Od začátku to byl omyl. Věděl jsem to. Netěšil jsem se. Nechtěl jsem tam jít. Ale přesto jsem šel...
Snad proto, že jsi chytrá, překvapivá, vzdělaná a sečtělá. A upřímná. Jenže... to je všechno. Kdybys četla tyto řádky, bylo by to, jako by Tě někdo lámal v kole. Nelíbíš se mi, vůbec mě nepřitahuješ. Pneumatika kolem pasu. Vous nad horním rtem. Mateřská znaménka po těle. Vůně potu namísto parfému. Nenucenost, s kterou jsi nechala veškeré placení na mně. I kdybych se sebevíc opil a Ty jsi byla poslední žena na světě, stejně bych si přál odejít sám a probudit se sám...
A pak to nejhorší, co jsi mi mohla udělat. Vším tím, co nemáš, jsi ve mně zapálila vlnu nostalgie. A já pak, na jazyku s odeznívající chutí calvadosu, jsem plápolal cestou domů v omamných představách návratu k té jediné, jež mě dokázala přinutit přestat myslet svou živočišností, tolik nečekanou v tom pěstěném a dokonalém zevnějšku. Zase několik hodin v minulosti; návrat opepřený tím, že jsi se nečekaně ozvala. Nečekaně... čekal jsem to. Čekal jsem na to. Odcházím; už se nebudeme náhodně potkávat, míjet, dívat se na sebe. Zmizím. Zůstanou jen vzpomínky a pár fotografií. Kopec nostalgie. A ta nejprokletější otázka na světě: proč ne já?
Nic se neděje. Mám pocit, že jsem přestal žít, a je mi dobře a podivně zvláštně zároveň. Něco mi chybí. Bojím se to pojmenovat...
NP Henrik Górecki – Symphony No.3 Op.36: III. Lento (cantabile semplice) (Antoni Wit, Katowice Radio Symphony Orchestra)
