Broken December

Ta únava, červené oči, bolest schovaná za čelem, kocovina. Včera jsem pil hodně a stakánky vodky mi temnily mozek, a nakonec jsem si sednul za to krásné piano, které v tom zvláštním jazzovém klubu bylo, a hrál, hrál těch pár skladeb, které umím, v čase těsně po půlnoci, a venku mezitím mrzlo a sněžilo a mně bylo najednou všechno úplně jedno…

„Včera jsem měl chuť… Ohromnou chuť…,“ šeptl jí do ucha. „Ale co se dalo dělat…“
Dál pronášel důvěrnosti. Poslouchala ho, kousala se do rtů, vyhýbala se mu pohledem a byla rozpolcená mezi touhou, aby mlčel a aby zašel ještě dál.

„Má obava je jiného druhu, ale ani já sama nejsem schopna ji přesně popsat. Před chvílí jsi pronášel slova božstva, osud a nevyhnutelnost. To všechno je nádherné, avšak zároveň děsivé. Nechci nikomu způsobit neštěstí.“
„Aha,“ pronesl pobaveně. „Jako každou vládkyni tě koruna samozřejmě přitahuje i děsí. To je pochopitelné, neboť koneckonců každá koruna se leskne, ale skrývá v sobě i trny.“

Herci smutných představení – od začátku víme, že bojujeme a přitom nemůžeme vyhrát, je to jen přetvářka, ještě chvíli být přisátý na penězovod benefitů, reportovat a eskalovat, delegovat a manageovat, a neustále přitom komunikovat, s kýmkoliv, kdykoliv, o čemkoliv. V tom neustále se měnícím světě plném komplexnosti a stále složitějších problémů postavených na nedokonalých řešeních minulosti a zbytečně vytyčených bezchybných cílech se nedá vyhrát, dodat, doručit; každá sociální skupina je stejná a pro současnou realitu potřebujeme jen její nejlepší část, které se tak zoufale nedostává. Proto všechny ty kompromisy, záplatované záplaty, podmínečné akceptace, nesplněné milníky a recyklované dokumenty. Je to jen práce – ale bolí to i tak.

Proč to tak je? Proč chce člověk vždy o něco bojovat? Proč nemůžeme být jen tak obyčejně šťastní? Proč chceme neustále překonávat překážky? Vybíráme si příběhy, kde dlouhodobá společná budoucnost visí na tenkém vlásku, neustále, pořád – a trápíme se otázkami a mučíme představami a hrajeme a předstíráme, sami sobě i tomu druhému, snažíme se bojovat o další den, víkend, týden či měsíc. A někde jinde, přitom, tak blízko nás, je štěstí na dosah, jenže se zdá až příliš nedokonalé v té své dostupnosti a přístupnosti – vzít, co se nabízí, a být šťastný do konce života? Kdo o to stojí, říci pouhé ano? Asi je přitažlivější trápit se budoucností a překonávat nepřekonatelné rozdíly, než smířeně žít se získaným štěstím…

Ale právě z kočáru připomínajícího zároveň motýla i rakev na něj tak něžně a cituplně, jako dosud nikdo, pohlédla žena s kaštanovými vlasy. Díval se v životě do očí mnoha žen a spousta horoucích, cudných, vzrušujících , něžných, lstivých i hrdých párů očí zase hledělo do těch jeho, ale nikdy to nebyly takovéto oči. Její pohled byl vzdálený i blízký, srozumitelný i záhadný, nečitelný i soucitný. Vzbuzoval v člověku touhu, ale zároveň ho svíral a unášel daleko, mimo život, do záhrobí, odkud se člověk mohl poklidně pozorovat.

Let s přestupem má tu výhodu, že je více času zadarmo se opít. Že je možné jen tak sedět a psát a přemýšlet, nedělat nic a přitom to nejdůležitější; čas strávený se sebou samým. Právě teď jsem talking to myself, právě teď se dívám do zrcadla a vidím unavené oči a sklopenou hlavu; snažím se nacházet drobné radosti, ale klopýtám pod tíhou dobrovolně zvolené zodpovědnosti, je mi smutno ze svých vlastních nezdarů, sebelítostivý jako Honza Nedvěd mám pocit podivného štěstí v zrcadle se dívaje na svůj odraz ztracence, který dříve nebo později ztratí vše, na čem mu doopravdy záleží… Broken december…

NP Mogwai - Terrific Speech 2 (2006 - Zidane: A 21st Century Portrait (OST))

Padá noc

Nakonec to vlastně byla jen taková groteska, jako ten film, který mi přišel jako působivý koktejl všeho možného, co nejde smíchat dohromady, ale přesto se o to někdo pokusí, vytrvá, míchá, tvaruje, neustoupí – a vytvoří něco podivného, co není ani dobré ani špatné, co lze jen těžko popsat, co ale stojí za to vidět a zažít.

