středa, ledna 28, 2009

The Winter

Solitude

Stačí jedno nalezené výjimečné album k týdennímu štěstí? Ano, stačí. Je to možná poprvé, kdy mi last.fm přihrálo do cesty něco výjimečného, nadčasového a bezchybného. Balmorhea jde dál tím, že ubírá intenzity a přidává upřímnosti. Chybí bicí; nahrazuje je ticho. Klavírní melodie se potulují prostorem a smyčce na pozadí kreslí horizonty objevovaných krajin. River Arms je nečekaně intenzivní a The Winter je až neskutečně plná emocí. Album pro měsíc únor, kdy zima ještě naposledy ovládne ulice, kdy se jaro zdá být nekonečně daleko, přestože je tak moc blízko…

Čas ranního samoprobuzení – barometr stavu mé duše. Čím víc rozbitý jsem a čím více můj motor zadrhává, tím dříve se budím. Otevřu oči a dívám se na zčernalý strop. Venku je ticho; ráno ztuhle a zimomřivě přešlapuje za okny a nesměle se chystá vkročit do ulic i domů. Pět hodin odpovídá zoufalosti, mému dnu; teď se vzbouzím v šest, s tím se dá žít. To přeci jde – měl bych snad chtít, normálně spát, usínat i se probouzet?

Greeting

Ty nejtěžší otázky jsou ty nejkratší. Kdy se to stalo? Co bylo špatně? Proč? Co mi chybí? Kde jsi? Kde jsem? Objevíš se ještě? Zamiluju se ještě někdy? Pochopím to? Poznám to? Uvěřím? Poskládat z malých kousků štěstí velkou skládačku je tak moc složité, když chybí tmel, který by vše držel pohromadě. Krůpěje štěstí a spokojenosti tají z rampouchů visících na zábradlí, život plyne, ale něco nějak nesedí – chybí tomu smysl. Puzzle z pěti tisíc dílků je složené, ale do podivného tvaru. Kdo ho může spravit? Kdy? A jak?

Století luxusu; další přívlastek naší doby. Podprůměrné je nám k smíchu. Vše průměrné je najednou podprůměrné a pochybné. A z nadstandardních věcí chceme udělat průměr, obyčejnost i každodennost, každý chceme urvat kus luxusu pro sebe, do svého bytu, pro svou rodinu – chceme se dotknout té zvláštní nirvány konzumu, vědomí „vždyť i já můžu“, toho zvláštního štěstí postaveného na pocitu, že právě tajně ujídáme něco, na co vlastně možná ani nemáme právo a co může kdykoliv zmizet a ztratit se bez náhrady.

Finding inner peace

Století luxusu. Tím nejluxusnějším darem, kterého se nám dostává vrchovatě, je možnost vše řešit. O všem přemýšlet. Ve všem se hnípat. Jako by všechen ten luxus, o kterém si naši rodiče mohli nechat jen zdát, v sobě obsahoval schovaná překvapení, která v budoucnu vyskočí – ale nikdo neví kdy. Tři gramy deprese a dvě deci úzkostných stavů. Jsou v ceně; jako oplatka ke kávě či cukr k čaji. Tajemný bonus, který nás srazí do kolen, protože mu dovolíme, aby zaplavil náš mozek nezodpověditelnými otázkami. Místo toho, abychom žili, raději přemýšlíme, jak žít. Přešlapujeme na místě a trápíme sami sebe touhou vše vlastnit, mít vše pod kontrolou, vše obsáhnout i obejmout.

Kdy jsem to naposledy slyšel, „mám Tě ráda?“ A kdy jsem to naposledy řekl? Jak dlouho ještě budu splácet své staré dluhy? Nevadí mi to, že se tak děje – zasloužím si to. Jen bych chtěl vědět, kdy to skončí. Počítat s tím. Nenechat se znovu překvapit. Ještě trošku toho luxusu – mít vše pod kontrolou. Být šťastný. Spokojený a vyrovnaný. Žít životem, ne otázkami. Přestat se ptát - a začít odpovídat; sobě i ostatním...

All of them suddenly left

NP Balmorhea – The Winter (2008 – River Arms)

neděle, ledna 18, 2009

For Nobuko

Dospívám. Možná se to děje právě teď, právě v tyhle lednové okamžiky, kdy pomalu opouštím svět blouznivých snů, sebelítostivých nálad a zbytečné melancholie, a stávám se vyrovnanějším, klidnějším a realističtějším. Možná je to způsobené tím, že mi letos bude třicet, a stejně tak možná tím, že už jsem si zvykl na smutné konce příběhů; bolí to vždy, ale člověk už tak nějak ví, že smutek a bolest dříve nebo později odezní, že v životě by bez proher nemohly být výhry a že v momentě, kdy se podaří získat nadhled, získají všechny události a momenty jen epizodní význam těch několika odžitých minut. Život je hra; je to jen hra.



