Bývá to tak pravidelně...

Firemní akce, konající se po několik dní mimo místo pracoviště (obvykle v nějaké malebné oáze klidu daleko od Prahy), mají pokaždé stejný průběh. Je celkem jedno, zda je den pracovní (to je ta lepší varianta), nebo "zábavný" (tragická varianta); večery bývají v obou případech vždy stejné.

Melancholická nálada, která se dříve nebo později dostaví, zapadající slunce, večerní chlad, třetí pivo... a všeobjímající prázdnota. Cizí prostředí, do kterého nepatřím, chybějící záchytné body, nutnost a povinnost zůstat, nedostatek svobody... bývá mi úzko v těch okamžicích.

Myslel jsem na Tebe, Kamarádko (K.). Na to, jak mám strach překročit jasnou a zřetelnou hranici, která mezi námi je, a na to, jak to ve skutečnostni chci udělat, byť se bojím. Myslel jsem na Tvůj upřímný smích, zvídavé otázky, které mě vždy překvapí, myslel jsem na Tvoji krásu - krásné tělo, krásné vlasy, krásný obličej a (to především!) krásnou duši.

Druhá nebo Kamarádka? D vs. K. Návrat nebo cesta dál... Rizika jsou jasná: může mi stačit to, co mi můžeš dát? A naopak, mohu Ti nabídnout já, co Ty hledáš a po čem toužíš? Jedno je však jisté: chtěl bych být kvůli Tobě lepší, Ty bys mě mohla změnit, o Tebe bych se rád staral, Tebe bych mohl milovat...

Nezničím svoji naději unáhleností a spěchem; dám všemu čas, nebudu pospíchat... Pokud k sobě patříme, stane se něco, co to potvrdí - doufám v to...

NP Birds' voices on an evening meadow...

Druhá - věčná - hodná...

Hodná... to je to pravé slovo pro Tebe. Rodinný typ. Krásná prsa. Přecitlivělá. Vysoká. Na mně závislá. V sexu bojácná.

Byla jsi tenkrát jiná; cítil jsem z Tebe odvahu a sílu, cítil jsem nespoutanost, cítil jsem energii a touhu dělat vše po svém. Jak dlouho jsme spolu tím, že spolu nejsme? Několik let; vztah se rozplynul, oficiality pominuly, občasný sex přerušovaný Tvými vztahy (Tvým vztahem) zůstal. Mladická nadšenost je dávno pryč, přibyla zkušenost, ale i pohodlnost a lhostejnost...

Tvoje poprvé: s někým jiným. A druhé poprvé, možná ještě důležitější? Také. Byla to moje vina, sex pro mě nikdy nebyl tak důležitý. Teď, když se chvěješ a umíráš v jednom okamžiku, jsem rád, že je to se mnou. Náš vztah je založen na jednom dni v týdnu; to je právě tak akorát, nikdy spolu nebudeme více, tak to nemůže být. A méně? Mám na to, být bez Tebe? A Ty?

Ty bohužel ne... jsi teď jiná. Slabá. Zoufalá. Mám Tě omotanou okolu prstu. Je to smutné, je mi ze sebe nanic, ale ještě více je mi líto Tebe... Ztratila jsi se ve svém životě a já nejsem ten, kdo Ti může pomoci. Jsem až příliš někde jinde, až příliš ve svých snech, až příliš chci odseknout chapadla minulosti, až příliš se chci (nevědomky? vědomky!) odrovnat a zničit...

2 Věčná: will you wake up? And when? Please, do it so, leave me alone...

ND Rulandské bílé, Znovín Znojmo...

Alkoholický týden...

Týden utekl neuvěřitelně rychle; každý večer byl plný většího či menšího množství alkoholu, až z toho mrazí: dříve jsem se těšil na víkend, na dvě deci červeného v klidných nočních hodinách, teď se naopak těším, že zůstanu alespoň jeden večer střízlivý. Začíná mi vadit, o kolik mozkových buněk přicházím, je to zbytečné, často je to naprosto k ničemu.

