Tohle jsem nečekal - a nechtěl...

„Krysy,“ řekla Sue. Když jsme došli ke dveřím, místnost najednou ztichla a já se zastavil. „Strč do nich,“ řekla Sue přes kapesník. Nepohnul jsem se, vtom se ale dveře začaly otvírat samy od sebe. Vykřikl jsem, udělal krok zpátky a uviděl, že na ně sestra tlačí u pantu nohou. Bedna vyhlížela, jako by se roztrhla. Prostředek se vydul. Povrch betonu protínala velká puklina, na některých místech skoro dva centimetry široká.

Je mi hrozně. Pálí mě oči, třesou se mi ruce. Žaludek svírá neurčitý trýznivý pocit. Je podvečer a mně se chce spát. Udělal jsem chybu – a zároveň to jediné možné, co jsem mohl udělat. Mohl jsem odejít – a litovat toho. Nebo zůstat – a litovat stejně tak. Zůstal jsem – a lituji. Tohle se moc nepovedlo; ani nemohlo. Tady není cesta ven.

Každou půlhodinu jiný pocit. Jednou miluji Tebe, pak od Tebe utíkám do minulosti, pak se vracím – a takhle pořád dokola. Kdybyste byly jednou duší a jedním tělem, byla by To láska na celý život; takhle je to bolest na celý život.



Ani nevím, jak se to všechno stalo. Jen vím, že jsme si najednou znovu rozuměli, minulost neexistovala, jen těch pár hodin – a já při psaní těchto řádků vím, jaká je to hloupost. Nic takového nebylo. Všude kolem mne blikají červené vykřičníky. Nerozumím Ti a Ty mně. Nevím, co chceš – a Ty nevíš, po čem toužím já. Kdybych potřeboval pomoci, byla bys ta poslední, kdo by to zvládnul. To je ten problém. Náš vztah by mohl fungovat jen ve šťastných dnech, jen v paprscích slunce, jen na jaře a v létě, jen v hodinách dne. Chci s Tebou spát – a nechci s Tebou usínat.

Doplněk množiny. Mé druhé já – Ty. Přesně naopak. Máme všechno – ale stejně nám něco chybí; necítíme se šťastní. Utíkáme od sebe; já od Tebe více, pohříchu. Náš vztah funguje a sílí v dnech smutku, je určen pro podzim a zimu, pro tmavou noc – a bolestné dny utrápených duší. Čím méně se milujeme, tím více si rozumíme. Podivná houpačka: nechci o Tebe přijít, nemůžu – a o to víc Tě ztrácím. Chci s Tebou usínat – a nechci s Tebou spát.



Vlastně je to symbolické – ta cesta, ty podivné obrazy a zvuky, šípy z pralesa, umírající postavy, pomalý proud, široká řeka, šílenství, delirium... jeden film a jeden týden mého života. Až příliš mnoho podobného.

Nevím, co se bude dít. Má malá soukromá Betonová zahrada.

„Rozbíjí to,“ vypravila ze sebe konečně. „Našel to kladivo a rozbíjí to.“ Poslouchali jsme. Bušení se už neozývalo tak hlasitě a údery už nebyly tak pravidelné.

Zvenčí k nám dolehl hluk dvou tří zastavujících vozů, práskání dvířek a spěchající kroky několika lidí na přední cestě, což probudilo Toma. Mezerou v zácloně prosvítalo otáčející se modré světlo a vytvářelo na stěně mihotavý vzorek. Tom se posadil, upřeně na něj hleděl a pomrkával. Obstoupili jsme postýlku. Julie se sklonila a dala mu pusu.
„To jsme se krásně vyspinkali,“ řekla.

Už dlouho jsem se takhle necítil. Kolem mne je tmavý prázdný byt a pár Tvých věcí – až zmizí, zmizí i něco ze mě. Odejde život, zůstane chlad. Mea culpa. Za všechno se platí.



