Berlin

Ležím na chodníku na spadaném listí a dívám se na tmavé nebe a kdybys tu byla, tak bych Ti řekl, ať si lehneš vedle mě, a dali bychom cigáro na půl a dívali se spolu na hvězdy, a pak bych řekl, jestli víš, že tohle je poslední podzimní noc, kdy nemrzne, a pak by přišla druhá ranní a čas by se na hodinu zastavil a my bychom byli poslední dva lidé na Zemi – a v duši by nám pořád zněly tóny toho jazzového tria z A Trane klubu a oba bychom pořád měli pocit, že ten cover Kiss from a Rose na piano a bicí a basu byl prostě úžasný, jakože fakt byl, a nevěděli bychom, jestli se už zvednout, nebo dál ležet, a pak by ses mě zeptala, co je na světě nejdůležitější, a já bych řekl, že láska, protože až budeme umírat v domově důchodců, tak nebudeme vzpomínat na to, kde jsme pracovali a jak trávili čas, ale koho jsme milovali, a pak by zafoukal vítr a spadlo další listí, které by vonělo, a nikdo z nás by nechtěl vstát a jít spát, protože tam na zemi v té tmavé berlínské podzimní noci na listí bychom se dotýkali věčnosti…

Vracím se z Berlína a před očima mi běží film posledních víkendů a několika dalších dnů. Náš film. Můj a Tvůj. V pátek, kdy přistálo letadlo, jsi na mne čekala u východu C, ve svém autě, a poprvé jsem Ti dal pusu na tvář a podruhé už jsme se líbali, a pak jsme si jen řekli, kam to vlastně jedeme, a v Kolíně jsme byli na Vypsané fixe a obdivovali tu nekonečnou energii a ráno jsme se probudili v Poděbradech a toulali se městem, a pak, po obědě, jsme najednou byli v Hradci Králové na tom krásném náměstí uprostřed a jedli U rytíře, a pak, jak se přiblížil večer, jsme sešli z hradeb do podhradí a Erik Truffaz hrál, překvapoval, uklidňoval i probouzel, a potom, nakonec, kdy jsme leželi přitisknutí k sobě v tom hotelovém pokoji, na jazyku stále chuť Chianti Classico, jsem pochopil, že jsem se zamiloval…



Jenže ten večer i týden předtím, kdy jsme se dívali z Ještědu na bílé mlíko inverze a na Jezerce jsme cítili tu nekonečnou krásu opuštěného prostoru, který si snad nedovolí nikdo zničit, jsem cítil, že se něco děje, něco není v pořádku, něco nesedí. Tvá minulost. Nakonec jsi mi to řekla, jak to je, a já se trápil a halucinoval dvě hodiny letu od Tebe v městě, kde se anglicky člověk nemůže domluvit, a hledal jsem řešení, které nemůžu najít, protože přestože existuje, najít ho musíš Ty.



A teď se vracím, možná se potkáme, pokud se mi ozveš nebo já Tobě, a hraniční kopce jsou barevné a pokryté mlhou klesající do údolí, obloha je šedivá a já začínám mít pocit, že tohle nemůže dopadnout dobře, protože Ty se budeš chtít ještě vrátit, ještě na chvíli, abys zjistila, jestli to vlastně mělo smysl, vystoupíš z našeho vlaku, zamáváš mi z nástupiště a slíbíš, že na mě počkáš v příští stanici, a jen co se vlak znovu rozjede, uvědomím si tu nesnesitelnou pravdu, že už nikdy nenastoupíš, že v našem společném vlaku jedu vstříc budoucnosti jen já sám…

Ale třeba se stane se zázrak, třeba mi uvěříš, že Tě miluju a že spolu musíme být, třeba začneme společně znovu věřit na lásku do konce všech našich životů, třeba pochopíš, že celou dobu jsem hledal právě Tebe a až po sedmi letech se mi otevřely oči, třeba mi dovolíš dát Ti všechno, co mám, třeba se najdeme a už nikdy neopustíme, třeba začnou na podzim nečekaně znovu růst listy, třeba vysvitne slunce a zima už nikdy nepřijde, třeba se už nikdo z nás ani na okamžik neohlédne, aby vzpomněl, co bylo, a třeba zjistíme, že bez sebe nemůžeme být, a třeba si pak uvědomíme, že jsme pro sebe vzájemně důležitější, než naše vlastní já, a pak, třeba, nakonec, si mlčky slíbíme, že tohle nikdy nezničíme, nikdy, nikdy, n i k d y …

