U Zavadilů // Léto začíná

„A ty?“ zeptal se.
„Učím na fakultě. Na pajdáku.“
„Yveta říkala, že děláš v novinách.“
„Dělal jsem, ale dávno jsem toho nechal.“
„Copak, neneslo to?“
„Peněz bylo dost. Chtěl jsem pomalejší zaměstnání.“ Dávno vím, že v životě můžu mít buď čas, nebo peníze. V poslední době volím čas.

„A co ty? Ženatej, nebo taky rozvedenej?“ obrátil se Radek ke mně.
„Ještě ne.“
„Ještě ne co?“
„Ještě ne rozvedenej.“
„Dokud jsi nesundal prstýnek...“ usmála se Yveta.
„Nemám rád gesta,“ řekl jsem. Zatím ho nosím. Ostatně vůbec nevím, kam se prstýnky po rozvodu odevzdávají.

Už nejsme mladí. Ještě nejsme staří. Je to banální, říkám si, ale bohužel ne proto méně pitomé. Je mi čtyřicet pryč, vlasy pryč, manželka pryč, děcko pryč. Zadýchaný nejsem, protože jsem nikam neutíkal. Ale když nastupuju do autobusu, hned z prvního schodu se chytím za zábradlíčko u řidiče a přitáhnu se.

Pokrčila rameny. „Vždycky je něco za něco,“ odpověděla.
Ano, něco za něco. Takhle platíme za konec bezčasí. Kdysi bývalo úplně normální, že se věci nehýbou a že po pěti, deseti i dvaceti letech všechny najdeme na původním místě. Každý obchod, každou hospodu a v ní každého chlapa na stále stejné židli.

Ještě docela nedávno sedávaly u těchto stolů spolužačky a opisovaly. Chartu. Několik vět. Dvanáct bodů. Každé prohlášení obvykle do zítřka pozbylo naléhavosti a do pozítří platnost. Nevadí, opisovaly jiná, další, nová, nejnovější. Holky ve stále stejných pletených svetrech, s kruhy pod očima a s permanentně zapálenou cigaretou.
Už tu nesedí ani jedna. Nejspíš se šly po těch letech převlíct.

„Víte, co nedokážu pochopit?“ řekl jsem polohlasem. „Jak jste mohl tenkrát vůbec vlézt do partaje, když se na to všechno díváte takhle?“
„Jak jsem mohl...“ pokrčil rameny. „Taky o tom mockrát přemýšlel... Po válce byli jediní, kteří vypadali, jako že vědí, co chtějí. To jen já jsem nevěděl, co chtějí. Hodně věcí jsem nevěděl. Uvěřil jsem jim. Pochop... Ona ta hlavní myšlenka... té sociální spravedlnosti... Jenže se toho chytli darebáci. To se v dějinách stalo mnohokrát... A určitě ještě mnohokrát stane... No... A pak už jsem se bál. Dlouho jsem si nechtěl připustit, že jsem se rozhodl špatně. Dlouho jsem si nedokázal přiznat, že svět, který vybudovali, je jiný, než jsem si přál já. Jeli jsme v rychlíku. Kdybych vyskočil, zabiju se. Občas jsem zkoušel sypat písek pod kola. Otec by si možná vzpomněl, kdyby chtěl. Pak přišel Dubček, spousta naděje všude kolem... A taky mi pomohl právě Toni. Zbavil mě předsudků. Došlo mi, že dějinám porozumíš, jen když porozumíš konkrétním lidských osudům, Pavle.“