Mohl bych Ti vyčítat těch pár věcí, které mě mrzely a mrzí, Tvoji neschopnost říct mi vše, dotáhnout vše do konce, ublížit mi a tím vše urychlit. Téměř vše v našem příběhu má podivnou visačku s nápisem „kdyby“; v tom všem, co jsme zažili, je tolik kdyby, až to bolí. Kdybys měla více síly ještě chvíli pokračovat a kdybych já měl více síly ještě chvíli neztratit rovnováhu, mohlo vše být jinak – ale není. Utekla jsi od hořícího ohně a vrátila ses v momentě, kdy už dávno nehořel, mi říct, že už nechceš pokračovat. Provedla si nám potrat po dvou měsících, abys mohla pokračovat tam, kde jsi kdysi skončila. Nezazlívám Ti nic; i ten zbytek hořkosti, který ve mně je, dříve nebo později odezní.



Všechno jsem to vlastně věděl a tušil dopředu, a proto jsem měl tolik strachu, proto jsem ztratil sílu i rovnováhu, proto jsem přišel o možnost kormidlovat v tom našem krátkém příběhu, který si to z volného moře namířil přímo na ostrá skaliska. Nedala si mi nikdy prostor všechno Ti říct a všechno vyslechnout, nedovolila si mi nikdy, abych Ti to udělal tak, jako nikdo přede mnou, nedala si nám více času na poznání, zda to vlastně má všechno vůbec smysl – a na základě pár indicií rozhoduješ jako jasnovidec, předpověď budoucnosti, to jediné, co jsem slyšel – a bylo to lepší než nic, i když jsem stejně nechápal a nerozuměl. Já bych totiž nedovolil, aby to skončilo – prostě bych to nedovolil. Říkala si mi jednou, že Tě děsí plánování budoucnosti, žes to tak nikdy neměla a vždy se tomu vyhýbala – jenže ve skutečnosti je to právě to, co hledáš, byť si to možná nechceš přiznat. Někde zakotvit, změnit život, priority. Děti a rodina. Začít žít nějak jinak a někde jinde. Pro něco jiného. Dedukuji na základě vnitřních pocitů – mám pocit, že jsem k Tobě měl blíž, než sis myslela. Ta moje lví namyšlenost a sebezahleděnost, ten pocit, že vím vše a mohu vše soudit – nevím a nemohu, já vím. Ale stejně tak dělám – svoji podstatu člověk nikdy nezmění. Řekli jsme si toho až moc málo – a lásku dělají slova; získaná pravda, která mne omráčila svoji silou.



Oplatil jsem Ti vlastně stejnou mincí – jasnovidectvím. Není v tom nic tajemného: vždy mi přišlo, že si vybíráš příběhy, kde jsou rozdíly a nerovnováha, které budeš moci řešit a překonávat. Že máš radši úzké horské silničky se strmými stoupáními a prudkými zákrutami, než širokou, dlouhou a rovnou dálnici. Že toužíš po něčem novém a jiném, přestože z toho máš strach. Že chceš udělat něco, co možná úplně změní Tvůj život – a nebo taky ne a Ty pochopíš zase pár nových věcí a aktuálních pravd.



Všechno má svůj čas – a já nevím, co pro sebe v životě budeme. Teď cítím jediné – lhostejnost. Přirozená obrana mého vlastního já, kterému na Tobě přestalo záležet a Ty jsi pro něj přestala existovat. Zkratkovitá vysvětlení a rozuzlení: dal jsem Ti vše, co jsem mohl, a bylo to málo – je čas obrátit list a jít dál. Čím více budu starší, tím nižší amplitudu bude moje emoční sinusoida mít – a pak přijde čas, kdy i já prostě jen tak někde budu, vědět o ní a ona o mně, a čas pomalu poplyne směrem k řešení a rozuzlení, a někde jinde bude někdo jiný bláznit a přesvědčovat, ptát se a nabízet, strachovat se – a ztrácet. Je to jen hra…



