Taverna na Abbey Road, tiše hraje irská hudba a hned vedle mne praskají plameny otevřeného krbu. Jsem na sever od Dublinu a už vím, do jaké kategorie turistů patřím; včera večer jsem se to dozvěděl, když jsem v letadle listoval a četl a díval se, až jsem pochopil, že escapist je mé druhé jméno – a teď tu sedím, daleko od velkoměsta, blízko u moře, s plameny osvětlujícími útulnou místnost.
Ani nevím, proč jsem Ti včera psal a co jsem vlastně čekal; snad zázrak znovuzrození či prozření. Najednou jsem byl úplně sám, když jsem nad ránem bloumal dublinskými ulicemi mezi malými kamennými domky a posledními otevřenými bary. Chtěl jsem Tě, chyběla jsi mi, měl jsem pocit, že jsme měli vše, co jsme chtěli a po čem toužili, a že jen nešťastnou náhodou jsme vše nějak ztratili, že se nám to jen zatoulalo a zmizelo...
Byla to chyba, vím to. Miloval jsem Tě předtím, než jsem Tě měl, a budu Tě mít rád do konce života. Prostě to tak je; není to dobře ani špatně, jen je to tak správně – a já přesně vím, proč, co je příčinou – Tvé zvláštní niterně krásné já, které věří, že nalezne neexistující a nikdy v to nepřestane doufat.
Tělem mi proudí pocity vyrovnanosti a klidu; čekám. Z Michalova posledního vyprávění mi v paměti zůstala jediná věta.
V mládí jen málokdo tuší, že život není nic jiného, než loučení se životem. Ty nejjednodušší pravdy objevíme vždycky jako poslední.
(A oheň v krbu dál tiše praská...)
(Byly to dvě věty. Ta druhá je ještě smutnější a pravdivější. Milostná loďka se rozbila o všední život.)
NP Gregor Samsa – Even Numbers (2006 – 55:12)