K mým nejsměšnějším dospělým omylům patří vážné míněné pokusy o recyklaci vlastního dětství. Přibývá jich. Ještě před pěti, šesti lety by mě na srazech spolužáků ze základní školy nikdo nepotkal a ani teď se z nich nevracím nadšený. Ale chodím tam. Jako bych věřil, že má smysl sedět s nimi u stolu, mlčky si je prohlížet a poslouchat, jak šel jejich život, kdy a kde udělali chyby, kdy jim naopak pámbu přál, co od života ještě čekají a co všechno už ztratili, koho mají rádi a čeho se bojí a jestli jim někdy k něčemu bylo, že se tenkrát v září 1971 sešli ve třídě právě s námi a ne s kýmkoliv jiným. Jenže všichni mají do štěstí, že žijí právě tím dnem, který ráno nalistovali v diáři. Holky pohovoří o dětech, navzájem si ocení oblečení a vytipují hospodu pro příští setkání. Chlapci proberou včerejší hokej, podiskutují o našich šancích na medaili a v rámci krátké historické sebereflexe se pohádají, jestli se víc ožrali loni u Čápa nebo před deseti lety ve Strojnické. Nevím, nebyl jsem u Čápa ani ve Strojnické, a už je mi jasné, že odtud taky brzo vypadnu.

Posadil jsem se do zeleného křesla. Nemyslel jsem na Karolínu, ani na Yvetu, ani na Vojtu, myslel jsem na sebe. Na svou pošetilost, s níž jsem se sem po dvaceti letech vypravil ulovit Karolínu. Na marnost své existence, která v posledních letech vykazuje nesrovnatelně víc ztrát než zisků. Na neschopnost odstřihnout se od kdysi nalezených hodnot a začít věřit taky nějakým jiným. Na neschopnost nacházet nové přátele a zachovat staré. Na neschopnost udržet ženskou, nebo si aspoň najít jinou. Fakulta je plná mladých a nezadaných, řekla mi Veronika, než za sebou naposledy zavřela. Ano. Mladých a ještě mladších. O neúnosně mnoho let mladších. Už jsem si stihl všimnout. Vyrostly v nových časech. Ve svých časech. Ani v seminářích už si s nimi nerozumím. Pořád samej Žert, pořád samí Zbabělci, pořád samej Havel, řekla mi jedna nezadaná před pár týdny. Pořád samej komunismus! Asi to bylo hrozný, ale copak nás se to ještě nějak týká?

Díval jsem se na ni. Pomačkaná, ale hezká. „Co se ti zdálo?“ řekl jsem.
Neodpověděla hned.
„Moc jsem nespala. Kdys říkal, že máš to zkoušení?“
„Proč?“
„Zavolám jedné kolegyni, aby za mě podepsala dovolenku. Ještě tady chci zůstat.“
„Ve čtvrtek,“ řekl jsem.
Vstala. Pořád pomačkaná, pořád hezká.
Zamilovat se už asi nedokážu. Na to jsem starej.
Naštěstí to nevadí.

Nespořádává se to úplně snadno a lehce; po pár desítkách stran jsem měl chuť nečíst dále, ale přeci jen – byl to dárek, tak jsem vytrval. Tedy: mohlo by to být stručnější, rychlejší, méně psané pro autora (a jeho známé) a více pro čtenáře. Výsledek je dobrý, ale takový lehce mdlý – z těch surovin šlo myslím navařit lépe, více vtáhnout do děje, možná méně rovin a méně dětství a k tomu více dospívání i dospělosti. Mysteriózní vchody a východy nehodnotím kriticky – přistupuji na hru autorovu, ale zároveň si říkám, že ani časové brány a smyčky hlavnímu hrdinovi vlastně neumožnily vše rozklíčovat. Možná pochopil, co se dělo kolem nich, ale co se dělo v něm – to nevíme. Ambivalentní konec – chce takhle přemítat a žít věčně? Snít o té, která ho nepozná, a odmítnout, co se nabízí? Jistě, takto to obvykle v životě chodí... ale sníme takhle věčně?

Prach a šeď sedmdesátek vykreslená bravurně, až z toho člověku jde mráz po zádech. Žít v té době... krájet měsíce a roky, dvakrát ročně podniková rekreace, vše se opakuje, vše stejné, stejný marasmus, průměrnost, nemožnost utéci; jsem rád, že jsou tyhle doby pryč.

Zajímavá generační výpověď těch, kterým bylo před pětadvacetileti lety dvacet; generace, která prožila zlom 89 v čerstvé dospělosti, a tak možná lépe než kterákoliv jiná může porovnat před a po, tenkrát a poté, současný překot a zdánlivý klid tehdy před lety.

