Don Juan byl zvláštní, až nečekaně moc se mi líbil. Měl v sobě hrdinský epos rozmáchlých melodií i lyričnost meditativních pasáží, příjemně plynul, byl vždy překvapující a nikdy nenudil. Nečekal jsem něco takového od Richarda Strausse, jehož jméno pro mě vždy znamenalo pouze Na krásném modrém Dunaji (navíc, jak jsem zjistil, zcela mylně).
Martin Kasík ovládl svůj klavírní part bravurně. Chopin v jeho podání byl tím pravým Chopinem, melancholicky sentimentálním a plným rozjitřeného citu. Co na tom, že orchestrace Koncertu f moll op. 21 není nijak oslnivá, že orchestr dostává jen málo prostoru; stačil klavír samotný. Chopinovská témata, tolik typická pro jeho nocturna, se rozléhala ztichlým sálem a i to nejtišší pianossimo bylo krystalicky čisté, dobře slyšitelné a především strašně uvěřitelné. Závěrečné virtuózní akordové exploze pak už jen přivedly koncert do svého finále.
Sergei Rachmaninov byl pak... především Rachmaninovem. Široké rozmáchlé ruské melodie a motivy však často přecházely ve vyjádření bolesti duše, která pomalu ztrácí naději a víru. Vždy však ale nakonec zvítězil jas a světlo a omračující melodie ovládla sál; Symfonické tance byly takové, jak poslední díla velkých skladatelů bývají - komplikované, nepřístupné, ale přece krásné a ve svém vyjádření vlastně dokonalé...
NP Joy Division - Atmosphere (1988 - Substance)