NP Pink Floyd – Wish You Were Here (1975 – Wish You Were Here)

Je ráno

Je ráno. Nestírám rosu na kolejích; vracím se k Red Sparowes. Včera jsem poprvé v životě zasedl ke stolu plného šustivých karet a žetonů – jak taky jinak? Vrátil jsem se s Tebou do Tvé minulosti a na světlo vytáhl své dávno zapomenuté znalosti a zkušenosti z let dospívání, kdy sobotní odpoledne byla nekonečná a to jediné, co bylo možno dělat, byl drobný hazard, vzájemné výměny kapesného, snaha neprohrát večery příštího týdne a navrch získat pár drobných.

Několik sklenic červeného zdarma, mrazení v zádech; reálná hodnota peněz přestane existovat – jsou to jen žetony s podivnými čísly, je to hra – zvýšit, snížit, rozdělit, zdvojnásobit. Jako v životě – sinusoida. Nahoru a pak zpět dolů. Kdybych vše nebral jako hru a s rozměněným obnosem se nerozloučil v okamžiku, kdy se z bankovek staly malé kulaté hračky, o všechno bych přišel; s pocitem, že je vše jedno – má nová pravda – jsem v několika hodinách nabyl padesátiprocentního zisku. Umění odejít ve správný čas. Stanovit si hranici – a tu pak nepřekročit. Měl jsem sváteční pocit; drobné vítězství, které potěší svou nepravděpodobností.



Ten večer byl slunečný. Pár hodin zpět jsme seděli v sále plném zhaslých luceren a já se v duchu usmíval a bylo mi dobře. Film o slunci. O naději. O tom, že život je krásný. Že to, co vnímáme jako podstatné, je opravdu podstatné, ale někde vedle toho jsou věci, které bychom chtěli vynést na světlo, věci, pro které bychom chtěli začít žít a kterými bychom se chtěli nechat naplňovat. To věčné téma – přestat se pachtit za svatým grálem štěstí, zastavit se, přestat konečně dokazovat sobě i jiným, potlačit touhu vítězit, dobývat, získávat, vlastnit – a začít... být klidný. Smířený. Vyrovnaný.

Guy: What's the Czech for "Do you love him"?



Blíží se náš konec; víme to oba. Netrápí mne to. Láska neexistuje; jsem o tom přesvědčen. Poslední spatřený exemplář zemřel na konci minulého století. Jsme v novém miléniu; sociální vzorce se mění, dlouhodobá partnerství se stávají hrůzostrašnými kompromisy se vzájemnými podvody a zatajováním a to jediné, co je možné dělat, je přiznat si skutečnost – vztahy se už nepočítají na roky, ale na měsíce. Vždy pak přijde konec; pád, emoce, smutek, lítost. Pak nový příběh. Se stejným koncem. A pak další. A další. A... pak? Co přijde nakonec? To ještě nevím; poslední nezodpovězená otázka. Poslední kostka do třírozměrné skládačky; láska, přátelství a svoboda – osy x, y, z. Závislé proměnné jsou nezávislými. Se začátkem každého příběhu zaneseme první souřadnici do třírozměrného prostoru. Za týden další. Z bodů se pomalu stává křivka. A někde v reálném životě se snažíme křivky porovnávat, měřit, poučit se z nich; jednou, za dvacet let, zmizím někam do prázdnoty a v tichosti nakreslím všechny křivky svého života.



Žijeme jen jednou. To vědomí jediného pokusu; proto ta rychlost, rozmazaná světla noční dálnice. Na hranicích našich rozhodnutí pálíme zkušenosti našich předků. Chceme více, než bychom měli chtít. Žádáme víc, než na co máme právo. Je to tak správně. Přizpůsobujeme se době; nelze jinak. Ještě v tom nemám zcela jasno, myšlenky ještě nejsou zcela utříděné. Vše se mění.

Podzim je krásný. Správný čas na nesprávné myšlenky.



NP Red Sparowes - Like The Howling Glory Of The Darkest Winds, This Voice Was Thunderous And The Words Holy, Tangling Their Way Around Our Hearts And Clutching Our Innocent Awe. (2006 - Every Red Heart Shines Toward The Red Sun)

Křižovatka smutku

Kde jsme? Co se děje? Proč tápu? Co hledám?