-----

Je druhý letní večer, slunce se již sklonilo k západu a skrylo za obzor, ale přesto je příjemně; světlo, teplo, léto začalo. Pár měsíců života proteklo kolem mne jak voda v horské bystřině a já se dívám zpět na to, co se nevyhnutelně muselo stát, a stejně tak vzhlížím směrem k zítřku a dalším dnům; něco se děje. Trávím večery U Zavadilů, pár posledních měsíců zde v Kunraticích, krájím všední dny a zkouším něco nadčasového vymyslet na víkendy, co po čtvrtkách krájejí plynoucí měsíce.

Jak blízko se můžeme dostat k tomu druhému? A když se k němu dostaneme, nestane se z lásky přátelství? Kdy přichází ten moment, kdy se ztrácí vzájemná přitažlivost, a přichází (zdánlivá) stabilita a porozumění? Co by nám poradil Kundera? Lehce nesouhlasně jsem kroutil hlavou, když Tomáš tvrdil, že „milovat se se ženou a spát se ženou jsou dvě vášně nejen rozdílné, ale téměř protikladné. Láska se neprojevuje touhou po milování (tato touha se vztahuje na nespočetné množství žen), ale touhou po společném spánku (tato touha se vztahuje jen k jediné ženě).“

Souhlasím s tím, že láska je spjata s touhou po společném spánku; stejně tak ale říkám, že chemie a přitažlivost nemohou existovat bez vzájemného poznání, a poznání vede k lásce. Jen nerozumím, že v těchto rovnicích nám schází popis toho, kdy se láska ztrácí, kdy toho druhého začneme objímat jinak, bez touhy po milování, kdy nám jeho blízkost stále zůstává zdrojem štěstí, jen je stále více asexuální...

-----

Zvolit z množství filmových příběhů tři, moje volby budou Místo u moře (a to především), Naprostí cizinci (ach ty telefony - krásná sonda do věcí, co skrýváme) a Věrná kopie (mnohovrstevnatý snímek Abbase Kiarostamiho, film, který ač dalek dokonalosti, zůstane v paměti)...

-----

Tři zneklidňující příběhy, které se sunou kupředu spíše pomaleji a v závěru toho posledního až nejasně alegoricky a neuchopitelně. Mondschein mě nadchnul, tady trochu váhám; přišlo mi to dlouhé, natahované, občas schované za zbytečnými slovy a větami; zejména Svědek, ten se mi bude muset v hlavě ještě rozležet. Co chtěl vlastně říci, co odsvědčit?

Téma Vlasovců je mi blízké, ten Stepanův příběh se mohl stát – a útěk naivků vstříc kulkám někde u hranice je pak zapomenutým příběhem, který se skutečně stal (stojí za to progooglit). V příbězích K hranici tuším a čichám McCarthyho, trochu ho tam je, snad proto, že když se nepíše o životě a smrti, nepíše se vlastně o ničem.

Zapálil v kamnech a trochu polévky si ohřál. Jíst se moc nedala, ale dostal do sebe plný talíř, Adéle to dlužil. Ulehl vedle ní, předstírala, že spí, ale ramena se jí trochu škubala. Zlehka ji pohladil po vlasech. Čekala na to a začala se k němu tisknout s usilovnou žádostí. Mluvila na něj, když se milovali, nikdy dřív to nedělala, teď se ale starala, jestli je spokojený, jestli chce být nahoře nebo dole, jestli už se udělal, jestli to chce pusou. Odpovídal neurčitě nebo vůbec, nechtěl lhát, ale nemohl jít říct, po čem skutečně touží. Být někde sám, být někde jinde, lehnout si na záda v tichu a promítat si na strop výjevy z Karliných obrázků, přidávat k nim svoje vlastní, utéct do nich, mezi bojující princezny a stíny na zdi.