Měla si tam se mnou být – já si to přál. Na Silver Mt. Zion, na Mogwai, na Gregor Samsa. Když jsem tam v neděli stál a začaly se ozývat tóny Even Numbers a Young and Old, bylo to silné jak zvuk lodního zvonu někde na severu, na cestě Norským mořem prosincovým denním soumrakem, kdy na lanech na palubě rostou rampouchy před očima a horizontálně prší sníh. Stačilo zavřít oči a nechat před očima běžet ty krajiny, které znám a které mi tolik chybí, a hudba mi pomáhala střihem se posunovat v životě k okamžikům, které nechci nikdy zapomenout, a s distorzí přišel mráz po zádech a euforie z té tryskající síly. Oni tam seděli naproti sobě a zpívali a hráli a já potom zjistil, že jsou to manželé – a znovu mi došlo, co vlastně hledám a po čem toužím.



O pár dnů později vplouvala loď do přístavu za zvuků dokonale zvazbené akordové harmonie, která plula prostorem jako onen černý škuner, a já i teď mám pocit, že bez Petrovy kytary by ten film byl poloviční; s ní to byl naprosto jedinečný zážitek, výlet do začátku minulého století a zpět, pochopení toho, jak vznikal film, a uvědomění si, jak vypadaly jeho kořeny.

Venku umírá odpoledne a taje sníh; je lehce nad nulou, stromy jsou zčernalé padající tmou a vlak pomalu zastavuje. Golčův Jeníkov. Jsi všechno, jen ne křehká; vím. Chtěl jsem to jinak – ale nešlo to. Nedal jsem to a nezvládl. Lampa na nástupišti svítí oranžovým světlem neonu a větve se pohybují ve větru – bude večer. Něco jsem ztratil a něco získal. Takhle jsem to ale nechtěl – takhle ne. To asi nikdo. Jsme jen jiskřičky v neznámém větru, já vím…



NP Stephan Micus - For Nobuko (1985 - East of the Night (ECM 3641))

(Photos by Kryštofotí, Freemusic.cz)

úterý, ledna 13, 2009

Waiting

Byli bychom se začali milovat, kdybychom se viděli nejprve tak, jak se vidíme po řadě let? Ale také: dokázali bychom se rozejít, kdybychom se zase viděli tak, jak jsme se viděli poprvé?

Potřebuju si stříknout do žíly trochu vyrovnanosti. Vrávorám a plápolám městem v brzkém odpoledni, utíkám z ničeho do ještě větší prázdnoty nicnedělání, hledám smysl toho všeho zabíjení času, krutého to zlozvyku pracovních dnů… Mám jednu nohu krátkou a jednu ruku dlouhou nebo naopak, a snažím se to všechno nějak kompenzovat, vyrovnat, zvrátit. Ještě musím pozvat asistentku na oběd a tu druhou možná taky. Ještě budu chtít, aby mě chtěly. Mladé maso; krásné, voňavé, vyholené, plné nadějí stejně jako touhy chutnat zakázané ovoce. Čím více získám, tím více ztratím – nesmím překročit tu jednu hranici, kterou si nejdříve musím stanovit. Všechny výhry generují prohry, a já už nechci, už nechci halucinovat nad ránem a říkat si, to máš za to, zasloužil sis to, podívej se na sebe, jak se chováš, co děláš, nemůžeš se vlastně vůbec divit, to ti patří, jsi stejný, jsi ještě horší…

Mohla by to být – Flaubertova – definice lásky: zvědavost. Být najednou na někoho zvědavý. Objevovat druhého, objevit, zjevit se na světě s ním, jen o tohle jde. Věta nejvíc vzdálená od lásky by nezněla „nenávidím tě“, ale „nechci o tobě nic vědět“.

Ubírá náhoda na lásce tajemnosti, nebo naopak přidává? Anebo se páry utvářejí nikoliv náhodně, nýbrž z nezbytí – z jakési záhadné a hlubinné nezbytnosti, skryté příčinnosti?

Proto paralelní příběhy; dávají vyrovnanost. Trvalo mi nějaký čas, než jsem se s touhle pravdou smířil – ale je to pravda pravdoucí, není jiné cesty. Čím méně je možností, tím více na nich záleží, a ta tíha možnosti jejich ztráty je svazující – a je cítit. Je cítit na sto metrů, jak neholené podpaží, jak hermelín za předkožkou, jak naftalínové kuličky v kabátu starého důchodce; devalvuju se tím, že chci a dávám to najevo, devalvuju se zranitelností, touhou, chtěním, láskou… Zbytečně. Vždyť to přeci vím. Stačí hrát, vsadit na více koní, nic neřešit – a sebrat sázky.

