Slunce zapadá úderem třetí

Slunce zapadá úderem třetí; v ten okamžik se jeho záře stává zlatavou, listy probleskují všemi barvami a obloha je modrá, ačkoli by neměla. Tráva ještě nestihla zcela zežloutnout; ještě chvíli bude žít. Chtěl bych, aby se hodiny zastavily, stály po několik minut – a pak se začaly točit zpátky. V opačném směru. Bylo by ráno, pak nad ránem, pak noc, pak večer... a já bych chtěl vědět, co se stane. Jestli přijdou povinnosti, které jsem už jednou vykonal, co se vlastně bude dít, když čas bude potácivě a nevěřícně klopýtat zpět.



Vrátil jsem se. Zvláštně zklidněný a zároveň nevyrovnaný stejně, jako kdykoliv předtím. Jako bych otevřel novou knihu – a v ní narazil na stejné kapitoly. V něčem podobné a v něčem možná jiné; ten pocit ale přetrvává. Opakování. Vše se opakuje. Nikde není nic nového a překvapujícího, vše je stejné. Čtyři roční období. Naděje, štěstí, melancholie, zatracení.



Zase se otevírají má kina, která mám rád, a v nich se rozsvěcují podivné příběhy rozhovorů a neuvěřitelně pálící střetnutí s reálným životem. První dříve či později vymizí z paměti, byť byl překvapující, zvláštní, jiný, zneklidňující. Zneklidňující; mé oblíbené slovo. Kolik to bylo měsíců? 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny; a na plátně se v rozmezí jednoho dne odehrával reálný život. S kompromisy a chybami, za které se platí, s uvědomováním si skutečné reality a toho, co je opravdu pravdivé, podstatné a důležité. Zbytek pak byl najednou jen kamufláží zakrývající zbytečnost, která nic nepřináší a naopak odebírá; bere možnost, že by vše mohlo být nějak jinak. Ne lépe; jinak.



Potřebuji změnu. Nevím jak, kde, kdy; něco se ale musí stát. Chtěl bych se probudit někde jinde a daleko. Přiřadit světadílům čísla a hodit kostkou. Padla by Antarktida. Vím to.



Proč? Možná proto, že se už zase ztrácím v podivné koláži zvuků, hlasů a melodií.

Možná proto, že jsem cítil, jak je to houslové sólo krásné. V ten moment získal večer punc něčeho dalšího, než jen příjemného putování melodiemi filmových příběhů. Podzim a s ním hudební večery, pivo nebo dvě deci ve foyer, a pak, na závěr, ta nešťastná hodina mezi desátou a jedenáctou, kdy už je moc pozdě – jet domů a odpočinout si, nebo jít kamkoliv a opít se.

Musím se narovnat. Měl bych a chtěl bych. Ještě není konec; naopak.





NP Godspeed You! Black Emperor - Blaise Bailey Finnegan III (1999 - Slow Riot For New Zero Kanada (EP))

Když chceme plout mezi staletími...

To, co je podstatné a důležité, je vždy to, co znamená překročení hranic – přeplutí řeky na druhý břeh, výstup na strmou horu a rozhled do kraje, objev nového světadílu neprozkoumané planety, cesta za hranice sluneční soustavy. Znamená to opuštění známých stereotypů a zažitých postupů, je v tom vždy kus odvahy, kus síly, nemálo náhody – a hlavně je v tom touha; touha jít dál.

Jak často objevujeme novou zemi? Jsou to výjimečné okamžiky, kdy z okna plující vesmírné lodi lze v temnotě prázdnoty osvětlené posledními paprsky posledních hvězd zahlédnout nový obrys; příslib poznání, zastavení, hledání, odpočinku – a naplnění.

Nevydrží to nikdy dlouho; i nová planeta nakonec zevšední a stejně tak vždy začnou vznikat podobné planety, plagiáty originálu, modernější a dokonalejší, přitažlivé nánosem lesku původní výjimečnosti, opracované dle původního vzoru, s podobnou atmosférou... a ze ztracené krásné země se stane osamocená vyhasínající hvězda nového souhvězdí.

Určitě už na to někdo přišel dříve. Ale nevěřím (nevěřím!), že někdo někdy namíchal ze stejných ingrediencí něco tak působivého, obyčejného, výjimečného, něco tak krásného, silného, omamujícího a dojímajícího.

