Love has been cancelled

Století povrchnosti. Možná už jsem to někdy psal; jenže ten pocit je strašně silný, nutí mě opětovně vykřičet svoji pravdu do vesmíru – jednadvacáté století je stoletím povrchnosti. Vše je jen naoko, veškeré hodnoty hnědnou a kazí se jako zahnívající ovoce na paletách asfaltových překladišť velkoskladů, a když už se člověk rozhodne a chce věřit, nalezne jen Potěmkinovu vesnici prázdných slibů a slov, pár dřevěných trámů čerstvě přetřených nánosem jásavé dokonalosti, které po prvním prozkoumání odkryjí rozbité a polámané střepiny minulosti, slabosti a nedostatku odvahy. Pohříchu, nejsem v tomto jiný; jsem polámaný jako ostatní.



Jen jeden důvod mě nutí nedopisovat příběhy do konce. Strach a nechuť. Nechci se ráno probudit, otočit se, uvidět Tě vedle sebe, ve větší či menší míře si vzpomenout na pár hodin předcházejících unavené spánkové noci, a pak pocítit to jediné neuvěřitelně silné přání: vypadni. Už Tě nechci nikdy v životě vidět. Je to omyl. Co vlastně čekáš, co myslíš, že Ti mohu nabídnout? Jsi polámaná stejně jako já, nechci s Tebou být už ani hodinu, obtěžuje mě i těch pár dalších minut. Chci vymazat Tvé číslo, email, všechny kontakty a podobu, vzpomínky i vše ostatní, chci Tě odstranit ze svého života. Ztrácíme čas. Ztrácíš můj čas – odejdi, zmiz, přestaň tu být...



Ten film byl dobrý. Rozhodují maličkosti – letecký pohled na anglické předměstí, šedivé domy a kdysi červené cihly a na pozadí pomalu znějící akordy lehké kytarové distorze. Melancholie, která je ještě snesitelná. Obětování, které nejde příliš daleko – a které má smysl. Prchavost krátkého uvěřitelného štěstí. Sentiment bez kroucení hlavou. Příběh, který by se mohl stát...



Happiness delayed, love cancelled, depression on time. Všude okolo je až příliš mnoho náhražek. A příliš málo skutečnosti.

NP Ghinzu's chords for Irina Palm movie (only available in my mind)

Trojúhelník plný odpovědí

Kde to jsme? Zase začínám zbytečnou otázkou... sedíš vedle mne – a jsi krásná. Opálené břicho, krátké černé vlasy, krásné ruce, krásná prsa v černém obtaženém topu, v rukách kniha; chtěl bych Ti něco říct. Na něco se Tě zeptat. Jsi šťastná? Kolik Ti je let? Jako mně? Více, méně? Co čteš? Jak voníš? Chtěl bych vidět Tvé spodní prádlo; jen tak. Jsi esencí luxusu v tomto kupé. Několikrát jsme se viděli; vím to – jezdíš jen o pár stanic dále. Máš krásnou šálu. V noci jsi divoká kočka, nemáš zábrany. Chtěl bych být s Tebou týden o samotě; to je můj aktuální pocit...



Byl jsem tam a čekal na tu jednu píseň, o které jsem věděl, že nezazní. Zvláštní nostalgie se dala přímo nahmatat – ta touha vrátit lehkost minulosti a spolu s ní přetěžké vědomí její existence. Ta nemožnost jít kupředu; stárnutí, pohledy zpět, poslední marný pokus o pár dalších kroků, poslední smutný pohled a všudypřítomná melancholie...

Nejkrásnější a nejdůležitější věci člověk vždy objeví náhodou; ony si vlastně najdou jeho. Byla tenkrát tmavá noc a já se vrátil a rozsvítil a začal hledat; jen tak. Stránky mizely a objevovaly se, hudba tiše hrála, já jsem možná ještě pil, ráno se blížilo – a pak se to stalo. Pár odstavců a vět. Nález ztraceného pokladu. Utříděné myšlenky, které bych si sám pro sebe jinak dával dohromady roky a desetiletí. Tolik odpovědí na tolik otázek! Jako když člověk chodí každé ráno v mrazivé zimě koupit jednu briketu, aby se večer mohl ohřát na pár chvil, a pak, najednou a nečekaně, mu před domem vysypou vagón antracitu, aniž si ho objednal.



