Museli jsme to udělat...

Země je rudá od krve... zpívá Karel Kryl a já tu sedím a cítím se přesně tak, jak jsem Ti před pár minutami říkal – cítím naprosté prázdno ve svém nitru, nemůžu přemýšlet ani nic dělat, civím v přetopeném pokoji před sebe do míst, kde se s námahou objevují písmenka tvořící slova a věty, a piju. Nedoufám, v nic nevěřím, nic neplánuji, nic necítím – vše odplavalo, zbylo jen pár vzpomínek, které mě hřejí a bolí zároveň...

Chtěla jsi to tak? Máš to – můj standardní stav; beznaděj a padající dlaždice, zima a tma za okny, ráno, které nepřijde. Děkuji za nezdar, jenž naučí mě píli – děkuji...



Sam Peckinpah a já, James Coburn a Kris Kristofferson, příběh, kde černá a bílá nebyly mezi barvami spektra. Všichni byli na cestě do pekla, hnáni svými démony a přízraky noci, nikdo nemohl utéci a začít někde jinde a nějak jinak; byl to skutečný příběh přetavený v uvěřitelnou mozaiku filmových sekvencí, Bob Dylan hrál a někde za obzorem byla cítit nebeská brána...

Billy: Ol' Pat... Sheriff Pat Garrett. Sold out to the Santa Fe ring. How does it feel?
Garrett: It feels like... times have changed.
Billy: Times, maybe. Not me.



Noc už je na sklonku, nebo není? Přijela jsi a já se divil a nechápal a užíval si a nevěděl co říci a pak jsem vše bral jako hru a příběh, nerozvážně a bez rozmyslu jako vždy, a potom jsme se viděli podruhé a potřetí a znovu a zas, a já cítil a vnímal sílící přitažlivost a setkání začaly mít větší a větší smysl a já se najednou dostával dovnitř té holky, která mi přišla tak moc vzdálená vším, čím a pro co žila, a dny šly a setkání najednou byla pokusem vystoupit z rozjetého vlaku, který jsme našimi společnými hodinami stále zrychlovali, a někde se nečekaně vzaly city, které jsem si nechtěl připustit, a Ty jsi byla napřed se svou odvahou a překvapovala si mě iniciativou a já najednou začal cítit, že to je víc, než jen příběh opilé noci a jejího pokračování...

Nedovedl jsem si představit vůbec nic; že bych s Tebou mohl něco mít, že bys mě mohla vzrušovat, rozumět mi a chápat mě, že bys mi mohla někdy chybět. Byli jsme od sebe tak moc daleko, přestože a protože naše hřiště a jeho mantinely byly předem přesně vymezeny Tvým síťovým grafem – a pak jsme najednou leželi spolu a nic kromě nás neexistovalo, já jsem Ti roztahoval nohy a Ty jsi byla na mě a já v Tobě a pak jsi křičela a potom jsme unavení leželi a já usínal a Ty jsi chtěla povídat, mluvit, tulit se a já jsem byl spokojeně malátný - a na staré matraci blízko okna s topením, z něhož sálala zima a táhlo teplo, jsme tak byli opilí a šťastní a spokojení, jeden pro druhého bez postranních záměrů, jen proto, že jsme chtěli být spolu a sami a vedle sebe...



Nejsi můj typ a asi bych si Tě nikdy sám nevybral, a právě proto to dopadlo tak, jak muselo – zamiloval jsem se do Tvého chování a života a stylu a Tvých myšlenek, zamiloval jsem se do Tebe... A pak jsem najednou věděl, že bych s Tebou mohl poslouchat červené vrabce a sledovat exploze v oblacích a vidět všechny ty strašně umělecké i prázdné filmy, kde bychom vždy naopak a nečekaně měli rádi to, co vlastně měl mít rád ten druhý, a stejně tak bych Tě mohl vzít kamkoliv a Ty bys odzbrojila všechny svou bezprostředností tak, jako mě a ostatní tolikrát, a já bych s Tebou chtěl jet na sever i na jih, kam teď pojedu sám či s někým jiným, a chtěl bych se opíjet a milovat Tě a cítit Tě a vím, že někdy by to přišlo, ten večer, kdy bych Tě chtěl ochutnat a přestat se bát cizího těla, a potom bychom měli všechno na nekonečně dlouhou dobu, na večery, noci, rána i dny, neřešili bychom nic a všechno, nebylo by třeba nic plánovat, užívali bychom si přítomnosti a budoucnosti a poznávání a upřímnosti a všeho, co by přišlo...

