Divadlo Archa...

... se zaplňovalo postupně; chytřejší a znalejší věděli, že Ohm Square nezačnou dříve, než po desáté. Dal jsem si dvě deci bílého a sedíc (opřen zády o stěnu) jsem pozoroval dění okolo. Lidé se potkávali, zdravili, byli rádi, že se znovu vidí; jak na srazu spolužáků ze střední. V jeden moment jsem přemýšlel, že Tě oslovím - byla jsi sama, ztracená jako já, možná jsi na to i čekala, kdo ví. Nakonec jsem to neudělal; byl jsem pohodlný, chtěl jsem si užít večer a koncert osamoceně, bez nutnosti něco říkat a o něco se snažit.



Čekání bylo dlouhé, možná až příliš. Pak koncert začal - a mně se to líbilo. Líbilo se mi to přesto, že zvuk nebyl dobrý: až příliš se na nás valila hluková stěna, až příliš řezavý byl zvuk přebuzených kytar, ve vzduchu bylo až příliš jednolitého celku namísto jeho rozpoznatelně poskládaných součástí. I hudba samotná mohla být lepší; kytary mohly kreslit sóla, nemusely jen tvořit akordový background, syntezátory mohly znít zajímavěji, zpěvu bylo někdy až příliš, souhra mohla být dokonalejší...



Poznávacím znamením byly akordy blízko sebe: o půl tónu výše, o jeden níž a zase nahoru... Krásné bylo zapojení akustické kytary; Yarda kytary zvládá (a taky zvládal) obdivuhodně. Stejně krásné bylo nalézání refrénů v tak komplikovaných strukturách, kterými skladby Ohm Square obvykle jsou - několik songů bylo vyloženě chytlavých (přesto nikdy prvoplánově jednoduchých) a i ten zbytek měl vždy něco, co dokázalo zaujmout, překvapit a přesvědčit...

NP Hope Of The States - The Black Amnesias (2004 - The Lost Riots)

Přísahám - budu už jiný...

Přestanu pít. Přestanu se opíjet každý večer, tak, jak to dělám nyní, protože se to ode mě čeká ve skupině (skvělé skupině), do níž patřím...

Přestanu ubližovat, nalhávat, zraňovat a využívat...

Přestanu snít - budu raději žít, snažit se a usilovat...

Přestanu se ničit...

Přestanu na Tebe čekat - najdu Tě. Těším se na pondělí, Filozofko...

NP Sounds of my best friend's flat...

Quite normal evening...

Betonové nádvoří, tolik typické pro velkoměsto, Janek Ledecký lynoucí se z nahlas puštěného rádia, dva starší manželské páry (stylové páry - dvě láhve vína na stole), ale přesto alespoň částečně atmosféra klidu, byť s dávkou kýče (česká rádia hrají neobyčejně odporně).

Přemýšlím o tom, jak je to těžké. Jsi nedostupná, cizí, tak vzdálená... Jak Tě mám potkat? A když už Tě potkám, proč je vždy alespoň něco špatně?

Kamarádko, budu Ti psát; mám strach, ale zároveň se těším. Budu se shazovat, Tvůj obdiv bude najednou pryč, už budu pouze normální; Ty budeš zmatená, nebudeš vědět, co si máš myslet, a budeš proti...

Sad summer... again?

NP Georges Ivanovitch Gurdjieff - Trois Morceaux aprés des hymnes byzantins II (2003 - Chants, Hymns and Dances)

Ani jsem s tím nepočítal...

... že mě Hotel Rwanda tolik zasáhne. Ty střípky recenzí, které jsem viděl, pravily, že režisér zůstává za zdmi hotelu; ve skutečnosti to byla pravda jen částečně, ale především - vůbec to nebylo podstatné.



Najednou jsem si při sledování filmu uvědomil, jak zbytečně a prázdně vlastně žiju, jak malicherné a nicotné jsou moje problémy, jak se snažím a usiluji o věci, které jsou ve skutečnosti zcela nepodstatné. Snaha o hmotné (pře)zabezpečení, snaha být lepší než ostatní, snaha vyniknout... - to vše mě provází (a bude provázet) i nadále, nad tím nezvítězím (a bohužel ani nechci zvítězit). Možná že jednou ale, za pár let, kdy se vše zlomí, kdy už nebudu mít potřebu současného snažení se, udělám něco strašně nepraktického, co však ale bude tím nejlepším rozhodnutím, jaké kdy udělám (nebo - druhým nejlepším(na prvním místě budeš vždy Ty)).



