Návrat

Přál jsem si rozuzlení, přál jsem si najít klíč k tomu všemu, přál jsem si získat sílu... jenže místo odpovědí jsou tu i nadále pouze otázky, čas je lékem, jenž neúčinkuje, smutek je skryt, ale přece ho lze tak jasně cítit, láska... je to vůbec láska? Nebo jde o strach, strach opustit něco tak krásného, co už se nikdy v životě nebude opakovat? Tohle oba cítíme? Všechny předsevzetí a odhodlání se tak rychle ztratily, byly jsme oba bezbranní a slabí, čelíce vzájemné přítomnosti toho druhého...

Před rokem jsme stáli na začátku cesty; nyní jsme někde ztraceni, utekli jsme přede všemi, schovali se před plynoucími vteřinami, odhodili jsme všechny bolesti a křivdy, zůstali jsme jen sami dva... my, pohled na řeku, Maškarní sál, Schumann, Beethoven a Chopin.

Z Schumannových Fantasiestücke Op. 12 mi učaroval ten poslední, In der Nacht; noc byla náhle tak moc cítit, za okny se dal tušit padající soumrak, vzduch pomalu ztrácel horkost rozpáleného dne...

(Červené mělo příchuť noci, Tvé šaty byly ztělesněním ženské rafinovanosti, Tvá touha soupeřila s tou mojí, Tvá vůně ovládla mé smysly...)



Eugen Indjic pak začal hrát Beethovena (Piano Sonata No. 23 in F minor ("Appassionata"), Op. 57); první věta mi vzala dech: až nečekaně křehké motivy, až nečekaná senzitivita, až nečekaná uhlazenost přecházející v dynamické pasáže, vše dohromady tvořilo jeden celek těžko uchopitelné bolestivé krásy...

(Bylo tak moc přirozené pokračovat ráno tam, kde jsme skončili podlehnutím přicházející půlnoční únavě...)




Někdy není třeba hledat slova, protože dokonalost nelze popsat; je dokonalá v tom, že jí nic nechybí, že v ní není nic navíc, je silná i majestátní, je plná melancholie i radosti, vyvolává touhu pokračovat... Taková je Chopinova Ballade for piano No. 1 in G minor, Op. 23; synonymum smyslu života, stejně neuchopitelně krásná, jako před rokem...

(Bylo tak moc samozřejmé milovat se v těch poloopuštěných vodách, nechat hřát se sluncem, brodit se pískem a mlčky beze slov si rozumět...)

Může být něco lepšího, než když je přídavkem splněné nevyslovené přání? Ta akordová kadence, při které mráz běhá po zádech a já - tak jako pokaždé - mlčky a neznatelně přikyvuji se slzami deroucími se do očí... Rachmaninov - Prelude for piano No.6 in G minor, Op. 23/5 (jednou... budu toto preludium hrát a zvuk se bude linout polootevřenými balkónovými dveřmi do ztichlého dvora starých domů...).

(A touha byla tak moc silná i cestou zpět...)



Chtěl jsem, přál jsem si, snil a doufal jsem, věřil...

A pondělí bude takové, jako vždy; ochromení vzájemnou přitažlivostí, slabost a strach... jsem a zůstanu už takový...

(A o hudbě už nemohu psát, protože mi docházejí slova; je jich tak moc málo a já se stále jen opakuji v marné snaze vystihnout ty těžko popsatelné okamžiky, kdy tóny vstupují do chvějící se duše...)

NP John Cage - In a Landscape (2002 - Alexei Lubimov - Der Bote: Elegien für Klavier)

Ležíš tu vedle mne...

... a jsi tak blízko a tak daleko zároveň... Cítím Tebe, Tvoji vůni, Tvoje štěstí plynoucí z mé přítomnosti, ale stejně tak cítím to vše, co je proti nám, co je tak těžké překonat, je-li to vůbec možné...

Proč?

Proč?

Proč?