A teď tu sedím a vím, že jsi skvělá a budeš šťastná, protože máš vše a budeš mít vše, a já jsem jen rozcestník, který ukazuje pouze zpět do Tvého světa, Tvé budoucnosti – šťastné a krásné a ... už mu to nikdy nedělej. Nikdy; nezaslouží si to. Víš to? ... a děkuju. Vždyť víš.

NP Karel Kryl – Děkuji (1993 – To nejlepší)

Když víkend je víc, než jen dva volné dny...

Místo psaní žiju. Je toho tolik! Naskočil jsem do podivného vlaku, jenž stále zrychluje, a já nevím, kde má cílovou stanici; nevím, jak dlouho můžu takto jet a jakým směrem se vlastně pohybuji, vím jen, že se mi to líbí – není to ideální stav, ale je lepší než čekat na oprýskané zastávce zrušené trati bez jízdního řádu s nadějí, že někdo možná přijede, vlak z minulosti do budoucnosti zastaví a já budu moci nastoupit...

Má pravdu. Už nejsme žádná mládež. Už nechceme svět brát útokem. Jsme lidé prchající. Prcháme před sebou samými. Před svým životem. Bylo nám osmnáct let a začali jsme milovat svět a život; a museli na něj střílet. První granát, jenž dopadl, zasáhl naše srdce. Jsme odříznuti od činorodosti, snažení, pokroku. Už v to nevěříme; věříme ve válku.

Fronta je klec, v níž člověk musí nervózně čekat na to, co se stane. Ležíme pod mříží granátových oblouků a žijeme v napětí nejistoty. Nad námi se vznáší náhoda. Blíží-li se střela, můžu se přikrčit, a to je všecko; kam dopadne, to nemohu ani přesně vědět, ani ovlivnit.

V těch řádcích byla syrovost prožitků a chuť hliněných zákopů, vzpomínka na něco strašně vzdáleného, ale přitom tak současně přítomného; my žijeme jindy a jinak, ale přeci ještě hůře - přijde mi to tak. Poslední zákony morálky už neexistují a my se snažíme vyždímat z každého okamžiku maximum, naše špinavé i čisté prádlo házíme do pračky života a potom zvědavě sledujeme, jak se buben roztočí a pračka se snaží vyčistit nevypratelné a někde vzadu vytéká špinavá voda odpadu, kterou budeme muset dříve nebo později prohlížet, čichat i pít...

Jsem velmi klidný. Nechť si přijdou měsíce a léta, nic mi už nevezmou, už mi nic vzít nemohou. Jsem tak sám a tak prostý všeho očekávání, že jim bez bázně mohu hledět vstříc. Ještě je v mých rukou a očích život, jenž mne pronesl těmi léty. Zda jsem ho překonal – to nevím. Ale pokud tu je, dotud si bude hledat cestu, ať to, co ve mně říká „já“, bude či nebude chtít.

Oba příběhy se lišily jen mírou naděje a víry a náplní cesty ke konci; tam, kde bylo v prvním příběhu přátelství, byla v tom druhém láska - jenže poslední vydechnutí bylo nakonec stejně nevyhnutelné...

Ránu necítil. Jenom před sebou náhle uviděl trávu, nějakou rostlinku, těsně před očima, napůl zašlápnutou, s okolíkem bleděčervených květů a s něžnými lístky, a květina rostla, a už tomu tak jednou bylo, jenom už nevěděl, kdy. Rostlina se zakymácela a stála pak před úžícím se obzorem jeho klesající hlavy sama, tichá, samozřejmá, s útěchou úplného pořádku i v tom nejmenším, s veškerým mírem, a rostla a rostla, až vyplnila celé nebe a jeho oči se zavřely.

----

Naděje... Síla je, když člověk neztratí naději; prát se s nepřízní osudu a vždy nakonec zvednout hlavu, přestože všichni a všechno čeká, že to byla poslední kapka do trychtýře smutné bolesti... Jsou to přesně ty Světla v soumraku, splín a zmar a bolest i slzy, všechny ty pocity převařené horkou párou bolestných zkušeností; nakonec je ale třeba sebrat všechnu sílu a jít dál – ne za svými sny (ty se už rozplynuly, kdesi dávno a daleko), ale za tím zbytkem toho krásného, co ještě může přijít...