Ledenec // Exploze v oblacích

Počkej, ty ho budeš kojit někde v bistru na benzínce?
Blanka moc dobře slyší ten tón, ale co Krista o tom ví, řekneme si, až bude mít vlastní dítě, jak s ním bude asi rok někde zavřená, aby se jí náhodou tohle nestalo, a po porodu a všech těch chvílích, kdy prsa jsou jenom k nakrmení dítěte, co jí zbyde z tohodle postoje? Blanka se nad tím musí vlastně shovívavě usmát. Uvidíme, holčičko.

... – včera dala zase přednost Davidovi, i když Vojtovi stokrát říkala, že se na Davida vykašle, že to nemá cenu, bla bla, tyhle kecy, a Vojta je zas poslední dobou připravenej, kdy se schoulí k němu, a včera večer by za ní klidně přijel, ale ona ho zase vlastně odmítla, a tak teď na něj musí být milá, protože sice schoulit se k němu nechce, ale přijít o tohle citový pohodlí, co s ním má, taky nechce, takže dneska bude obzvlášť milá.

Ale tys mi pořád nic nevysvětlila. Já vím, že kvůli nám už s tátou nemusíš bejt, když nechceš, ale... já to nechápu, řekne Blanka, opravdu to nechápe, ale v té první části věty lže. Jasně že spolu rodiče nemusí být kvůli nim třem, ale kvůli vnoučatům, kvůli rodině, zvlášť když se nic nestalo, přece i praktický by bylo, aby tu byli spolu, i když už spolu nejsou šťastní, ale kolik lidí je spolu šťastných, po tom, co děti odejdou, rodiče jsou spolu skoro třicet pět let, to se nedá pro nic za nic zahodit, a i kdyby dalo, tak to není správný.

Je to většinou smutný čtení; o to víc pravdivý, silný, beziluzorní, otevřený a přímočarý. Petra Soukupová nepíše artistní literaturu, nerýsuje velké scény a nepředkládá obrovské myšlenky, člověk nemá touhu ani potřebu v textu něco podtrhávat či vypisovat – nejsou to odstavce Kunderovy (dosaďte své „literáty“ do tohoto příměru). Ve skutečnosti je to příběh, scénář, film; velmi reálný, byť možná občas zatažený až moc do té šedší a černější části světa, kterou si nechceme moc přiznávat, na kterou radši moc nemyslíme a kterou raději před sebou skrýváme. A o skrývání kniha je: co nechceme říct, jak se děláme lepšími, na co myslíme, ale neřekneme, co ukrýváme. Rodiny někdy a možná i často dopadají takto; rozpad ale může být východiskem, cestou za štěstím a rovnováhou. Kniha o těchto našich šedivých a černých já, která skrýváme, abychom pro okolí (i sebe) byli přitažlivější, milejší, lepší. A tak předstíráme... abychom mohli být s těmi, s kterými už reálně nechceme být. Kniha o kompromisech života, o dětech, o tom, co všechno nám „ti nevychovanci“ (jak tohle z toho čiší) berou, o snech o kompletní a šťastné rodině... a nakonec o tom, co z těchto snů na konci nevyhnutelně zbývá.

-----

Tak dnes potřetí, říkám si, když parkuju někde U Milosrdných a odhaduju šance, že se s autem setkám ve stejné podobě po předpůlnočním návratu. Padá soumrak; je před sedmou, spadané listí, jemně prší, uličky Starého Města jsou vylidněné. Takový listopadový říjen, vlhká lesknoucí se dlažba, pán venčí psa, osamělí turisté, spíše poloprázdné restaurace. Okolo půl osmé je před Roxy ještě fronta, vedle zaparkovaný tour bus – volím mleté hovězí z Naše maso a poté malou Plzeň z Lokálu. Pak prodávám domluvený lístek – jsem dnes sám. A pak konečně dovnitř.

