Mám Tě rád a vážím si Tě; Ty jsi mi neublížila, do mých ledvin se nezabodl žádný další nůž. Jsi zvláštní; kdo pro Tebe bude ten pravý? Jsi vedena neuvěřitelnou silou své intuice, hledáš ho kolem sebe, zraňuješ ostatní a jsi zraňována, plaveš životem... Budeš nešťastná, dokud si sama neporučíš a neřekneš: dost. Budeš si to muset říci, dříve nebo později, víš to? Kdy to přijde? Za pár měsíců, za několik let či jejich desítek?
Even Numbers... to je ono, ty harmonie, melodie, sny... stále ještě dýchám...
Kdy a kde jí potkám? Za pár týdnů, měsíců, či roků? Možná jsem stejný jako Ty; taky nechci být svázán kompromisy, taky hledám vše... snad jsem jen potřeboval trochu lásky a citu po všech těch prohrách, snad jsem chtěl cítit přítomnost toho druhého, který je se mnou bez toho, aniž by byl někdo třetí v daleké blízkosti...
Možná někde na povrchu jsme byli jiní a neslučitelní; jenže hluboko v sobě jsme stejní, vím to – a Ty to musíš vědět taky. Protože v těch pár momentech, když nic jiného nebylo důležité, když jsme byli sami sebou a zároveň tak moc blízko, že už nešlo přiblížit se víc, jsem věděl, že oba hledáme to samé, chceme to samé, doufáme v to samé - a jsme to samé.
Jitka hrála a já jsem ji miloval; byla krásná. Chtěl jsem s ní žít, někde pryč a daleko; každý večer bych seděl či ležel v příjemně znaveném odpočinku a pil přitom červené nebo bílé. Ona by rozezněla struny schované v ušlechtilém dřevu, já bych měl zavřené oči a čas by stál a stejně tak letěl bláznivou rychlostí zpět do minulosti. I Smetana by pak nabízel nečekané a nadčasové, ona by byla krásnější každým dnem a já bych každý večer cítil závan dokonalosti, jako když poprvé začne vát jemný podzimní vítr konce září, první listy začínají klouzat vzduchem, pomalu klesají ve spirálách svých trajektorií a nakonec jemně dopadnou a ukryjí se ve vadnoucí trávě...
Jsem šťastný; miluju život.
Will we live forever?
The car’s on fire and there is no driver at the wheel.
Tak jak? Co přijde? Kdy? Těším se...
NP Gregor Samsa – Even Numbers (2006 – 55:12)