Kdy to bylo poprvé? Už ani nevím; stává se to vždycky pomalu, potichu i pozvolna, a najednou to přijde a já jsem zaskočen i potěšen, překvapen i plný obav; začalo mi na Tobě záležet a já začal tušené vnímat a cítit. A ten večer, kdy jsi byla tak daleko a pozvolna jsi se ztrácela v blížící se opilosti, jsem najednou chtěl, abys byla se mnou – jen tak, pro nic za nic, jen pro Tvoji blízkost a přítomnost... Jsme zvláštní, myslím – náš proud komunikace totiž zůstal bez čistících zařízení, žádný filtr nikdo nikam nevložil a nespustil, naše upřímnost zůstala v takovém stavu, v jakém byla na začátku, a my dál pronášíme svoje pravdy, na kterých stojí naše životy, a naše pravdy jsou i nadále pilotami minulých dnů a z nich nabytých zkušeností...

Dnes, když autobus tiše odjel a mokré nohy i boty se vydaly urazit několik posledních desítek metrů špinavým tajícím sněhem a přitom soumrak pomalu padal na asfaltovou krajinu panelového sídliště, jsem to najednou cítil – ten zvláštní pocit, chtění a touhu: chtěl jsem přijít domů a najít Tě, jak ležíš na mé staré matraci úplně stejně jako včera v noci, a pak jsem si začal přát, aby dnešní noc byla úplně stejná, jako ta předchozí...

NP Thomas Newman - A Nazi And A Jew (2006 - The Good German (OST))

Vítr za okny...

Prázdno. Naprosté prázdno.

Sedím tu sám v prázdné kanceláři, všude kolem jsou artefakty rodinného i pracovního života její majitelky, klimatizace tiše šumí a za okny, na druhém břehu Dunaje, jsou vidět staré tovární haly. Je klid; ticho. Opravdové ticho, až nepatřičné – kde všichni jsou? Jsem v cizím městě a cizí zemi, ale mám pocit, jako bych byl doma; chtěl bych teď ulehnout a spát a probudit se na jaře, v první jarní den, kdy venku bude cítit život a vzduch bude vonět novým začátkem.

Jsem vyrovnaný, přestože bych neměl být. Nerozumím si. Mám vlastně vše, zažil jsem vše – nebo mě ještě někdy něco překvapí? Už jsem miloval; vím, jaké to je. Už jsem zažil ten pocit, kdy jsem pohlcen tóny nebo obrazy, už jsem cítil dokonalost vět, v nichž jsem se našel, už jsem byl na místech, kde bych chtěl vidět rozbřesk posledního dne svého života. Co ještě přijde? Už Tě nechci; včera, když jsem chtěl z balkónu do světa vykřičet svou pravdu, jsem si na Tebe ani nevzpomenul. Jsem už opravdu venku, pryč z mámivého sevření minulosti, temného lesa, jehož každý kořen je bludný? Ano; nemůžeme spolu být z tisíce různých důvodů, vím to naprosto přesně a jasně. Už s Tebou ani nechci spát. Nechci ani cokoliv dalšího – vše, co je spojené s Tebou, mi bere více, než dává. Dlouhodobě udržitelný rozvoj v našem případě neexistuje. Není a nebude – jsem o tom přesvědčen. Chci to tak!

Mám pocit, že je pozdě; překvapuje mě ale, že jsem s tím smířen. Prohrál jsem – nenajdu Tě. Nepřijdeš. Neobjevíš se. Zůstanu sám, sám se svými sny a představami. Bez kompromisů; smutný konec. Můžu ještě milovat? Pokud ano, jak a koho? Šuplík lásky v mém šatníku života je prázdný a přelepený páskou s nápisem zakazujícím vstup; majitel zemřel, dědic neexistuje – budeme čekat, až dům sejde stářím, promění se v prach, zmizí ze všech map světa i krajů a bude vymazán ze vzpomínek živých i těch čerstvě pohřbených.

Je to zvláštní, opravdu.



Když jsem se díval na Horskou hlídku, chtěl jsem být na oněch místech a cítit vanoucí vítr a zvířený prach, chtěl jsem vidět na pár chvil slunce, jež za pár okamžiků nenávratně zmizí za mraky přinášejícími tmavý chlad noci.



Když jsem s Tebou trávil Prázdniny, byl jsem bezstarostným králem plynoucích vteřin, kterému někdo ze zad na pár hodin odebral přetékající tornu vzpomínek, obav, snů a otázek.