Triangular theory of love. Je to přeci tak jasné, tak zjevné, tak samozřejmé. Souznění, vášeň, rozhodnutí – základní stavební kameny, bez nichž se jakákoli stavba dříve či později zřítí. Najednou je možné dívat se do minulosti a nalézat odpovědi na ta prokletá ‘proč?‘ – vše je náhle tak pochopitelné, otazníky se rozplývají v odpovědích a příběhy získávají zřetelné obrysy v náhle odhaleném kontextu. Vždycky něco chybělo, vždy alespoň něco. Proto musel přijít další příběh, další hledání a nalezení, další ztráta. Střecha musí být podepřena třemi sloupy; jinak se převáží na jednu ze stran, začne klouzat, zřítí se a rozpadne na tisíce úlomků náhle zrozené minulosti...

Ve skutečnosti je ale vše složitější; trojúhelník není jeden, jsou dva. Nic jako společná charakteristika vztahu neexistuje; ani nemůže. Vždy je to sjednocení dvou trojúhelníků – a ty musejí mít stejné obrysy. Stejně dlouhé odvěsny a základnu, stejný tvar. Oba to musejí cítit stejně. Dokonalost a naplnění jsou mnohem více nedosažitelné, než to na první pohled vypadá. Naše vlastní Já musí mít stejné pocity, jako Já schované v našem protějšku.

Musíme k sobě cítit vášeň, musíme se chtít, toužit po sobě, musí se nám zatmívat před očima, musíme cítit bolest jen z pomyšlení na to, že ten druhý je někde s někým jiným, ať už v opilosti či za střízliva, ať už z vlastní touhy, pokušení či jakéhokoli donucení, s dostavující se lítostí či bez ní, s vědomím chyby i správného rozhodnutí. Musíme přestat být lidmi; myšlenky musí zůstat ležet na zemi mezi kusy spěšné strhaného oblečení...

Musíme si rozumět, chápat se, svěřovat, dávat napospas. Musíme si věřit, vnímat nevyřčená slova, rozumět gestům, číst v očích. Musíme cítit, že jsme spolu, i když jsme od sebe stovky či tisíce kilometrů; musíme cítit přítomnost toho druhého, jeho existenci, jeho blízkost...

Musíme se rozhodnout – a za rozhodnutím si stát. Nenechat se zviklat. Odehnat pochybnosti, neprojevit slabost, dokázat si poručit. Zastavit se, přestat hledat. Přestat se ptát. Žít.

NP Zbigniew Preisner – Rain (2004 – The Beautiful Country (OST))

Je kolem poledne. Už zase...

Někdy mám pocit, že žádný scifi film už nikdy nepřekoná ten jeden, první, původní. Ty nálady, barvy, déšť, město, zvuky – to vše je tak současné a tak pravdivé; to vše se jednou stane. Film, v němž chybí renderované vektorové zbytečnosti a počítačové krabice, které obvykle berou to nejdůležitější – život. Místo prvoplánových efektů je v příběhu atmosféra, namísto galaktických dobrodružství uvěřitelnost a místo velkoleposti melancholie. Místo odpovědí otázky. Příběhy se prolínají, nic není černobílé, stát se může cokoliv. Chybí krajina, všude je jen město. A déšť. Déšť...

[last lines]
Deckard: Gaff had been there, and let her live. Four years, he figured. He was wrong. Tyrell had told me Rachael was special. No termination date. I didn't know how long we had together... Who does?



