala ujídat mých snů…

NP Port-Royal - Jeka (2005 - Flares)