Jsi teď nejdůležitější ženou mého života; víš to? Vím, že víš... Tvůj život je bílá tabule, na níž jsou nakresleny postavy a příběhy Tvého žití; stojím na špatném místě, nemůžu Tvůj život vidět celý – ON chybí, nevidím ho, nechci ho vidět, neexistuje. Pro mě ne. Jsem lehkovážný jako vždy, vůbec si neuvědomuju možné důsledky našeho jednání, neřeším a nepřemýšlím; to totiž nejde. Nejde to. Jediné, co máme, je přítomnost. A díky ní narůstající nit minulosti. Nemůžeme plánovat nic, absolutně nic. Náš projektový plán končí teď. A teď. A znovu je posunut. Zase o vteřinu. Teď. A teď. Teď. Údery srdce, čas teče jako řeka za okny. Zase tu jsme. A zase. A znovu. Teď. Stále. Pořád.

Mám o Tebe strach. Jsi zranitelná. Mám strach... máš tělo plné modřin, protože máš své geny a stát se může cokoliv a Ty víš, že nemáš kouřit a pít a přitom... Někde za obzorem je náš svět, kde bychom mohli žít, jenže my ani nemůžeme vidět obzor, protože je ukryt za horou čnící k nebesům, skálou postavené z Tvé minulosti a budoucnosti.

Napadlo Tě to už? Co kdyby? Mě ano; řekl jsem si... to nejde. Nešlo by to. Nemožné. Nerozuměli bychom si. Byl by to závazek, který bych nezvládl. Nemůžeš se s ním rozejít. Nechceš se s ním rozejít. Nejde to.

Jenže... proč? Proč chci být večer s Tebou a cítit, jak mi rozumíš a vidíš do mě?

Zákaz vjezdu.

Končím; láska neexistuje. Už byla; teď už budou jenom příběhy k odpolední svačině. Všechna vydání jsou rozebrána a jediné, co zbylo, jsou zkazky o tom, že je možné milovat a být milován zároveň; příběhy z jiné sluneční soustavy. My jsme tady a ještě nějakou chvíli budeme. Nic víc a nic míň. Keep up the great life.

NP Air conditioning and... nothing.

Když prší a venku se rodí nové století...

Tak nějak nemám elektronickou hudbu moc rád. Čistě elektronickou hudbu. Přijde mi, že autoři elektra jsou 1) příliš zaujati technickou stránkou věci (vybavení lepší než soused + nutnost vlastnit software nejvyšší třídy), 2) příliš hudbě jako takové nerozumí (technické provedení obvykle výborné až chvalitebné, hudební nápad obvykle v nejlepších případech dobrý až dostatečný, což dohromady dává mizivou naději na chuť poslechnout daný masterpiece ještě jednou), 3) žádný hudební nástroj obvykle neovládají (což sice není podmínkou vzniku něčeho alespoň trochu zajímavého, ale obvykle to něco značí) a 4) vyznávají většinou něco jako „aktuální sound“, znamenající totéž, jako módnost vybrané barvy v dané sezóně.

Nějak jsem dospěl do stavu, kdy mi elektronika bez dalších přísad, které potřebuji, nic moc neříká – v té záplavě jiných zajímavějších věcí jaksi nemá takovou prioritu. Styl není důležitý, na styl nehraju; od new-age přes techno, trance, jungle, drum’n’bass, ambient, minimal, downtempo, trip-hop a house k čemukoliv dalšímu. Nemám rád tyhle nálepky; jsou zbytečné stejně jako samotná posedlost kategorizovat.

Tolik na úvod; předehru máme ze sebou. Stejně jako v jiných žánrech, i na poli elektroniky je pár alb, která můžu, a stejně tak několik, která prostě musím – jsou nadčasová, mají všechno, co potřebuji a hledám. Procentuálně – hodnocení 90% a výše.

Začneme základním stavebním kamenem žánru (mým stavebním kamenem – to je důležité!); nechme teď pryč Stockhausena, Ena, Jarreho... jedno album ze začátku 80. let má výsadní postavení: určitě díky filmu, který doprovází, možná také díky jménu autora, ale především díky hudbě. Od té doby jsou táhlé syntezátorové zvuky symbolem vesmíru. Od té doby je tak těžké zkombinovat elektroniku a živé nástroje takovým způsobem, aby to dávalo smysl. Od té doby je prostě obtížné vložit dialog tak, aby nešlo o plytkost plynoucích vteřin. Od té doby je složité vykreslit náladu melancholie i naděje bez zbytečného patosu i kýče. Od té doby... protože cokoliv dalšího je v mých očích srovnáváno s touto kolekcí různorodých skladeb, které vyvolávají stejné emoce, byť ve skutečnosti jsou úplně jiné...

