Září

Jsem doma. Je ráno a slunce se ještě nestačilo schovat za bílé mraky, které pomalu kráčí po obloze. Stromy mění barvy a venku je příjemný chlad; za pár týdnů se jeho přívlastek změní na nepříjemný a listy se budou rozpadat na blátivých ulicích na molekuly prázdna. Poslední záchvěv odcházejícího léta; to mám rád. Jako všechno, co končí.

Vracet se domů z míst, která si člověk zamiloval, je těžké; v návratu jsou stopy melancholie, nostalgie i smutku a domov vítá připomenutím všech těch povinností, které se pomalu vracejí. Zážitky z cesty za svobodou stále přehrávají příběhy odžitých dnů - krátké filmy před očima i za stavu bdění - jenže člověk si pomalu začíná uvědomovat, že je to jen film. Příběh minulosti. Pár dnů v oparu nostalgie a vzpomínek.

Návrat z míst, která člověk začal nenávidět, je euforickým vysvobozením, kdy každodennost získává punc svatozáře, nenáviděná šeď lokálnosti příchuť čehosi blízkého, známého a hřejivého, a v duši, která strádala v chmurných úvahách o smyslu bytí někde pryč, kde je člověk sám, unavený a bloudící, je najednou podivná smířenost s příměsí radosti z návratu.

Nikdy jsem jim nemohl nic říct. Neumím ten jazyk s podivnými písmeny, který je blízký i cizí zároveň, umím jen pozdravit a poděkovat – a název ukrajinského piva, které mám rád. Každý den jsem se zamiloval. Každý den. Alespoň na pár hodin. Potkával jsem je v podchodech, na ulicích, v kancelářích. Měly jedno společné – byly rády ženami. Užívaly si to. Vyzařovalo to z nich. Byla mezi námi propast, a proto byly tak přitažlivé. Ta největší výzva, s kterým se musím popasovat, neleží v kanceláři, do které denně chodím.

Jsem vděčný za tyhle okamžiky, kdy za okny pluje krajina, já listuju svým playlistem a hledám, co mám rád. Philippe Rommbi. Gustavo Santaolalla. Eddie Vedder. Kurt Cobain. Včera jsem poslouchal Zbigniewa Preisnera. Byl večer a já jen ležel na gauči, díval se z okna a mlčel. Neměl jsem sílu ani chuť pít. Něco se mění. Vstávám brzy ráno a brzy chodím spát. Miluju život. Miluju svobodu. Mít možnost zmizet a vrátit se, kdy budu chtít. Odcházení a návraty. Bude poledne. Končí září.

V pondělí si beru day off. Žádná dovolená; prostě nikam nepůjdu. Prodávám svůj mozek a nechávám si platit zlaťáky i tolerancí svého já. Barter tu s námi bude navždy; nejdokonalejší prostředek směny. Budu se toulat městem a dívat se na stromy, které mění barvy. Dám si mexické jídlo a kafe někde na rohu. Budu se procházet okolo Vltavy a hledat zázrak. V podvečer budu chtít vidět slunce chýlící se k západu. Budu mít pocit, že něco odchází, ztrácí se, budu chtít někomu zamávat; v uších mi bude znít A Wave To Bridget Fondly. Bude pondělí večer a já se budu ztrácet v městě, kde jsem strávil tolik času, ale které vlastně vůbec, ale vůbec neznám…

NP Mogwai – Hunted by a Freak (2005 - Government Commissions)

Město snů

Kiev. Název slibující ukrytou starobylost, která bude vzpomínat na svoji zašlou slávu, ale přesto okouzlí. Na střešní okna bubnuje déšť a přestože je teprve krátce po sedmé ráno, venku se auta začínají ploužit; pomalu, smutně, táhle. Déšť houstne a s ním i doprava. Troubení řidičů, kteří troubí už jen ze zvyku. Nikdy nikoho nepustit je základní pravidlo, kterým se všichni řídí. Staré oprýskané baráky a vedle nich nové vysokopodlažní budovy. Všude spousta aut. Rolls Royce včera parkoval u banky tak přirozeně, jako bábuška v podchodu prodávala maliny. Prší, stále pořád prší. Jsem v podivných kulisách podivného filmu a jediné, co vím určitě, je, že to není sen. Všechno je o řízení očekávání. Všechno. I tohle. I ten déšť...

Byla jsi krásně vysoká a s krásnými vlasy. Chtěl jsem Tě. Naposledy, kdy jsme se viděli, jsi byla zpoceně znavená a já si tenkrát přál, zmizet domů a odejít. Teď jsem čekal méně – a o to víc jsem se bavil. Hrou se slovy, smíchem, bláznovstvím. Máš to ráda; mám rád, když to tak je. Kluci hráli nejhůře, jak jsem snad kdy někoho slyšel, ale k tomu večeru to patřilo, stejně tak jejich závěrečná Sweet Child of Mine, která dala zapomenout na vše předchozí. Jedli jsme špíz a kukuřici a pili pivo, a soumrak se snášel a s ním chlad, a já se Tě zeptal, jestli chceš a můžeš, a Ty jsi řekla, že nemůžeš, ale chceš, a tak jsem Tě doprovodil, a Ty jsi odjela, pryč, do noci, a já jsem tam pak ležel, a nepřemýšlel o ničem, vůbec o ničem...