Jsem na místě v pravý čas, jak to mám rád; předkapela právě dohrála, pod podiem volno, žádný stres. Lidí tak akorát – žádná sold out tlačenka, ani neslušné komorní nezaplněno. Publikum různorodé, rozhlížím se okolo sebe, většinou mile nepozérské – trochu hipstři, trochu indie, většinou Česi, půlka zná kapelu více a stojí tu natěšená, půlka je v klidném zvědavém očekávání. Očima hledám v davu Dušana Neuwertha, jako kdysi na Mogwai – dnes asi chybí. Atmosféra je fajn, v sále horko – skoro až moc, ale nevadí mi.

Když si Munaf (Rayani), Mark (Smith) a Michael (James) společně s hostujícím Carlosem (Torresem) na podiu vyrovnají a odladí pět kytar a dvě baskytary, dochází mi znovu, že to bude velké, sehrané, připravené a epické. A hlavně si opět uvědomuju, jak moc neameričtí tihle dnes-už-ne kluci jsou: nepompézní, nevýstřední, neartistní; na nic si nehrají. Normální, sami sebou, s rodinami, zklidnění. Takový opak toho, co tvoří, a co na koncertech vpalují do hledačů nadčasových zážitků a emocí.

Poprvé jsem je viděl před osmi lety ve Vídni; bylo to fajn, ale čekal jsem tenkrát asi víc: nebyl jsem z toho úplně rozsekán na emoční částice, jak jsem si tenkrát v citově nestabilních časech přál. A pak jsem je viděl letos znovu: koncert v Bristolu, sobota, nebylo co řešit – koupil jsem dva lístky, dvě letenky, noc v hotelu a v dubnu jsme tam spolu jeli. Bylo to parádní: krásný sál Colston Hall, přátelské Banksyho město a koncert velkolepý – zvuk, kapela, publikum, všechno si do sebe sedlo. Ráno jsem je pak potkal po snídani na hotelu – zrovna řešili check out, normální kluci, las turistas, možná jen o něco více zavazadel.

Mám je rád už z dob začátku tisíciletí, kdy jsem objevil jejich klíčové Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever (2001) a The Earth Is Not a Cold Dead Place (2003). Stojím tak v Roxy pár metrů od podia, uprostřed, a o tomhle všem si přemýšlím. Je mi fajn. Po deváté přicházejí – a Munaf je slušný a možná i trochu ostýchavý, řekne, že jsou z Texasu, poděkuje všem moc a moc, že přišli...

Poslední album The Wilderness je pro Explosions in the Sky trochu netypické; kratší stopáže, syntetické zvuky, elektronika – ale naživo ty songy fungují dohromady s těmi starými velmi dobře. Jsou skvěle sehraní; ty nástupy tří kytar a basy jsou vždy drtící, skvěle časované, rány na sonar. Zvuk je Roxy standard; nebudu hanět, nebudu chválit. Hlasitost není přepálená; tak akorát.

Znám to cvrlikání kytar a distorze... tuhle ikonickou věc ale zpočátku rozezná málokdo. Půl minuty čekání, lehkého vazbení, už vím, že to je ono a že to přijde: Greet Death! Tohle je výbuch a exploze, zvazbená melodie drtí prostor, otvírák z Those Who Tell the Truth Shall Die, Those Who Tell the Truth Shall Live Forever je monstrózní záležitost.

V publiku super atmosféra, nadšení, poctivý poslech; není to jak v Rudolfinu, tady se tleská mezi větami, nečeká se na konec - který je někdy těžké rozeznat, jak se to umně jedno přelévá do druhého, bez ohledu na těch patnáct let rozdílu data vzniku jednotlivých skladeb.

V Bristolu mě odpálila The Birth and Death of the Day a tady jakbysmet: ty tři akordy a pak jak se to nabalí a spustí... to je masakr. Katarze, co nechce končit, pokračuje dál, nabaluje se, vrství. O dvacet minut si nejsem jist – slyším správně? Dav tleská, píská, poznává se mnou – nějak se mi nechce věřit, setlisty koncertů jsem nekontroloval, tenkrát ve Vídni ani letos v Bristolu Your Hand in Mine nehráli – ale teď ano. Moje srdcovka z doby před lety, ano přiznám se, vytáhnu i telefon a chvíli zbytečně nahrávám, kytarové melodie se proplétají, je to krásné naživo tuhle skladbu vidět hrát a slyšet, jak krásně zní...