Podle vévody La Rochefoucalda odpouštíme tolik, kolik milujeme.

V žárlivosti je více sebelásky, než lásky. (La Rochefoucauld, maxima 324)

„Já jsem ti, Yvesi, nenamlouvala, že tě miluju: já jsem tě milovala. A promiň, že už nejsem ta někdejší holčička – člověk se mění, co ti mám na to říct?“
Kousal se do rtů, aby neplakal, odvrátila jsem oči – na stesk je hrozný pohled, je v tom smrt.

Posuzujeme-li lásku podle většiny jejích skutků, připomíná spíše nenávist než přátelství. (La Rochefoucauld, maxima 72)

Bylo to jako náhlé odhalení: láska je volba, můžete se rozhodnout milovat nebo nemilovat, můžete to chtít, stačí to chtít. La Rochefoucauld tvrdí opak, že je to horečka, kterou neovládáme, ani pokud jde o její vznik, ani pokud jde o její trvání: „Nikdy nezáleží na naší svobodné vůli, zda milujeme nebo zda přestaneme milovat.“ Je to jinak: je to svoboda, kterou máme, láska, svoboda slova: máme volbu milovat, protože máme volbu slov.

Kdybych věděl, co vlastně hledám, bylo by to ještě o dost složitější. Přijde mi, že ta nirvána, ten svatý grál, to naplnění, je vlastně strašné – společně mlčet a pochopit, že to jediné, co ještě přijde – je ztráta. Že vše skončí, umře, změní se, přestane existovat. To vědomí dočasnosti čehokoliv dokáže uhranout jak medúza, dokáže zkamenět… jediné, co je věčné, jsou vzpomínky. Vzpomínky na to, co už není a nebude…

Vyšla jsem ven, Jacques se díval skrz skleněnou stěnu, jak odcházím, stačilo, abych se otočila, abych dala znamení – vrátit se, vrátit, jít zpátky, obejmi mě, Jacquesi, obejmi mě ještě, vrátíme se k tomu příběhu, kde jsme přestali, přečti mi znovu tu pasáž, je to má nejoblíbenější, chci ji slyšet ještě jednou -, zahnula jsem za roh ulice, hlavu vzhůru jako královna jdoucí na popraviště – statečnost moudrých spočívá pouze v umění skrýt své pohnutí a city.

„Vrozená povaha ženy,“ píše Edith Whartonová, „připomíná velký dům s mnoha místnostmi (…), v tom nejposlednějším, nejsvětlejším pokoji se nachází osamělá duše čekající na zvuk kroku, který se nikdy neozve.“

Chtěl bych mít více životů, jako ve videohře na automatech na pouti, kde jsem každý červen prohrával své roční kapesné. Two extra lives! Jeden z nich byl žil jako Stephan Micus – cestoval a hrál, učil se a poslouchal, snažil se… Mám teď na disku všechny jeho ECM alba a začínám od posledního – 1977, Implosions. Hned první track mě odvává na jinou planetu… tři sitáry, akustická kytara, hlas. Je to nepopsatelně nádherné…

Je těžké se rozcházet, když už se nemilujeme. (La Rochefoucauld, maxima 351)

Paul odpověděl: „Víte, nemám rád knihy pro to, co mi dávají, ale pro to, co mi berou.“ Pomyslela jsem si, že to bylo přesné a také jedinečné: že četba je skutečně jediná věc na světě, která náš činí šťastnými tím, co nám odnímá – tu mlhu, kterou máme před očima, tu clonu, která se staví jako zeď mezi námi a ostatním světem -, zatímco skoro všechno to obyčejné štěstí lásky je naopak založeno na iluzi, na zběsilé touze získat to, co nemáme, jako by to ten druhý měl, a tedy že milovat by se mělo tak, jako se čte, chtít přitom nebýt klamán a být, v případě potřeby, vyveden z klamu – že patrně tohle je vlastnost společná dobré literatuře a opravdové lásce: nebát se nahoty pod maskou, kterou jsme si sňali, nebát se ani hada, kterého vidíme tancovat za dveřmi, jež jsme otevřeli.