Venku troubí auta a postavy v oblecích se pohybují směrem do zamčených kanceláří. Tohle město umírá, leží na pitevním stole, a z jeho břicha roste obrovský nádor: moderní metropole západního světa. Nemoc, která dříve nebo později postihne všechna města. Kiev ještě bojuje, ještě dýchá; jenže čas člověk nezastaví stejně jako nevyléčitelnou nemoc, obrovské offroady jezdí po chodnících, pravidla neexistují, bohatší bere, chudý sklání hlavu, prší, je podzim, zima, vlhko, chlad, a za dveřmi pseudoluxusního bytu je na zemi prach, na chodbě švábi, občas bezdomovec ve vlastních výkalech, a venku kopec apatie, trocha strachu a spousta odevzdání...

Nebudu mít tohle město rád. Bere mi svobodu a nic nenabízí. Chci to, co nemám. Mantra snílků. Chtěl bych ležet v Riegrových sadech v babím létě a dívat se na zapadající svět...

Po ulicích se rozlévá prázdnota. Dívky voní parfémy a jsou neskonale krásné; vypadat krásně je zde nezbytné. Všechno se láme, i mé já. Začínám stárnout; už mě baví více se dívat, než získávat. Nějak se mi pak nechce přicházet na to, že dál už není co říct. Jenže... lžu si sám sobě. Co v tomhle městě dělat jiného? Všechno má svůj čas. Mladý, perspektivní, flexibilní a neklidný přežívá v bytě v centru se šváby na chodbách. Minuty tečou do odpadních rour a naproti na domě sedají na římse holubi, aby mohli kálet dolů na asfaltové parkoviště. Hlavní třída je plná lidí s plechovkami piva. V mrazáku zbytek vodky. Město snů. Nevím, proč tu jsem. Je mi líto sama sebe; už není moc toho, co by mne bavilo. Je to jen hra; hra se špatným koncem...

Proč? Připadá mi, že hraju špatnou hru, na špatném místě, se špatnými hráči, ve špatném čase, se špatnými pravidly, špatným způsobem – a se špatným výsledkem. Mé sny se rozpadají v prach ztracených představ a já čelím realitě zítřka a včerejška. Kdyby mi bylo pětapadesát, jako mému kolegovi, taky bych tu zůstával přes víkendy; začínám to chápat. Ještě si trochu užít před smrtí. Pár dalších kompromisů k té tuně, kterou už člověk na sebe naložil.

Díra děr. Київ. Budu tohle město nenávidět. Jedině snad... kdybych se tu zamiloval. Jenže to už neumím. Už ne. V tomhle životě už ne.

NP Philips Glass – Religion (2002 – Naqoyqatsi (OST))

Sigur Rós

Gatsby se na mě strnule otočil:
„V jeho domě nemůžu nic říct, kamaráde.“
„Jí se všechno pozná na hlase,“ poznamenal jsem. „Má ho plný -“ zaváhal jsem.
„Má ho plný peněz,“ řekl najednou.
To bylo ono. Nikdy předtím jsem tomu nerozuměl. Byl plný peněz – to bylo to nevyčerpatelné kouzlo, které se v něm zvedalo a zase opadalo, cinkaly v něm, šelestily v něm jako činely... Vysoko v bílém paláci králova dcera, dívka ze zlata...

Zatáhlo se. Město se jen neochotně probouzí do středečního rána a nechce si přiznat, že léto pomalu odchází. Mraky jsou až příliš nízko a příliš šedivé, aby člověk věřil, že snad navečer vysvitne slunce, a spěchající do práce unaveně zívají, stojí krátké fronty na cokoliv a vnitřně, přestože už jsou několik hodin vzhůru, stále spí. Vnitřní spánek. Touha hermeticky se uzavřít před okolním světem a nedovolit mu, aby obtěžoval, něco chtěl, něco říkal či nutil nějak reagovat. Vnitřně spím. Spím.

Když jsem zase jednou po letech dočetl Velkého Gatsbyho, uvědomil jsem si nakonec tu paralelu – největší omyl, který člověk může udělat, je, když to, co bylo, obalí vrstvami snů, nadějí, vzpomínek a představ, a pak se to snaží za každou cenu získat zpět. A pak, až se mu to nakonec po všech bojích a šarvátkách povede, si uvědomí, že svůj sen a svoji představu nikdy získat nemůže. Realita je až příliš daleko a vystavěná očekávání vždy vedou k bolestnému procitnutí...