No a jdeme do závěru, říkám si, dávají do toho opravdu všechno, tohle je koncert, jak má být – devadesát minut, spousta energie, sehranost, celková perfekce. The Only Moment We Were Alone se probrnká a provazbí ke svému závěru, vše ztichne, dvakrát ta krásná melodie téměř akusticky, lidi vždy tleskají, myslí si, že už je konec – a pak totální exploze, poslední dvě minuty a kdybych byl venku, tak bych skoro přísahal, že odlesk té katarze je vidět v mracích, v černém nebi podzimní Prahy, která k půlnoci utichává a dává tak prostor trochu zpomalit, zastavit a přemýšlet.

Kupuju plakát – je krásný, z Bristolu jsem si ho nedovezl, počkal jsem na Prahu. Cestou k autu – jdu schválně pomalu – o tom všem přemýšlím, jsem šťastný, je mi dobře. Byl to krásný koncert. Takových je prostě málo. Myslím, že se lidem líbil; celkové souzněné nadšení. Jsem rád. A vděčný.

-----

V kuchyni už škvírami žaluzií prosvítalo bledé světlo. Zbyněk seděl u stolu, digitální čas na elektrické troubě ukazoval 5:10. Už nemá cenu pokoušet se usnout. Šel do koupelny a zíral do zrcadla. Co mě zabíjí? Nedokážu to říct. Neumím to nikomu vysvětlit. Co to je, co mě ničí? Mám se celkem dobře. Zřejmě tedy nic. Absurdní závěr. Zabíjí mě VELIKÉ NIC. Mám ženu a práci a úvěr ze stavebního spoření a dva nebo tři kamarády. Normální život. A zabije mě NIC. To je tak pitomý. Necítil už vztek z probdělé noci. Ani na ten už mu nezbývalo sil.

Pletla čepice a svetry. Celé večery. Celé roky. Seděl s ní v maličké kuchyni a přemýšlel, proč mu to tam připadá zaprášené, i když matka je na čistotu pedant. To nebyla špína, zažraná ve zdech staré bytovky, v ubrusu na stole, v záclonách, v linoleu na podlaze. To byl čas, požírající všechno – naději, životní sílu, radost, lásku...

Tereza se smála něčemu, co běželo v televizi. Nesledoval matně žhnoucí obrazovku, ty elektronové kaťuše, kterými se většina lidí nechává večer co večer dobrovolně ostřelovat. Nejradši by to vždycky vypnul, ale bavilo ho pozorovat její tvář. Dokázala si podržet dobrou náladu a krásné světlo v očích vždycky tak dva, někdy i tři týdny po návštěvě kliniky. Časovaný pohlavní styk. Znělo mu to jako časovaná bomba. Arzenál lékařských pojmů z oblasti reprodukce v něm vzbuzoval úzkost. Vyvolání ovulace s následným časováním styku. Hlavní slovo měl malý diář v červených deskách.

Otevřel lednici a vyndal láhev vína. Položil před ni na konferenční stolek skleničky.
„Já dneska nechci pít. Chceš ze mě udělat alkoholičku nebo co?“
Zarazil se. Tak nevlídný a podrážděný tón v jejím hlase už dlouho neslyšel. Sedl si vedle ní na pohovku, opřel si hlavu a přivřel oči. Nekonečný seriál na televizní obrazovce. Před televizí oni dva. Dvě unavená srdce bloudící velkým bytem, opraveným, načančaným a připraveným na rodinné štěstí. Nevěděl, co by měl říct. Cítil napětí. Po chvíli se zvedla a beze slova zmizela v ložnici.

Samota. Stál pod vysokými stropy čtyřpokojového bytu a chápal Terezinu úzkost, že tu zůstanou sami dva. Žádné dětské pokoje, jen pokoj s knihovnou a pokoj s klavírem. Dvě duše zapletené v notách a tónech, v souřadnicích a kótách map. Dva souputníci životem – tenhle výraz mu vytanul na mysli. Souputníci.