Kapky stále visí na parapetu a padají dolů na schody navzdory prosinci, který by měl způsobovat jejich mrznutí, a mlha se válí nad polem, které vidím z okna, a je nad ránem a já jsem doma, na pár hodin, nabrat sílu a klid a vyrovnanost, kterou potřebuju, abych mohl jít vstříc dalším dnům… Já to všechno věděl a cítil a to nebyl nedostatek empatie, já si pořád pamatuju ty Tvoje lesknoucí se oči tenkrát v tom metru a taky jak jsme jeli Šumavou a Nohavica hrál Ještě mi scházíš, a já věděl naprosto přesně, co je v Tvé mysli, jen jsem neměl dost síly se na to zeptat a probrat to s Tebou… Rozdíl mezi ženami a muži je, že ženy se pro lásku rozhodují, nakonec se rozhodují – muži ne. Muži podvědomě chtějí, aby láska přišla do jejich klidného svobodného života a vše zpřeházela na ruby, aby se kvůli ní mohli vzdávat věcí, které mají rádi, aby za ní mohli bojovat a vážit si jí a pečovat o ni… a pak se to stalo a najednou Ty jsi byla v mém životě a já bojoval se sebou, s Tebou i okolnostmi o pár dalších dnů, které jsem nám chtěl dopřát, abychom se dostali k sobě blíž a mohli se zamilovat, budou-li nám hvězdy přát… A teď, když se dívám z okna, toužím po tom, abych se otočil a uviděl Tě, jak ležíš a klidně spíš…

Ty jsi to nečekala a já taky ne. Nebylo to úplně pravděpodobné. Napadlo nás to, ale stejně jsme tím byli oba překvapeni. Tou silou, lehkostí, přirozeností. My dva… Je to všechno jako sen, který skončil dnešním probuzením, a já jsem strašně moc unavený, ospalý, malátný; ale nemohu spát ani bdít, jsem v nějakém zvláštním mezistavu a ovíván teplým vzduchem klimatizace toho starého Boeingu, ve kterém sedím, se propadám ze světa nekonečných představ na planetu obyčejné reality. Ty jsi zatáhla za záchrannou brzdu v tom posledním možném okamžiku a teď už víš, že se musíš vrátit, že na mě musíš zapomenout a chceš zapomenout, že na mě nesmíš myslet a nebudeš myslet, že máš někde jinde svůj klidný přístav, do kterého opět připluješ, a třebaže Ti občas přeběhne mráz po zádech a stín po duši, já budu jen přelud z několika málo dnů, které se možná ani nestaly, nebo pokud ano, tak strašně dávno, v minulém životě…

Teď tu sedím se stejným pocitem, jen je o pár dnů více, a já jsem v podivném městě, kde sněží a mrzne a směnný kurs se propadá do propasti beznaděje, vítr fouká, noc padá na zem a já pomalu kloužu dolů po své emoční sinusoidě, dívaje se do tmy, v níž nelze rozeznat žádné obrysy. Byl to jen přelud, sen, bláznovství; miloval jsem Tě až moc, a proto jsem Tě ztratil, lehkost zmizela a přišel čas otázek, neexistujících odpovědí, nabídek, jež nelze přijmout, smutných pohledů, němých i vyslovených výčitek a nakonec, jako dezert, prosby o pochopení. Jenže jediné, co já chápu, je, že to nemůžu pochopit. Prostě nemůžu… Zapomenout… proč? Jak? JAK?

NP Nothing; earphones lost in the airplane...

Exxon Valdez

„Čau brouku!“ řekne, šťastná, že ses jí ozval. „Tak jak to jde? Jaký to tam je?“
Otevřeš ústa, ale nevíš, co odpovědět. Máš pocit, že chceš rozhřešení, takže jí vyprávíš, co se toho dne stalo. Ale když ti dá rozhřešení, prohlásí, že jsi udělal, co jsi udělat musel, uvědomíš si, že o tohle vůbec nešlo. Nechtěl jsi, aby ti řekla, že jsi udělal správně, bylo ti fuk, jestli si myslí, že jsi udělal správně nebo ne, protože ty už jsi věděl, že to bylo správně, prostě jsi chtěl, aby řekla: „Já vím, jaké to je.“
Ale to ona samozřejmě říct nemůže, nikdy to neřekne. A kdyby to snad dokázala, pak už bys s ní nemohl být. Pak by vás to oba přestalo bavit. Pak by se z ní stala lepší přítelkyně, ale horší milenka.