Nic se neděje, život plyne. Jsem unavený z pocitu, že nic nemá smysl. Chtěl bych usnout zimním spánkem a probudit se na jaře sedě v letadle a směřuje do neznáma. Chtěl bych stihnout všechno to, co mi utíká a rozpouští se mezi prsty jak nahnědlý tající sníh půlky ledna. Chtěl bych vrátit zpět všechna špatná rozhodnutí. Chtěl bych změnit svojí podstatu, protože vnitřně cítím, že mě začíná ničit nad únosnou míru. Chtěl bych získat zpět ztracené iluze; a k tomu optimismus, své sny a touhy, chtěl bych obývací pokoj polepit plakátem naděje, abych se na ni mohl každé ráno dívat. Chtěl bych přestat mít pocit, že už je pozdě. Žiju sám na pustém ostrově – spal jsem moc dlouho, zapomněl jsem se ráno probudit. Ta loď do světa seberealizace, kterou jsem s ostatními vyhlížel měsíce a roky, dnes ráno odjela; a já tu zůstal sám. To jediné pozitivní, co osamocení přináší, je klid. Nic se neděje. Je ticho. Klid.

Holden: Describe in single words only the good things that come into your mind about... your mother.
Leon: My mother?
Holden: Yeah.
Leon: Let me tell you about my mother.
[Shoots him]



Ještě jednu myšlenku, jeden dlouhodobý pocit, jednu mantru; začínám cítit, že i ostatní otevírají oči. Lidé blázní; proč ještě někdo vůbec plýtvá časem, slovy a větami, přemýšlením a úsilím nad pokusem něco kritizovat? Strávit hodiny vymýšlením důvodů, proč je něco špatné, předhodit to ostatním a umožnit tak i jim ztrácet čas čtením o chybějící nadčasovosti. To jediné, co má v tomto tisíciletí smysl, je pozitivní kritika. Měli bychom být rybáři v tom bezbřehém oceánu čehokoliv, kde lze nalézt trochu krásy a hory průměrnosti. Měli bychom hledat a nacházet; nabízet, dávat i doporučovat; svěřovat, radovat se a podporovat; nechat stranou zášť, přízemnost a omezenost; dát na svůj vlastní úsudek, na své pocity a jejich barometry; měli bychom být sami sebou. Je toho tolik! Tak mnoho, tak strašně moc! Lovím po nocích, hledám symbiózu a souznění, cítím zadostiučinění z nalezených krásných vět, mrazí mě v zádech z objevených tónů, nechávám se unášet obrazy, jež odpovídají a zároveň se ptají... Vyzdvihujme to dobré do sluneční záře – to má smysl. Rýpat se na smetištích a říkat, že něco smrdí – to je rouhání; ztracený čas nikdy nikdo nevrátí...



Batty: I've seen things you people wouldn't believe. Attack ships on fire off the shoulder of Orion. I watched c-beams glitter in the dark near the Tanhauser Gate. All those ... moments will be lost in time, like tears...in rain. Time to die.
[Last words]

Uvidíme. Venku ještě stále mrzne; stejně jako v mé duši. Mám před sebou až příliš mnoho úkolů. Chci se narovnat. Ještě není konec; jenže já mám pocit, že je tak složité postavit se na vlastní nohy, a místo rovnání zad utíkám, protože musím. Nemůžu zůstávat na jednom místě, zbláznil bych se. Občas mám pocit, že jsem vyprahlejší, než kdykoliv předtím, a občas cítím, že v sobě nalézám stopová množství empatie; substance, o níž jsem si myslel, že je mi cizí. Je poledne a venku je šero; unavené domky, dřevo, jež už ani nechce hořet, tráva, jež se stydí za to, že není pokryta sněhem, prázdno, ticho a k tomu déšť. Déšť...

NP Lanterna – Departures (2001 – Elm Street)

Je krásná. Je nádherná.