Mám pocit, že jsem ztratil to nejdůležitější – naději. Začínám být podivně smířen s tím, že můj život se nebude pohybovat po tradiční trajektorii rodinného štěstí a všech těch obyčejných krásných věcí, které zaručují trvání lidského rodu; namísto toho přichází mrazivý pocit nové víry: je to jedno. Nic není důležité. To, co je krásné, stejně vždy skončí, dříve či později. Nejsem schopen hlubšího citu. Chybí mi empatie. Když miluji, chci vlastnit; nikoliv dávat.

Celý večer to bylo v Tobě, věděl jsem to. Byl jsem tak daleko... ve stejném bytě, stejném pokoji, hladil jsem Tě po vlasech, utěšoval... Jenže – bylo mi to jedno. Nezáleželo na tom. S Tebou či bez Tebe, kde je ten rozdíl? Dříve nebo později přeci vše skončí... A Ty jsi skvělá; zapadáš do mě jako já do Tebe, jenže já mám pocit, že už nejsem ničeho schopen – dát Ti to, co dáváš mně, milovat, nabídnout perspektivu, otevřít náruč a mysl bez toho, aniž by má krev byla otrávena bolestmi předchozích příběhů...



Seděl jsem v příšeří plného sálu a díval se s pocitem, že je to zbytečné. Proč vlastně? Neviděl jsem už všechno? Nakonec to bylo skvělé, jako minule; přes tu naivní touhu zachránit a změnit svět, která začíná a končí na západ od našich hranic, bylo v příběhu něco zvláštního. Nedokážu to popsat; celý film se nic nedělo, nic jsem necítil – a pak, když se objevily závěrečné titulky, jsem si v duchu tiše řekl – ještě žijeme. Ještě pár chvil.



„Konečně jsem to pochopila,“ zvedla uslzené oči s výrazem němé výčitky, prozření a najití odpovědi. Ten pohled... jako luštit celý večer hlavolam a pak zjistit, že řešení je jednoduché – neexistuje. To byly Tvé oči. Nechtěl jsem se do nich dívat; věděl jsem, že to dříve nebo později vyslovíš. Objektivní pravda jako průsečík našich dvou subjektivních přímek poznání. Bál jsem se slyšet těch pár slov; nechtěl jsem vidět Tvůj pohled.



Stál jsem tam a minulé týdny neexistovaly. Nikdy se nestaly. Ani koncert v tom zvláštním kostele, kdy se zvuky rezonujících kytarových strun vznášely prostorem a Ana byla krásná a já se pokoušel zapomenout na to, že někde venku za zdmi číhá život s pastí zítřejšího rána. Ani náš víkend v krajině barevných stromů, kdy jsme procházeli hřebeny kopců v záři magického dne, v němž namísto jednoho panovaly dvě období; léto mělo vztyčenou hlavu a podzim stál opodál, schován v odpoledních stínech a trávě plné studené rosy.



„Já už nechci být sama. Ale... už to vím, už jsem to pochopila,“ drala si Ti do úst slova, která jsem tak moc nechtěl slyšet. Jako kdybych je říkal já sám. Kdyby ses zeptala, co je špatně, a já měl sílu odpovědět, řekl bych to samé. „Já... jsem tak strašně moc sama. Jsem sama, i když jsem s Tebou.“

Nemohl jsem nic říci, nic odpovědět, mohl jsem jen mlčet. Byla to pravda. Na pravdu, když jí člověk tak moc nechce slyšet a ona nakonec přeci jen protne vzduch, nelze reagovat. Jediné, co lze, je stát nebo sedět, dívat se s rozostřenýma očima, nemluvit, neposlouchat, neexistovat. Mlčel jsem. Neexistoval jsem. Nebyl jsem.