Chtěl bys ji celou pozřít. Nemůžeš se nabažit její chuti ve svých ústech – její šíje, paží, břicha. Mohl bys jí lízat pekáč celé hodiny. Své přítelkyni jsi to vždycky dělal, abys byl fér. Ona ti ho kouřila, tak jsi ji vylízal, nebo jsi ji vylízal, protože jsi chtěl, aby ti ho kouřila.

Vracím se s pocitem, že už není žádné místo, kam bych se mohl vracet. Ze všech míst se vracím do jiných, ale nakonec vždy zjistím, že šlo pouze o dočasný přesun – nikoli o návrat. Nikde už není doma; starý domov neexistuje a nový ještě nevzniknul. Domov je cesta sama o sobě, přejíždění mezi městy všemi dopravními prostředky, cesty skrze časová pásma mezi místy vzdálenými sto kilometrů nebo tisíc mil… Za okny mrzne tající sníh; konec podzimu, podivné teploty okolo nuly – ani sníh sám o sobě neví, měl-li by roztát či začít mrznout.

Z jakéhosi důvodu je skutečnost, že tu věc vlastně spotřebuješ, představa, že už nikdy jiný nemůže mít přesně to, co jsi měl ty, neuvěřitelně vzrušující. Je to přesně týž pocit, který zažíváš, když o samotě vypiješ jedinečnou láhev vzácného vína. To všichni chápou, ne?
…
A jak běží čas, potěší tě, když si všimneš, že ke konci se situace zase změnila, že ke konci se holky tak soustředí jedna na druhou, tolik je zaujaly francouzské polibky, že se na tebe přestaly dívat docela. Ke konci si s uspokojením všimneš, že když jedna zasune té druhé stehno mezi nohy a pak je vytáhne, noha se zaleskne.

Ležíš a zíráš tam, kde by ve tmě byl strop, a uvědomíš si, že vedle tebe někdo je. Jenže nevíš, kdo to je. Nebyl jsi ani tak opilý. Jako vždycky bylo několik kandidátek – stážistky, neúspěšné herečky, mladší sestry. Nemohly se dočkat, až si s tebou popovídají, vyslechnou tě, zjistí, jak jsi okouzlující. A teď jedna z nich leží vedle tebe. S určitostí víš, že je o polovinu mladší než ty. Ale to je všechno, co víš. Její obličej, její jméno, její tělo zmizely.
A sám na sebe se zlobíš za svou slabost, za to, že sis tu drogu vzal znova, že jsi vykouřil cigaretu, kterou sis měl odříct. Přeješ si, aby tam nebyla, ať už je kdokoli.



Když jsem se dodíval na Ukrutně šťastní, zase mě přepadl ten podivný pocit pojídaní neplnohodnotných náhražek. Zalepuji prázdná místa ve svém životě vším, co se namane a co alespoň trochu dává smysl. Putuji mezi městy jen pro ten pocit cesty, jen pro tu možnost napsat pár řádků v podivném krasosmutném stavu mysli, který se mi dříve či později v hlavě vytvoří, vidím-li za okny pohybující se krajinu. V tom filmu byly podivné zasmušilé louky jihu Dánska a krásný kytarový motiv; za okny je teď vidět do podvečera se propadající zemdlelá krajina a v uších mi rezonují kytarové ornamenty September Malevolence. Všechno se dříve nebo později protne v podivném souznění a smíření. Obrazy a skutečnost, hudba a ticho, den s nocí – a možná, jednou, i já s Tebou…

Ale potom jich přišlo ještě daleko víc, daleko víc otázek, na které jsem nedokázal odpovědět, otázek, které jsi mi vždycky položila po milování, otázek, které zjevně otravovaly tvou mysl celé dny nebo týdny. Otázek jako například: „Kdybych si domů přivedla jinou holku, spal bys s ní?“ Otázek jako například: „Kdyby mě někdo unesl, jak dlouho bys čekal, než by ses vyspal s někým jiným?“ Otázek jako například: „Jak moc mě miluješ?“
Kde se jen ty otázky vzaly? Vyplynuly ze strachu nebo z očekávání nebo z obou nebo z něčeho úplně jiného? Proč jsi mi ty otázky kladla, když jsi nechtěla slyšet odpovědi? Proč jsi mě naučila, abych ti lhal?

Na univerzitě bys nikdy neměl odvahu požádat tuhle holku o telefonní číslo. Teď, příštího dne ráno, když ví, že ten den odjíždíš, ti dá číslo dobrovolně – číslo na mobil, jak zdůrazní, to nejosobnější z jejích čísel. Musí tě požádat o tvoje. Dáš ji navštívenku, řekneš jí, že to je nejjednodušší způsob, jak tě sehnat.
Ale když o dva týdny později zavolá, a pak ještě jednou o další dva týdny později, nezvedneš telefon. Ztratíš zájem, když už jsi ji jednou ošoustal. Ta její neposkvrněná část byla tak malinká, že stála jen za jednu noc. Za víc ne.



