Jak to všechno skončilo a proč? Je to tak dávno, minulý rok nebo století; všechno mělo standardní průběh. Nejprve chce člověk toho druhého vídat méně - už nepotřebuje jeho denní přítomnost, nepotřebuje se ho dotýkat a cítit a mluvit s ním, nepotřebuje s ním být tak často. Obvyklou nálepkou je "zanedbával jsem své přátele", "potřebuji více času na sebe a své zájmy" a něco podobného, fráze ze slovníku budoucích rozchodů, království eufemismu a neupřímnosti. Pak začne mizet chuť na fyzický kontakt; vysvobozením je její perioda, slibující několik klidných dnů a večerů bez stresu, bez očekávání a z nich plynoucích zklamání. A nakonec poslední věty, otázky, snaha o záchranu, ke které nemůže nikdy dojít.
„Jenže kdy, kdy? Vance mi to říká pořád, ale já vím, že k tomu nikdy nedojde!“ Karen pozorovala svého syna, jak dovádí na zahradě. Začala si cuchat vlasy.
„Nejhorší manželství nejsou ta, která člověka dusí nebo ve kterých se projevuje násilí. A dokonce ani ta nejkrutější. S tím vším se totiž dá něco dělat. To by bylo moc jednoduché. Nejhorší jsou ta, o kterých prostě jen víš, že k nim nemělo dojít. Lidi v nich zůstávají, protože jim trvá deset let, než si to uvědomí. A tak zahodí spoustu času a nakonec vůbec nechápou, jak se to mohlo stát.“
Je to jako nahlas předčítat z románu a přitom v duchu bez jakýchkoliv pochybností vědět, co se stane v jeho příští kapitole. Samozřejmě - vše bude horší, kontury konce zřetelnější, obrysy rozchodu jasnější, smutek čitelnější. A pak nastupuje otupělost, zkušeností odžitých konců člověk získává imunitu, umí si do žil vpravit dávku citového morfia. Lhostejnost je pocitem, ke kterému je záhodno doputovat, a ze společných chvil zůstane prázdno a pár fotek, vše ostatní se rozplyne a převtělí v jeden podivně chladný zářez na pažbě citové vyprahlosti.
Měl před sebou celý den a nevěděl, co vlastně chce dělat. Byl toho názoru, že když má člověk konkrétní cíle, něco v budoucnosti, k čemu může směřovat, z přítomnosti se stane vcelku snesitelný most. Jenže nedokázal přijít na to, jaké plány by mohl spřádat.
Jsme snílci nových začátků a nevěřící náboženství průměrnosti, vždy když začínáme a létáme prostorem prvních krůčků. Pak se stáváme vyznavači kompromisů a arodujeme šedivost života, díváme se okolo sebe a říkáme si, že to může být daleko horší, a věříme v zázračná zlepšení, která přijdou, protože ten druhý pochopí - a změní se. A pak přijde konec, soumrak příběhu, bažina neupřímnosti a pokrytectví, touha neublížit vede k větší bolesti, snažíme si nenechat vzít masku svého lepšího já, s kterou jsme do příběhu nastoupili, a pak sami nad sebou zvracíme v osamění někde těsně před půlnocí, kdy je nám zle ze sebe samých, z pokrytectví a nedostatku všech těch vlastností, které bývají označovány jako dobré a pro vztah žádoucí.
„Žiju s ní už dva roky. Miloval jsem ji víc než svůj život. Ale teď už nemiluju. Možná jsem ji nikdy nemilovat. Třeba jsem si to jen namlouval. Možná jsem pomýlený úplně ve všem. Jak to že někteří lidé dokážou žít rozumný život a z jiných se stanou trosky? Víš, co říkal Kierkegaard? Naše životy lze žít jen dopředu a pochopit je lze jen zpětně. Žít život a rozumět mu, to jsou dvě rozdílné věci. Naše zkušenosti nás nejprve ohromí, a teprve pak je můžeme zpracovat.“
A tak jsme to skončili. Ty a já, vášnivá dívka a unavený kluk, energická požitkářka života a apatický melancholik, Ty pyšná na svoji práci a já ironizující svůj ponk, ke kterému každé ráno chodím odbouchat několik meetingů a na kovadlině stlouci několik slidů, Ty toužící po naplňujícím vztahu se mnou a já po tomtéž s nějakou jinou… v rovnici vztahů vždy chybí to nejdůležitější - znaménko rovnosti; jeden má vždycky navrh, ten šťastnější a v dané chvíli okoralejší…
Vrátí se domů pozdě, před chvílí byl ještě v posteli se ženou, se kterou se vídá a která říká, že je jeho. Pevná silueta jeho ženy, otočená zády k němu, se nehýbe. Je to jeho poslední noc v tomhle domě. Ráno si promluví s dětmi a odejde, jako to udělalo už tolik jeho známých, mužů, kteří si mysleli, že z domova člověk odchází jen jednou za život. Většina jeho přátel, většina lidí, které zná, se neustále přesouvají od manželky k manželce, od manžela k manželovi, od milenky k milence, od milence k milenci. Tohle město je plné upírů lásky, kteří putují od člověka k člověku a hledají toho jediného, který všechno změní.
A tak tu dopíjím červené a dívám se zpět, na všechny ty filmy a knihy, co jsem měl jako Tebe, a z mračna průměrnosti vystupuje Habermannův mlýn svoji dechberoucí silou, a taky příběh o ponorce svoji nepředvídatelností, a samozřejmě Stíny horkého léta svoji vyjímečností v kontextu českého sladkobolného filmového kvasu, příběh co Tě tak nudil, a pak taky Big Lebowski definicí svého vlastního žánru jen pro sebe sama, a možná i Social Network precizností filmového řemesla a to už bude vše, stárnu a plním stojan DVD z levných výprodejů, chtěl bych stihnout vidět to všechno zásadní, co kdo kdy vytvořil, a občas i čtu a nacházím, jako třeba soubor těch smutných přiběhů o lásce nebo o něčem, co by se pod její definici snad ještě mohlo schovat.
V lásce je však každá chvilka jako pod drobnohledem, každé gesto, slovo i slabika jsou zkoumány jako prezidentský projev. Veliká očekávání, dalekosáhlé naděje, nezměrná zklamání – to všechno smíchané dohromady jako koktejl nahodile vybraných drog, které, když se zhltnou během hodiny, zamotají oběma milencům hlavu. Když se nastrojila a vyšla si na večírek s kamarádem, strávil noc ochromený stihomamem. Když zas on potkal některou ze svých bývalých přítelkyň, myslela si ona, že už spolu nikdy nepromluví. A co když se stýká ještě s někým jiným, lepším? Cítila k němu totéž, co on cítil k ní? Milovat ji znamenalo neustále se bát, že ji ztratí. Brian by ji nejradši zamkl v prázdné místnosti, aby měl aspoň na chvilku od všeho pokoj.
Nový rok a žádné sny i předsevzetí, jen jedno krédo: žít. Prostě žít. There is still some hope out there, in the streets.
„Ale stejně, spousta lidí neumí docenit, jak přirozený a uklidňující je manželský sex. Můžeš při něm mluvit i o jiných věcech. Moc se při něm nezapotíš. Můžeš u něj přemýšlet. Je to takový příjemný způsob, jak se ujistit, že je všechno v pořádku,“ řekl Roy.
NP Elliot Smith - Between the Bars (1997 - Either/Or)