NP Clint Mansell – Xibalba (2006 - The Fountain (OST) (with Kronos Quartet & Mogwai) (OST))

Silver Mt. Zion

„Proč jsme to spolu ještě nedělali?“ píšeš mi okolo půlnoci, opilá jako já. Hladina hormonů v mé krvi je až příliš vysoká na to, abych dokázal nezúčastněně mlčet a zapomenout, že tenkrát, kdy jsme seděli na té zahrádce uprostřed lesů a zvukem se nesly falešné tóny Sweet Child of Mine, jsem Tě chtěl. Tenkrát jsem Tě chtěl; jenže teď je teď a všechno je jinak. Ten pocit mě svazuje a spoutává – nemožnost cokoliv nabídnout. Co Ti můžu dát? Píšeš mi, jak mě chceš, a já odpovídám, jak chci Tebe, a přitom je mi na zvracení ze sebe sama, ráno se probouzím rozlámaný na kusy a v telefonu vidím stopy minulosti, usínal jsem opilý a vy jste byly dvě, a ráno jsem musel smazat své horší já, nemohl jsem to nechat, nechci znovu vidět vlastní slabost; a pak jsem šel ranním městem, bylo pod mrakem, a pod srdcem jsem měl nahořklou pachuť vlastního selhání…

---



Teď tu sedím, je večer, piju zelený čaj a strašně moc Tě chci. Neodpovídáš a já nevím proč; jsi telepat, který vytušil, že jsem na pár hodin nebyl s Tebou? Co se děje? Miluju Tě; vím to. Kdybych Tě teď ztratil, před tím vším, co zažijeme, neměl bych pro co žít. Všechny ty dny strávené tady, v městě zatuchlých bytů a předražených restaurací, by mizely do kanálu jako splašky, a víkend by zíval prázdnotou a zpitím se do němoty. Nemůžu o Tebe přijít. Nemůžu. Teď ne, nikdy, never, …

Jsme na stejné lodi, máme rádi stejné věci, rozumíme si, cítíme tu šanci… ale teď tu jsem sám, tak zoufale a ztraceně sám. Děje se něco? Ta nejistota, proklaté otázky vlastních pochybností; dívám se na sebe do zrcadla a nedivil bych se vůbec ničemu. Kdybys znala mou černou duši, musela bys utéct – bez ohledu na to, jak moc se snažím být lepší, jiný; Ty jsi má naděje a já o svou naději nechci a nemůžu přijít, to nejde, to bych nezvládl… Jsi bílá a já černý a já vím, že ve skutečnosti jsme oba šediví, jenže teď to tak cítím, když tu sedím, venku je tma, dům je ztichlý a mně je podivné smutno… Objev se tu; jen na chvíli. Na minutu. Budeme mlčet, Ty budeš stát a já si kleknu, přitisknu se Ti hlavou na břicho, a budu cítit Tvou přítomnost, teplo Tvého těla, Tvou blízkost, vůni; šedesát vteřin mi bude stačit, abych načerpal sílu přečkat tu v osamění další noc…



A vidím to jako před pár dny a stejně tak slyším, ty melodie prokládané nečekaně silnou distorzí smyčců, Microphones in the Trees a zbytek podivných písní, které z desek zní zvláštně a podivně krásně a naživo jsou krásně podivné a zvláštní. Stál jsem tam a rychle se opil, abych mohl nechat proklát své srdce šípy zvláštních melodií a teskných hlasů. Silver Mt. Zion; další kategorie, jiná země či světadíl. Neuchopitelná teskná křehkost, která člověka obstoupí jako bílá mlha v ranní inverzi, a ťukání slepecké hole na betonové dlažbě, pomalu se vzdalující…

…



Uprostřed života, jsem najednou strašně slabý, bez Tebe, víš? Já vím, co chci… Tebe… Objev se mi tu; na chvíli, to stačí…

NP Silver Mt. Zion - Microphones in the Trees (2004 - Pretty Little Lightening Paw)

(photos by k3r4m)