Lidé mají sklon k něžnostem v těch nejvíce nemožných oblastech. Budují si své štěstí ve šťastných hodinách jinak zamračených dní, a aby získali další sílu k pokračování tohoto nehratelného souboje, rozpouštějí se... v něžnostech. Je to paradox – to nejsou něžnosti a city k tomu druhému; ty už jsou pryč, vztah dávno vyprchal. Jsou to něžnosti, kterými zahrnují předmět svého boje, svoji mantru každodenního štěstí, neboť štěstí znamená usilování o získání získatelného. Bytečky, domečky, autíčko. Mimčo. Vzkazíky. Je to zvláštní, tolik vyhraněné. Tak moc to chci a nechci zároveň...



„Takhle ne, Harry. Nikdy nic pokoutního. Vždycky jsem to říkala: že ať mě cokoliv potká, ať cokoli udělám, jenom ne žádnou pokoutnost. Kdybys byl aspoň takový fyzický typ, s kterých bych se z ničeho nic spustila a na kterých bych se dívala a myslela jenom od límečku dolů. Ale ne my dva, Harry. Ne s tebou. Ne s tebou.“

Uchopila ho opět za vlasy, opět mu způsobila bolest, ačkoli teď věděl, že ona ví, že mu působí bolest. „Poslyš: to musí být samé líbánky, vždycky. Na věky věkoucí, dokud jeden z nás neumře. Nesmí to být nic jiného. Buď nebe, nebo peklo; žádný pohodlný, bezpečný, pokojný očistec mezi tím obojím, abychom tam ty a já čekali, dokud se nestaneme oběťmi slušného chování nebo shovívavosti nebo hanby nebo pokání.“
„A tak to vlastně nejsem já, na koho věříš, na koho spoléháš; je to láska.“ Pohlédla na něho. „Vlastně ne já; kterýkoli muž.“
„Ano. Je to láska. Říká se, že láska mezi dvěma lidmi umírá. To není pravda. Neumírá. Jenom člověk opouští, odchází, když člověk není dobrý, když už začíná páchnout, moře ho zkrátka někam vyplivne, aby tam umřel. Člověk stejně umře, ale já bych se radši utopila v oceánu, než být vyvržena na pruh pustého pobřeží a dá se vysušit sluncem v ohavnou mastnou skvrnu, ke které se nehodí ani žádné jméno, jenom epitaf Tohle byla."



„Ne!“ vykřikla. „Ne! Ne! Pro Ježíše Krista, ne! Drž mě! Drž mě pevně, Harry! Vždyť pro tohle to děláme, pro tohle všecko jsme to dělali, za tohle platíme: abychom mohli být spolu, spát spolu každou noc: ne abychom jenom jedli a vyprazdňovali se a spali v teple, abychom pak mohli vstát a jíst a vyprazdňovat se, abychom zase mohli spát v teple! Drž mě! Drž mě pevně! Pevně!“ Sevřel ji, ruce měl strnulé, obličej ještě stále obrácený vzhůru, rty shrnuté se zaťatých zubů.

„Líbily se mi peníze, které jsem vydělával, dokonce se mi líbil i způsob, jak jsem je vydělával, to, co jsem dělal, jak jsem ti už řekl. To ne kvůli tomu jsem se jednoho dne zarazil nad myšlenkou ‘Má žena musí mít to nejlepší’. Ale proto, že jsem jednoho dne objevil, že mám strach. A zároveň jsem objevil, že budu mít pořád strach, ať budu dělat cokoli, že budu mít pořád strach tak dlouho, dokud žije ona nebo žiju já.“



„Jak to vysvětlíte Nástroje nebyly čisté?“
„Byly čisté.“
„To si myslíte vy.“
„Vím to.“
„Váš první pokus?“
„Ne. Druhý.“
„První se zdařil? Ale stejně byste to nevěděl.“
„Ano. Vím to. Zdařil se.“
„Tak jak vysvětlíte tenhle nezdar?“ Byl by mohl odpovědět tohle: Miloval jsem ji.