Blade Runner. Neuvěřitelný vokál v Rachel’s Song, nečekaně krásný saxofon v Love Theme, táhlé syntezátory ve Wait for Me, křišťál piana v Memories of Green, dynamika Blade Runner (End Title), existencionální účtování v Tears in Rain; zvukové obrazy příštích staletí jsou rozptýleny po všech skladbách a v One More Kiss, Dear je sentiment minulosti, která se už nikdy nevrátí...

Vangelis nikdy předtím a nikdy poté nevytvořil nic podobně nadčasového; tohle je album, kde elektronika není neživě strojová, ale dýchá a překypuje životem, nadějí a změnou – a to je právě to výjimečné. Koktejl různých žánrů a nástrojů namíchaný tak, že chutná jako ta nejlepší láhev červeného v pozdním klidném večeru, kdy město usíná a ráno možná přestane fungovat gravitace. Tohle je soundtrack 21. století v představách generace našich rodičů; oči upřené k obloze a obzoru, obdiv techniky a současně strach z její přemíry, víra v lidský cit, největší sílu světa. Je v tom určitá míra naivity, krásné naivity; naděje.

Kdybych hrál na procena, dal bych 93%. Kvůli skřehotání v Tales of the Future pár procent dolů a kvůli všemu ostatnímu tolik kladných bodů. AAA podle Moody’s a ***** podle mého barometru, který je postaven na mrazení v zádech. Znovupoužitelnost (= touha poslouchat znovu) extrémně vysoká. Nadčasovost neoddiskutovatelná. Inspirativnost zřejmá. Emocionálnost nikoliv prvoplánová, ale naprosto přirozeně vtělená. Hudebně originální, melodicky i harmonicky silné. Neuvěřitelně zvukově pestré.

Ideální soundtrack pro výlet na Měsíc. Až tam poletím, budu poslouchat právě tohle album; a při prvním pohledu z měsíčního povrchu na Zemi si pustím tu skladbu s těmi saxofony... je tam, na tomhle albu – hymna lidskosti přetechnizovaného světa...

ED2K

NP Vangelis – Love Theme (1982 – Blade Runner (OST))

A zase svítí slunce, na pár chvil...

Zase svítí slunce; je krásně. Neuvěřitelně krásně. Přišlo jaro – zima letos nebude, není důvod. Proč by měla být? Jen proto, že bývá každý rok? Vše se mění; zaběhané pořádky, naše sny, to, co pro žijeme... vše.

Teď jsem šťastný – bez objektivní i subjektivní příčiny. Jen tak, pro nic za nic, v tyto okamžiky. Vše je tak, jak má být; nemám nic, ale zároveň vše – stále věřím, že vše dobře dopadne. Musí; proč by nemělo?

Dalších dvanáct měsíců... a k nim si přidám patnáct přikázání mého života, kterými se určitě nebudu řídit, ale vždy budu vědět, že bych měl; snad proto, že mě z temnoty mohou vyvést na světlo, pokud snad někdy budu chtít...

Žij přítomností; minulost je přeci spadané listí a budoucnost je ranní mlhou.

Neplánuj, co nemůžeš ovlivnit; s něčím nelze počítat, náhodná proměnná v rovnici života.

Dávej šanci; pod povrchem se může ukrývat zlato.

Nelítej moc nahoru a nepadej moc dolů; zbytečně přehnané amplitudy pocitů vedou k otevřeným blouznícím očím nad ránem, kdy se město teprve začíná probouzet.

Najdi práci pravé místo; je důležitá, ale... chápeš to?

Buď otevřený a nestraň se lidí; ložiska potenciálních příběhů - je zbytečné, nedat jim šanci.

Nezapomínej, jak jsi se cítil; lidé se nemění, jejich pravá podstata zůstává stejná.

Naslouchej svému vnitřnímu hlasu; žít pouze s rozumem nemá smysl.

Žiješ jenom jednou; aby nebylo nikdy možné si vyčítat, co se neudálo, byť mohlo.

Jdi dopředu jen tehdy, když se netopíš; nejdříve nalézt světlo ve tmě a až poté začít hledat cestu.

Buď trpělivý; zpomalení je krásné – a někdy jediné možné.

Netahej za kratší konec; to nelze zvládnout.

Znej svou cenu; devalvace nepřinese nic pozitivního.

Neviď svět černobíle; v komplikovanosti je krása.

Hledej své lepší já; proto tu jsme.

NP iLiKETRAiNS - The Beeching Report (2006 - Progress Reform)