Tak daleko, tak daleko...

Bylo to neskutečné; až jsem se musel v duchu smát. Zapomněl jsem na veškerou nervozitu a připadal si naprosto nepatřičně - proudu anglických slov s neuvěřitelnou výslovností jsem prostě nemohl rozumět, hlas byl přerušován technickými problémy a otázky byly jak z jiného světa. Představoval jsem si vše trochu jinak, myslel jsem, že budu tázán na relevantní a důležité věci; první střet s tamní kulturou byl zvláštní a určitě posílil mé pochybnosti...

Radši o něčem trochu jiném - o hudbě. O jazzu, o jeho podobě na začátku 21. století, o skandinávských náladách a stínech, o téměř neslyšetelných bubnech a base, o poklidném piánu, o cestě na sever. Dlouho jsem čekal na album, které bude podobné těm Mehldauovým, ale bez jeho artistních exhibic; Tord Gustavsen je pro mě - až se to stydím říci - lepší než Mehldau, je totiž více o pocitech a zšeřelých okamžicích... možná je to podobný rozdíl, jako mezi Chopinem a Lisztem, rozdíl mezi intimitou a virtuozitou, kdy intimita vítězí silou svých emocí...

NP Tord Gustavsen Trio - Edges Of Happiness (2004 - On Ground)

Celoroční figurky v jarním večeru...

Nejdříve jsem zabloudil na Vyšehradě; duchem nepřítomen, přecházel jsem podchodem na druhou stranu metra, ačkoliv jsem tam vůbec nepotřeboval. V duchu jsem zaklel a na půli cesty výstupního schodiště se obrátil a vydal na cestu zpět. Hotel Corinthia Towers, štastné páry za výlohou (určitě ne šťastné, ale zcela jistě se snažící budit dojem štěstí), parkoviště plné luxusních černých limuzín, rozměklý nahnědlý trávník, poslední zbytky tajícího sněhu...

Nadechl jsem se a poprvé to letos cítil - vzduch byl jiný, nestudil, vítr nenutil skrýt hlavu do vztyčeného límce kabátu, vše bylo úplně naopak - první lákavý příznak končící zimy. Sedíc doma u načnutého Senorio de Val (1999), chtěl bych se nyní zvednout a jít s NÍ bloumat zšeřelým parkem...

Místo toho budu psát o figurkách. Můj poslední hrdina, neschopný, hloupý, vulgární a hrubý, svým vzevřením připomíná Thoma Yorkea. Kouří přibližně 40 denně, neustále kontroluje telefon, podává časopisy a přijímá peníze. Kačerov, někdy v mrazivé lednové noci, 03:46; je tam! - stojí na promrzlém betonu jako téměř vždy, zahalen do zimní bundy, hřejíc se nezbytnou cigaretou. Král všech přízemních prodavačů, můj Thom; nikdy od něj nic nekoupím, ale nikdy na něj nezapomenu...

NP Alexandre Desplat - Girl With A Pearl Earring (2004 - Girl With A Pearl Earring)

Wayne Shorter...

Kdybych nedělní koncert slyšel z CD, vím, že bych měl potíže vydržet s poslechem celou hodinu; trochu se už znám, a proto je pravděpodobnější, že po pěti minutách by se do playlistu dostalo něco jednoduššího (možná bych přitom stylově zůstal u saxofonu a zvolil báječné In Praise of Dreams Jana Garbarka).

Jenže já jsem na tom koncertě byl osobně. První dojem byl umocněn dlouhým a nudným čekáním (teď vím, že bylo správné); od prvních tónů byla zřejmá extrémně vysoká úroveň ovládnutí nástrojů, která z protagonistů přímo vyzařovala, a jejich maximální koncentrace, spojená však s potutelným a přitažlivým nadhledem. Skladby zazněly celkem čtyři. Na první pohled málo, ale byly výživné jako moje vinotéka na parapetu (pokus o vtip). Rychlé momenty, doprovázené zběsilými hmatovými exhibicemi Johna Patitucciho a ďábelskými bubenickými výpady Briana Bladea, plynule přecházely do snových pasáží, v nichž Danilo Perez jemně naznačoval příští motiv. Pak to vždy přišlo: Wayne, trpělivě vyčkávající, nasadil to nejkrásnější sólo, jaké může existovat; vše se náhle změnilo a já byl v New Yorku pod Brooklynským mostem, se zavřenýma očima poslouchal pouličního saxofonistu, vlasy mi čechral vítr a zamračená noční obloha slibovala noční déšť...

Profesionalita nejvyšší kategorie, v níž ale nebyl kalkul - namísto něho byla všude cítit radost z hraní. Jednotlivé nástroje si přihrávaly neviditelný míč a vzájemně se vyzývaly k pokračování hry; i gesta samotných protagonistů svědčila o této hře, která (nejen) je tolik bavila. Poplácání po ramenou, spojené pěsti, oslava úderem dlaní... gesta jak z fotbalového zápasu na americké střední škole, přesto však v daný moment neobyčejně pravdivá, všeříkající a vlastně obdivuhodná, jako vše, co je mistrovské a nemůže už být vylepšeno...

----

BTW James Harries by si zasloužil, aby našel svůj domov... (byl energický a já moc příjemně překvapený)

NP Colorfactory - If You Knew (1996 - Šeptej)

Křižovatka osudu...

Jaký požadavek lze ještě považovat za oprávněný a jaký už je přemrštěný? Je desetinásobek průměrného platu morálně akceptovatelný? Nevím jestli ano, ale já ho budu požadovat; kdybych to neudělal, byl bych hlupák. Stejně tak bydlení. A letenky.

Jaký budu, až se vrátím? Povrchní a tlustý? Hubený a v depresích? Vrátím se vlastně? A pojedu tam vůbec? Partnerský vztah? Co na to říct...

NP Arvo Pärt - Te Deum (1993 - Te Deum)