Na konci jsem měl slzy v očích; Ty jsi na tom byla hůře než já - možná i proto, že příběh Tristana a Isoldy byl tak moc podobný tomu našemu, možná proto, že vyřčená slova jsou denně všude kolem nás, možná proto, že podléháme síle vzájemné přitažlivosti, abychom ubližovali sami sobě navzájem...



(A z okna pluje příjemný závan letní noci a z dálky je cítit vůně cest a hvězdy svítí tak jako včera a Ty máš krásné tělo tak jako pokaždé a já se cítím opuštěný tak jako nikdy předtím a Ty se potácíš v lomech osudu a já...)

(In Vino Veritas)

NP I really like Leonard Cohen's Suzanne...

Prázdnota... (inside myself)

... a mě už nebaví, pojídat náhražky života, zpívat písně falešného štěstí, věřit v bláhovost znovuzrození, doufat v neexistující odvahu, prchat před dlouhými večery, probouzet se unavený a v omítce stropu hodiny nenalézat šmouhy pravdy...

(A Démanty noci byly tak moc vhodné pro tyto dny, kdy krásné obrazy jsou temněny nepatřičnými událostmi a žaludek je sevřen strachem samoty a nepochopení...)



Unaveně klopýtám po klávesách a bezmocně si uvědomuji zoufalost a prázdnotu, jež mě obklopuje; vše je navíc jiné a unavenější, knihy jsou prázdnější než kdykoliv předtím a filmům se lze jen smát...

(A jedině cesta je řešení, jedině svoboda je spasení, jedině... je to všechno jedno, vstoupám vzhůru a utahuji pouto jistot, cinkají nezasloužené mince, perspektiva a potenciál mě drtí, kamenolom kariéry a já jako bezmocný dělník v soukolí štěstí opravdového života...)

NT (now thinking) Sleep, wine, tommorow, journey (and my eyes do not see anything worth seeing...)

Cesta za obzor...

Je hezky i ošklivě zároveň; venku hřmí, oblaka dešťových kapek mi plují nad hlavou, vítr pročesává listí vzrostlých bříz, je tma, je noc, je čas spánku, je čas konce nadějí...

Jako vždy, jako tolikráte, jako pokaždé: přiblížil jsem se, nalákán na přísliby budoucnosti, a spálil se na troud, rozpadl na mikročástice tvořící mé já, proklínal jsem svoji hloupost a naivitu... Já hledám pravdu převážen přívozy, Ty užíváš města nad Seinou (s ním, jako tradičně; nikdy se to asi nenaučím, kupovat si Tě...).



V neděli jsem tam stál - chyběla jsi mi jako dnes - bylo tam tak moc lidí, dovnitř se dostal jen málokdo; já ano, musel jsem, protože některé okamžiky jsou tak moc jedinečné svoji neopakovatelností, že opominout je znamená prohru, ztrátu, smutek i zklamání zároveň...



Bylo to neuvěřitelné; zvuk se vlnil, někdy silný jak hřmící příboj narážející na mohutná skaliska, jindy jemný jak spadané podzimní listí... příběhy pokračovaly, melodie prostupovaly mou prokletou duši, najednou vše přestávalo existovat a já byl na cestě za jiným životem, vnitřnosti vibrovaly distorzí efektovaných kytar, ohlušující bouře rvala uši, jemně vybrnkávané tóny smutně hladily zjitřené nitro...



Mono byli a jsou jedineční; jsou svoji, nikdo jiný se jim nepodobá... pochopil jsem to, co jsem někde četl: "... a najednou jsem měl v očích slzy, neznámo proč, neznámo z jaké příčiny ...". Nedýchal jsem, tělo mě přestávalo poslouchat, měl jsem zavřené oči, cestoval někam daleko, neznámo kam, neznámo za čím - vítr mi hladil tváře, kapky deště mi tekly po tvářích a spolu se slzami vytvářely prameny melancholické hořkosti...



(Já... vím, že týdny běží tak moc rychle, že jsem ztracen ve svých snech, tak jako vždy... "... v hodinách ranních nemohu spát...")

NP Hana Hegerová – Rozvod (2000 – Síň slávy)