Ta kniha o lásce, kterou jsem četl střídavě v Kyjevě a v Praze, je bolestná ve své smutné pravdivosti. Zase je to tu – vědomí dočasnosti. Ale to poznání – láska je volba, je to svoboda; svoboda slova…

NP Stephan Micus - As I Crossed a Bridge of Dreams (1977 - Implosions (ECM 3617))

sobota, ledna 10, 2009

Norské dřevo

„… My všichni, zdraví i nemocní, jsme jen nedokonalé lidské bytosti žijící v nedokonalém světě. V životě nemůžeš všechno přeměřovat podle pravítka a úhloměru ani čekat, že bude jasný jako bankovní účet.
Osobně mi připadá, že je ta Midori báječná holka. Z Tvých dopisů je mi jasné, že Tě přitahuje. Chápu taky, že máš zároveň rád Naoko. Na tom není vůbec nic špatného. To se na našem velikánském světe často stává. Jako by sis vyjel za nádherného dne na vyjížďku po krásném jezeře. Najednou nevíš, jestli je krásnější jezero, po kterém pluješ, nebo obloha nad tebou. Tak se už se tím netrap. Dej věcem volnost a ony si samy najdou cestu. …“

„Kdo chce být vším, nemůže být ničím.“ Tahle věta mě pronásleduje. Její pravda je nezpochybnitelná, nevyvratitelná a neuvěřitelně silná. Tohle je můj největší problém, to mě nejvíce drtí, nejvíce mi bere – tolik snů a tak málo dělám pro jejich realizaci. Tříštění sil, nedostatek vůle; někdy je mi až smutno z toho, že nedělám nic pro své sny, že jen přešlapuji na místě, zaplácávám čas drobnými dodělávkami čehokoliv… Sním svůj život, místo abych ho žil, žiju v zítřku či včerejšku namísto v dnešním dni, nechávám se pohlcovat prázdnotou, jejíž přítomnost ve svém životě si stále častěji a více uvědomuji...

Když umřel Kizuki, naučila mě jeho smrt jednu věc. Pravdu, která se stala – nebo to tak aspoň vypadalo – nedílnou součástí mne samého. Zněla takhle: „Smrt není opak života. Smrt už je v našem životě skrytá.“
Snad je to tak. Zatímco žijeme, narůstá v nás smrt. Ale to je jen jedna část pravdy, kterou si musíme osvojit. Naočina smrt mě naučila něco jiného. Že totiž žádná pravda nemůže vyléčit bolest ze ztráty milovaného člověka. Žádná pravda, žádná upřímnost, žádná síla ani laskavost nemůže takovou bolest vyhojit. Můžeme jí přetrpět a něco si z ní odnést. Ale ani to nás jinak neochrání před dalším utrpením, jež může přijít.

Najednou mám zase spoustu času – a nedokážu ho využít. Minuty a hodiny pomalu odtékají do výlevky mého života, jsou prázdné, beztvaré a bezbarvé; zůstat doma či někam jít? Jaký je v tom rozdíl? Snad jen ten teplotní… Pouze ten Bernard, co stojí na stolku po mé levé ruce, dělá tenhle večer zvláštním – ta přirozeně hořká chuť, poctivost namísto globální europivové nijakosti, vůně… zpověď alkoholika? Nebo jen toho, co už neví, co psát dál? Co dál dělat? Kam dál jít? Ano, ještě je tolik zemí světa, které chci vidět – ale kromě toho? Pro co ještě žít? Nedokážu nacházet ty drobné radosti, přestože vím, že právě v nich je tajemství života, esence štěstí a dar naplnění…

Zavolal jsem Midori. Musím s tebou mluvit. Musím ti říct spousty věcí. Nechci už na celém světe nic a nikoho, jen tebe. Chci tě vidět a mluvit s tebou. Chci s tebou všechno začít úplně od začátku. Takhle jsem jí to řekl.
Midori velice dlouho mlčela. Tak moc, jako kdyby všechny dešťové kapky světa dopadaly na všechny světové trávníky. Se zavřenýma očima jsem jako o život tiskl tvář na sklo. Pak Midori konečně promluvila. „Kde teď jsi?“ zeptala se tiše.

Seděl jsem na nábřeží v Essaouiře, pil marocké pivo a obracel stránky té krásné knihy, která vypráví obyčejný příběh, co chytne za srdce, která namísto exotiky nabízí přístupné pochopení, která se čte tak nějak sama, protože nenutí, na nic si nehraje, nepolemizuje, neptá se ani neodpovídá – jen vypráví, jeden příběh, který se mohl stát, který se někomu právě teď děje, který je reálný ve své barevnosti a tak silný ve své obyčejnosti...

NP Mogwai - Secret Pint (2001 – Rock Action)