Aby to mělo smysl, musejí to cítit oba. Je to tak; jednoduchá prostá pravda, axiom a základ všech teorií světa, vysvětlení našeho konce, důvod Tvého rozhodnutí a klíč mého rozhřešení.
Přišel jsem na to tady, v tom zvláštním kraji, kde je vše zelené, tráva i moře, a kde se lze toulat mezi vesnicemi a kraji a dýchat přitom svobodně – a ze vzduchu cítit přátelství, klid a vyrovnanost smířenosti. Vrata všech dvorů jsou otevřená, od moře vane silný vítr, slunce lehce hřeje – a venku je zvláštně a krásně. Země gaelských příběhů, kde jsem po čtyři dny bloudil vypůjčeným autem, spal venku i vevnitř, mrznul v oceánu u písečných pláží bílé barvy, díval se na svět z posvátné hory a utrácel čas přemýšlením o ničem. A jen tak mimoděk, jakoby mimochodem, jsem získával nějakou zvláštní nevysvětlitelnou sílu, podobnou té, jakou jsem dnes cítil na pradávném pohřebišti dávno zemřelých...
Jsi... svá. Zvláštní. Zajímavá. Máš v sobě neuvěřitelnou kombinaci koktejlu vlastností, jsi královna protikladů ve vzájemné symbióze, jsi silná i empatická, hluboká i povrchní, zkušená a posílená o všechny ty cesty, lidi, zážitky... Jaká jsi sama v sobě? Začali jsme něco? Příběh, který bude pokračovat, rozplyne se, nebo snad přetaví v něco jiného? Nevíme; někde v nás to ale je. Ta jediná a hlavní otázka – šlo by to? Mohli bychom se milovat?
„Stačí vysílat positive energy do universe and everything is possible,“ řekla si a já se smál. A teď, o týden později, vím, jak moc silná a pravdivá věta to byla, přestože zní jako esence bláznovství.
---
Tvá poslední otázka; co mi vadilo? Maloměšťácká morálka se všemi svátostmi, kterých se nelze dotknout. Tvé náhradní rodiny, kterým tolik dáváš a které přesto nemůžou nahradit to, co jsi nikdy nepoznala. Rána, kdy jsem musel otáčet hlavu. Rašící testosteron. Tohle všechno; hlouposti bez významu a důležitosti. Snad jen to jediné – Tvá jasnozřivost; nevíš nic, nevíš to. Nemůžeš. Nikdo by nemohl, ani (a už vůbec) já ne. To je všechno; short-list bezvýznamných drobností, které se mohly rozptýlit jako popel dávno zemřelých i čerstvě zpopelněných...
---
Zítra se vracím. Nechci a chci zároveň. Nevím. Jsem připraven; na cokoliv. Na mém erbu je vytesán jeden znak; otazník. Nic víc.
NP Tord Gustavsen – Interlude (2004 – The Ground)