Vzpomínám na nedělní pozdní noc před pár měsíci. Byl jsem unaven, ráno jsem musel vstávat před šestou, ale přesto jsem v zšeřelém pokoji nechal poblikávat televizní obrazovku; dobře jsem udělal. Jeden z největších filmových zážitků: Himálaj: Karavana. Prostý příběh, ale plný emocí, plný chladné krásy hor a horského slunce, plný nezkažených lidí s zásadami, které u nás už dávno neplatí; chtěl jsem být jedním z nich, chtěl jsem tam být. Oči se mi klížily, ale nemohl jsem se od filmu odtrhnout, v hlavě mi stále zněly hlasy v onom podivném nářečí, pozvolna přecházející do smutné smyčcové melodie. Bruno Coulais ji složil skvěle, byla přesně taková, jaká měla být: ani bombastická, ani příliš jemná, ani příliš hlasitá, ani příliš tichá; jemně naznačovala emoce a nálady, přišla vždy v okamžiku, kdy přijít měla...



NP Bruno Coulais - Norbu (1999 - Himalaya - L’enfance d’un chef (OST))

Chtěl bych umět hrát na trubku tak...

... jako Erik Truffaz. Přišel jsem do Lucerna music baru poměrně brzo, přesto však už byly stoly u pódia obsazeny; nakonec jsem nalezl útulné místo na ochozu v patře. Nevěděl jsem dost dobře, co od koncertu čekat - šel jsem na slepo, spíš jsem doufal, že se mi hudba bude líbit, nevěděl jsem a netušil, nakolik bude hudba artistní (a tedy nudná), a nakolik v hudbě půjde především o hudbu samotnou...

Co psát dál? Bylo to skvělé. Nečekané. Jiné, ale stejné. Teskné, ale živoucí. Hlasité i tiché. Melancholické i plné energie. Eric hrál svým virtuózním způsobem na trubku tak přirozeně, jako já otevírám večer láhev červeného. Už první skladba naznačila, jaký směrem se večer bude ubírat: teskné úvody a melancholické nálady, které postupně nabírají energii a přecházejí místy až k rockovému nářezu. Reverbovaná trubka, teskně se rozléhající ztichlým sálem, dynamické nástupy bicích, efektované klávesy a dynamická basa; vše do sebe zapadalo, vše k sobě patřilo, celek vycházel ze starých tradic, ale byl novátorský, jiný, byl přístupný i neočekávaný, byl skvělý.

Efektované nástroje, využití notebooku k vrstevní zvukových ploch (musím říci - úchvatné číslo basisty Michela Benitu), klávesy, naprosto věrně a dokonale připomínající elektrickou kytarou s distortion efektem (Patric Muller hrál naprosto démonicky), použití megafonu k procesování lidského hlasu (bubeník Philippe Garcia)... vše do sebe přesně zapadalo, vše k sobě sedělo a ladilo. Jazz s hip-hop rytmy, s nádechem drum'n'bass, jazz bez hranic, ale přitom stále jazzový...

I enjoyed it very much; thanks, men.



NP Ticho a šumění, klid a hluk, ...

Čtvrtfinále...

... jsem neviděl; nechtěl jsem. Připadalo mi totiž, že na to nemám právo - neviděl jsem žádný ze zápasů základní skupiny, neprožíval jsem boj se Slovenskem a Ruskem, šlo to tentokráte úplně mimo mě. Proto mi přišlo nefér přijít rovnou ke čtvrtfinále a být najednou fandou; to nejde: buď vše, nebo nic (mé oblíbené heslo, pohříchu...).

Místo toho jsem seděl na břehu Vltavy v odpoledním slunci a rychle popíjel dvojku Frankovky. Čas příjemně plynul, lidé spěchali tak, jako spěchají každý den (i já tak většinou spěchám); já jsem však dnes vystoupil z rozjetého vlaku a rozhodl se dnešní cestu dojít pěšky a krokem. Chtěl jsem ale do něčeho narazit, což se nakonec povedlo: Proti zdi.

