Nevím, co jsem vlastně včera čekal, co jsem si představoval; naděje umírá poslední. Filozofka byla jiná než ostatní, byla ztracená, nepoužitelná, Matka Tereza v novém vtělení, vegetariánka snažící se pochopit proudící okamžiky, geoložka se zálibou v pomáhání jiným, královna vlastních zklamání a naději, dívka mnoha snů a ideálů...
Nemohl a nemůžu Ti dát to, co bys chtěla. Měli jsme k sobě tak blízko, ale přitom jsme nemohli prostoupit neviditelnou bariéru časoprostoru, která byla mezi námi napnuta a kterou nešlo obějít. Promiň - snad jsem Ti neublížil, to jsem opravdu nechtěl. Nechtěl jsem Tě přivést do své komnaty, sundat Ti sukni a vzít do rukou Tvůj krásný pevný zadek, nechtěl jsem pokračovat, nechtěl jsem Tě těšit, ale zároveň Ti tolik ubližovat... Tobě ne, Ty si to nezasloužíš.
Koncert byl... normální. The Bublinks mi paradoxně přišli nejzajímavější; snad to bylo věkem protagonistů, který je předurčoval ke zkušenostmi neohraničeným snům, hravosti a touze, snaze a víře... The Airbags byli... normální. A Clou bohužel taky. Byli nejvíce profesionální, nejvíce sehraní, možná i nejvíce melodičtí, jejich vystoupení byla největší show... Jenže já jsem věděl, že už nikdy nebudu mít potřebu Airbags a Clou vidět: neuměli pracovat s tichem; přebuzené kytary nejsou všechno. Silové akordy, snahy o refrén, ale zbytek, to co by bylo jiné a nové, chybělo... Zůstanu u Priessnitz a Iné Kafe, ale budu dál hledat i v tom našem česko-slovenském rybníku, budu doufat v Mogwai, Explosions in the Sky, Sigur Rós a Godspeed! You Black Emperor... (Radiohead nezmiňuji, stojí mimo všechny mé kategorie a měřítka). Nebo si tu nejlepší hudbu budu muset složit sám? Bylo by to krásné...
NP Radiohead - Karma Police (1997 - OK Computer)