Když jsem se šel rozloučit, viděl jsem, že se na Gatsbyho tváři zase objevil výraz zmatku, jako kdyby ho při myšlence na ráz nynějšího štěstí zachvátila jakási mlhavá pochybnost. Skoro pět let! I toho odpoledne musely být okamžiky, kdy se Daisy nedokázala vyrovnat jeho snové představě – ne vlastní vinou, ale pro obrovskou životnost jeho iluzí. Bylo to nad její síly, nad jakékoliv síly. Vrhl se do věcí s vášní tvůrce, něco k ní neustále přidával, okrašloval ji každým pestrým pírkem, které k němu vánek donesl. Nic nemůže být tak ohnivé a tak svěží jako to, co člověk dokáže nahromadit v příšeří svého srdce.

Pomalu škrtám poslední čárky na hospodském lístku své plánovaně nabyté svobody. Posledních několik dnů; utíká to až příliš rychle. Nakonec ale, přes to všechno, cítím lhostejnost – nemůžu pořád utíkat a práce tu bude vždycky, jakkoli moc či málo mě bude bavit. „Najdi si svůj Detroit“, radí Jack Welch, ale já mám pocit, že můj Detroit, něco, o čem budu přesvědčen, když to budu dělat, neexistuje – protože ty věci, které mě baví, nechci a nikdy nehodlám pošpinit popelem vlastní parazitace. To
přeci nejde, kanibalizovat na tom, co má člověk rád...

Každý podezírá sám sebe alespoň z jedné základní ctnosti, a moje je: jsem jedním z mála počestných lidí, jaké jsem kdy znal.

Nádraží je prostoupené prachem a zvukem sbíječek. Staré prostory se zmítají v křečích automatických kladiv a omítka z nich opadává jako stará scvrklá kůže. Nové opravené části ukazují jásavou konzumní budoucnost. A někde mezi tím vším se odehrávají příběhy ztracených existencí, zoufalců žijících jen pro jeden den, zaprodanců vlastní slabosti a nešťastníků se špatnou karmou. Z podchodu stanice Muzeum lze vyjít i na druhou stranu magistrály směrem k I.P.Pavlova; na schodech vždy někdo sedí – nepřítomný pohled, vedle sebe injekční stříkačky, batůžek věcí. Odvrácená strana města přímo v jeho středu.



Vlak se rozjel a opatrně projíždí všemi možnými oklikami. Opouštím Prahu a cítím, že ještě není konec. Uprostřed týdne v poloprázdném vlaku, sám v kupé, snažím se třídit myšlenky. Lehkost psaní je stále vzácnější; už mi jde psát snad jen ve vlaku. Nikde jinde se mi nedaří aktuální pocit přetavovat v slůvka a věty; snad je to tím, že všude jinde chybí ten lehounký opar melancholie ztracené minulosti. Možná dospívám. Ztrácím sny a vyrovnávám se se skutečností, že to, co vlastně chci, ve skutečnosti vůbec neexistuje. Nevím. Nevím.

„Rozhodně ale pořádá velké večírky,“ řekla Jordan a změnila předmět rozhovoru s městskou nechutí ke konkrétnosti. „A já mám velké večírky ráda. Jsou tak intimní. Na malých večírcích není žádné soukromí.“

Včera jsem tam seděl a měl strach, bál se. Nevěděl jsem, jak to dopadne. Jak to vyzní. A jak bude působit. Jenže Sigur Rós jsou jedineční, nikdo není jako oni. To není bezhlavá adorace, to je konstatování skutečnosti, faktu, reality. Možná že jejich poslední věci, s nádechem nevinnosti a víry, na mě působí méně, než jejich bezejmenný masterpiece, ale to je nakonec úplně jedno – protože při tom reálném střetnutí, kdy jsem měl strach z anonymity obrovské haly a lidí, kteří nebudou rozumět, najednou okolí pomalu přestávalo existovat, rozplývalo se a bylo pohlcováno tou zvláštní koláží kytar, zvonků, piana, klávesových ploch, bicích a vokálu, který zpíval písně v podivném zapomenutém jazyce... A když se pak vrátili a zazněly první tóny poslední skladby z (), která na začátku ani náznakem nedává tušit, co přijde na jejím konci, věděl jsem, že mě to odvane pryč z tohohle světa, že v očích budu mít podivný lesk těch, co se podívali na druhou stranu a neví, jestli se ještě chtějí vrátit...



Mám dojem, že ani sám Gatsby nevěřil, že se telefon ozve, a snad mu to už bylo jedno. Jestli je tomu tak, musel asi cítit, že ten starý, hřejivý svět ztratil, že zaplatil vysokou cenu za to, že žil příliš dlouho s jediným snem.
...
Gatsby věřil v to zelené světlo, vzrušující budoucnost, která před námi rok od roku ustupuje. Dnes nám unikla, ale nevadí – zítra proběhneme rychleji, rozpřáhneme paže dále... A jednoho krásného rána –
A tak sebou zmítáme dál, lodě deroucí se proti proudu, bez přestání unášení zpátky do minulosti.

NP Niko Valkeapää - Stirdon (2003 - Niko Valkeapää)

(Photos by Eva Balaštíková, musicserver.cz)