Takhle jsem to nechtěl. A takhle jsem to nečekal. Nečekal jsem, že se mi budeš s odstupem času tolik líbit – vůbec přeci nejsi můj typ! Nevěřil jsem, že Tě budu chtít ještě někdy vidět – a teď se mi po Tobě tolik stýská. Nemyslil jsem si, že mi budeš mít co říct – a já stále myslím na věty, které jsi říkala. Jsi daleko a nechceš i nemůžeš mě vidět. Jsi blízko, ale přece tolik vzdálena. Chtěl bych Tě tu teď mít u sebe a hladit jako tenkrát tu noc, kdy jsme pili celý den a v noci nechtěli a nemohli usnout, protože to bylo tolik krásné a byl by to hřích, spát. Nejsi dokonalá – a o to víc Tě mám rád. Chybíš mi...
... dneska jsou chlapi tak strašně komplikovaní, tak nerozhodní, a po světě navíc běhá tolik nezadaných ženských, které jsou hezčí než já, Barbara večer slaví narozeniny v Baronovi, vsadím se, že domů půjdu sama, vítejte na dobytčím trhu, nejdřív jdou na řadu ty hezké a až po nich ty ostatní, doufám, že jsem se nenakazila, kvůli pár aférkám, které se ani nedají označit jako milostné, to už by byl vrchol, chlapi si mě neváží, pohrdají mnou, opouštějí mě ještě dřív, než to ve mně vychladne, nelíbím se jim a sama sobě taky ne, jsem jenom rezervní díra, prasnice, na kterou si vzpomenou k ránu, když už všechny hezčí odešly, a pak ji zahodí jako papírový kapesník...
Chci Tě, protože Tě nemůžu mít. Nebo je to jinak? Jak to mám poznat? Někdy mám pocit, že sám dokážu zvládnout a překonat všechny překážky tohoto světa, a jindy cítím, že bez Tebe nebudu moci ani usnout či vstát. Bylo to jen 22 hodin. 22 hodin, jeden festival, dva kluci s kytarou a hammondkami, 10 piv a jeden calvados, západ slunce na Petříně a jeho východ u Tebe doma. Byl jsem šťastný v té podivné melancholii odcházejícího příběhu...
... sám jsem si pod sebou podřezal větev tím, že jsem vsadil celou kariéru na jeden hypotetickej úspěch, žít znamená učit se prohrávat, už nevím kdo to řekl, nějakej myslitel, co byl módní ve vosumdesátejch, nejspíš Cioran, jo Cioran, tahle věta vážně sedí, je na mě jak ušitá...
Ráno jsem cítil Tvoji vůni na paži a večer jsem začal ztrácet energii, kterou jsi mne nabila. Ležím tu s pocitem, že bych chtěl odejít do vedlejšího pokoje – a v něm Tě najít. Pohladit Tě a zeptat se, dáš-li si čaj či víno. Plácnout nějakou hloupost a zasmát se svému vlastnímu vtipu. Dát Ti pusu na tvář a vdechnout vůni Tvého parfému. Sednout si na postel, dívat se na Tebe a nic neříkat. Jen být s Tebou...
...Audrey, má krásná Andrey de Ribancourt, vzít si tě byla trefa do černého, ale náš společný život je jedna velká rána vedle, krásná Andrey, jsi tak nádherná, dokonalá a bezchybná, že jsem tě nikdy ani nemiloval, naše manželství je jenom honosná fasáda, společenské alibi, každý den se podobá reklamě z mezinárodního módního žurnálu...
Jenže já nemůžu nic, nedokážu nic, nesmím nic. Hraji zakázanou hru na zakázaném území, jsem diverzantem ve svém vlastním týlu; zase jsem si vybral příběh, v němž nemohu vyhrát...
... co tady vlastně dělám, mezi všema těmahle bláznama na n-tou, proč musím dřepět na jejich meetinzích, když jsem ještě pořád ve zkušebce, ale co, aspoň odsaď můžu kdykoliv vypadnout bez výpovědní lhůty, možná ještě není pozdě, nikdy jsem si nedělal iluze, že život ve firmě je peříčko, ale že až takhle, když vidím, jak jsou tady lidi nespokojení, nešťastní, zatrpklí a ubuovsky posedlí mocí, tak mám chuť prásknout do bot a vícekrát sem nepáchnout...
NP Esbjörn Svensson Trio – Winter in Venice (1996 - Winter in Venice)