Uprostřed běhu

Ten kouzelný moment. Jeden kratičký okamžik. Zlomek vteřiny. Vše se změní a je jinak, najednou, nečekaně, bez varování. Střízliví odešli a opilí zůstali. Zatahovaná břicha se najednou derou z triček a tanga vyrostlá z padajících kalhot popírají fyzikální zákony. Ve vzduchu je cítit pach spálených snů a neklidné těkající oči nalézají stohy kompromisů. Na mém účtu zůstalo nespočet čárek a jedna věta. „Já nehledám otce pro svoje dítě.“ Musel jsem si to napsat. Nic nevykreslilo atmosféru toho večera lépe, než tato věta. Seděla vedle mne, afektovaně koketovala; byla mi odporná. Prázdná, stárnoucí, zlomená, opilá. Mlčel jsem. A pil.

Sraz ze základní školy. Oceány a propasti, které nelze překlenout. Lze jen pít, opít se co nejrychleji, ztratit se v sám sobě, nezúčastněně pozorovat. Všichni si dělají nárok na lásku, ale nechápou a nechtějí si připustit, že láska není v základní verzi života. Nikdo na ní nemá automatický nárok. Rozmazleni tím, že nemusíme usilovat o holý život, rýpeme se ve vlastních emocích, do jednoho slůvka vkládáme všechny své naděje i sny a doufáme a věříme, že jednou přijde. Láska. Ten radioaktivní spad v mém srdci, poločas rozpadu milion let…



Vidím Tě před očima. Sedíš na posteli, zabalená do peřiny, a jen nahá záda máš odkrytá. Voníš, tak moc. Mám chuť se k Tobě přitulit, usnout s Tebou, hladit Tě a vdechovat, toužím Tě ochránit a přitom mám neuvěřitelný strach z toho, že Tě rozmačkám. Jsi křehká, hubená, krásná. Vnitřně neuvěřitelně bohatá a s tolika zákoutími, že se v nich ztrácím. Nedokážu Tě přečíst. Jsi ode mne tisíc kilometrů a ta vzdálenost násobí mou chuť Tě znovu vidět, obejmout, pohladit, dát pusu. Přestalo tu pršet a zítra bude možná svítit slunce a já si dnes koupil maliny v podchodu; listí padá na zem i tady a podzim má v sobě smutnou krásu minulosti, i když teprve přichází…

Podzimní koncerty. Dva kostely, dva příběhy, dvě setkání a dvojí příval emocí. Křehkost akustických zvuků, akordeon znějící jako varhany, chvějící se tóny piana poletující pod kamennou klenbou, jemný saxofon a táhlé zvuky violoncella. Hudba zabalená v mlze, tóny padající na kamennou zem jako podzimní listí, třetí hodina ráno někde na venkově, stromová alej, spadlé kaštany, jinovatka a někde vysoko měsíc v úplňku, který není vidět… Zvláštní kvartet.



O tři dny později jsem viděl nekonečnou pláň s černým pískem, kamením, mechem a lišejníkem. Pár ledovcových řek, vítr ženoucí oblaka prachu, slunce schované za mraky. Léto trvající týden, které je tak vzácné, že když přijde, všichni lidé se zastaví, podívají se na modré nebe a vystaví tváře slunci. Kruh se uzavřel. Když jsem si Jóhanna v Reykjavíku kupoval, nemohl jsem tušit, že ho někdy uvidím a uslyším. Když jsem tenkrát projížděl tou zemí a éterický vokodér se smyčci kreslil pomalu klesající melancholickou melodii, cítil jsem neuvěřitelný pocit splynutí, souznění, věčnosti. Když jsem v pátek otevřel oči, viděl jsem pokoru, krásu, nostalgii; cítil jsem vděčnost, oboustrannou vděčnost…



Napsala jsi mi. Chceš mě vidět. Před minutou jsem byl nešťastný a na dně; teď jsem v euforii. Zamilovanost. Vlny propadů a vzestupů, život nemá smysl a pak je najednou neuvěřitelně krásný. Jsi mi blízko; jako kdybys byla ve vedlejším pokoji, já mohl zaťukat, vejít, obejmout Tě, mlčet a rozumět. Jsi tak blízko! Jen dvě hodiny letu… Mám Tě rád. Víš? Musíš to vědět…



NP Jóhann Jóhannsson - Odi Et Amo (2002 - Englabörn)