Čím déle jsem se díval, tím více jsem byl vtahován do děje, tím více jsem si v duchu říkal "kurva, to je nářez" (vulgarismus je na místě). Najednou jsem si uvědomoval pomíjivost, kterou se obvykle neobtěžujeme zaobírat, najednou jsem cítil plynoucí roky a prázdné večery, najednou jsem zatoužil po lásce (a teď myslím opravdu lásku - ne prázdný vztah, ale Lásku). Chtěl jsem být na plátně, být Cahitem a Sibel zachránit; potom s ní být, mluvit, dotýkat se a milovat.

Cahit: I'm sorry I ran off before.
Sibel: That's OK
Cahit: I'm a mental case, you know?
Sibel: [Kisses Cahit]

Vždy se objevila další šance, že by to mohlo vyjít; vždy však byla ale jen prchavá, jen na okamžik, jen na pohled. Osud byl neoblobmný a ani nemohl být jiný. Byl to "jen" film, ale já píšu o realitě: uvěřil jsem, chtěl jsem pomoci, přál jsem... snad právě proto, že to nemohlo vyjít. Silný příběh, sálající emoce, předurčení, uvědomování si vlastních chyb...



Právě uvědomování si vlastních chyb, otevření očí... rozhodnul jsem se, jak a kam jít. Sny o úspěchu zůstanou jen sny; místo toho budu bojovat s větrnými mlýny, ždímat neexistující talent, rozčilovat se a trápit vlastní nemohoucností, závidět lepším a talentovanějším...

NP Arvo Pärt - Spiegel im Spiegel for violin & piano (1978)

Kontroll...

Jsem rád, že jsem na ten film šel; Revizoři byli jiní, než naprostá většina českých filmů, které jsem v poslední době viděl. Skoro mám pocit, že v Čechách takový film nemůže vzniknout; u nás musejí vznikat "hezké české" filmy, se zasloužilými hereckými bardy, humorné, ale se slzou v oku, a hlavně - stále stejné, úplně o ničem, prázdné jak obilný lán po žni... Jsem opravdu jediný, komu připadají Pelíšky či Pupendo sice hezké, ale jinak nudné a celkově nezajímavé? Prosím, už dost...

Picture as the best description:



NP Zbigniew Preisner - About Passing (2000 - 10 Easy Pieces For Piano).

Online beeing anywhere...

Těžko říci, je-li to dobře nebo špatně, jestli mi to něco přinese, nebo naopak vezme: další místo, kde jsem online. Od včerejšího večera budu mít více času na psaní blogu, více času na hledání zajímavých míst v Internetu a více času na vzdělávání sama sebe; budu však méně trýznit sousedy neumělou hrou na extrémně zesílenou elektrickou kytaru, budu méně číst a budu méně přemýšlet o věcech, které považuji v čase přemýšlení za strašně důležité a v kalném ránu pak za zcela zbytečné.

Včera jsem se neovládl; nechtěl jsem se ovládnout. Návrat do minulosti, do posledních čtyř let, návrat bouřlivý a úspěšný, návrat dlouhý a plodný, návrat v zšeřelém pokoji, návrat jitřící Tvé staré rány... Den poté myslím na další v řadě, na tovární pás s ženskými artefakty, jejichž obličeje a těla splývají v neurčitý celek, přičemž jen jedna z žen zůstává s jasnými konturami (nebo dvě? Mohou být dvě, když reálně existuje jenom jedna?)

(Jsou dvě, jedna žijící a existující, druhá dokonalá a vysněná, objevující se pouze ve snech a představách...)

NP Franz Schubert - Sonata for arpeggione & piano in A minor ('Arpeggione Sonata'), D. 821 - I. Allegro Moderato (Mstislav Rostropovich, Benjamin Britten).