Filmu není co vytknout; vše je tak, jak má být a jak mělo být, vše vytváří jednolitý působivý celek. Afrika působí cize a krutě, působí divošsky, primitivně, ale ve skutečnosti to není jen Afrika - takový je celý svět, jen je v současnosti na některých místech naleštěný a uhlazený, uměle zklidněný; zlo, nenávist a zášť, která tu byla a vždycky bude, je v našem civilizovaném světě přikryta a držena v zajetí, aby se však jinde a jindy znovu objevila se silou a krutostí beroucí slova i dech.



V kině jsem byl sám - a litoval jsem, že tam nejsi se mnou. Chtěl jsem Tě držet za ruku při závěrečných titulcích a poté s Tebou jet domů ztichlou noční tramvají, nastavujíc obličej proudícímu chladnému nočnímu vzduchu...

NP Andrea Guerra - Finale (2004 - Hotel Rwanda (OST))

Je to už dávno...

Před kolika lety to mohlo být? Pět nebo šest, možná i víc; byl jsem tenkrát v mnohém jiný, ale v tom podstatném stejný, jako jsem nyní: věřil jsem na náhodu a lásku, věřil jsem na ubíhající čas, měl jsem rád vše, co je pomíjivé, co nelze zastavit, co naposledy ukáže svoji sílu - a pak zmizí navždy.

Divoška mě zasáhla; nečekal jsem takovou konfrontaci. Mladá žena s krutým tajemstvím, plná zranění a šrámů, neodvratně směřující ke svému konci, žena plná krutosti i lásky, jíž osud dal a nakonec vzal i tu poslední naději.



Tmavomodrá hladina, všude klid, pár jasných dnů, dlouhé soumraky, dům u hladiny a kamenná chata vysoko na svažitém břehu... k tomu pocit neodvratně se blížícího podzimu, chladu, deště... a konce.



Élysée nevěděl, chtěl, ale nemohl, nešlo žít dva životy najednou. Chtěl pomoci a milovat, ale namísto toho ublížil; každá jeho možná volba byla špatná, nemohl zvolit správně, taková cesta nebyla...



NP Mogwai - I Know You Are But What Am I? (2003 - Happy Songs for Happy People)

Dnešní večer...

... byl vyjímečný mezi vyjímečnými. Alfred Brendel hrál tak, jak jsem ještě nikoho hrát neslyšel; čistě a krásně, pomalu a tiše, rychle a hlasitě, ale především emotivně a procítěně. Jeho hudba kreslila obrazce, nikde nezachycené, ale přesto viditelné, viditelné skrze melodie, které se linuly zšeřelým sálem; ve vzduchu byla cítit neopakovatelnost okamžiku, prchavost dokonalosti a krása věčnosti.

Mozart byl vskutku mozartovský; hravý a neposedný, bublající hudebností, plný neuvěřitelného množství melodií a nápadů. Variations (9) on a minuet by Duport for piano in D major, K. 573; mám pocit, že Mozart je téměř vždy takový, téměř vždy lehce poznatelný - poznatelný svou lehkostí a geniálností.

Závěrečný Haydn - Keyboard Sonata in C major, H. 16/48 - měl vyznění, jaké jsem čekal: byl rozšafný, spíše klidný, pomalu se převalující a jen občas více energický.

Více se mi líbil Schubert (Moments musicaux (6) for piano, D. 780 (Op. 94)); jeho romantické nálady, melancholie, vnitřní zadumanost a krása mi byly (a jsou) hodně blízké. Jednou byl tichý a pomalý, podruhé rychle rozverný; vždy však melodický, plný nápadů a vnitřních emocí.

Vrcholem večera pro mne byl Schumann a jeho Kreisleriana, 8 fantasies for piano, Op. 16. Zněla moderně, nezvykle současně, pomalé části se střídaly s těmi rychlými, virtuózní pasáže (vždy plné melodií) s tichými zvukovými kolážemi a náladami; vše ale tvořilo kompaktní celek, vše bylo živé a plné energie.

Alfred Brendel byl neuvěřitelný; standing ovations ho proto nemohly minout. Přidal dva kusy; prvním z nich byl zřejmě jeden z Liebestraumů Franze Liszta (nebo to bylo něco jiného?), v druhém jsem poznal Beethovenův styl; pomalejší věta z některé z jeho sonát, pravděpodobně.



Shrnutí jednou větou? Bylo to nadpozemsky vznešené, závan dokonalosti a věčnosti, zastavení času, obklopení tichem - hudba byla tak krásná, že byla pohlcena, že se musela ztratit, zůstala v lidech, ve stěnách Rudolfina, v parketách, ve strunách a ušlechtilém dřevu koncertního křídla...

NP Franz Liszt - Liebestraum, S.541 no.3 (2004 - Lang Lang - Live at Carnegie Hall)