Tohle jsem nečekal; fakt ne. Je tu neuvěřitelné ticho, klid a teplo, ale já mám najednou na zádech námrazu chladu a v hlavě prázdné vakuum. Všechny mé myšlenky a pocity jsou odsáty a odoperovány; mysl se bojí rána a jindy plný byt je najednou pustý a prázdný. V mém pokoji je podivně uklizeno – v rohu už nestojí Tvé tašky a krabice, na zdi už nevisí Tvé šaty a dole na matraci, s polštářem opřeným o stěnu, už najednou neležíš a nemluvíš a nemlčíš a nesměješ se a nespíš: jsi pryč. Odešla jsi; myslím, že navždy.
Je to zvláštní. Bez sebevědomí bych nemohl žít, nemohl bych se prát se světem, kde je nutné vyhrávat, nemohl bych vítězit nad černými démony mého nitra; přesto ale, jako pokaždé, jsem najednou zaskočen pocitem, že jsem Ti nedával to, co jsi chtěla a potřebovala. Nikde není pachuť krve, nemám v zádech žádný nůž – my jsme si neublížili. Přesto ale... proč?
(Jdu otevřít láhev bílého, kterou jsem pro nás dal včera chladit; čeká mě osamělá tichá noc pijáka absintu, který ráno zkamení v okamžiku, kdy si uvědomí, že to nebyl sen.)
Nerozumím tomu a zároveň vše chápu, je mi to líto a stejně tak lhostejné; nad tím vším je ale pocit smířenosti. Můj svět Tě víc děsil, než Tě přitahoval, a má neúcta k čemukoliv, čeho si ostatní váží a na čem si zakládají, Ti nutně musela vadit a ubližovat, stejně tak jako mé domýšlivé a rozmazlené pózy, přestože byly jen stylizací a hrou se slovy.
Možná mi budeš něco vyčítat, něco, čím jsem se Tě dotknul; máš na to právo. Já Ti nevyčítám nic a nikdy nebudu – bylo to Tvé rozhodnutí, silné, pevné a proto krásné. Je na světě něco víc, než se rozhodnout a stát si za tím, vsadit vše na svůj pocit?
Trvalo to pět let, než jsme dopsali náš příběh. Já jsem si přál psát ho ještě dalších padesát, ale Ty jsi byla proti; zůstalo nám pár nezapomenutelných momentů a vzpomínek, pár darů, které jsme si předali, a k tomu moře nesplněných přání a oceán zmařených nadějí.
Jdu si pustit Tekuté písky; potřebuji je slyšet. Na parapetu tiše schne květina, kterou Ti přivezli v Tvůj výroční den, a přede mnou vadnou bílé květy, které jsem Ti dal jen tak, pro nic za nic a za to všechno, protože jsi byla se mnou a vedle mne, protože jsem Tě miloval a protože jsem v nás věřil.
Víš, co chceš?
Já ano. Už delší dobu. Není to nic konkrétního, Ty ani žádná jiná; jde jen o ten pocit...
Je to škoda; asi spíše pro mě, než pro Tebe. Ale stejně... bolí to. Ta zmařená šance, ty pošlapané a potrhané bílé květy na špinavé podlaze...
NP Karel Kryl – Tekuté písky (1993 – To nejlepší)
