Vlastně ani nedokážu přesně popsat, jaký je stav mojí duše. Po těch nádherných 11 dnech, které jsme spolu strávili, se najednou cítím strašně opuštěný a osamocený; chybí mi Tvoje přítomnost, Tvoje úsměvy, tichý skřípot Tvých zubů, který je průvodním znakem Tvého spánku, chybí mi Tvoje názory a nápady, chybí mi Tvé nádherné tělo, chybí mi Tvá vůně, chybíš mi Ty…
Přijde mi, že pokaždé, když se vracíš domů, Tě ztrácím. Najednou se cosi neviditelného snaží přetrhat pouto, které mezi námi je a upevnilo se tím, že jsme strávili pár dní spolu, najednou jsi strašně daleko, nemohu se Tě dotýkat a občas Ti nemohu ani zavolat. Cítím, jak moc mi chybíš, a uvědomuji si (znovu) jako nikdy předtím, jak moc mi na Tobě (a nás!) záleží a jak moc pro mě znamenáš. Ani nemůžeš tušit, jak moc jsi změnila můj život a mé hodnoty; opanovala jsi můj život, přirozeně a nenásilně, a přece tak mocně… a já jsem za to tak rád.
Vzpomínám na první den; zelené kopce, z jejichž vrcholků se nebe dotýkají bílé skály, které jako jediné zachycují poslední paprsky zapadajícího slunce. Útulný penzión se starým rozladěným pianem, zašlým barem a obsluhou, v níž jsem ihned poznal sám sebe před šesti lety. Nepodařená předražená večeře, kterou ale bylo nutné předem očekávat, protože vlastně ani nemohla být jiná. A k tomu Ty, Tvoje přítomnost a Tvoje myšlenky... ten den, první z těch několika strávených v Českém ráji, byl skvělý; byl tak dlouhý, že se v mé mysli stal vlastně týdnem – právě tolik jsme toho totiž zažili a vzájemně si řekli.
Požádal jsem obsluhu o vypnutí rádia, usedl na obstarožní židličku, nadzdvihl víko a prsty pohladil kdysi bílé, ale nyní již beznadějně zahnědlé klávesy. Pak jsem začal hrát: Wim Mertens a jeho Struggle for Pleasure namísto stupnice. Potom Truman Sleeps Philipa Glasse. Les Marionettes Zbigniewa Preisnera. Poté Yann Tiersen; Comptine d'un autre été - L'aprés midi a La Dispute. Michael Nyman a jeho The Heart Asks Pleasure First. Jan Nedvěd a Podvod (Skutečně! Podvod je jedinou věcí, která po Honzovi zůstane…). A nakonec Ivan Král a Sen, který napsal pro Lucii... Mám rád ten pocit, kdy se bříška mých prstů dotýkají kláves, kdy se ruce a prsty pohybují sami po klaviatuře a hrají po paměti melodie, které se postupně vynořují ze závojů zapomnění...
Vzpomínám na platbu po Kamenici, kdy jsme měli celou loď pro sebe a jen převozník nám vyprávěl o historii oněch zvláštních míst. Cestou zpět jsem měl pocit, že jsme vlastně převáženi ze světa tmy do krajů světla; sluneční paprsky náhle osvětlily temnou hladinu a my jsme byli oslepeni jejich světelnou intenzitou, která tolik kontrastovala s zšeřelými břehy a vlhkými skalisky. Byl to krásný okamžik, jeden z těch nezapomenutelných, a já byl moc rád, že jsme mohli vnímat jeho mlčenlivou a dech beroucí krásu společně.
Stejně tak mi z paměti vystupují obrazy černých šumavských jezer, jejichž průzračná voda odrážela břehy, stromy, skály, slunce… a nás. Pod hladinou jsem cítil magická tajemství, ukrytá až na dně v největších hloubkách, tajemství časů neochotně ustupujících ledovců, tajemství minulosti, která přitom neustále vstřebávají pomalu plynoucí současnost.
Vzpomínám i na naší první vážnější hádku; bolela nás oba stejně, byla zbytečná, k ničemu nevedla, vznikla nepochopením a nedorozuměním. Po pár dnech, kdy jsme se brodili pískem jihočeské pouštní duny, však už bylo vše vzdálenou minulostí, prázdnou vzpomínkou na vlastní chyby...
Pak jsme zamířili do kraje prvních civilizací - do Pavlovských vrchů s do kopců se vinoucími vinohrady, do míst s nepřirozenými vodními plochami, do bílých vápencových skal, do habrových lesů a sluncem vyprahlých travin.
Vítr nám čechral vlasy, když jsme projížděli Věstonice, Pavlov a Mikulov, víno nám temnilo mozek, když jsme se zevnitř dívali na dna lahví s červeným pozdním sběrem, vášeň nás spalovala, když jsme se v sobě dlouze pohybovali; to vše ve stínu majestátných kopců a skal, většinou přesně na rozhraní dne a noci...
Září je zvláštní měsíc. Je to především náš měsíc; oba ho máme rádi, oba si uvědomujeme jeho jedinečnost. Léto naposledy zahřeje posledními paprsky, vítr už příjemně chladí, rána a večery jsou studené, ale přes den ještě bývá teplo. Nikde nikdo není; je po sezóně. To je magické zaklínadlo, dvě slova, značící vše; po sezóně znamená klid, prázdno, vylidněno, po sezóně je svoboda, volný prostor pro poznávání, cestování a lásku, volný prostor pro nás...
NP Cinematic Orchestra - All Things To All Men (2002 - Every Day)
