Ležím teď v apartmánu budapešťského hotelu Hilton WestEnd City Center, temnou noc za okny v pravidelných intervalech rozřezávají blesky, tlumeně je slyšet hluk velkoměsta z ulice a kapky deště bubnující na parapet, je ticho, je krásně, vše je neuvěřitelně klidné; jsem tu rád a jsem rád za to, že zde mohu být.
Litva byla neuvěřitelná. Země rozdílů, které nejdou popsat slovy; chudoba i bohatství, staleté tradice i tepající civilizace, prázdná krajina i nahuštěné sovětské panelové komnaty, otevřenost i zachmuřenost, světlo i tma, horko i průtrže mračen, moře i pevnina, smích i melancholie, ubíhající kilometry i zastavení v čase, průzračná voda, neprostupné lesy, písek, vítr, půlnoční západ slunce...
Chtěl jsem Tě řešit a i řešil, ovšem bez úspěchu. Nemohl jsem totiž přijít na nic objevného, na nic nového, nemohl jsem rozseknout skálu. Kamarádka mi ležela v hlavě (a leží i teď – proč tu nejsi se mnou, proč tu teď nespíš na mém rameni?), Věčné jsem (po kolikáté už?) ublížil nadějí; cítil jsem totiž, že mi tak chybí, že jsem nemohl jinak, ta síla okamžiku byla neuvěřitelná, nedala se přemoci a ovládnout...
Litva je krásná. Zvítězila nad mými problémy a myšlenkami, získala si mě, ovládla mě, přestal jsem řešit život i smrt; začal jsem dýchat krajinu, poslouchat moře a brodit se bílým pískem, vše se změnilo, podstatné se stalo nedůležitým a všední se stalo svátečním, byl jsem vítězem i poraženým zároveň, byl jsem Talking to Myself tak, jak to mám rád...
NP Colorfactory – Gaugin (1996 – Colorfactory)