Moje Tereza má zelený oči. Bohuna má taky zelený oči. A proč nemůžu spát? Je to tím vědomím druhý půlku života? Ráj je už dávno ztracenej. Zbyla práce, sex, drobný radosti, dobrý jídlo. Byt v centru města, úvěr ze stavebního spoření. Před čtyřma lety koupě novýho auta. Leteckej zájezd k moři. To přece vůbec není špatný, taková druhá půlka života s Terezou. S Bohunou jsem zažil to všechno předtím, ty krásný začátky. Dětství na vesnici, dospívání, tu ztrátu ráje. První milování, štěstí ve dvou, pak jaký to je, dělat si na někoho nárok, žárlení, zrada, rozchod.

„Myslíš, že jsme pořád jeden pro druhýho tím, co na začátku?“
„A kým jsem pro tebe byl, když jsme spolu začínali?“
„Jistotou. Chlapem, kterej je solidní a chce rodinu. Po několika těch umělcích a mizerech a egocentrickejch muzikantech, co prošli mým životem, jsem konečně měla někoho, kdo mě objevoval a ctil a opatroval...“
„A už takovej nejsem?“
Mlčky se dívala do misky s rozpouštějící se vanilkovou zmrzlinou s malinami.
„Jsem takovej, Terez. Pořád jsem!“
Podivně nervózní únorový večer už doma moc nevylepšilo ani moravské víno a nepříliš podařené milování.

Doktor zabouchl dveře od auta a Zbyněk zvedl ruku na podzrav. Motor naskočil, ale ještě se stáhlo okýnko.
„Měl jsem kousek odtud pacienta, bejvalej sedlák, ročník 1923. V devětatřicátým schoval bustu Masaryka před fašistama. Po osmačtyřicátým ji zase zahrabal zpátky do sena, před komunistama. A když ji po roce osmdesát devět konečně moh vystavit na návsi, za měsíc ji zničili vandalové...“
Šedivá hlava zmizela uvnitř. Zbyněk se díval za oprýskaným fiatem, dokud nezmizel v zatáčce.

Nepřipadá ti, Terezo, že si už delší dobu hrajeme na něco, co není pravda? Žili jsme ještě svůj život, nebo jen nějakou představu o něm? Oprašovali jsme ten náš byt, tu načančanou klícku, kterou máme na splátky. Není to trochu falešný, Terez? Takový naše panoptikum? A můžu za to všechno opravdu jen já?

Když odložili dokumenty, seděli u stolku ještě asi půl hodiny. Opatrně se pokoušeli něco si navzájem sdělit o svých životech. Zbyněk ale cítil, jak oba chvátají, aby se každý z nich zase vrátil do toho svého světa. Možná momentálně trochu studeného a cizího, ale známého a střeženého. Odcházeli společně, na ulici si Zbyněk všiml, že se její štíhlá postava jen v kostýmku trochu třese zimou.
„Kde máš kabát?“
„Mám kancelář tady kousek za rohem, přeběhnu to.“
Objal ji. Položila mu ruce na ramena. Chvíli zahříval její křehké tělo a cítil, jak se trochu uvolnilo.
Jaké to asi je, obejmout sestru, napadlo ho, když spěchal nahoru po Václaváku k nádraží. Možná takové jako před chvílí.

Zůstal v kavárně Au Chat Noir až do zavírací hodiny. Venku se strhla další přeháňka, za okny to šumělo. Už zbyl obsazený jen jeden stůl. Zahlédl útlou slečnu v černém, jak se za barovým pultem starostlivě dívá na hodinky. Pak si přišla k jeho stolu pro prázdnou sklenici.
„Máte nějaké poslední přání?“ zeptala se vážným hlasem.
Otázka jako před popravou. Nesla se tichou kavárnou a osazenstvo stolu u okna vyprsklo smíchy. Zbyněk se udržel, jen zakroutil hlavou a požádal o účet.