Piano, perkuse, kytarová distorze v pozadí, smyčce, vokály, jemná elektronika, ambientní plochy. K tomu harmonie opuštěnosti, melodie tesknosti, tóny osamění a zvuky vykoupení; fontána dokonalosti.

Clint Mansell skládal symfonii pro cesty mezi staletími dva roky. Jako v předchozím případě se na desce temně leskne smyčcové čtyřhvězdí; a Kronos Quartet opět není artistní – i zde je služebníkem celku. Někde v pozadí je rozbouřené moře; Mogwai se ztrácejí ve větru, přibližují si a hned mizí, proplouvají na dosah, srostlí s obzorem.

Vše je tak, jak má být. Od začátku do konce; náznaky a gradace, vyvrcholení, uklidnění. Začít tichým smutněním a rozplynout se v prázdnotě vykoupení.

Tohle je drahokam; obroušený a opracovaný, přeživší z minulých věků, majestátní, krásný – a smutný. Jakoby byl po staletí zapuštěn v oltáři živeném krví obětí, vstřebával rudé zasychající kapky neschopen promluvit a říci, že bolest je zbytečná; němý svědek, poslední z přeživších, křehký, vzácný, jediný.

Budeme žít věčně?

ED2K

NP Clint Mansell - Together We Will Live Forever (2006 – The Fountain (OST))

Když se těším, až začne padat chladivá tma...

Zavírají se mi oči.

Jsem ztracen – jako vždy. Někde mezi zítřkem a minulým stoletím, neustále se vracím do minulosti, tápu, hledám; vyměnil bych cokoliv za to jediné – za schopnost ještě jednou milovat...

Má trojčlenka má zvrácený charakter. Čím menší je šance, že bychom si mohli rozumět, chápat, věřit si a být spolu, tím více chci, bojuji, doufám i miluji. Blouznil jsem a snil a tápal a zaříkával a věřil a tázal se a pohrdal sebou a i teď se nakonec ohlížím zpět; zaříkávač ztracených chvil, snílek minulých okamžiků, které by chtěl vrátit...

Vrátil bych se k Tobě a chtěl bych utéci někam jinam, do jiného příběhu. Pořád se chci vracet, ale přitom vím, že jakýkoliv návrat kamkoliv by znamenal jen další přešlapování na místě... Ale co mám dělat, když v budoucnosti nevidím smysl?

(Teď mi běhá mráz po zádech. Jako vždy, když hledám své Awe...)

Jsme spolu několik týdnů. Žijeme, vyprávíme, milujeme, svěřujeme se, sníme, usínáme... nerozumíme si beze slov, jen slovy. Přibližuješ se, ale pořád jsi tak moc daleko; a já netuším, jestli budeš někdy blízko. Vina není nikde v Tobě; vina je ve mně. Mám strach jít dál. Mám strach, že ztratím naději a místo ní najdu jen jedno velké zbytečné prázdno...

Jediné, pro co žiju, je můj sen. Že jednou budu umět hrát všechno, všechny melodie světa, a noc bude nekonečná, víno nebude působit, ráno nepřijde a já nikdy nezavřu unavené oči.

Prosím, rozuměj mi...

(Prázdná slova, věty... neschopnost formulace, opakování zbytečností... )

Oblaka začínají modrat do tmava, v dálce probleskuje červená západu slunce, krajina kopcovatí a padá chlad. Přichází nejkrásnější měsíc v roce. Čas posledních záchvěvů odcházejícího léta, ranní zeboucí mlha, pohasínající večery, polední slunce, děti jdoucí do školy, prázdná náměstí vylidněných měst...

Těším se; slunce bude hřát a já postavím obrovskou hráz, za níž budou zastavené tikající vteřiny, které se budou kupit jedna na druhou, budou chtít pokračovat ve své cestě, budou se tlačit na sebe, vyvyšovat, hromadit... a pak, až jich bude čtrnáct dní, se hráz prolomí – a všechen shromážděný čas mě odplaví zpět do reálného světa...

NP This Is Your Captain Speaking – A Wave to Bridget Fondy (2005 – Storyboard)