Stalo se to tak přirozeně, tak nečekaně, tak náhodně, tak náhle. Jako minule. Výtah jel dolů, přestože jsem Ti říkal, že výstupní brána bude uzavřena; věděl jsem, že za pár minut zazvoníš. Nic nebylo důležité, proto jsi se musela vrátit. Cokoliv by se ten večer stalo, stalo by se správně. Všechny varianty byly řešením a rozuzlením. Zvonek. Otevřel jsem, bez šatů. Vešla jsi dovnitř a my najednou byli opět dospělí, úplně ve všem. Nové století; másla už není třeba. I na tohle nikdy nezapomenu.

Nevím vlastně, co k Tobě cítím. Je mi smutno z vědomí, že toho je tak málo, přestože by to mělo být daleko více. Proč to tak je? Možná proto, že mezi námi není žádné kdyby; nic takového. Ty jsi ve svém světě a já ve svém. Ta skutečnost, že spolu nikdy nebudeme, to samozřejmé přiznání očividné jistoty, to vše dává našemu vztahu punc předčasného úmrtí. Rozumíš mi, a právě proto mě to tolik mrzí. Možná je jen problém v tom, že všechno, co mi říkáš, vím; i tu nejprokletější větu: „Je opravdu krásná. Je nádherná.“



Ano, pomyslel si, mám-li si vybrat mezi soužením a ničím, vyberu si soužení.

NP John Williams - High School (1989 - Born On The Fourth Of July (OST))

Další rok - stále žijeme...

Pořád jsem se ještě nerozhodl pro tvar náhrobku. Když je člověk mrtvý, už na tom pramálo záleží, pod jakým náhrobkem je pochován, a přesto mi to dost leží na srdci. Nesnesl bych, abych byl pohřben pod nějakou obyčejnou, nic neříkající deskou z hlazeného kamene, jakou má dnes každý druhý, se dvěma vyrytými jmény, světským a posmrtným, která stojí na podstavci s jamkami vyhloubenými v předním okraji, jednou na vonné tyčinky a druhou na obětní vodu. Jsem příliš velký snob na to, aby se mi líbilo něco tak tuctového.

Je kolem poledne; právě vstávám. Venku taje slabý nános v noci popadané běloby, prší a sněží zároveň, je ticho – jen Lanterna tiše plní ztichlý pokoj jemnými kytarovými plochami. Je poslední den v roce. Čas nevstávat, promrhávat hodiny, nepřemýšlet, pít, válet se v přetopené místnosti bez dýchatelného kyslíku a pohybovat se mezi artefakty včerejší alkoholicko-počítačově-zesíťované noci. Je mi dobře. Někde daleko jsi Ty; příslib krásného začátku nového roku.

Tak sem s nimi! Potrhlými předsevzetími, přáními plnými nesplnitelnosti, snůškou výzev pro vlastní vůli, které dají pocit, že se člověk stane lepším. Už zítra ráno! Je to jen hra, ale krásná. Jako sám život.

Netrouchnivět; je zbytečné nechávat tělo tlít.

Nevracet se; teď už doopravdy.

Nebláznit; přestat rýsovat podivné trojúhelníky.

Neflákat se; uvědomit si, co práce dává.

Nekřivit se; ten první a poslední otevřený příběh, pokroucený mezi těmito stránkami.

Využil jsem chvíle, kdy Sacuko popíjela čaj, abych jí mezi řečí vysvětlil, co mám v plánu.
„Těmhle vlněným kuličkám se říká tampony.“
„A na co je máte?“
„Namočíš je do černé nebo červené tuše, přiložíš je na kámen a uděláš otisk.“
„Vždyť tady žádný kámen nemáte!“
„Nebudu ho taky potřebovat: použiju něčeho docela jiného.“
„A čeho?“
„Potřu ti tuší chodidla a otisknu je na arch čínského papíru.“
„Na co, prosím vás?“
„Podle tvých otisků si nechám vyrýt do kamene Buddhovy šlépěje. A až umřu, chci ležet pod nimi. To bude moje nirvána.“

NP Lanterna – Brightness (2004 – Highways)