Dveře se zavřely a já se ocitl na druhé straně, na tmavém schodišti třetího patra, s velkým oknem plným výhledu do černé mokré ulice, se schody, které vedly do noci, spánku a zítřejšího dne. Položil jsem tašku, opřel se o zeď – a čekal. S každým výdechem jsem přišel o desítku myšlenek. Vteřina, deset vteřin, třicet, šedesát... kolik to bylo celkem? Pak jsem zaklepal. Otevřela jsi – bez náznaku překvapení. Objali jsme se. Zase jsem mlčel; nebylo co říct. A pak... jsem stál na druhé straně. Prázdný, lhostejný, bez energie, bez jakéhokoliv citu. Prázdno. Schody, ulice, déšť. Říjen. Uprostřed týdne. Uprostřed běhu. Uprostřed ničeho.

Jsme spolu. Trápím Tě. Nechci Tě ztratit. Nevím, co dál. Chci nepřemýšlet. Neexistovat. Nebýt. Chci se neprobouzet a neusínat. Chci... najít sílu. Změnit sebe. Změnit svůj život.



NP Clint Mansell – Stay With Me (2006 – The Fountain (OST))

Když cesta kolem Země trvá šedesát minut...

Jako nečekané pozvání na dalekou cestu. Někde být, na setkání, kde nikdo nikoho nezná, a někoho potkat – a mluvit s ním o čemkoliv. Být na stejné vlně, svěřovat si lety poznané pravdy v několika větách, mlčky přikyvovat, dívat se z polootevřených oken do tmy plné pohasínajících světel a čekat, až ten druhý řekne: „Pojedeme spolu na konec světa.“ A v ten moment někdo v místnosti do přehrávače vloží jeden podivný disk z jedné podivné kartónové krabičky, která je plná zvláštních fotografií a šedesáti minut barevné koláže etnického a starosvětského souznění.

A tím začne cesta. Tam u onoho otevřeného okna, se světly v dálce a dovnitř proudící tmou; začíná jemně, táhle, je plná příslibů, naznačuje – a smyčcové plochy pak rozetne etnický vokál a letadlo se odlepí od země. Sen a představy jsou najednou skutečností a reálná skutečnost se stane neexistující odvrácenou stranou známé planety; letadlo se vzdaluje od blikajících ranvejí v červenajícím se západu slunce a z oken jsou vidět zmenšující se obrysy měst a vesniček, lesů a polí, vodních ploch, stepí a luk a všeho ostatního, co je náhle tak malinké a vzdaluje se a mizí za horizontem...

“In the beginning was the end.”



Kdyby se Země dala obletět za šedesát minut, chtěl bych si do sluchátek pustit tento hudební příběh; nic jiného by se nehodilo více. Je to zvláštní; neznámý autor, neznámý film, neznámý soundtrack. Nikde nic není. Žádný web, žádné recenze, žádné rozhovory. Nic. Jen krásné a zvláštní fotografie – a k nim poskládaná zvláštní a krásná hudba. Koláž hudebních tradic z různých koutů světa; soundtrack naší planety.

Sám nevím – jak jsem Armanda našel, jak jsem našel tento disk, jak jsem otevřel další komnatu hudební jinakosti. V pavučinách různých sítí, kde daleko cennější než fragmenty souborů a stahovaných alb jsou doporučení a rady šedivých znalců, se skrývají zvláštní poklady. Jsou dávané do prodejního oběhu v počtech nemnoha tisíců, alba ztracená a rozebraná v několika letech po vydání; pro každý stát této planety ne více jak deset kusů. Já mám jeden... a kdo další? Kolik těch lidí znám?

Šedesát minut putování; fragmenty zemí, obrazy krajin a lidí, nálady dnů a nocí. Poslední track udeří přímočarostí, shrnutím, jednoduchostí, krásou. A pak... je to symbolické; těsně před koncem se vše rozplyne v uklidňujícím tichu. Výlet končí – letadlo dosedne na přistávací plochu, motory ovládne zpětný chod, letadlo zpomaluje, zastavuje – a stojí. Země se přestane pohybovat, čas neexistuje. Ale pak, nakonec – ještě několik posledních tónů.

Cesta nikdy nekončí.



ED2K

NP Armand Amar – La Genese (2004 – La Terre Vue Du Ciel (OST))