Nakonec jsem na ten koncert šel bez Tebe; nešlo to jinak. Mráz mi běhal po zádech při Scotland’s Shame a ve vzduchu jsem cítil euforii po prvních tónech Hunted by a Freak. Bylo to více neobroušené než přede dvěma lety, bez kompromisů, bez snahy někomu vyhovět; poctivá dávka trýznivé syrovosti, v níž se jen těžko nacházely stíny naděje… Tenhle koncert mi udělal radost; jen málokdy se člověk setká s takovou vyzrálostí…

A spíš tak tvrdě, že se toho rána neprobudíš, když se vzbudí tvá přítelkyně. Spíš, když se na tebe usměje a políbí tě lehce na čelo a vstane, aby si došla na záchod. Spíš, když přistihne Claye, jak stojí v koupelně nahý a myje si obličej, psa u nohou. Spíš, když se na sebe podívají a stydlivě se usmějí. Spíš, když ona neodolá a podívá se mu mezi nohy, když zase vzhlédne a zjistí, že se na ni Clay zase dívá, ovšem už ne stydlivě. Spíš, když vyžene psa, který se nechce hnout, z koupelny, když si dělá místo, aby si klekla. Spíš, když, přestože tvé sperma vždycky vyplivla a vždycky je bude vyplivovat, vždycky si je nechá stéct po bradě, aby ti to vynahradila, teď nejen polkne, ale ještě zavrní, když se ten pták v její puse přestane škubat. A pořád ještě budeš spát, když vstane a tiše zaprosí: „Neříkej mu o tom, jo?“

Nikdy s nimi nemluvíš o práci, nikdy nemluvíš o tom, na co myslíš nejvíc a nejčastěji, ne proto, že by to nepochopily, ne proto, že by je to nudilo, ne proto, že by ti ve své naivitě vynadaly za tvé zvyky, za tvá vítězství, za to, že jsi shromáždil bohatství, jehož si právě v tu chvíli užívají, ale proto, že by je to zkazilo, pošpinilo, zrovna jako to zkazilo tu první, tu, kolem které ses motal nejdéle, tu, kterou jsi omylem považoval za lásku.

Když jsem tu knihu četl, měl jsem pocit, že konečně někdo dokázal beze strachu a výčitek popsat, co někdy opravdu chceme. Že láska je fajn, ale někdy se nehodí do tohoto světa. Že všechnu tu bolest a únavu, kterou dobrovolně neseme jako přívažek našeho úspěchu, musíme občas směnit za opojení poskytnuté lehkostí plynoucí z moci a bohatství. Že dobré vychování je někdy na překážku a stejně tak snaha o empatii. Že nerozumět někdy znamená chápat a neptat se tázat. Těch pár vět je z černých stránek našich duší; máme to v sobě, my dobývači ztracených bitev, každý to někde v sobě máme… Já taky; jen nevím, nakolik je moje sebekázeň silná…

A dokonce i ty nejhezčí holky, s nimiž spíme, ty, které nám připadají nejvíce okouzlující, ty, na které se nás ptají naše rodiny, jako třeba: „Co se stalo s Jenni – ta byla úžasná, ne?“, dokonce i tyhle holky jsou rády, když je v posteli zneužíváme. Ano, zneužíváme. Dokonce i ony se nás ptávají: „Jsem coura? Tvoje děvka? Tvoje špinavá kurva?“ a pak se otřesou, když řekneš: „Jo… jo.“ Dokonce i ony po nás chtějí, abychom je svázali, zavázali jim oči, použili je.
A když se jim to nelíbí, když ta slova vyslovíš a ony se přestanou hýbat, zakryjí si pusu rukou, řeknou: „To neříkej – to slovo neříkej – to se mi nelíbí,“ když říkají, že nechtějí zkoušet, jaké to je, být připoutaná želízky k věšáku na ručníky v koupelně, pak v posteli za nic nestojí. Možná jsou inteligentní. Možná jsou milé. Možná jsou pohotové, okouzlující, atd., atd. Možná podnikají cosi za osvobození žen (od čeho? od koho?), ale v posteli nikdy za nic nestojí.
Dobrý sex nemá s rovnoprávností nic společného.

Musím někam odjet. Na jih, za teplem, za zvuky arabských bubnů, za stíny mešit a vůní koření. Potřebuju to; vše mě až příliš svazuje – a já musím pryč, abych zase mohl začít dýchat…

NP September Malevolence – Exxon Valdez (2008 – After This Darkness, There's a Next)