Na novou Hájíčkovu knihu jsem se těšil. Chtěl jsem ji přečíst v kuse, netrhat čas, neodbíhat k jinému – začal jsem o poslední noci toho roku, četl do půl druhé ráno (za okny se zataženými roletami svítily a hlučely bláznivé rachejtle), pokračoval na Nový rok a skončil někdy k polednímu. Pár hodin s krásným příběhem. Hájíček nezklame; je to vyzrálý spisovatel. „Vesnický román“, říkají, ale tuhle nálepku strhávám; v jeho knihách vidím především silné příběhy o umanuté touze, o morálce, silných zásadách, o slušnosti a nevzdávání se. Každý máme svoji Terezu a každá naše Tereza je svá, jiná, v něčem k nám pasuje a v jiném ji nerozumíme. Pořád bychom ji ale měli chtít, nežít jen z podstaty a minulosti – jakmile nakročíme do poločasu rozpadu, není cesty zpět. Krásná a oduševnělá Tereza rýsuje jednu linku příběhu; ta druhá je o nostalgických vzpomínkách, které mají moc přehlušit skutečnost – návraty do starých řek bývají nemožné, jakkoli lákavě snad mohou někdy vypadat. A třetí linka je o tom, co bychom ještě v životě měli dělat a co už je přespříliš; je o hranici, za kterou se z chytrosti stává záludnost, z podnikavosti vypočítavost a z odhodlání nemravnost.

Knihou se prolínají motivy Špicberků, „Norge Post“, daleký a tajemný sever – byl jsem tam, tak rozumím; barevné domy Longyearbyenu, Billefjorden a ledovec Nordenskioldbreen – jiná místa, než o kterých píše Hájíček, ale přeci tak stejná. I tu základnu Jihočeská univerzita na Špicberkách má; malý domek na břehu fjordu, kolem kterého na jaře projde pár ledních medvědů, a plechový lodní kontejner v přístavu Pyramiden.

Houslové koncerty Camille Saint-Saënse neznám, ale před lety jsem slyšel jeho třetí „varhanní“ symfonii – říkal jsem si tehdy, že to nebylo špatné. Mám rád tyto styčné body, které román přináší, je to něco navíc, mohu na ně podvědomě i vědomě reagovat – příběh je mi pak bližší, je reálnější a působivější; je snazší se s ním ztotožnit.

Krásné čtení; jsem rád, že jsem skončil a začal kalendářní rok takto. Pár hodin klidu a soustředěné vnímání vtahujícího příběhu – odměnou je pak povznášející pocit a vnitřní očista; tak jsem se po dočtení cítil...

-----

Sobotní ledenec, mrazy se kloní do předjaří a pak zase velí k útoku, vše se láme směrem k rozpadu a pak zase zpátky, byt mi mění pod rukami v ruinu a pak zase stavějí, Ty jsi tu se mnou a pak zase u sebe na pár dlouhých dnů. Hraje Hidden Orchestra, můj objev z Radia 1 před pár týdny – mám rád jejich výběr; někdy, zřídka, občas najdu skrytý poklad – půlnoc dávno odbila, venku tma a světla pouličních lamp, sanitky svítí modře na svoji cestu k lékařským sálům a když bude dostatečně ticho, za pár hodin se ozvou cinkavé zvuky kopýtek muflonů na křižovatce Vídeňské...

Komorná, Humr, Zničeni láskou. Výběr z hroznů. V Komorné smyčce a příběh, jak dovedně to bylo vyskládané, Asijci umějí zasáhnout a emoce katapultovat do stratosfér, v tomhle je nikdo nepřekoná. V Humrovi se pak hrálo podle přání tvůrců – a kdo se odhodlal hrát podle stanovených a smutných pravidel, nemohl prohrát.

Tma, ticho, Hidden Orchestra... dlouhý večer v časech Zlých, dal bych cigáro teď v poloze střelce na gauči, dívám se ven, poslouchám, sním... something is goin‘ to happen this year. Somethin‘. Co to bude? Co se stane?

NP Hidden Orchestra – Wingbeats (2016 – Wingbeats)